Význam ústavního střetu se Zemanem sílí
Lukáš JelínekI když nebude ústavní žaloba na prezidenta dotažena do konce a možná i prohloubí polarizaci společnosti, má smysl. Už jen proto, abychom si nezvykali, že prezident může cokoliv.
Fanklub Miloše Zemana v českém parlamentu se tenčí. Zvolna jej opouštějí i ti, co se na spoustu témat domácí a zahraniční politiky obvykle dívají podobně jako prezident. Jenže nyní jim vlezl do zelí a nechce se hnout. Řeč je především o sociálních demokratech, ale i některých babišovcích, kterým Zemanova zpupnost podrývá koaliční spolupráci.
Já pán, ty pán — dokud věci šlapou podle tohoto modelu, mnozí si raději rozmyslí jít do konfliktu s hlavou státu. Není náhoda, že ani premiér Babiš, který ukazuje svaly na každém kroku, k tomu není ochotný. Vzkazuje, že je silný premiér, ale o střet se Zemanem nestojí. Hlava státu je přece hlava státu. Babišovi asi i z průzkumů vyšlo, že o zkřížené meče nemají zájem jeho ani Zemanovi voliči.
Jenže se před našima očima odehrává konflikt, který občany sledující politiku jen po očku trápit nemusí, ale o to více zajímá strůjce, ochránce a bedlivé pozorovatele zdejšího ústavního systému. Že v něm různí hráči chtějí maximalizovat svůj vliv, je přirozené. Když na chvíli pomineme ústavu a připustíme hru bez pravidel, každý z nich získá takový prostor, jaký mu uvolní další aktéři. Když si premiér nechá prezidentem kafrat do svých kompetencí, nelze se divit, že si to hradní pán užívá.
Zeman to ale přehání. Na krátké trucování při odvolávání či jmenování ministrů jsme zvyklí z Havlových i Klausových časů. Dnešní prezident si ale navykl zvažovat, zkoumat a různě podmiňovat návrhy premiéra, jimž by měl promptně vyhovět. Trpělivost dochází i předsedovi Ústavního soudu Pavlu Rychetskému. Jeho vyjádření ve vysílání Českého rozhlasu Plus lze parafrázovat takto: Tam, kde dává ústava prezidentovi lhůtu, počítá s tím, že se bude rozmýšlet či vést konzultace. Tam, kde lhůty nejsou, čeká se, že bude konat bez zbytečného odkladu a bez politikaření. Rychetský doslova uvedl, že při odvolávání ministrů je prezident skutečně jen automatem na podpisy.
Už se našlo pár právníků, kteří to vidí jinak a tvrdí, že když prezident koná — schází se, navrhuje, vyjadřuje se… — nelze mu vytýkat nečinnost. Nepřipouštějí, že prezident má jen právo chopit se pera a podepsat. Někteří dokonce schvalují Zemanovo absurdní vyčkávání na osud trestních oznámení podaných odvolávaným ministrem kultury Staňkem na bývalé ředitele Národní galerie a Muzea umění. Přesto je většinový názor právnické i politologické obce jasný: prezident už je za čarou a počíná si protiústavně.
Tento pocit již sdílí i většina poslanců a senátorů zvolených za ČSSD. Projevilo se to zejména při přípravě ústavní žaloby na prezidenta, kterou před prázdninami inicioval senátor Václav Láska z klubu Senátor 21. Ve svém prvním návrhu, který dostál sluchu i u STAN/TOP 09, KDU-ČSL a části ODS, na 44 stranách popsal 24 Zemanových hříchů. Vesměs mezi ně zařadil případy, o nichž můžeme říct, že jsou nepěkné, nevkusné, kontroverzní, ale ne protiústavní.
