Ozbrojené pěsti kdysi a teď

Ivan Štampach

Výročí potlačení občanských protestů v srpnu 1969 připomnělo i roli Lidových milic, zákonem neregulované ozbrojené síly. Také dnes se však vedle oficiálních ozbrojených složek státu vytvářejí paralelní zálohy.

Padesáté výročí potlačení posledních pozůstatků pražského jara a nástupu tvrdé normalizace poskytlo příležitost připomenout roli zločinecké organizace, která drasticky násilně přispěla k potlačení občanských protestů kolem 21. srpna 1969. Mám na mysli Lidové milice.

Tato „ozbrojená pěst dělnické třídy“ byla v rozporu dokonce i se špatnými zákony „lidově demokratického“ a pak „socialistického“ Československa. Byla to ozbrojená síla strany neregulovaná žádným platným zákonem. Strana jištěná hmatatelnou mocí stála nad státem.

Složky tehdejšího státu, tak jak je vymezoval právní řád, neměly reálnou moc, a tím státu chyběl jeden ze základních atributů. Měl území a obyvatelstvo, ale státní moc absentovala, nebo aspoň nebyla suverénní.

Vedoucí úloha Komunistické strany Československa byla od roku 1960 zakotvena ústavně. Stát přijal do svého systému prvek vlastní likvidace. Strana nahrazující v mnoha ohledech stát a úkolující orgány státu bývá charakterizována jako státostrana.

Součástí tehdejší ideologie byl postupný zánik státu. Jeho zeštíhlování, kterého jsme tehdy byli my dnešní senioři svědky, vyklízelo prostor mimostátním subjektům. Mocenské vakuum, jak známo, neexistuje. Vyklidil-li pozice stát, který by měl být na svém území svrchovaný, nastoupila po omezeně demokratické ouvertuře 1945—1948 moc strany méně zprostředkovaná politickými instancemi, moc spíše holá a brutální.

V narážce na jeho tehdejší sídlo v budově u výjezdu z pražské Vinohradské třídy směrem k Václavskému náměstí se tehdy populární politický vtip ptal „Co to je Národní shromáždění? (což byl tehdejší název karikatury parlamentu). Odpověď zněla: „Něco mezi muzeem a divadlem“.

Rok 1968 byl nesmělým pokusem omezit absolutistickou diktaturu strany. Strana pod vedením obdivovaného Dubčeka nepřistoupila však ani na tolik reformních kroků, kolik předvedl kapitulující režim za pár týdnů, v podstatě od druhé půlky listopadu do konce prosince 1989.

V létech 1968 a 1969 ožívalo občanství, odpovědnost za obec, za stav věcí veřejných, důvěra v tvůrčí společenskou iniciativu a v možnost společné akce. Kolem prvního výročí agrese Varšavského paktu chtěli lidé, hlavně snad mladí, obhájit poslední zbytky svobody, plurality a otevřenosti.

V posledních dnech bylo dostatečně podrobně probráno, jak státostrana prosadila návrat ke své absolutní moci masakrem v několika československých městech, není třeba se vracet k podrobnostem.

Diktatura proletariátu se znovu ukázala být diktaturou sekretariátu. Sekretariát ústředního výboru strany byl nadřazen vládě a měl oddělení odpovídající vládním resortům. Byla to diktatura nad proletariátem a všemi ostatními, snad ještě přežívajícími vrstvami společnosti.

Současná ozbrojená pěst je připravena hájit národ a „skutečné hodnoty evropské civilizace“ proti cizákům, homosexualistům a liberálům. Foto Zemská domobrana

Dnešní pěst

O útlém státu slýcháme i dnes, a to i ze strany opozice, která si troufá označovat se jako demokratická. Politické zprostředkování reálné ekonomické moci je ještě potřebné. Proto stávající moc zatím spíš jen silně ovlivňuje občanský život. Nejsilnější vlastníci výrobních prostředků, zvaní dnes oligarchové, vodí politiky jako své loutky, ale systém zastupitelské demokracie a svobodná kritika moci tuto moc limituje. Politická demokracie bez účinné demokratické kontroly moci ekonomické je slabá, ale některé politické síly by si přály ji ještě oslabovat.

