Martin Konvička se na velbloudovi za bílého dne proplétá Staroměstským náměstím. Jeho dvouhrbý sudokopytník líně kličkuje mezi segwayi, následován vojenským džípem obsazeným muži v maskáčích s přilepenými plnovousy a samopaly, kteří vezou zajatce v oranžové kombinéze. Ozývá se střelba, muži křičí Allahu Akhbar a vypouštějí živé kůzle oblečené do erotického prádla.

Zní to jako lékařský zápis Konvičkova psychoanalytika, který se odvážil vyložit vracející se sen svého pacienta a konfrontovat ho s jeho neléčenými komplexy z Orientu. Slovy Stanislawa Lema je však realita zpravidla šílenější než sen: ve skutečnosti jde o strohý popis toho, co se v neděli odpoledne odehrálo v centru hlavního města.

Konvičkova parta chtěla využít nedělní 48. výročí vpádu vojsk Varšavské smlouvy k něčemu, co mělo být „divadelní performancí“. Akce ale daleko spíš připomínala hromadný útěk chovanců ústavu pro lidi žijící v přesvědčení, že jsou někým jiným.

Konvičkovo okupační vojsko toho dne nedalo příliš vzpomenout na traumatickou zkušenost sovětské invaze, zato úspěšně připomnělo naše traumata současná. Martin Konvička ukázal, že i postmoderna má svůj práh, za nímž se nachází neznámá propast naprostého šílenství. Konvičkova iniciativa dokázala právě přes tento práh překulit umělecký žánr tragikomiky.