Namátkou jmenování úřednické vlády Jiřího Rusnoka proti vůli sněmovních stran, lánskou schůzku s protisobotkovskou oranžovou opozicí po volbách 2013, otálení s navržením nového premiéra poté, co Babišova menšinová vláda loni nezískala důvěru, odmítání Miroslava Pocheho, návrh na jehož jmenování ministrem zahraničí ovšem nebyl prezidentovi oficiálně doručen, schůzky prezidentových spolupracovníků se soudci, prosazování Vladimíra Remka a Livie Klausové na velvyslanecké posty, výroky o čínské inspiraci při stabilizaci společnosti, zahraniční politiku vůči Rusku, nechuť vydat hackera Nikulina Spojeným státům nebo výroky o vyhladovění Senátu.
Z hlediska ústavy zaváněla Zemanova tendence vykládat demisi Bohuslava Sobotky coby konec premiéra, ale ne vlády, avšak ani zde nebyl protiústavní skutek dokonán. Jasným faulem bylo navrhování Karla Srpa do Rady Ústavu pro studium totalitních režimů přes jeho lustrační škraloup, to ale vzrušilo málokoho. Nemusí se nám ani líbit Zemanovo zlehčování práce tajných služeb nebo odmítání jmenování šéfa Bezpečnostní informační služby Michala Koudelky generálem. Jde však o hrubé porušení ústavy?
Láskova převážně politická obžaloba si vysloužila podporu jen jediného sociálně demokratického senátora, Jiřího Dienstbiera, a to hlavně proto, že chtěl, aby se o Zemanových přestupcích oficiálně hovořilo.
V úterý se již k návrhu ústavní žaloby stavělo vstřícně osm senátorů za ČSSD. Předpokládá se, že Láskův návrh především kvůli nim dozná změny a opře se primárně o aktuální kauzu, která je z ústavního hlediska nejskandálnější.
Roste pravděpodobnost, že Senát ústavní žalobu požadovanými třemi pětinami přítomných členů schválí. Následně narazí ve Sněmovně, kde se tři pětiny všech poslanců pro podání k Ústavnímu soudu nenajdou, poněvadž Zeman má zastání u KSČM, SPD a většiny klubu ANO. Ovšem už samo zařazení tohoto bodu na plenární schůzi by bylo unikátní.
Příznivci racionálních reakcí v situaci, kdy prezident otálí s odvoláním ministra, logicky upřednostňují kompetenční spor před Ústavním soudem. Jeho rozuzlení by zřetelně vyložilo Ústavu, ale nikdo by se nemusel pakovat. Jenže jediný, kdo se může o pravomoci s prezidentem přít, je premiér — a ten se k tomu nemá.
Byť žaloba pro hrubé porušení ústavy nebude dotažena do konce a možná i prohloubí polarizaci tuzemské společnosti, má s každým dnem čím dál větší smysl. Už jen proto, abychom si nezvykali na to, že prezident může cokoliv. „Vždyť je to pan prezident!“ není příliš přesvědčivá obhajoba a zavání nostalgií po monarchii.
Vedle zákonů, sepsaných černé na bílém, leč leckdy beztrestně porušovaných, existuje také jisté zvykové právo. Jen nepsané, ale příští prezidenti by se jej jistě ostošest dovolávali: „Vždyť to mohl Havel, Klaus i Zeman, tak proč ne já...?“
Kdyby se Miloš Zeman ve své funkci choval tak, jak má, šlo by se nestranně dívat na jeho standardní politický zápas s oponenty. Když mu ale moc a sláva stouply do hlavy, je nejvyšší čas konat ústavní kroky, které jej buď napraví, nebo se pokusí o jeho ústavní sesazení.
Tak tedy, pokud je žádoucí, aby ústava byla přesná – a to po už mnohých a léta trvajících sporech opravdu žádoucí je – musí v ní být uvedeny termíny. (To už mělo být učiněno dávno!)
Pokud tam termíny nejsou, může být prodleva mezi příkazem konat a vykonáním tohoto příkazu vykládána na vícero způsobů. A žádný z nich není protiprávní.
