Byli by snad cestou immediatisté?

Ivan Štampach

Mnozí hledají transcendenci potřebnou k překročení daností v náboženstvích. Objevuje se i skupina, hledající změnu zkušeností přímou, nově i v našich končinách.

Některým z nás nestačí jako inspirace pro občanskou angažovanost přesvědčení, že vše je dopředu dáno, že vše je jen důsledkem mechanického zřetězení příčin a následků. Že totiž zatím nedokážeme predikovat lidské jednání jen proto, že naše kapacity nestačí ke zvážení všech faktorů ve hře. Že však lidský čin s železnou nutností plyne z chemických procesů v mozku, které podle geneticky daného vzorce reagují na vnější podněty.

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

Potřebujeme svět, v němž je možný tvůrčí akt. V němž může vzniknout něco, co ani nejvýkonnější umělá inteligence budoucnosti nepředpoví. Chceme svět, v němž lidská osoba není produktem neosobních sil. Svět, v němž je možné překvapení, v němž má místo to, co je radikálně nové.

Mnozí tuší, že k takovému překročení daností je potřebná transcendence. A tu hledají v náboženstvích. V těch, která jsou dlouhodobě doma v našich zeměpisných šířkách a délkách, je tou transcendentní skutečností Bůh. Jenže s Bohem je patálie. Je nutno o něm mluvit, a zároveň je odedávna uznáváno, že o něm nelze mluvit jednoznačně. Že totiž cokoli, co o něm říkáme, je pouze analogie. Že je to řekněme metafora.

Tato nesnáz s Bohem vysvětluje, proč platí pravidlo: jaký člověk, takový Bůh, potažmo jaké sociální vztahy, takový vztah Boha a člověka. Snad právě proto je možný paradox, že v prostoru, kde je přítomno osvobodivé poselství Ježíše Krista, vznikly a dlouhodobě působí obludné obrazy Boha kosmického vševládce, Boha policajta všech policajtů, a také kata vrhajícího své tvory do nekonečného mučení.

Veliký myslitel takového typu Boha, středověký doctor angelicus Tomáš Akvinský učí, že mstivost je ctnost a že součástí blaženosti těch, kdo budou po smrti odměněni nebem, je pohled na věčný trest obyvatel pekla. Když jsem se při seznamování s naukami tohoto stále vysoce ctěného učitele církve dověděl, co obsahují, byl to pro mne jeden z prvních impulsů k opuštění církevního křesťanství.

Tomáš Akvinský učí, že mstivost je ctnost a že součástí blaženosti těch, kdo budou po smrti odměněni nebem, je pohled na věčný trest obyvatel pekla. Repro DR

Nové pojetí transcendence

Jsem svědkem toho, jak dnes občanští aktivisté objevují podněty pro emancipaci v tom, co dobrá tradice nese z podnětů nazaretského Mistra. Mají, a já nimi, potíž s Tyranem na nebesích. Nebo nepotřebují záhrobní útěchy a jednají nesobecky a nezávisle bez výhledů na budoucí odměny. Nedávno vydaná a v pražských prostorách Akademie věd ČR uvedená publikace o minulosti i výhledech marxisticko-křesťanského dialogu bohatě uvádí a rozebírá civilní, neteistické či nenáboženské křesťany i marxisty, kteří počítají se „zkušeností X“, jejímž projevem je náboženství, již je však možno interpretovat i bez náboženství.

V posledních letech se objevuje nové pojetí transcendence, tedy uvažuje se o jiných možnostech, jak zažít skutečnost v nějakém smyslu božskou, aniž bychom o ní spřádali teorie, které musí bořit kritické myšlení. Zažít skutečnost, která je plností bytí a života, světelným prostorem svobody a tvorby, a ne vesmírným diktátorem.

Takovou zkušenost nezprostředkují náboženské organizace s monopolem na pravdu. K tomu není třeba zvláštní společenské skupiny, která má přímou linku do nebe a nám obyčejným smrtelníkům vyřizuje vzkazy tam odtud. Je to zkušenost přímá. Autorům, kteří se o takové prožívání dělí s ostatními, s námi, kdo jsme na této cestě, se začalo říkat immediatisté (z anglického, z latiny odvozeného immediate — bezprostřední). Má jít o zkušenost stejně dostupnou všem.

