Pithartův Beneš a Benešův Pithart

Matěj Stropnický

Petr Pithart je mimořádně úctyhodná osobnost. Jako Edvard Beneš. Pithartova kritika působí tak, že má Benešovi ze zlé ty stránky jeho osobnosti, jimiž se mu sám podobá.

Petr Pithart je nepochybně úctyhodná osobnost. Rozporuplná, ale úctyhodná. Poctivec až k sebemrskačství, uvážlivý až k nerozhodnosti. Umírněným, až přívětivým konzervativcem se nenarodil, ale stal. V rozhovoru pro server Aktuálně k sedmdesátému výročí Února 1948 doporučuje, abychom přestali mlčet o Edvardu Benešovi a jeho příběh si odvyprávěli. A ovšem pravdivě, dodává, to jest pro Beneše zdrcujícím způsobem.

Beneš je samozřejmě zavirován nánosem mýtů. Nejrozšířenější z nich je na téma Mnichov a zní: „Měli jsme se bránit“. No a Beneš kapituloval, demobilizoval a odletěl. Tento mýtus vznikl za Druhé republiky, v týdnech, kdy se zemí valila nejodpornější stoka našich dějin, nejmírněji ho tehdy vystihoval vtip o plánu a aeroplánu.

Jenomže historik Jan Tesař mimořádně přesvědčivě ve své studii Mnichovský komplex dokázal, že Mnichov byl Benešovo obrovské diplomatické vítězství. Do obvyklé trojčlenky, v jejímž rámci u nás všichni dumají nad chroustem září osmatřicátého roku — to jest opevňovali jsme se vhodně a včas a byli jsme vyzbrojeni, čili mohli jsme se bránit alespoň nějakou dobu?; zradili nás naši západní spojenci vinou politiky apeacementu?; uškodila kapitulace národu morálně víc, než by ho poškodilo krveprolití obrany? — dodal nový element: světové veřejné mínění.

Edvard Beneš za svůj postup v roce 1938 zasluhuje obdiv

Je známo, že Československo neudělalo pro své Němce tak úplně dost, dokud byl čas. Tehdejšího Tomia Okamuru, Konráda Henleina, si vyrobilo i tím, že hradní Pětka léta odmítala vpustit německou sociální demokracii do vlády a to i tehdy, kdy už byla — jak píše Peroutka v Budování státu — vůči Československu loajální. Hitler samozřejmě přikuloval a s Henleinem soustavně vynášeli kartu pro Československo nejcitlivější: právo na sebeurčení.

Na totéž sebeurčení, jímž vznikl ve Versailles náš vlastní stát. Lhostejno, že kontext byl odlišný: vždyť zatímco Češi o vlastní stát přišli před tři sta lety a Slováci ho neměli dosud nikdy, Němci měli za barákem celou vlastní říši: Reich.

Sebeurčení bylo heslem, jemuž světová veřejnost stále věřila. A Československo nechtělo zprvu dělat žádné ústupky, ani takové, jimiž by velkou část sudetských Němců zřejmě uspokojilo, jak o tom svědčí dojemně internacionální reportáže o povinném neporozumění, které do Přítomnosti posílala v posledních letech před Mnichovem ze Sudet Milena Jesenská (vyšly před lety v knize Nad naše síly.)

A vedle sebeurčení tu byla skutečně sdílená nechuť k válce. Tu nikdo nemusel zvlášť vyvolávat dramatizováním vášní. Po hospodářské krizi a se vzpomínkou na Velkou válku ještě proklatě živou — vždyť i každá česká či moravská náves má pomníček, který její oběti připomíná — byla touha po míru samozřejmostí, nikoli zbabělou politikou.

V takové situaci, dokládá Tesař, se Československo představovalo světu jako neústupný, zpovykaný expremiant, upírající základní lidská práva národnostní menšině, jako utlačovatel, kvůli němuž si nikdo nechce pálit prsty. Nejen Chamberlainovi, ani Churchillovi ostatně nikdy nešlo o žádné Československo, to jsme si dodatečně vyprojektovali. Churchill šel do války s Hitlerem hájit britské velmocenské zájmy: zachování kolonií a nadvládu nad oceány. V kinech dosud promítaný film Nejtemnější hodina je spíš monumentálním pomníkem Churchillovy životní hodiny nejsvětlejší.