Výklad pana Rychetského – konat bez zbytečného prodlení – když termín není uveden – je logicky roven výkladu – konat po prodlevě. (Protože logicky přísně vzato může slovo „konat“ znamenat zrovna tak „konat hned“, jako „konat za tři týdny“, jako „konat za rok“.) Pan Rychetský si z těchto dvou variant (konat bez prodlení a konat s prodlením) vybral jenom tu, která připadá jeho způsobu vnímání bližší. Ta však nikde kodifikována není. A pan Zeman si zase vybral tu, která je jeho způsobu vnímání bližší. Ani ta není nikde kodifikována. Takže obě varianty jsou rovnocenné a žádný soud se nemůže – má-li být spravedlivý – ani k jedné z nich přiklonit. Soud musí měřit podle zákona. A neudává-li zákon žádnou míru, nemůže soud nikdy určit co je moc a co je málo. Tečka.
Navíc: „konat bez zbytečného prodlení“ logicky znamená a implicitně předpokládá i opak, tedy „konat až po prodlení, které zbytečné není“. Nu a kdo může rozhodovat o tom, zda prezidentovo prodlení je zbytečné či zbytečné není? No přece jedině prezident, neboť on je na tahu, aby konal.
Jinak řečeno: buď si udělejme pořádek v ústavě anebo nechtějme od prezidenta, aby svým ústavním povinnostem rozuměl na jediný možný způsob, když těch způsobů je několik. Musí-li okopírovat prezident to, co řekne premiér, je zbytečné a nesmyslné, aby se tím prezident zabýval. Stačí premiérovo rozhodnutí. (Že nechce být prezident premiérovým razítkem, to naprosto chápu.)
Podivná představa některých laiků, že povinnosti máme jen my dole, zatímco úplně nahoře jsou už jen pravomoci, vyvěrá možná z jistého pojetí Boha, ale pro civilního představitele (hlavu) civilizovaného státu je právě proto něčím naprosto nepřípustným.
Všichni víme, že pro změnu Ústavy zde dlouhodobě chybí kvalifikovaná většina. Konstituce však může i tak být trvanlivým základním zákonem státu. Máme zde (ústavní) právníky a postupem času získáváme jasné precedenty. Prezident rozhodně nemůže vykládat právo ve prospěch svých politických cílů a být při snaze dosáhnout většího podílu na výkonu moci sám sobě soudcem. (Neboť je přece nominálně nejvýš, starší a rozumnější než druzí.) Ani podobné sklony premiéra jej k tomuto neospravedlňují.
Základy států nebyly pokládány včera, jsou postaveny na jisté dávné kultivovanosti, chcete-li obřadnosti. Proto jednotlivé složky moci nekonají zpravidla samy o sobě, nýbrž potřebují sounáležitost jiných.
P.S: Kdyby si, pane Vyleťale, Váš pohled osvojila včas britská královna, mohla již dvě třetiny století vpašovávat do čtení programů nových vlád v parlamentu svoje vlastní teze.
Andrej Babiš, 11.7.2019
Vyleťalovi to přeju, že tohle musí obhajovat.
*) Hurdík, J. In Hendrych, D. A kol.: Právnický slovník, 3. vydání, Praha 2009
**) https://www.epravo.cz/top/clanky/dobre-mravy-16941.html
možná jsem to měl napsat do záhlaví mého příspěvku. A sice, že já tu neříkám svůj názor, říkám to, jak se konkrétní tvrzení dá vykládat a přitom vůbec nemít zlou vůli.
Podívejte se, vy mluvíte o dobrých mravech, pan Horák mluví o kultivovanosti, to vše je v pořádku. Ale co když někdo vidí dobré mravy a kultivovanost v tom, že automaticky a bez přemýšlení nepodepíše to, co se po něm chce. Neukvapí se a chce o té věci ještě jednat v zájmu věci samotné. To nemůže být projev kultivovanosti a dobrých mravů?
Pojem „dobrý mrav“ je v řadě míst právního systému jistě na místě. Lze si jej jistě představit v sousedských vztazích, v chování na veřejnosti apod. Jsou ale místa, kde si s ním vystačit nelze, kde je třeba jednoznačnosti a přesnosti. A jak už jsem psal, v minulosti dávnější (Havel) i nedávné (Klaus) tu totožný spor byl. Bylo potřeba upřesnění ústavy, která je v této věci polovičatá, jako mnoho našich zákonů…
K nápravě nedošlo. Možná z toho důvodu, že pro změnu ústavy nebylo možno doufat ve dvoutřetinovou většinu, jak píše pan Horák. Ono se to ovšem ani nezkusilo, pokud se dobře pamatuji.
