V české politice se ustálila disciplína „o bobříka nevítání“. Uprchlíky tak dnes „odmítá“ úplně každý politik, přičemž politický boj se smrskl na soutěž o největšího odmítače ze všech odmítačů. Přestože se z odmítání stal pomalu výraz národní kultury, všichni ho shodně vydávají za projev statečnosti.

Zdaleka ne každý „odmítá“ na základě vlastního přesvědčení. Na vině je většina hlavního mediálního proudu, která migraci tak démonizovala, až marketingoví poradci zařadili nenávist vůči migrantům na přední místo mezi takzvané hygienické faktory: nutné minimum, které musí politik koktat na každém kroku, aby nad ním volič nezlomil hůl.

Čím více všichni jednají poplatně představě, že každý Čech nenávidí migranty, tím více se nenávist stává reálnou. Ožívá monstrum xenofobního Čecha, jehož duchovními rodiči jsou politici a média, kteří se ho svorně bojí a zároveň ho svým ustrašeným chováním dál přiživují. Čím víc lidí tedy nenávidí uprchlíky, tím víc politiků jim jde na ruku, a naopak a dokolečka.

Jako zjevení proto působí včerejší prohlášení politického spolku Žít Brno, jenž odpověděl na prosbu italského premiéra o pomoc s přijetím několika migrantů vysvobozených z vln Středomoří. „Brno k integraci cizinců přistupuje zodpovědně — právě předevčírem porada vedení města Brna schválila tvorbu Strategie integrace cizinců. Strategii chystáme ve spolupráci s Ministerstvem vnitra, které brněnský přístup k cizincům dává za příklad ostatním. Přijetí pár desítek lidí se rozhodně nebojíme,“ píše se v dopise.

Nic víc. Je to projev, kterého by měl být ve zdravé společnosti schopný bez výjimky každý soudný člověk.

Že je to předvolební kampaň? To už jsme si vážně zvykli, že krvelačné odmítání jakékoli pomoci je normální stav? A co víc, kdo jiný, než politické strany a hnutí, které zrovna neaspirují na drtivé volební vítězství, by měl právě takhle svojí pozice využít, zachovat si integritu a konečně aspoň trochu narušit tu monotónní odrhovačku oportunistických papoušků, kteří jeden po druhém opakují alibistická prázdná hesla o „koncepčnosti“, „realismu“ a „řešení problémů v místě jejich vzniku“?