Příčovy poblíž Sedlčan byly svědkem setkání ústředních osobností ultrakonzervativní pravice, alternativních médií (alternativních zejména svým přístupem k pravdě), šílených konspirátorů, domobran a bývalých prezidentských kancléřů. Obec Příčovy odmítla akci zaštítit, Středočeský kraj naproti tomu neodolal a akci podpořil rovnou 50 tisíci korunami z fondu hejtmanky, což překvapilo i samotné organizátory, kteří tento fakt doplnili slovy „asi omylem“. Akce se uskutečnila za přispění konspiračního časopisu Šifra, proruského online kanálu Raptor TV a Nadačního fondu Má vlast ultrakonzervativce Michala Semína.

„Dovolte, abych se představila. Na tomto vlasteneckém setkání jsem proto, že jsem Maďar. Ale jak vidíte, mluvím jako vy, tančím jako vy a miluju tuhle zem,“ zahajuje program hlavní sugestivní moderátorka, štábní recitátorka a herečka Viktoria Hradská.

Jako první panelistka a poslední žena, jež se toho dne objeví na pódiu, předstupuje Lenka Procházková, signatářka Charty, někdejší neúspěšná kandidátka Věcí veřejných na senátorku a dvojnásobná neúspěšná kandidátka Miloše Zemana do rady Ústavu pro studium totalitních režimů: „Je tu ještě další služba veřejnosti, pro kterou bychom měli získat erudované dobrovolníky, a pomoci jim vytvořit síť. Mluvím o alternativním školství. Neboť každý národ, chce-li přežít, musí především chránit a kultivovat svůj prioritní obnovitelný zdroj, čili vlastní děti. Český výraz ‚potomci‘ ukazuje, že jde o lidské zásoby ‚na potom‘.“

Překryv rétoriky paní Procházkové se sadistickou tetou Lydií z dystopického Příběhu služebnice, která dohlíží s elektrickým obuškem nad pěstováním potomstva pro služby vlasti, je samozřejmě pouze zdánlivý, neboť tu druhou natočili Američani a je vymyšlená, zatímco paní Procházková je naše a skutečná. A vzápětí bylo hůř: „Na rozdíl od zemědělství, jehož obnovu až k potravinové soběstačnosti lze fakticky docílit za několik sezón, vyšlechtění lidských bytostí, které by rekultivaci nejen zemědělství, ale i průmyslu a třeba i armády prosadily, to trvá léta.“

Při představě, že se bude tento příval vlastenectví stupňovat a že se k mikrofonu zrovna blíží muž v uniformě, mě jímá takřka vzrušení. Ivo Gec, jedna z vůdčích postav zemské domobrany. Bojím se, kolik běsů odkryje hlava člověka, který usedne v diskusním panelu v uniformě, ačkoli není voják. Ale ani moje obavy mě nepřipravily dostatečně. „Bezpečnostní situace se zhoršuje. Připomínám, že z Prahy je to do Germanistánu, nejbližšího chalífátu, 85 kilometrů, tedy hodina jízdy autem.“ Slibný začátek, říkám si — a je to opravdu jen začátek. Věci se hodně rychle vymykají kontrole.

„Chtěl bych zdůraznit, že ne všechno je vidět. Mým koníčkem jsou exotické zbraňové systémy… (představuji si katapult v leopardí kůži)… Reálně existují technologie na dálkové ovládání mysli. Dávám to do souvislosti s posledními dvěma útoky ve Spojených státech. Všimněte si, že jeden z těch útočníků zabil vlastní sestru… To není plánovaný útok, ten člověk je prostě naprogramovaný, aby vraždil každého, koho potká… Existují programy jako MK Ultra, které vám totálně přeprogramují člověka — můžete si všimnout, pan premiér byl v Langley a vrátil se jako úplně jiná osoba. Máme tady chemtrails, máme tady drogy. Co myslíte, že vám přimíchávají do těch drog? Proč jsou sluníčkáři sluníčkáři? No protože mají zkušenost s drogami a mají přeprogramovanou osobnost.“

