Masarykovým omylům vpadly do zad postmoderní pravdy

Na Hradčanech se demonstruje často a divoce. Masarykova socha je proto pravidelným účastníkem protiislámských šibřinek. Z jeho dědictví je ale třeba vytěžit víc než jen mlčící skulpturu.

Socha T. G. Masaryka na Hradčanském náměstí je nejpoctivější účastník demonstrací. Na místě je vždycky první, vyčnívá z davu a ochotně se nechá oplácávat jakoukoli vlajkou. Když náměstí ztichne, ona jediná setrvá a trpělivě vyčkává další srocení.

Tvůrce ideje české humanity tak v sobotu zíral na docenta, který by rád mlel muslimy na masokostní moučku. Vítejte v postmoderně!

Skutečný Masaryk přitom kvůli principu demokratického humanismu vběhl na konci 19. století do disputační arény. Čekal jej souboj, který byl později nazván jako „spor o smysl českých dějin“. Jeho protivníkem byl historik Josef Pekař.

Česká otázka: zodpovězena
Masaryk totiž hledal celkový program pro nově vznikající český národ. Politický i mravní. Jaký příběh bude stmelovat a určovat směr? Pro Masaryka to byla idea humanity, zodpovědného svědomí a sociální citlivosti.

Rodokmen těchto principů nacházel v působení Jana Husa, reformaci a národním obrození. Etické vzory z minulosti měly inspirovat současnost a určovat budoucnost. Pekař ovšem trval na přísně historické metodě: „co bylo, nevrátí se“, Husovy výroky o obraně pravdy nesmíme libovolně přenášet na aktuální kauzy, protože žil ve své době a v ní zůstane on i jeho myšlení.

Masarykovi ale nešlo o pozitivisticky sebraná data - navazoval morální a duchovní spojenectví s personami minulosti. Výsledek jeho destilování univerzální pravdy lakonicky shrnul Ferdinand Peroutka:

Nebyl tedy poměr Masarykův k historii poměrem přesného zkoumání faktů, nýbrž poměrem někoho, kdo chce z historie vydobýt silné a aktivní heslo pro život. Proto věci dopadly tak, že Pekař měl více pravdy a Masaryk daleko více vykonal… Masarykovy omyly byly pro národ plodnější než Pekařovy pravdy.“

Masaryk stvořil příběh humanity. V současnosti sklízí úspěchy spíše epizody subjektivní zlosti. Foto ceskatelevize.cz

Poslanec Masaryk mohl tedy už v roce 1913 apelovat na potřebný proces přerodu z aristokracie na demokracii, od mocenského ovládání ke společné správě.

Dobrá, ale kde je naše místo v takovém příběhu? Po sametové revoluci jsme sami sebe přesvědčili, že jsme na jeho konci: „Tohle je ta svoboda, tohle je ta demokracie.“ Místo tvrdé práce, přišlo lehké zklamání. Polotovar, který se sám odmítal dopéct, ovšem způsobuje sílící frustraci dodnes. Nedospěli jsme ke společné péči o stát, přetrvalo nám tedy aristokratické stigma z minulosti: touha ovládat a být ovládán.

Hermeneutické peklo zažíhá motory
Postmoderní uvažování vypuštěné do těla polistopadového hybrida pak dokončilo zakrnění vývoje: neexistuje žádný masarykovsky stmelující příběh, který propůjčuje smysl jedinci i společnosti. Každý pokus o něj je ubit stovkami „ověřených“ pravd: sociální stát se podle analýz nevyplácí, data o menšinách zas vykazují vrozenou zločinnost etnických podivínů a tak podobně.

Nyní stojíme bezradní nad kupící se zásobárnou vědeckých faktů a nevíme, kam je zařadit. Snadno se proto mění v munici pro deset a půl milionu subjektivních názorů. A náboj má tu výhodu, že s ním můžete střílet všemi směry. Humanita je přeargumentována na stejnou úroveň jako národovecké šíbrování, Hus není lepší pátera Koniáše. A jen v takovém poli s mnohostí pravd je možné soupeřit. Soupeřit, vítězit, porážet a konečně i ovládat.