Načež přichází okamžik Mnichova. Beneš, dokládá Tesař, vsadil už tehdy na dvojí a nikdy z toho za celou válku neuhnul ani o píď: Hitler válku prohraje a jakákoli kolaborace je tedy nejen nemorální, víc: je nestrategická a pro budoucí obnovenou státní samostatnost smrtelně nebezpečná; a zadruhé — boj zemi rozdělí a oslabí, musíme vyhrát diplomatickou válku a být mezi vítězi bez krveprolití.

Mnichov tak Beneš obrátí ve svůj triumf: fakt, že se rozhodlo bez naší účasti a proti vojenské obraně (mimochodem to konferenční místo jsem vloni navštívil: v někdejším regionálním sídle NSDAP dnes sídlí hudební škola a proslulou historickou chvíli připomíná po letech bojů nevelká destička s velmi neutrálním nápisem) situaci Československa na veřejné scéně proměnil. Ne hned, ale přesto nečekaně rychle se z obrazu pyšného státu bez dobré vůle, který chtěl světu zkazit mír, stala obsazená země, která zůstala všemi zrádně opuštěna. Mnichov se stal a dodnes je celosvětovým symbolem bezpráví — zásluhou československé diplomacie a zejména díky Edvardu Benešovi osobně.

Mnichov dokázal Beneš obrátit v triumf Československa. Byl to státník. Repro DR

Stalo-li se tak Československo Mnichovem z utiskovatele obětí, definitivně potvrdilo svůj státoprávní nárok až odbojem, zejména zpravodajskou činností československého podzemí v prvních letech války a atentátem na Heydricha, tehdy se stalo i státem bojujícím po boku Spojenců se zbraní v ruce. Podotýkám: bojujícím mnohem přiměřeněji své vojenské síle a geopolitické situaci.

Beneš tušil, jak píše ve svých Pamětech, že mu bude reakce na Mnichov zazlívána. Na rozdíl od mnoha politiků na jeho místě na sebe ale tuto oběť domnělého slabocha před veřejností, i tou za Mnichova mobilizovanou, i tou budoucí, bohužel včetně Petra Pitharta, vzal. To byl čin státníka.

Když se mu za radarových časů posmíval gulnatý Mirek Topolánek, reprodukoval tím jen siláctví pravice, která ostatně kolaboraci do Národního souručenství po Benešově emigraci organizovala jako první. U Petra Pitharta to ale mrzí víc.

Cožpak Pithart Tesařovu knihu nečetl? Četl ji Petr Zelenka, když psal scénář pro svůj film Ztraceni v Mnichově — ten film je jejím licenčním uměleckým zpracováním. Četli ji i scénáristé těch vynikajících dílů seriálu ČT České století, v nichž je Beneš hlavním protagonistou. Naopak autoři filmu Masaryk opakují známé fráze o „měli jsme se bránit“.

Beneš se Pithartovi podobá, važme si jich obou

O Únoru by šlo psát obdobně, jen se tento mýtus jmenuje: „neměl přijmout jejich demisi“ — a opravdu novátorské zpracování tohoto tématu, srovnatelné s Tesařovým zatím bohužel chybí. Je ale možné prozatím třeba vzít za vděk Peroutkovým Byl Beneš vinen?, které i v daném případě svalování viny na Beneše vynalézavě a přesvědčivě odmítá.

Přesto do dosavadních interpretací Února nevhodně vstupuje buď apriorní odmítání následujících čtyřiceti let, které zatemňuje mysl a ta pak pouze zjišťuje, zda mohl Beneš následujícímu vývoji zabránit — přičemž pokud je závěr, že mohl, nuže jak to že to neudělal?!; nebo svrbění vlastního svědomí — to u bývalých komunistů včetně Pitharta: jak to, že jsem „naletěl“?! Když už se to tedy stalo, i to je jejich vina, jich komunistů, oni mne svedli a pokazili karmu, a Beneš jim to umožnil. To má být ta pravda.

Aby bylo jasno: vstup do KSČ Petru Pithartovi v nejmenším nezazlívám, ani, že nastal po stalinských procesech padesátých let. Ostatně ze strany po Srpnu sám odešel, a byl celou normalizaci statečným opozičníkem. Co mi vadí je ahistoričnost, s níž nám chce Pithart zjevit tu skutečnou pravdu o Benešovi, která je však největším souborem klišé, která si lze představit.