Moderátor Petr Hampl, který zprvu představil Gece jako svého přítele, stoicky naslouchá. Zpozorní až při jeho závěrečných slovech. „Přichází doba, a není daleko, kdy zrádci a rozvraceči už nebudou trestáni jenom slovně.“ Lehce orosený Hampl se chápe mikrofonu: „Když se tu mluvilo o tom, co se bude dít se zrádci a rozvraceči, rozhodně se tím nemělo na mysli, že bychom chystali nějaké pogromy či atentáty… (pochopitelně, výhružný a psychicky narušený Gec v uniformě měl jistě na mysli rozdrcení vlastizrádců v pouličním tanečním battlu)… Pokud by tomu někdo tak rozuměl, tak varuji před tím, opravdu to nedělejte. Jsme nenásilní, chceme být nenásilní, dokud… i ta druhá strana… nám to umožní.“

Jeho slova myslím všechny velmi uklidnila. Proto je různí moderující v průběhu odpoledne pronášejí pro jistotu víckrát. Pokouším si vzpomenout, kdy jsem se účastnil panelu, v němž bylo třeba upozorňovat systematicky publikum, aby nezačalo hromadně vraždit.

Šutr

U mikrofonu je Jaroslav Foldyna: „Možná by dneska ti genderově vyvážení myslitelé, kteří hovoří o všem možném, čemu vlastně celá řada z nás ani nerozumí, ono totiž nejde čemu rozumět, kde by byli, kdyby neexistoval ten stát, národ a vlast? Za koho by mluvili? Jediný rozdíl mezi nimi a námi je v tom, že celá řada z nich sedí v neziskových organizacích placených ze státních peněz, z daní těch dělníků, zaměstnanců, podnikatelů, a nikdo se nás neptal, na co to chceme,“ uzavírá poslanec Foldyna, placený i s náhradami kompletně ze soukromého sektoru.

↗

Jednoho z panelů se zúčastnil i poslanec za ČSSD Jaroslav Foldyna. Repro Youtube.com

Akci mírně narušuje místní pochod v rámci Pride s megafonem. Moderátor panelu Michal Semín varuje, aby se nikdo nenechal vyprovokovat, a označuje kolemjdoucí za „ty, kdo se nežení a nevdávají, a i kdyby někteří chtěli, tak nemohou.“

Petr Hampl, poprvé v roli panelisty, se vrací k americké deklaraci nezávislosti: „Republikánský režim, tedy demokratický, může fungovat pouze tehdy, pokud ti, kdo vládnou, jsou oddáni ochraně životního stylu většiny. To znamená, že jestliže se dneska někdo směje prezidentovi, že pije slivovici a jí chleba se sádlem, tak upozorňuji, že demokracie je závislá na tom, že ti, kdo vládnou, budou pokládat za svoji povinnost chránit životní styl těch, kdo pijí slivovici a jí chleba se sádlem. Pokud tohle není, režim přestává být demokratický, a dostáváme se do jakéhosi prostoru mezi revolucí a tyranií.“

Hamplův projev je přerušován několika oddělenými protestujícími, po kterých někdo z publika hází, slovy moderátorky, „šutr“. „A na to oni čekají,“ dodává. Ve stejnou chvíli se spouští déšť a vítr rozfoukává panelistům podklady. Na Jaroslava Foldynu padá rollup Nadačního fondu Má vlast.

Akce upadá do mírného chaosu. Vypadává elektřina, nefungují mikrofony. Nepochybně ozbrojený domobranec Ivo Gec nervózně obchází pódium v baretu a čeká na rozkaz. Moderátor Semín ho uklidňjuje s tím, že dokud nejsou kriminalizováni, je vhodnější obrátit se na státní policejní složky. Na Jaroslava Foldynu padá rollup Raptor TV. 

Dotazy z publika zahajuje skromný padesátník výzvou ke spojení Slovanů a bílých lidí, „respektive bílých mužů“. Po něm se o mikrofon hlásí Tomáš Vandas, doživotní kim Dělnické strany sociální spravedlnosti. Tomu ale nezbylo, co by k dnešku dodal. Přítomných se začínají zmocňovat obavy, že po dešti bude ještě hůř — přijde duha.