Pod Masarykovým pomníkem se dav usnesl, že solidarita je vlastizradou. Vítejte v postmoderně! Foto Saša Uhlová DR 

Aristokratická postmoderna totiž vede vertikálně - působí nahoru i dolů. Chce vládnout nad slabšími a zároveň být v područí nabušenějších. Podvolení se Babišovi, i přes jeho viditelné šmeliny, jde proto ruku v ruce s touhou dominovat nad neviditelnými migranty. Vydání se na milost docentu Konvičkovi se nevylučuje s nadáváním do vlastizrádců všem prouprchlickým akademikům. 

Jaký je tedy dnes ten smysl dějin? Francis Fukuyama vyhlásil roku 1992 jejich konec a česká veřejnost přitakala. Příběh se nevyvíjí, krok dopředu by byl automaticky krok zpět do dob bolševiků. Místo lineárního hledání se skřípavě rozběhl cyklický páternoster. Zasekli jsme se tak v koloběhu dnešní prosperity trhu a jeho zítřejších krizí. Řešení neexistuje, protože právo na pravdu nemá nikdo a všichni.

Socha na Hradčanech ale nestojí zbůhdarma. I když omotaná prapory s přeškrtnutou mešitou, stále funguje jako memento humanity. Političtí představitelé by se k pantatíčkovi měli mít jako se on měl k Husovi: „nevěříme jako Hus“, ale je pro nás „vzor mravní odhodlanosti“.

Není nutné velebit doby první republiky, ale je nezbytné poskytnout příběh. A ten musí sdělovat: společná správa a ne ovládání, zodpovědné svědomí jedince a nikoli diktatura většiny, solidární statečnost a ne odkrojení slabších kusů.

Posluchačů je dostatek. Čekávají pod mlčící sochou.

A co si myslíte vy? Diskuse (1 příspěvek)

Josef Poláček - Manuální pracovník

Společná správa Úterý, 9.Února 2016, 16:36:30

Společná správa a ne ovládání...

Platónovo centrální politicko-filozofické dílo "Politeia" (Ústava) počíná dialogem mezi Sokratem a sofistou Trasymachem. Řeč je o spravedlnosti - o tom, co je její podstatou.

Sofista Trasymachos nastoluje tvrzení, že "spravedlnost je to, co prospívá silnějšímu". Tento nemálo překvapivý náhled odůvodňuje tím, že ten silnější si vždycky najde cesty, jak práva a spravedlnosti využít ve svůj vlastní prospěch, a tedy v neprospěch toho slabšího.

A nedá se nic dělat: nejen při pohledu na stav spravedlnosti za časů totality, nýbrž i za současné "svobody a demokracie" nelze popírat, že Trasymachos měl ve své skepsi vůči "spravedlivosti spravedlnosti" nemalý kus pravdy.

Nicméně, Sokrates mu oponuje příměrem se stavbou lodě. (Tento příměr byl ve filozofických diskusích antického Řecka dosti hojně používán.)

Sokratova argumentace je ve svém jádru taková: tak jako stavitel lodi musí hledět na to, aby se mu jeho dílo podařilo, aby postavil loď řádnou a dobrou - tak stejně tak musí ti, kteří se zabývají výstavbou státu, hledět na to, aby se jednalo o "dobré dílo".

Jenže: právě nějaké to "dobré dílo" společného státu, na kterém by se podíleli všichni občané, všichni příslušníci dané státní pospolitosti - právě to se někam vytratilo.

A ono se vlastně ani vůbec neví, c o by se mělo postavit. Není o tom společný konsens; zatímco jedni by chtěli postavit loď která pojme co nejvíce obilí do společných sýpek, jiní zase chtějí takovou, která může co nejrychleji doplout do nějakých exotických dálek a nakoupit tam drahé koření pro zisk svého - soukromého - majitele.

Pokud a dokud se tedy stavitelé nedokáží dohodnout ani na tom, co a proč má být postaveno - pak je ovšem krajně obtížné vytvořit nějaké společné dílo, a poté ho společně spravovat, ve vzájemném konsensu.

A tak se zdá, že v té naší polistopadové společnosti opravdu vládnou samí Trasymachové: každý se stará jenom sám o sebe, a nakonec vyhrává ten nejsilnější a nejbezohlednější.

Neexistuje velký společný příběh; jsou jenom tisíce privátních příběhů neustálého boje o vlastní výhody, o získání moci nad druhými.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.