Současné politické strany nemají zjevné ozbrojené složky, i když i to je jen relativní. Jeden bývalý příslušník BIS mi vyprávěl, jak dostal za úkol vypracovat návrh na redukci tehdejších čtyř tajných služeb. V době vlády tehdejší Čtyřkoalice se ho prý jeden poslanec měl zeptat: „Které straně chcete vzít její tajnou službu?“ Vyprávěl o metodách kompromitace a skandalizace politických protivníků, o tzv. no-papers nebo „teplých bonzech“.

Vedle řádně používaných a občas zneužívaných mocenských složek státu se však pozvolna vytváří mocenská záloha, rovněž železná pěst, ale čí? Zatímco ta někdejší klamně tvrdila, že brání pracující proti buržoazii, tvrdí ta současná, že je připravena hájit národ a „skutečné hodnoty evropské civilizace“ proti cizákům, přivandrovalcům, homosexualistům, liberálům a sorosovským multikulturalistům. Jedni i druzí jsou připraveni násilně bránit faktické držitele ekonomické a politické moci.

Je velkou otázkou, do jaké míry je náš právní systém ochoten regulovat pokusy ustavovat všemožné domobrany, a nutno zdůraznit, že se tím míní něco jiného než tradičně míněné státem organizované aktivní vojenské zálohy. Jak dlouho bude stát ochoten přistupovat na klam, že například Národní domobrana je „veřejně apolitickou“ organizací, když veškerá její sebeprezentace je ostře politická. Čím je neveřejně, se bojím zeptat.

Podplukovník v záloze MUDr. Marek Obrtel odpovídá na dotazy na webu této organizace, že některé jednotky takřečené domobrany cvičí na vojenský způsob a že jsou možná lépe připraveny než některé jednotky státu.

Týž reprezentant železné pěsti národa nás nenechává na pochybách, že tyto jednotky jsou připraveny, když na to státní orgány nebudou stačit. Policie, armáda a tajné služby se bezpochyby v těchto kruzích považují za prolezlé škodlivým liberálním pojetím demokracie. Nebude-li demokratická reprezentace bdít, mohou na nás ozbrojenci nastoupit už zítra, zatím třeba individuálně.

Zdá se, že politické síly vyžadující méně státu a více přímé moci se sdružují. Jejich nedávné setkání znovu a ve značné síle a přesvědčivosti předvedlo, že mají co sdílet Benjamin Kuras a Vandasovi neonacisté, Trikolora důsledněji naplňující program ODS a bývalí pohraničníci. Podceňovat srůstající náboženské fundamentalisty, pseudosociální populisty, konzervativní, autoritativní nacionalisty, neoliberály a jejich železnou pěst vymykající se tak trochu právní regulaci by se mohlo šeredně nevyplatit.

    Diskuse
    Co se úlohy - a právního postavení - zmíněných Lidových milic týče, pak snad nejvýstižnější jejich charakteristika zazněla svého času z vysílání Svobodné Evropy.

    Jeden z jejích redaktorů vyprávěl, že měl - ještě v Československu - známého, kterému to pořád vrtalo hlavou, co ty Lidové milice vlastně jsou, jaký je jejich právní status. Pročetl a probádal všechny možné zákony které by se Lidových milic nějak mohly týkat - ale nikde neobjevil naprosto nic, co by nějakým způsobem mohlo zakládat - to jest legalizovat - jejich existenci.

    Až úplně nakonec v Trestním zákoně objevil jeden paragraf, které by se těch režimních Lidových milic mohl ještě tak nejspíše týkat: "Ozbrojená tlupa".

    ----------------------------------------------

    Co se pak té lidové charakteristiky tehdejšího pseudokomunistického pseudoparlamentu jakožto "něco mezi divadlem a muzeem" týče, pak se ovšem sluší připomenout i pohled opačným směrem.

    Někdy v sedmdesátých létech minulého století vycházel v humoristickém magazínu "Dikobraz" jakýsi cestopis tří českých mužů, počínaje Maďarskem a konče Velkou Británií. Bylo to psáno dosti ve stylu "Tří mužů ve člunu"; nicméně to nebyl žádný laciný plagiát, tyto příběhy bazírovaly na autentickém, výživném a inteligentním českém humoru.