Co z toho tedy plyne? Zkrátka to, že když se neumíme dohodnout, budeme muset snést opakované dohady, nejednoznačné výklady, výklady proti smyslu zákona (ostatně to už tu také bylo; za Havla) i výklady Ústavního soudu, na nichž se ani všichni ústavní soudci neshodnou, apod.
A jistě si my starší také vzpomeneme na nekonečnou debatu o „množství menším než malém“. To je stejný případ jako „dobré mravy“ či „bez zbytečného prodlení“. Ani jeden z nich nepatří tam, kde je nedostačující.
Dobrou noc a vše dobré včetně setkávání se jen se samými dobrými mravy přeje, Jiří Vyleťal
(Nejlepší ze všeho ale je zrušit prezidentskou funkci úplně.)
Milí a vzácní přátelé,
ještě neusedl zvířený prach Letenské pláně a už se začínají znovu stahovat mračna.
Prezident nerespektuje výsledky svobodných voleb a právo ČSSD vybírat vlastní ministry. Prezident porušuje Ústavu, konkrétně článek 74, v němž stojí: „Prezident republiky odvolá člena vlády, jestliže to navrhne předseda vlády.“ Předseda vlády to navrhl už dávno (na konci května), ale prezident stále nekoná. Tvrdí, že Ústava mu nedává žádnou lhůtu. Taková argumentace je absurdní. Podle všech ústavních právníků i podle předsedy Ústavního soudu je lhůta jasná: bez zbytečného odkladu. Jinak nedávají pokyny v Ústavě smysl. Není možné odkládat plnění ústavních nařízení třeba až za rok, za dva nebo také na nikdy. Odvolá. Bezodkladně. Tečka.
Namísto toho prezident dál proklamuje: neodvolám. Trhá tím na kusy nejvyšší a nejdůležitější zákon země a porušuje prezidentský slib: „Slibuji věrnost České republice. Slibuji, že budu zachovávat její Ústavu a zákony. Slibuji na svou čest, že svůj úřad budu zastávat v zájmu všeho lidu a podle svého nejlepšího vědomí a svědomí.“
Rozklad demokratických institucí pokračuje. Jak je to možné, proč to prezident dělá, co se s tím dá dělat a jaké to bude mít důsledky?
Asi nic nevysvětluje současnou politickou situaci tolik jako jednoduchá rovnice: čím slabší premiér, tím silnější prezident. A jelikož máme nyní nejslabšího premiéra v historii, máme také nejsilnějšího prezidenta v historii.
Miloš Zeman chce být co nejsilnější. Nespokojí se s žádnou jinou rolí než s tou hlavní. Chce vládnout. To je důvod, proč od začátku až dosud opakuje stále stejnou věc: premiérem podle jeho gusta je Andrej Babiš. Proč Andrej Babiš? Protože jako obviněný premiér ve střetu zájmů se prezidentovi náramně hodí. Je snadno vydíratelný. Je závislý na podpoře od prezidenta. Babiš se chlubí, že je obchodník, ale skutečným obchodníkem je Zeman. Za to, že je premiér, musí Babiš tvrdě platit. Na své si tak přijdou komunisti, Okamura, ale zejména Zeman. Ten (a jeho okolí) dokáže zobchodovat cokoliv. Teď už o tom mluví zcela otevřeně a vzkazuje: „Uvidíme, s jakou nabídkou premiér přijde.“
Za normální situace, kdybychom měli silného a nezávislého premiéra, bylo by na stole jednoduché řešení. Premiér by podal na prezidenta tzv. kompetenční žalobu, či ještě spíš Ústavní žalobu pro hrubé porušení Ústavy (podle ústavních právníků Kysely a Kudrny jsou kompetence prezidenta a premiéra v tomto případu krystalicky jasné a není třeba o ně vést spor). To ale Babiš nejspíš neudělá, protože se prezidenta bojí. Miloš Zeman ho má v hrsti.