Podobně ostatně nakládá i s Alexanderem Dubčekem a Pražským jarem v Osmašedesátém, jak jsem podrobně rozebral ve své práci Myslet socialismus bez tanků a nebudu to zde opakovat. Petr Pithart naše mýty, jichž nás tolik chce zbavit, bohužel léta spoluutváří. Jakoby podvědomě v nesiláckých postavách našich dějin, viděl i svou vlastní tvář způsobem, k níž se nechce hlásit. Já si jej ale vážím právě proto, že k nim bezesporu náleží. Stejně jako Beneše.

    Diskuse (38 příspěvků)
    DU
    March 3, 2018 v 15.11
    Petr Pithart umí často říkat pohled i na probíhající dějiny ze zdravého odstupu
    A tyto své schopnosti prokázal jak po roce 1968, tak po roce 1989 i později. Lidé jako Petr Pithart kriticky sebereflektující počínání svého národa většinou ve své době nebývají populární, ale dějiny jim to vynahrazují.

    Přestože je mi Pithartův pohled na Beneše velmi blízký, s tou kritikou Beneše v roce 1938 je mi paradoxně bližší zde názor M. Stropnického. Opravdu Mnichovská dohoda byla důsledkem chybné československé politiky vůči čs. Němcům. A mýtus o diktátu není také přesný v kontextu toho, že zde existoval 5. plán E. Beneše a Nečasova mise, kdy chtěl postoupit 4-6 000 km2 československého území Německu nebo souhlasu Hodžovy vlády s ultimáty Francie a Velké Británie v odstoupení většinových německých okresů ještě před podepsáním dohody, 21.9.1938.

    Nicméně pravdu má P. Pithart že odmýtizování a kritická reflexe osobnosti E. Beneše je podstatná pro další směřování tohoto státu. Jsem rád, že není obraz Beneše na žádné bankovce, a, bohužel, ulic, náměstí a soch zasvěcených prvnímu prezidentovi zvolenému z vůle komunistických poslanců je mnohem více než těch pojmenovaných po Štefánikovi nebo Eliášovi.

    Neměli bychom si vážit prezidenta, který veřejně a účelově lhal na mírové konferenci ve Versailles v počtu našich Němců. Který v dubnu 1945 v rozhlase vyzýval k násilí k německy mluvícím spoluobčanům, aby tuto svou výzvu korunoval v Brně výrokem, že Němce je potřeba "vylikvidovat".

    Je tedy paradoxem, že konzervativní politik Pithart, představitel první polistopadové generace politiků, vidí více do nadějnější a méně zaslepené české budoucnosti než mladý (čerstvě ex)předseda strany zelených.

    Až se budou konzervativní politici Beneše zastávat a zelení jej budou kritizovat, budeme teprve vyspělou západní demokracií. Snad to potrvá jen jednu generaci.
    Hodnota této úvahy M. Stropnického spočívá především v tom, jak otevřeně a odvážně vyjmenovává - a demaskuje - všechna ta klasická a oblíbená národní klišé spojená s onou dobou.

    Ale na straně druhé, to celé - a tedy jmenovitě samotný Mnichov - prezentovat jako jako jakési "vítězství Beneše", tak to se jeví skutečně až příliš svérázným počinem.

    Ano, Beneš v té době skutečně napsal až neuvěřitelně prorocká slova o tom, že naši západní spojenci odmítli na naší straně zahájit boj proti Hitlerovi za relativně příznivých podmínek - a že k tomuto boji budou nakonec stejně přinuceni, a to za podmínek pro ně mnohem nepříznivějších.

    Jak známo, Beneš měl naprosto pravdu se svou předpovědí, že k válce Francie a Anglie s Hitlerem nakonec přece jenom dojde; ale v čase Mnichova ještě nemohl mít žádnou opravdovou jistotu, že k tomuto střetu skutečně události dospějí. A tím méně, že západní mocnosti tento boj nakonec vyhrají.

    Takže: jestliže opravdu dost možno není možno Benešovi právem vytýkat, že boj "o Mnichov" prohrál (prohrál by ho nevyhnutelně i Masaryk, s tím jediným rozdílem že Masaryk by dal povel k obraně, ovšem zcela marné) - tak ale na straně druhé Mnichov byl zcela jednoznačně Benešovou porážkou, stejně jak jako porážkou celého národa. A nemá jakýkoli smysl si tady něco předstírat o nějakém "vítězství".
    March 4, 2018 v 4.39
    Když o historii píše politik je nasnadě podezření že mu jde více o mytologizování než o poznání. U Stropnického to asi platí více než o Pithartovi, který svůj pohled vytvářel jako součást tria Podiven už v době normalizace. Ale i Pithart a Podiven jsou motivováni více potřebou historii hodnotit než ji poznávat.