Radikálně pojatá spiritualita bez náboženství byla nedávno uvedena do našeho jazykového prostoru překladem knihy amerického autora Sama Harrise: Spiritualita bez náboženství, jejíž recenze je k dispozici zde v Deníku Referendum. Autor je ostrým kritikem náboženství, věnuje se zevrubné kritice všemožných guruů a hájí racionální vědecký výklad skutečnosti. Sám však na základě meditační praxe zakouší bezprostředně samo vědomí, které neváhá označit jako transcendentní, a připouští, že nemusí být vázáno jen na mozek člověka.

Vědomí jako prosvětlené bytí

U tohoto bezprostředního prožitku vědomí jako bezčasého prosvětleného bytí, jež je zdrojem veškeré zkušenosti a skutečnosti, kosmické, tělesné i duševní nemusí vždy jít o ostrou kritiku náboženství. Může jít o přiznané výpůjčky například z buddhismu, s oblibou především sótó zenu a jeho rychlé cesty, a také z indické advaita védanty. Ti, kdo to činí, se však obejdou bez orientálních rekvizit. Oceňují tyto zdroje pro jejich radikalitu a metodickou důslednost.

Angličan Rupert Spira (*1960), povoláním hrnčíř, se při svých seminářích obejde bez indického kulturního koloritu, nemá potřebu se dovolávat hinduistických linií tradice (parampara). Mluví prostě o neduální kontemplaci, o životě v přítomnosti, bezprostředním vědomí sama sebe (the true Self). Jde mu o revoluční prolomení omezeného ega, onoho stínového já, které nás odděluje od skutečnosti. Ukazuje, jak každý můžeme zažít jednotu subjektu a objektu.

Američan Steven Gray (*1962) přijal indické jméno Adyshanti (znamenající Prvotní mír). Prošel východními směry a spojil podobnou bezprostřední zkušenost s křesťanstvím, avšak bez opory v konkrétní církvi. V knize Resurrecting Jesus: Embodying the Spirit of a Revolutionary Mystic (Sounds True: Incorporated, 2014) čteme, jak ono všepronikající Vědomí, zažité zprvu jako prázdnota (ode všech objektů), může být prožíváno jako Plnost. Duch revolučního mystika tak může být vtělen a Ježíš může být znovu vzkříšen.

Immediatismus se pozvolna ujímá i v českém prostředí. Vedle zmíněné publikace Sama Harrise vyšla před třemi roky kniha Adyashantiho pod českým názvem Pád do milosti s podtitulem Cesta k vnitřnímu probuzení (Praha: Synergie, 2014).

Čeští příznivci takové duchovní praxe o sobě dávají vědět prostřednictvím webového zdroje Vědomí přítomnosti. Najdeme tam odkazy na kompletní českou publikaci pod názvem Život v přítomnosti zdarma ke stažení v elektronické podobě, která je výborem českých překladů textů dvanácti autorů, které můžeme označit jako immediatisty. Dále tam najdeme odkazy na jiné překlady kratších textů včetně úryvků z knih tohoto okruhu, pozvánky na setkání a kurzy a na videozáznamy z nich.

Výrazu immediatismus se někdy užívá též o přímé politické akci v situaci, kdy úřady či jiné autority nekonají nebo dokonce porušují zákony a pravidla. Přímá akce v podobě občanské neposlušnosti přichází na řadu jako poslední možnost, když se vyčerpají všechny dostupné mírné prostředky. Může někdy přinést radikální, i když nenásilný obrat. Ale i když v neznámé nové situaci bude možno využít standardních možností, budeme potřebovat silnou oporu. Pro přímou i tradičně zprostředkovanou občanskou akci budeme potřebovat inspiraci v přímé zkušenosti.

V současném rozčarování ze smutného výsledku voleb potřebujeme mocné podněty, abychom se vzchopili a začali jednat moudře, soucitně, tvořivě a svobodně. A pomáhali přinést alternativu k tomu, co se zjevně neosvědčilo.