↗

V publiku byl aktivní další poslanec, Jiří Kobza za SPD, který se evidentně pokoušel nasměrovat přítomné k jedinému řešení: volbě Okamurova hnutí. Repro Youtube.com

Národ, morálka, biologie, cigáni

Na úvodní slovo Martina Konvičky se velmi těším. Jsem zvědavý, v jaké je formě po tom, co zmizel z médií a rozpadlo se jeho osmadvacáté islamofobní hnutí, aniž by Česká republika zažila jediný problém s jediným muslimem. „My tady jsme rekordmani zachraňující českou společnost. Pan Tomský má deset dětí, a pan Semín devět, ale zato s jednou ženskou… A pan Semín je biologicky silnější než já — to je prostě fakt.“

Michal Semín (kterého z nějakého důvodu neustále píšu jako Semén) vysílá vůči Konvičkovi přátelské mávnutí rukou ve stylu „ale prosím tě, Martine“. Alexander Tomský nevěřícně kroutí hlavou. Později se však ukazuje, že Tomský kroutí nevěřícně hlavou pořád, a že to nijak nesouvisí s gestem nesouhlasu.

K mikrofonu se dostává Benjamin Kuras, na kterého se naopak netěším vůbec, protože o jeho stávající formě nemám pochyb: „Já mám čtyři vlastenectví. Dívám se na to jako na vztah k ženským: Česko je moje matka, Izrael je moje ségra — ačkoli se s ní nevídám moc —, Británie je moje žena a Itálie je moje milenka, se kterou zahýbám Británii… A tyto kultury se mi sjednocují v něco, co tady v Česku chybí… (že by multikulturalismus?)… Masaryk říkal, že člověk získá vztah ke své zemi, teprve když žije v jiných zemích.“ Málokdo z přítomných si v tu chvíli myslím představuje osud dnešních uprchlíků.

Více než čtyřhodinová beseda pokračuje za vytrvalého deště. Pár desítek přítomných krčí svá zbrocená těla pod deštníky a plachtami na lavičkách bez opěradel. Barokní zámek Příčovy chátrá pod tíhou třech staletí, zná tedy význam slova utrpení a zhostil se úlohy smutných kulis tohoto inscenovaného pádu lidského ducha s tichou pokorou.

Biologický panel otevírá téma klimatické změny. Rasismus přichází úplně zpoza rohu, teď jsem ho nečekal. Sekulární humanismus podle Konvičky lže, když si myslí, že by imigranti mohli pečovat o přírodu v zemi, do které přijdou, jelikož „nejsou sžití s jejím biotopem“: „A pozor, teď to bude hodně škaredé: až uvidíte v americkém národním parku Afroameričana nebo muslima, tak ho vyfoťte a určitě vyhrajete nějakou fotografickou soutěž.“ Úvaha nad tím, jak dlouho jsou se severoamerickým biotopem sžití bílí Američané, v Konvičkově referátu chybí.

Přesto se cítím spokojeně. Nebýt Martina Konvičky, schovával by celý panel svůj rasismus za pojmy jako „biologická determinace češství“. Nyní mohou směle tleskat i zástupci prostého lidu, kteří se mohli dosud v té záplavě technicismů ztrácet. Křesťan Semín však brzy vrací debatu do scholastických kolejí. „On ten sekulární humanismus je takový výhonek novověké gnóze, stálé touhy popřít přirozenost.“ Benjamin Kuras přijímá výzvu k vyztužení slovníku a odvážně definuje pojem „post-judeo-křesťanský neomarxismus“. Déšť výrazně zesiluje.

Konvička vytváří konstrukci spojující biologii, morálku a rodinu: „Výběr lidí do vyšších pozic vybírá lidi takové, kteří mají tendenci pohrdat vlastními rodinami, neschopné založit a udržet si rodinu. Vím, že to zní šíleně (frekvence podobných frází, které naznačují, že na chvíli zaslechl sám sebe a zhrozil se, je dnes u Konvičky vysoká)… Domyslete, kdo je schopen projít kafemlýnkem akademického světa. S Petrem Hamplem jsme si toho všimli oba dva — já jsem si všiml biologických korelátů těch lidí, on si všiml morálních korelátů, ale ono je to asi obojí totéž: vybíráme lidi měkké, přizpůsobivé, poddajné, ochotné papouškovat, co se zrovna hodí. A je mnoho důvodů se domnívat, že to jsou ti samí lidé, kteří mají problém založit rodinu.“

Akademik Tomský, který vzorně založil více rodin, pravda, s horšími výsledky v oblasti jejich udržování, na moment přestává nevěřícně kroutit hlavou a důležitě přikyvuje.