    A když naši "tři muži" dospěli až do Londýna, byli se podívat na tamější nejvyšší orgán vlády a vůle lidu. A tak shlédli i nápis hrdě se skvící na této staroslavné budově: "Parliament. Past and present."

    A pak následovala ve vyprávění věta: "Gregor nám tu větu chtěl přeložit do češtiny, ale my jsme mu tu švandu neumožnili."

    Takže, tolik asi k úloze, funkci a reálné roli parlamentů, tehdy ještě na obou stranách na dva ideologické tábory nesmiřitelně rozděleného světa.
    JP
    August 26, 2019 v 18.0
    Obnovování občanství
    Ještě jednomu aspektu z úvah Ivana Štampacha je však nutno se věnovat trochu blíže. I. Štampach si stěžuje, že v roce osmašedesátém tehdejší reformní vedení provedlo příliš málo reforem.

    O něco dále pak konstatuje: "V létech 1968 a 1969 ožívalo občanství, odpovědnost za obec, za stav věcí veřejných, důvěra v tvůrčí společenskou iniciativu a v možnost společné akce."

    Ano, to všechno je pravda; ale bylo by zapotřebí také připomenout, že tato "důvěra v tvůrčí společenskou iniciativu" a "v možnost společné akce" - že to se odehrávalo výhradně na pozadí a na základě znovuoživlé marxisticko-socialistické ideje všeobecné národní pospolitosti.

    V té době totiž stále ještě žila - respektive byla obnovena - socialistická víra v to, že celý lid nakonec směřuje stejným směrem, za jedním společným cílem, totiž za vytvořením všeobecně humánní, sociálně spravedlivé společnosti.

    A kdyby tehdejší reformní vedení provedlo radikálnější reformy, směrem k občanské společnosti liberálního typu - pak jako zcela první věc by se rozpadl a zhroutil právě tento tehdy tak krásný pocit vzájemné pospolitosti. Stejně tak, jako se tato národní pospolitost rozpadla a zhroutila velice rychle po převratu roku osmdesátého devátého.

    Takže i na to je zapotřebí pomyslet, když chceme tehdejším reformní komunistům vytýkat jejich váhavost a nedůslednost. Oni těch reforem více udělat nemohli, pokud nechtěli zničit všechno to pozitivní, co - tehdy ještě - s dějinnou ideou socialismu bylo spojeno.
    Všeobecná národní pospolitost na takovém vachrlatém základě neměla šanci už jen proto, že naděje na znovuoživení marxisticko-socialistické ideje mohla pozitivně fungovat jen na část společnosti. Ve chvíli, kdy se ukázalo, že komunistická strana se zbaběle odvrací od celospolečenského diskurzu, který měl širší záběr než zmíněný marxistický fundament, byl konec.
    JK
    August 26, 2019 v 21.30
    Ono to vypadá, že dnešní mladou generaci, která už nepamatuje ani převrat roku 1989, tyhle dávno svedené bitvy zajímají asi tak jako 30letá válka... Soudím, že právem.

    https://www.novinky.cz/kultura/salon/clanek/sloupek-apoleny-rychlikove-a-najednou-hori-40294344
    JP
    August 27, 2019 v 14.26
    Hranice veřejného diskurzu
    Jen na část společnosti? - Ještě v létě roku osmašedesátého i takový Václav Havel s naprostým přesvědčením tvrdil, že společnost setrvává na principu socialismu; a to jediné co požadoval bylo to, aby byl zaveden/obnoven princip opozice, který by byl pojistkou proti restauraci nadvlády jediného centra (a jediné pravdy).

    A co se té údajné "zbabělosti komunistické strany odvracející se od celospolečenského diskursu se širším záběrem" - v každém případě o nějaké "zbabělosti" se tu sotva dá hovořit.

    Po původní rozpačitosti a dezorientovanosti způsobené překotným vývojem v červnu toho roku napřed Císař, a potom i sám Dubček zaujali v dané věci naprosto jasný a rozhodný postoj: nebude připuštěn žádný politický subjekt, jehož cílem by byla restaurace kapitalismu.

    Samozřejmě, tento postoj můžeme považovat za "zúžení" celospolečenského diskurzu; ale to nebyl akt zbabělosti, nýbrž byl to přirozený důsledek toho, že pro komunistickou stranu byl případný návrat k poměrům v buržoazní společnosti stejně tak málo legitimizován k veřejnému diskursu, jako třeba požadavek návratu ke středověkému nevolnictví.