    Stropnický se domnívá, že překonává jakési mýty, ale z větší části prostě přejímá to, jak se Eduard Beneš viděl sám, tedy jako státníka který má vše promyšlené a vykalkulované a vždy dělá to, co je v dané situaci optimální, dějiny rozhodujícím způsobem ovlivňuje.

    V době, kdy Pithart svůj pohled na Beneše formuloval, šlo ale opravdu o odpoutání od útěšných mýtů vlastního národa, podobně jako třeba Masaryk ve sporech o Rukopisy, zatímco u Stropnického jde jenoduše o použití historie k politickým účelům.

    Schopnost odpoutat se od potřeby vidět v co možná příznivém světle historii národa, se kterým se identifikuji, je nepochybně cenná a vzácná.

    Například panu Ungerovi chybí zcela, pravděpodobně do té míry, že ani není schopen svou zaujatost reflektovat a neví, co ho vede k tomu, že v jeho verzi dvacátého století chybí nacismus a druhá světová válka.

    DU
    March 4, 2018 v 12.48
    Žádný historický jev není izolovaný, není jedinou příčinou a nestojí sám o sobě
    Není neobvyklé, že vůči "podivenskému" přístupu (ke kterému se hlásím a ke kterému mě osobně přiřadil i ten z Podivenů, o kterém se zde píše) se často používá jako zbraně proněmectví nebo přímo souhlas s nacismem. Přitom je nacismus pro mě osobně tím, o jehož úskalí nebezpečí a nedozírných negativních následcích na Evropu a celý svět netřeba vésti debatu.

    Existence nacismu v Hitlerově Třetí říši slouží chování našich Němců před válkou spíše k jejich obhajobě než obžalobě. Proto jej také nezmiňuji. Zvláště tehdy, byl-li jediným nacistou v řadách vedení SdP před Mnichovem K. H. Frank.

    K vítězství dnešních Němců významně přispěla kritická sebereflexe právě této části svých dějin. Stejně jako Čechy dodnes poškozuje nepřijetí vlastní kritiky.

    Není neobvyklé, pokud ten příslušník národa, který si odmítá vzít k srdci kritickou reflexi toho národa, se brání obviněním z nekritičnosti mluvčího té kritiky. Jen je pro mě překvapující, že tím příslušníkem je zde zrovna pan Kubička. Jeho národu někam se posunout však tím příliš nepomůže.
    March 4, 2018 v 17.45
    Děkuji panu Ungerovi,
    za potvrzení mé hypotézy o tom, že je naprosto neschopen přemýšlet o tom, jestli třeba není sám nějak zaujatý. Zdá se, že patří k těm psychologům, kteří si myslí, že nějakou subjektivitu, nevědomé motivace atd. mají jen ti druzí.
    DU
    March 5, 2018 v 16.26
    Zaujatost každého z nás diskusi předchází, ale její sebereflexe se v ní normálně nevyskytuje
    Schopnost sebereflexe, včetně toho, v čem jsme méně či více zaujatí, tu máme nebo nemáme v sobě, můžeme vědět o tom, že ji máme, někdy ji sdělujeme mezi nejbližšími, přáteli nebo když je sebereflexe přímo diskusním tématem. V souladu s fenomenology si myslím, že zaujatý je každý, včetně mne. Myslím, že většina mých kolegů včetně mne si směrem k sebereflexi hluboce sáhla do svých nevědomých motivů a subjektivní zaujatosti třeba v rámci skupinové či individuální sebezkušenosti v rámci komplexního psychoterapeutického vzdělávání. Alespoň já mám tu zkušenost.

    Ve veřejné diskusi (včetně našich komentářů a sloupků), kde jsme sami přijali pravidlo, že budeme diskutovat pod svým pravým a plným jménem, většina z nás očekává souboj věcných argumentů. Chápu, že se stane, že nám názory druhého dlouhodobě nesedí. Ale nemyslím si, že má být součástí férové diskuse hodnocení sebereflexe oponenta jako argumentu ad hominem, když toho druhého osobně vůbec neznám, nikdy jsem ho neviděl ani s ním nevedl dialog. A to především v případě, hodnotí-li takto na dálku právě představitel psychologické profese.