Dotazy zahajuje muž zády k panelistům, po bližším ohledání jde o Radoslava Štědroně, předsedu Strany přímé demokracie — Strany práce. „Chtěl bych poděkovat panu Konvičkovi za jeho fór, jak definoval ty, kteří nechodí do národních parků. A já jsem vymyslel ještě jiný fór: Včera jsem potkal v knihkupectví cigána.“

Následuje neobvyklý moment, kdy starší žena z publika cituje Jordana Petersona: „Vlastenectví nevychází ani tak z morálky, ale z něčeho, čemu kanadský psycholog Jordan Peterson říká metafyzický sen, který nás může všechny spojit. Když se myslí na řeku, politika je jako dole na té řece, kultura je nahoře nad proudem, a ještě nad kulturou je ta metafyzika. A tam se to musí spravit, tam žije srdce vlastenectví.“ Jako bych slyšel samotného JP.

Blíží se zlatý hřeb odpoledne: „Jak se říkalo, že možná přijde i kouzelník, tak ano, skutečně se to stalo, dorazil Petr Žantovský.“ Žantovského pozdní příchod vyplňuje moderátorka recitací jeho poezie. Na uměleckou školu by to zřejmě nebylo, ale to jistě nositele medaile prezidenta za zásluhy v oblasti kultury a školství mrzet nemusí — se „sochobásněmi“ Ivana Langera se Žantovský může měřit směle.

Konvička zahajuje panel v roli moderátora: „Dámy a pánové… No vlastně jenom pánové. My si tady máme povídat na téma ‚Média a národní život‘, nebo jak je to tam přesně… Aha tak ‚Globální mediální elita a národní život‘… hmmm to teda autorovi tématu dám potom korunu.“

Poté, co rovněž kritizuje název panelu, svou úvodní zdravici pronáší i Ladislav Jakl: „Chtěl bych pozdravit jednu akci, která se v těchto chvílích koná v Praze pod značkou LGBT. Myslím, že mnozí z nás by se k této zkratce mohli přihlásit… (diváci znejišťují v předtuše nečekaného coming-outu, mnohých v publiku se zmocňuje strach, že se pojede kolečko — Jakl však záhy pokračuje a vše uvádí na pravou míru)… ovšem za předpokladu, že by ta písmena znamenala ‚liberty, guns, beer, Trump‘.“ Zámecké prostory se chvějí klidným smíchem.

↗

Ladislav Jakl a Tomáš Vandas aneb „Liberty, guns, beer, Trump“. Foto Facebook Tomáše Vandase

Jedno z posledních slov pronese autor Protiproudu, spolutvůrce dezinformačního webu AC24 a vydavatel konspiračního časopisu Šifra Milan Vidlák: „Když řeknete v práci, že jste tady byli, začnou se vám smát… Ale oni si to lidi nějak přeberou. Když poslouchali doma na záchodě Hlas Ameriky, tak to taky nikde nevytrubovali, ale důležitý je ten přístup k informacím.“

Sečteno a podtrženo, byl jsem za vás svědkem potenciální předlohy nového ztvárnění Příběhu služebnice v interpretaci Zdeňka Trošky. Akce nemohla mít jiný účinek, než propad několika desítek lidí do ještě hlubší beznaděje, do ještě tísnivějšího strachu a do ještě chaotičtějšího zmatku.

Byla to konference osamění ve světě bezprostřední apokalypsy ve vlastní hlavě. Bezúčelná „baldizace“ dalších lidí, které nechala globalizace u cesty. Směšnost na pódiu se rozpouštěla ve smutných osudech v hledišti.

Galerie (4)