Celé vyvrcholení oslav stoletého výročí republiky provázely dvě souběžné linie: tou první byly citáty, reference a aluze na prvního československého prezidenta Tomáše Garrigua Masaryka, tou druhou pak těmto citátům zcela odporující slova i činy současného prezidenta Miloše Zemana. Nejvyšších státních ocenění se letos dočkaly skutečné osobnosti a hrdinové, několik sporných adeptů a adeptek, ale i několik jedinců, jejichž vyznamenání nelze pokládat za nic jiného než urážku těch, kteří Československo před sto lety zakládali.

Některá jména z jednačtyřiceti vyznamenaných byla diskutabilní, což bychom snad ještě mohli připsat vrtochům Zemanovy kontroverzní prezidentské figury. U některých vyznamenaných zkrátka můžeme vést spory o tom, jestli byl jejich přínos státu skutečně tak nosný, aby si zasloužil nejvyšší vyznamenání. Ale úctyhodnost státního vyznamenání samého jejich nominací, řekněme, není vážněji pošramocena.

Několik vyznamenání však můžeme označit za zcela nepatřičnou manifestaci politické orientace, která je v absolutním rozporu s ideály československé republiky. Nepoučitelný Miloš Zeman volbou několika vyznamenaných naprosto degradoval ocenění skutečných osobností a hrdinů mezi přítomnými i v minulosti oceněnými. Příbuzní padlých vojáků museli sedět na jednom pódiu vedle proruského trolla Erika Besta, konspiračních pološílenců v čele s kdysi schopnou novinářkou, dnes zcela popletenou dámou, Janou Lorencovou nebo vedle provinčních bavičů Ivana Vyskočila, Jiřího Krampola a Ondřeje Hejmy.

Všichni tři muži mají společné jedno: vytáhli v posledních letech do hlasitého boje proti migrantům, všichni tři se stali pravidelnými autoritami v xenofobních žumpách typu Parlamentních listů — což je suma sumárum bezpochyby to hlavní, co je nominovalo na podium. Protože ve svém oboru nevynikají nad jiné kolegy, musel to být právě jejich specifický způsob veřejné angažovanosti, kterým si vysloužili Zemanovu přízeň.

Jiří Krampol mluvil o uprchlících jako o špinavé lůze, Ondřej Hejma jako o znásilňovačích malých chlapců a Ivan Vyskočil označil svou muslimskou exmanželku Anife za „vzorek jejich mentality“. Právě tím se kvalifikovali do Zemanova pojetí elity národa. A samozřejmě také tím, že všichni tři stihli včas veřejně pronést zaklínadlo, které vám zejména v posledních dvou prezidentských obdobích zajistilo státní vyznamenání se stejnou pravděpodobností, jako když jste zachránili topící se dítě: „Miloše Zemana podporuji.“

↗

Soudě dle způsobu, jakým se veřejně vyjadřují někteří z vyznamenaných bavičů, bychom měli aktualizovat Masarykův výrok, že demokracie je diskuse. Foto Facebook

Nejhorším aktem večera bylo však vyznamenání ředitelky střední zdravotnické školy v Praze Ivanky Kohoutové. Miloš Zeman ji vyznamenal za „boj s netolerantní ideologií“. Kdo si šátkovou kauzu nepamatujete nebo tápete ve významu pojmu tolerance: studentka zdravotní školy původem ze Somálska si chtěla „netolerantně a ideologicky“ ponechat šátek při vyučování, zatímco 1. stupněm vyznamenaná ředitelka školy jí ho chtěla tolerantně sundat.

Ředitelku podporovali na soudních přelíčeních ve sporu o šátek apoštolové tolerance Václav Klaus mladší, Martin Konvička nebo Petr Hampl. Společně zformovali statečný disent proti hrozbě nastolení diktatury jednou věřící dívkou.

Ředitelka zároveň projevila mimořádnou statečnost, protože se ve zranitelné pozici v nejvyšší funkci celé instituce mohla spolehnout pouze na podporu několika poslanců, významných starostek, celých politických hnutí a v podstatě všech českých médií. Proti ní přitom stanula omnipotentní dívka z Afriky, která se chtěla stát zdravotní sestrou, a byla připravena snášet kvůli tomu i nenávist půlky země.

Tohle vyznamenání by nás mělo urážet ze všech nejvíc. Vyznamenání pedagožky za boj proti studentce je vyznamenáním silnějšího za to, jak si s podporou ještě silnějších podal toho nejslabšího. Takového aktu může být schopen jen politik, který ztratil jakýkoli morální kompas. Je to akt obludné zvůle, triumf nenávisti nad humanitou.

Společnost tím dostává zprávu, že je oceněníhodné spolčit se proti slabšímu, že je správné, když většina šikanuje menšinu. Takový příběh jde přitom ostře proti českému národnímu mýtu o tom, jak se proti nám spikli všichni větší a silnější, jak se na nás všichni vykašlali, ale jak jsme to nevzdali a zvítězili jsme.

Pokud místo oceňovaní slabších, kteří se dokáží prosadit, oceňujeme porážku osamocené somálské dívky od molochu celých institucí, připomínáme spíš zpuchřelé rakouské mocnářství, které šlape slabším národům na páteř. Když tu někteří nostalgicky pláčou po Rakousku-Uhersku, mohli by se právě tady zaradovat: protože v Zemanovi se jim na Hrad to nejhorší z něj vrátilo.