    Já osobně se snažím jakéhokoli posuzování a hodnocení psychologických charakteristik názorových oponentů na dálku vyvarovat. Považuji to za neetické.
    March 6, 2018 v 6.51
    Sebereflexi jste diskusní tématem učinil Vy hned v druhé větě svého příspěvku a děláte to pořád. Ostatně s tím taj´hat svou profeśi do obecných diskusí jste také zača Vy. Já na žádné duše národů, jejich charakterové neurózy atp. na rozdíl od Vás nevěřím.

    Pokud už ale ale k sebekritičnosti vyzýváte Čechy jako příslušník jiného národa, měl byste logicky být také kritický k národu, kte kterému se počítáte. Ve vaší verzi historie opravdu nacismus a druhá světová válka chybí, nejen v této diskusi, ale i v jiných. Historii česko-německých vztahů podáváte tak, že v ní Němci vystupují výlučně jako oběti, Češi jako kolektivní viníci.

    Máte pravdu v tom, že ve veřejné diskusi lidé sami sebe obvykle nekritizují Proto je také nesmyslné druhé k sebekritičnosti vyzývat, zejména, když to sám nečiním. Měl byste měl přestat s tím, že obviňujete a říkáte tomu sebekritika. Nesuďte a nebudete souzeni.
    Nenapadlo mě vůbec, že by pan Unger nebyl Čech, natož že by tahle otázka mohla hrát nějakou roli v debatě o Benešovi na fóru DR.
    March 6, 2018 v 9.51
    Pan Unger se opravdu k tomu, že se za Čecha nepovažuje, přihlásil a zdá se, že to pro něj nějakou důležitost pro diskusi má.
    IH
    March 6, 2018 v 16.11
    Stručně k Benešovi
    Rozhodl jsem se napsat něco o E. Benešovi, neboť mám za to, že jej Matěj Stropnický ve svém článku vyzvedl příliš. Beneš byl politik, jakého by si vážil asi každý národ, pokud by pro něj jako jeho příslušník učinil totéž, co učinil pro Československo.

    Beneš zajisté byl diplomat, a to evropského formátu. V roce 1938 rozhodl diplomaticky a zřejmě správně. (S naprostou určitostí to však nebudeme vědět nikdy. Národy se často bránily agresi, i když jejich šance na odražení útoku byly malé. Někdy tak získaly respekt, někdy mstu. Jindy se národy nebránily, např. Židé, částečně proto, že se domnívali, že nějak bude. Dnes by se naopak Izrael bránil proti komukoliv.)

    Ale zpět k Benešovi. Zřídka se najde případ takového vztahu, jako byl mezi Masarykem a Benešem (což se projevilo i v poměru Beneše k Janu Masarykovi. TGM, jak známo, řekl že „bez Beneše bychom republiku neměli“. V nemoci prosazoval nízký věkový limit pro výkon funkce prezidenta, jen aby se jeho nástupcem mohl stát právě Beneš. Později odkládal svou abdikaci, dokud nedošlo ke shodě na zvolení nástupce, jehož si žádal.
    Beneš dělal všechno pro to, aby republika dostala oněch 50 let, které Masaryk prohlásil za potřebné pro její samozřejmou existenci. Sám pocházel z prostých poměrů, byl z deseti dětí, takže není až tak divu, že se nedomníval, že právě kapitalistický charakter republiky je něco, přes co pro něho „nejede vlak“. Ostatně již před 2. světovou válkou byla socializace očekávána dost obecně, třeba i v Británii. V roce 1948 měl Beneš již podlomené zdraví a věren diplomatickým prostředkům nebyl schopen ani ochoten zapůsobit nějak přímo na lid.

    V roce 1938 byl Beneš jedním z mála politiků, kteří předjímali budoucí vývoj. Jeho abdikace však dokládá, že skutečně promyšlený neměl postup ani on. Není ovšem pravda, co píše M. Stropnický, tedy že Beneš brilantně obrátil mínění západu, když učinil ze státu, utlačujícího Němce oběť Německa. To dokázal Hitler. Přes všechnu německou propagandu neměli ve Francii a Británii Československu jeho vnitřní poměry doopravdy za zlé. Vznášené požadavky byly licoměrné, země prostě nebyly odhodlány a připraveny střetnout se s Hitlerem.
    + Další komentáře