Mou dlouhodobou nevýhodou je, že názorové a politické protivníky považuji za lidi. Ódéesáctví mi sice léta připadalo spíše jako diagnóza nebo první krok k trestnému činu, ale snažil jsem se za ódeesáctvím vidět obličeje a osudy. A touhu přilepšit si kradením, což je asi jedno z nejstarších lidských řemesel. Také jsem v případě ódeesáků vycházel z předpokladu, že za tímto jevem může přijít nějaký ještě horší, což se také stalo.

Protivníci a protivnice mi nikdy neopláceli stejnou mincí, třídní nenávisti si na levici člověk zažije jen což, od cizích i vlastních. Svoboda má ale tu výhodu, že když vás někde někdo zlikviduje nebo někam nepustí, dá se při troše tvořivosti najít něco lepšího. A pak se za ty hajzly dá v klidu poděkovat Pánubohu.

Tak se i konvičkovce snažím vidět jako lidi. Strach z cizího, neznámého, strach o vlastní jistoty, jsou přeci pochopitelné lidské vlastnosti. Když se to projevuje agresivitou, je to další pochopitelná vlastnost, protože lidi chtějí špatnosti přesunout na druhé a kdo velí nenávisti ovládá ostatní. Nenávist propojená se strachem a malostí, kolik jsme jí u nás ve dvacátém století užili. Snažím se je chápat jako lidi, protože v našem světě valem mizí vše, co jsme považovali za jisté.

Kdyby to konvičkovci dotáhli až k občanské válce, a to je podle mého názoru v logice jejich jednání, válkou se vyčerpáme, a přeživší se budou muset nějak smiřovat. Na smíření lze alespoň v textu myslet už před občanskou válkou. Třeba se jí pak vyhneme.

Proto bych rád tímto konvičkovce poslal do biografu na film s Penelope Cruzovou Ma Ma. Film je to trochu kýčovitý, ale i v nenávisti je vždy spousta kýče. Hlavní postava, herečka a v tomto případě i producentka Penelope Cruzová, dostane rakovinu prsu, ukončí vztah se záletným manželem, začne vztah s mužem, kterému auto zabilo dceru a pak mu na následky nehody zemřela i žena. Chvíli si myslela, že neumírá, pak zjistí, že přece jen ano. A také k umírání otěhotní. Přesto je to film o radosti ze života.

↗

Tak se i konvičkovce snažím vidět jako lidi. Repro DR

Proč by na film věnovaný v závěrečných titulcích ženám měli houfně — jak jinak v jejich případě — jít konvičkovci? Je to film o evropském způsobu života, což je pole, na kterém bychom se my levičáci s konvičkovci klidně mohli potkat.

Zatímco v Afghánistánu zdravé ženy houfně umírají na porody, protože na ně nesmí sáhnout mužský doktor a ženy přeci doktořinu nestudují, v tomto filmu doktor sahá pacientce na prsa i na břicho. Jedno vyšetření dokonce probíhá v moři, na veřejné pláži. Doktor dá několikrát pacientce pusu a brečí, protože ji lituje. A také zpívá.

Navštíví na konci filmu pozůstalé a zpívají všichni. O Bohu se mluví jako o možnosti a veličině, kterou má každý svou. O posmrtném životě jako o místě a kvalitě, kam vás pošlou ti, kdo žijí dál, vaši blízcí. O životě jako o něčem, čemu je potřeba dát tvar a rozdat to dál. O dětech jako o něčem, co milujeme. O vztazích jako o něčem, na čem nám záleží, a umíme v nich dělat rozhodnutí.

Kýč a moralita k naší civilizaci patří také. Do tohoto bijáku by mohli jít konvičkovci spolu s uprchlíky, jenže to bychom si uprchlíky museli půjčit třeba z přeplněných tělocvičen u našich německých sousedů. Společně by si zabrečeli a byli rádi, že jsou živí a zdraví.

Ve filmu se mihne i finanční krize a nezaměstnanost. Najde se i trocha fotbalu. Někdejší hry spodních vrstev, která postavila nejdříve sociální mosty a pak i mosty mezi barvami pleti a náboženstvími.

Kovičkovci, běžte do bijáku. Na film o světě, který když bude v našich zemích dostatečně silný, budeme mít na to, abyste u sebe doma i vy přechodně ubytovali nějakého toho člověka v nouzi. Bez ohledu na to, jakého je vyznání. Kapesníky s sebou, brečet se nestyďte, je to evropské, a v kině je tma.