    Přívrženci feudálního řádu a nevolnictví to samozřejmě mohou považovat za "zúžení diskursu"; ale sotva je možno takto jasné vymezení považovat za zbabělost.
    Ten článek A. Rychlíkové je ovšem o něčem poněkud jiném, pane Kalousi.

    Ona především odmítá ten - doposud železně udržovaný a pěstovaný - diskurs o "špatném komunismu" a "zlatém a demokratickém Západu". Což je počin sám o sobě naprosto pozitivní a uznání hodný.

    Teprve jaksi v druhém plánu se zde skutečně vynořuje ten postoj, že je nutno řešit naše současné problémy, jak se jeví tady a teď.

    Jenže - jakmile se položí otázka, proč tady ty problémy vlastně jsou a odkud se vzaly, pak se nám opět nevyhnutelně vynoří otázka po tom, jakým způsobem má být organizována lidská společnost, aby tyto problémy nevytvářela respektive aby byla schopna je řešit. A tak tu zase okamžitě zpátky máme veškerou problematiku vztahu mezi kapitalismem a komunismem, mezi řízením polycentrickým ("demokratickým") a mezi řízením centrálním.
    MP
    August 27, 2019 v 20.20
    Jindřichu Kalousovi
    Právem ano. Ideologický antikomunismus pět minut po té, jednou jako cynická fasáda korupce a podruhé jako výraz jalové bezmoci -- samozřejmě, že tomu se může generace Apoleny Rychlíkové jen hořce smát.
    Jestli s s tímhle právem vystačí, je věc druhá.
    MP
    August 27, 2019 v 20.36
    Josefu Poláčkovi
    Přece jen, on byl ten marxistický konsensus, který neměla komunistická strana odvahu přijmout za svůj, trochu širší.

    Samozřejmě můžete považovat za návrat ke kapitalismu odmítnutí rozdělení československých občanů na dvě kategorie, z nichž jen jedna měla alespoň nějaká politická práva, můžete si to myslet o požadavku politické plurality odůvodněný zájmem dělnické třídy realizovaným ovšem proti zájmu stranické byrokracie (Kosík, Naše nynější krize), můžete považovat za plíživý nástup kapitalismu pokus o samosprávné řízení podniků.

    Protože to je to, co Dubček odmítl hájit.

    Neplýtval bych slovem zbabělost, Dubčeka formovalo dětství a mládí v Sovětském svazu, podobně určovala zkušenost se sovětskou mocí Svobodu -- dnes nám ten strach z lágrů a masových deportací může s historickým odstupem připadat nereálný, ale ...


    JK
    August 27, 2019 v 20.41
    Martinu Profantovi
    Mladí tu energii, kterou neplýtvají na neustálé nové a nové přemílání dávno vybojovaných bitev, mohou věnovat něčemu užitečnějšímu: Snaze o řešení aktuálních problémů.
    JP
    August 28, 2019 v 9.59
    Zbytečná minulost?
    Pane Kalousi, ty "aktuální problémy" současného světa se principiálně nijak zásadně neliší od těch samých problémů, jejichž řešením se svého času zabýval třeba už Aristoteles.

    Jsou prostě určité - dejme tomu archetypální, anebo systémové - vzorce jednání, které se v dějinách lidstva opakují stále dokola. Jenom v rozdílných variacích daných konkrétními historickými a místními podmínkami.

    Samozřejmě, každá nová generace je přesvědčena, že ty minulé časy a události jsou už jenom vetešnické harampádí, a že je to ona a právě ona, která to všechno sama konečně dokáže rozetnout.

    Jenže - ono se také říká něco o tom, že "historia magistra vitae"; jakož i o tom, že kdo zapomíná na vlastní dějiny, bude nucen si všechny ty minulé dějinné kolize prožít znovu.

    Takže ono by přece jenom mohlo být smysluplnější ty názorové a myšlenkové konflikty minulosti jen tak neházet přezíravě do koše; mohli bychom se tak připravovat i o leckterý užitečný recept právě pro řešení těch zcela aktuálních problémů.
    + Další komentáře