    Diskuse
    JP
    October 30, 2017 v 16.7
    Bezprostřední kontakt k Všehobytí?
    Nějak mám dneska neobyčejně příznivý den: po úvaze paní Zemančíkové na téma prezidentských vyznamenání hned další text, se kterým se mohu prakticky bezvýhradně ztotožnit. Zde naznačované možnosti transcendence, niterného prožitku dotyku s Jinobytím či s Všehobytím, či jakkoli jinak bychom chtěli nazvat a označit to, co se vlastně žádným způsobem nazvat, definovat nedá; ale o čem tak nějak tušíme a doufáme, že je to právě to, co utváří nejhlubší základ veškeré existence, a zároveň ten nejvyšší smysl naší existence vlastní, a to všechno bez nutnosti upnout se na ten či onen fixní věroučný kánon, se všemi jeho mýty a dogmaty - to je ta cesta a ta nutnost, kterou sleduji i já sám.

    Nicméně, přes všechen souhlas se zde vyslovenými myšlenkami musím zmínit několik bodů, které se i v tomto žádnými dogmaty nezatíženém přístupu k možnosti niterného prožitku transcendence jeví jako problematické.

    Za prvé: i jestliže se osvobodíme od té fixní, kanonizované představy toho či onoho Boha, a tedy i jeho apriorně určujícího a dominantního postavení vůči nám, a jestliže se tedy budeme nadále vztahovat jenom k tomu Nepojmenovatelnému - stejně tak se i tady nakonec klade ta samá otázka, v jakém vztahu jsme my k němu, a ono k nám.

    Pro jednoduchost si toto "Nepojmenovatelné" určeme jako nějaký způsob panteistického "kosmického vědomí".

    Úvaha Ivana Štampacha počíná konstatováním, že pro mnohé z nás je neuspokojivá ta představa, že vše ve světovém dění i v našem vlastním nitru je předem určeno konec konců mechanickými zákonitostmi, na které my sami nemáme žádný vliv. A že zde tedy vzniká potřeba transcendence, jakožto zdroje naší nepodmíněnosti, a našeho vlastního autonomního tvůrčího činu.

    Jenže: jak je to vlastně s tím "kosmickým vědomím"? Jestliže je vůči nám - jednotlivým lidem - nadřazené, apriorní (jako že zřejmě ano), pak zde nakonec mám přesně ten samý stav, kterému jsme se chtěli vyhnout: je tu něco, co je před námi a nad námi, a my můžeme naše vlastní individuální životy vést jenom v rámci tohoto nám nadřazeného "Něčeho", a v jeho intencích. A to že se toto "něco" nazve "kosmickým vědomím" či podobně, tuto věc nečiní nijak principiálně lepší.

    Bylo by ovšem možno říci, že my jsme přece součástí tohoto Vědomí, jsme s ním Jedno, že tedy není žádného zásadního rozdílu mezi jím a námi. A že tedy jeho intence jsou těmi našimi, a jednání ve shodě s nimi nemůžeme respektive nemusíme pociťovat jako ztrátu či omezení naší svobody.

    Jenže: to je nakonec naprosto ten samý výkladový model jako ten, ke kterému se uchylují vyznavači (například) klasického křesťanství. Od kterého - s tou apriorní dominancí Boha - jsme se právě chtěli dostat.

    V obou případech totiž nakonec platí přesně to samé: i když třeba s tím kosmickým vědomím či Bohem pociťuji naprosté souznění, naprostou identitu - přesto i tak ztrácím možnost absolutně nepodmíněného, bezvýhradně vlastního autonomního činu. Nakonec jsem vždycky jenom podřazenou, pasivní součástí něčeho, co mě samotného vysoko převyšuje, a vůči čemu já sám nemám žádné skutečně autonomní postavení.


    --------------------------------------------------

    Druhý problém se týče právě té snahy o bezprostřednost: o bezprostřední splynutí mé vlastní duše s oním "Velkým".

    Ano, musí to dozajista být velice intenzivní niterný prožitek, tento pocit bezprostřední identity se Všehobytím; jenže co tu pak nevyhnutelně chybí, to je právě schopnost - a možnost - diferenciace. A kde není diferenciace, tam se ztrácí možnost jakéhokoli strukturovaného pojímání dané skutečnosti.

