Fanklub Miloše Zemana v českém parlamentu se tenčí. Zvolna jej opouštějí i ti, co se na spoustu témat domácí a zahraniční politiky obvykle dívají podobně jako prezident. Jenže nyní jim vlezl do zelí a nechce se hnout. Řeč je především o sociálních demokratech, ale i některých babišovcích, kterým Zemanova zpupnost podrývá koaliční spolupráci.

Já pán, ty pán — dokud věci šlapou podle tohoto modelu, mnozí si raději rozmyslí jít do konfliktu s hlavou státu. Není náhoda, že ani premiér Babiš, který ukazuje svaly na každém kroku, k tomu není ochotný. Vzkazuje, že je silný premiér, ale o střet se Zemanem nestojí. Hlava státu je přece hlava státu. Babišovi asi i z průzkumů vyšlo, že o zkřížené meče nemají zájem jeho ani Zemanovi voliči.

Jenže se před našima očima odehrává konflikt, který občany sledující politiku jen po očku trápit nemusí, ale o to více zajímá strůjce, ochránce a bedlivé pozorovatele zdejšího ústavního systému. Že v něm různí hráči chtějí maximalizovat svůj vliv, je přirozené. Když na chvíli pomineme ústavu a připustíme hru bez pravidel, každý z nich získá takový prostor, jaký mu uvolní další aktéři. Když si premiér nechá prezidentem kafrat do svých kompetencí, nelze se divit, že si to hradní pán užívá.

↗

Senátor Václav Láska připravil žalobu na základě především politických zdůvodnění. Její podpora mezi senátory však narůstá. Foto Michaela Danelová

Zeman to ale přehání. Na krátké trucování při odvolávání či jmenování ministrů jsme zvyklí z Havlových i Klausových časů. Dnešní prezident si ale navykl zvažovat, zkoumat a různě podmiňovat návrhy premiéra, jimž by měl promptně vyhovět. Trpělivost dochází i předsedovi Ústavního soudu Pavlu Rychetskému. Jeho vyjádření ve vysílání Českého rozhlasu Plus lze parafrázovat takto: Tam, kde dává ústava prezidentovi lhůtu, počítá s tím, že se bude rozmýšlet či vést konzultace. Tam, kde lhůty nejsou, čeká se, že bude konat bez zbytečného odkladu a bez politikaření. Rychetský doslova uvedl, že při odvolávání ministrů je prezident skutečně jen automatem na podpisy.

Už se našlo pár právníků, kteří to vidí jinak a tvrdí, že když prezident koná — schází se, navrhuje, vyjadřuje se… — nelze mu vytýkat nečinnost. Nepřipouštějí, že prezident má jen právo chopit se pera a podepsat. Někteří dokonce schvalují Zemanovo absurdní vyčkávání na osud trestních oznámení podaných odvolávaným ministrem kultury Staňkem na bývalé ředitele Národní galerie a Muzea umění. Přesto je většinový názor právnické i politologické obce jasný: prezident už je za čarou a počíná si protiústavně.

Tento pocit již sdílí i většina poslanců a senátorů zvolených za ČSSD. Projevilo se to zejména při přípravě ústavní žaloby na prezidenta, kterou před prázdninami inicioval senátor Václav Láska z klubu Senátor 21. Ve svém prvním návrhu, který dostál sluchu i u STAN/TOP 09, KDU-ČSL a části ODS, na 44 stranách popsal 24 Zemanových hříchů. Vesměs mezi ně zařadil případy, o nichž můžeme říct, že jsou nepěkné, nevkusné, kontroverzní, ale ne protiústavní.

Namátkou jmenování úřednické vlády Jiřího Rusnoka proti vůli sněmovních stran, lánskou schůzku s protisobotkovskou oranžovou opozicí po volbách 2013, otálení s navržením nového premiéra poté, co Babišova menšinová vláda loni nezískala důvěru, odmítání Miroslava Pocheho, návrh na jehož jmenování ministrem zahraničí ovšem nebyl prezidentovi oficiálně doručen, schůzky prezidentových spolupracovníků se soudci, prosazování Vladimíra Remka a Livie Klausové na velvyslanecké posty, výroky o čínské inspiraci při stabilizaci společnosti, zahraniční politiku vůči Rusku, nechuť vydat hackera Nikulina Spojeným státům nebo výroky o vyhladovění Senátu.

Z hlediska ústavy zaváněla Zemanova tendence vykládat demisi Bohuslava Sobotky coby konec premiéra, ale ne vlády, avšak ani zde nebyl protiústavní skutek dokonán. Jasným faulem bylo navrhování Karla Srpa do Rady Ústavu pro studium totalitních režimů přes jeho lustrační škraloup, to ale vzrušilo málokoho. Nemusí se nám ani líbit Zemanovo zlehčování práce tajných služeb nebo odmítání jmenování šéfa Bezpečnostní informační služby Michala Koudelky generálem. Jde však o hrubé porušení ústavy?

Láskova převážně politická obžaloba si vysloužila podporu jen jediného sociálně demokratického senátora, Jiřího Dienstbiera, a to hlavně proto, že chtěl, aby se o Zemanových přestupcích oficiálně hovořilo.

V úterý se již k návrhu ústavní žaloby stavělo vstřícně osm senátorů za ČSSD. Předpokládá se, že Láskův návrh především kvůli nim dozná změny a opře se primárně o aktuální kauzu, která je z ústavního hlediska nejskandálnější.

Roste pravděpodobnost, že Senát ústavní žalobu požadovanými třemi pětinami přítomných členů schválí. Následně narazí ve Sněmovně, kde se tři pětiny všech poslanců pro podání k Ústavnímu soudu nenajdou, poněvadž Zeman má zastání u KSČM, SPD a většiny klubu ANO. Ovšem už samo zařazení tohoto bodu na plenární schůzi by bylo unikátní.

Příznivci racionálních reakcí v situaci, kdy prezident otálí s odvoláním ministra, logicky upřednostňují kompetenční spor před Ústavním soudem. Jeho rozuzlení by zřetelně vyložilo Ústavu, ale nikdo by se nemusel pakovat. Jenže jediný, kdo se může o pravomoci s prezidentem přít, je premiér — a ten se k tomu nemá.

Byť žaloba pro hrubé porušení ústavy nebude dotažena do konce a možná i prohloubí polarizaci tuzemské společnosti, má s každým dnem čím dál větší smysl. Už jen proto, abychom si nezvykali na to, že prezident může cokoliv. „Vždyť je to pan prezident!“ není příliš přesvědčivá obhajoba a zavání nostalgií po monarchii.

Vedle zákonů, sepsaných černé na bílém, leč leckdy beztrestně porušovaných, existuje také jisté zvykové právo. Jen nepsané, ale příští prezidenti by se jej jistě ostošest dovolávali: „Vždyť to mohl Havel, Klaus i Zeman, tak proč ne já...?“

Kdyby se Miloš Zeman ve své funkci choval tak, jak má, šlo by se nestranně dívat na jeho standardní politický zápas s oponenty. Když mu ale moc a sláva stouply do hlavy, je nejvyšší čas konat ústavní kroky, které jej buď napraví, nebo se pokusí o jeho ústavní sesazení.