Čeho se Zeman snaží dosáhnout? Vzhledem k tomu, jak otevřeně ponižuje ČSSD, je zřejmé, že se ji snaží z vlády vystrnadit. Proč? Protože ji chce ve vládě nahradit svými lidmi. Jako o nejpravděpodobnější variantě řešení „Zemanem uměle vyvolané krize“ se nyní mluví o tom, že prostě z vlády odejdou někteří ministři za ČSSD a Babiš se Zemanem vládu tzv. rekonstruují – tedy dosadí Zemanovy lidi (a získají podporu od KSČM a SPD). Je možné i to, že to samé chce i Babiš a celý spor s prezidentem je jen na oko. Každopádně se hraje o hodně.
Pokud se to stane, vznikne tím jakási Opoziční smlouva 2. Mocenský pakt AB-MZ získá navíc Ministerstvo vnitra a spolu s ním velký vliv na policii a tajné služby. Útoky na BIS přitvrdí. Pak tu máme Ministerstvo zahraničí. Lze očekávat, že významně posílí rusko-čínské vlivy a směřování ČR na východ. Pak tu máme strategické zakázky, jejichž výsledky budou mít dalekosáhlé důsledky pro příští desítky let. Hlavní ambice Miloše Zemana? Přihrát dostavbu Temelína a Dukovan ruskému Rosatomu – stejně jako to udělali Maďaři, k nimž se jel Miloš Zeman nedávno inspirovat. Co na tom, že se Maďaři kvůli nevýhodným smlouvám a půjčkám stali na dlouhá léta vazaly Ruska. Brzy se bude rozhodovat také o budování vysokorychlostních internetových sítí 5G, což je strategicky důležitá infrastruktura. Zde bude prezident kopat za zájmy čínského Huawei. A třešničkou na dortu bude snaha prosadit megalomanský kanál Dunaj-Odra-Labe, který již tak zdevastované krajině zasadí ještě větší ránu. V těchto zakázkách budou lítat sem tam stovky miliard a budou mít obrovský vliv na budoucí směřování naší země.
Konečně je třeba zmínit, že opoziční smlouva AB-MZ podporovaná komunisty a SPD může během dvou let zcela zničit veřejnoprávní média (Miloš Zeman o tom ostatně mluví veřejně a se zalíbením). Zapomenout nesmíme ani na možné osedlání justice, k němuž je už nakročeno. Kde skončí nezávislá justice a nezávislá veřejnoprávní média, tam končí férová politická soutěž.
Podtrženo sečteno: jde o hodně. Pokud Miloš Zeman neustoupí a nezačne dodržovat Ústavu a pokud Andrej Babiš situaci adekvátně nevyřeší (Ústavní žaloba či alespoň výměna ministerstva kultury za jiné ministerstvo pro ČSSD), tak společně nejspíš vytlačí ČSSD z vlády. A pak teprve začne ta pravá jízda, nové dělení moci a nová OPOZIČNÍ SMLOUVA. A vládnout bude prezident.
Pokud toto nastane a začnou se naplňovat výše popsané hrozivé scénáře, pak budou na místě opravdu pořádné demonstrace. Prezident i premiér byli sice demokraticky zvoleni, ale to jim nedává mandát dělat si cokoliv a porušovat pravidla. Neexistuje rozhodčí instituce, která by porušování pravidel trestala a respekt k pravidlům vynutila. Tato role je teď na celé občanské společnosti.
Demonstrace mají ten smysl, že budí pozornost. Že jako reflektory nasvěcují nekalé praktiky mocných. Vytahují problémy na světlo a činí z nich společenské téma. Mohou tak napomoci k proměně společenského vědomí. Protože bez toho, že si většina společnosti uvědomí, co se děje a postaví se proti tomuto znásilňování země, bez toho, že to společnost nakonec strašákům spočítá ve volbách, se nic změnit nemůže. Tahle práce – proměna společenského vědomí – je na každém z nás. Nikdo ji za nás neudělá. Potřebujeme mluvit s ostatními a vysvětlovat jim situaci.
Naši demokracii čekají možná ještě těžší časy než dosud. Možná. Jednu věc ale víme. Naše země se probouzí. Odpor proti nepřijatelnému sílí. Tři sta tisíc lidí přišlo na Letnou. A bude-li to třeba, přijdou zas. A bude-li to třeba, půjdou člověk od člověka vysvětlovat, co se děje. Za nikoho z nás to neudělá spolek Milion Chvilek. Je to na nás všech. Každý musíme dělat svůj díl práce. Pokud to však bude třeba, spojíme se opět na stovkách náměstí po celé zemi. Nebo na Letné. Jsme tady a musí se s námi počítat.
Čím slabší premiér, tím silnější prezident. Ale čím silnější občanská společnost, tím silnější demokracie. Buďme ve střehu.
Mikuláš Minář
Milion chvilek pro demokracii
P. S. Současnou krizi můžeme brát jako hrůzyplnou, děsit se a u strachu nebo vzteku zůstat. Anebo ji můžeme brát jako šanci, jako výzvu, aby pro nás byla příležitostí vytvářet něco, o čem by se nám ještě nedávno ani nesnilo. A ani by nás nenapadlo, že na tom můžeme mít podíl právě my sami.
Pane Vyleťale, tvrdíte že nelze objektivně určit, jaký výklad ústavy je správný, a že ten výklad "třeba až za rok" může být stejně tak správný jako výklad "ihned".
Tak za prvé: ústavní právník (a jeden z otců české ústavy) Vojtěch Cepl v televizním pořadu "Na plovárně" sám zmínil tento problém; s tím že existují jenom dvě možnosti řešení. Jedna spočívá v tom, naprosto striktně pro každý případ prezidentovi předepsat, co a jak má dělat. Odpadly by sice takové problémy jako je ten současný; ale z prezidenta by se stal prakticky jenom robot na provádění jednotlivých úkonů, a za druhé, nakonec by se stejně ukázalo, že život se nedá beze zbytku vměstnat do jednoznačných právních norem.
Takže pak zbývá jenom druhá možnost: ponechat prezidentovi určitou volnost v jeho jednání - a spoléhat přitom, že on této poskytnuté volnosti nezneužije. Právě toto spoléhání se na nezneužití je v českých poměrech ovšem zcela zásadní problém. U Čechů panuje chronická neúcta k právu; a svým způsobem není nakonec podivu, že tato mentalita lůzy si nakonec prorazila svou cestu i do nejvyšších míst. (Ostatně, k tomuto právnímu marasmu v českém prostředí vydatně přispívají i nejvyšší české soudy, svými mnohdy zcela na hlavu postavenými výroky, a to i včetně soudu ústavního!!)
A za druhé: co se týče té možnosti či nemožnosti určit, jaký časový úsek či termín by byl pro jednání prezidenta (ještě) přiměřený a obhajitelný, pak Aristoteles se ve své "Etice" opíral především o princip "správného středu" všech věcí. Tedy "aby toho nebylo ani příliš mnoho, ani příliš málo".
Není samozřejmě nic, co by mohlo jednoznačně určit, na kterém místě (či v který konkrétní den) se nalézá ten "správný střed". Ale je možno - na základě vytříbeného citu a při odpovědném použití rozumného uvažování - celkem spolehlivě rozpoznat, co je "příliš málo", a kdy už je toho "příliš mnoho".
Pokud by se tato kauza (nečinnosti prezidenta) skutečně dostala před (ústavní) soud, je možno celkem spolehlivě predikovat, že ten by konstatoval, že - pokud by nenastaly zcela mimořádné okolnosti - by doba čtyř týdnů měla platit jako krajní mez, kdy by (je)jednání hlavy státu ještě mohlo být považováno za přiměřené. A že cokoliv navíc by už muselo platit jako akt svévole, to jest jednání v rozporu s duchem ústavy.
Akorát Vaše přirovnání v prvním odstavci podle mého nesedí. V onkologii jde o život a v současné kauze s ministrem kultury nejde o nic, resp. jde o zbytečného ministra na zbytečném ministerstvu.
Vojtěch Cepl byl dobrý muž, ale pravdu také vždy neměl. Pamatuji si na rozhovor na ČRO 6, který s ním právě na toto téma vedl Radko Kubičko (do diskuse mohli vstoupit i posluchači) a po četných diskusích mu pan Kubičko říkal, že zavést do ústavy potřebné termíny by přece nebyl žádný problém. A pan Cepl se vůči tomu už neohrazoval. Možná mu došlo, že ten požadavek je správný a že to zase není tak, jak píšete Vy, že by ke každé maličkosti týkající se prezidentových povinností muselo být do nekonečna definováno co a jak.
Ale, jak říkám, v podstatě s Vámi souhlasím. A co se týče úcty Čechů k právu a pravidlům vůbec, mluvíte mi naprosto ze srdce. (Právě proto jsou ale ty termíny potřebné.)
Ona se ovšem ta nekultura práva neprojevuje jenom tím, že se kašle na pravidla a pěstuje se „výkladová kreativita“, ale také tím, že se vyrábějí legislativní zmetky. A právě to, že termíny nejsou uvedeny tam, kde být uvedeny mají, je legislativní zmetek. A fakt, že na tento konkrétní legislativní zmetek bylo v minulosti už minimálně dvakrát velmi vážně poukázáno a k nápravě nedošlo, je také důkaz té české neúcty k právu a pohrdání pravidly.
Váš Jiří Vyleťal
Ústava totiž nevznikla s mandátem občanů českých zemí. Nebylo zde referendum o ústavě ani volby do ústavodárného parlamentu. Ústavu schválil tehdejší béčkový parlament Česká národní rada bez toho, aniž by se obrátil k veřejnosti. A slovy předsedy Ústavního soudu onen nezvrátí jakýkoli zvrat polistopadového vývoje, tedy ani ten rozumným směrem. Pokud by zde vzniklo spontánní demokratické hnutí občanů s cílem reformovat politiku a prohloubit (vlastně zavést) autentickou demokracii, nepochybně na ústavní soud narazí. ČR se sice zatím nestala druhým Maďarskem, ale, bohužel, se nestane ani druhým Islandem.
Miloš Zeman, a v tom je ta dnešní tragédie, je důsledkem špatně nastavených mechanismů, špatným dědictvím politického vývoje raných devadesátých let, který nebyl dosud napraven. Zavedení přímé volby prezidenta vše korunovalo. Politici, nějak si vědomi deficitu legitimity, populisticky chtěli vyhovět krátkozrakému přání veřejnosti. Miloš Zeman by ale mohl odejít z politické i z životní scény třetím záslužným činem (vedle těch mnoha nezáslužných). První jeho záslužný čin byl jeho článek v Technickém magazínu, druhým bylo konstituování silné demokratické levicové opoziční strany v letech 1993-1996. Tím třetím činem by mohla být destrukce současného ústavního zřízení, které blokuje vývoj do budoucna, a že by tím mobilizoval zbytky (nebo počátky) zdravých sil ve společnosti k tvorbě nového ústavního systému.
Ohledně hlavy státu tu máme čtyři varianty. 1. Prezident volený přímo, který se stávajícími kompetencemi znamená poloprezidentský systém. 2. Prezident volený parlamentem, který se může dostat do područí politických stran. Řešením však může být omezení prezidentských pravomocí ve smyslu německého modelu. 3. Návrat k monarchii, který je ale obtížný z důvodu přerušení tradice. 4. Zrušení prezidentské funkce, kdy by mnohé kompetence hlavy státu zastával kupříkladu předseda Senátu a jiné i předseda Sněmovny (varianta pana Vylaťala).
a) Náhlou obnovu páteře u ČSSD. To by bylo snad ještě možné, i když ony úvahy o demisích odložených v šuplíku tomu příliš nenasvědčují.
b) Předčasné volby. Bez ANO ne a Babiš už od nich začal ustupovat.