    Vraťme se k těm velkým, kanonizovaným náboženstvím: i když jejich neodstranitelným deficitem je ta jejich fixace na jejich dogmata, nicméně ten pozitivní moment je v tom, že je zde vystavěn určitý strukturovaný svět. Je tu nějaký příběh, který svým vyprávěním prochází a znázorňuje základní momenty a problémy existence světa i člověka. O kterých je pak možno uvažovat, které je možno rozebírat, které je možno přejmout za vodítka vlastního jednání v tomto světě.

    Zatímco takováto bezprostřední identita jedince s Všehobytím - ta takovýto strukturovaný model, obraz a řád světa principiálně poskytnout nemůže. Neboť je to nakonec právě jenom čistě niterný osobní prožitek. Sice i na tomto základě je možno vytvořit - právě následnou analýzou těch vlastních prožitků - určitý strukturovaný model těchto mystických světů; ale ten vyzrálý, myšlenkově propracovaný model velkých tradičních náboženství je tímto způsobem sotva možno nahradit.

    Takže: jakkoli je ta snaha o hledání nových, starými dogmaty nezatížených spirituálních cest sympatická a progresivní, tak nicméně není možno předpokládat, že by bez dalšího přinášely konečné odpovědi na jsoucí problémy.
    Ještě dodatek: ten vztah mezi člověkem a světem, mezi jednotlivcem a Všehobytím - to je jedno z centrálních témat a jeden z centrálních problémů, který provází a profiluje celé evropské, a nejen evropské filozofické i teologické myšlení a hledání.

    Nalézt tu správnou proporci mezi obojím, tedy mezi umístěním člověka v řádu celého kosmu a pořádku celého bytí na straně jedné, a mezi vlastní autonomií a vlastní kreativitou lidské bytosti na straně druhé - nalézt tuto správnou proporci, to by se téměř rovnalo objevení legendárního kamene mudrců.

    Ta dělící - či snad spíše spojovací? - linie mezi obojím je krajně úzká, a tu jedinou správnou cestu je nutno hledat a určovat neustále znovu a znovu.

    Jenže lidé si většinou ani vůbec neuvědomují, že je tady nějaký problém - a tak jsou slepě zmítáni sem a tam, tu na jednu, tu zase na opačnou stranu.
    November 1, 2017 v 5.21
    Ta neosobní spiritualita snad může někoho uspokojovat a rozvíjet jeho kreativitu. Proč ne? Světelný prostor svobody je docela hezký pojem. Ale co je to proti milujícímu Bohu? Bohu, který nemiluje jen tak všeobecně, ale který miluje konkrétně nás/mne! (http://www.vira.cz/Texty/Clanky/Buh-te-miluje-jako-nikoho-jineho-na-svete.html) A pro kterého člověk není jenom zrníčkem prachu v nekonečném Vesmíru.
    Přiznám se, že mě dřív nikdy, opravdu nikdy v životě nenapadlo, že je pro dnešního nevěřícího možný nějaký návrat k víře. Ale je to tak.
    VP
    November 1, 2017 v 7.19
    A kde je živý Ježíš?
    Ivan Štampach poukazuje právě na to, že ten křesťanský Bůh dokáže nejen milovat, ale také - a to velice vydatně - nenávidět, zatracovat, zavrhovat.

    Nicméně, odkaz Ježíše samotného I. Štampach respektuje a uchovává (nevím ovšem, jestli "živého" Ježíše...).
    November 1, 2017 v 11.53
    To ne Bůh, pane Poláčku, ale společnost, která si říkala křesťanská, a Boha si neoprávněně brala jako garanta svého řádu, nenáviděla, zavrhovala a zatracovala.
    Co se týče živého Ježíše, Ivan Štampach se (dle textu) patrně domnívá, že může být znovu vzkříšen, když se vtělí jakýsi duch.
    Nicméně dost lidí věří, že Ježíš žije stále. Já si to myslím taky.
    Jenže ten Bůh, paní Hájková, to se nedá dělat, je přesně takový, jaký je v představách těch, kteří ho vyznávají. A tedy křesťanský Bůh je takový, jak je vyobrazen a pojat v základní linii křesťanské věrouky. A toho Tomáš Akvinského z této základní linie křesťanství asi skutečně odstranit nelze.

    Samozřejmě, je možno zaujmout "disidentský" postoj, a prohlásit že s touto linií nesouhlasím, a že jsem názorově někde naprosto jinde.

    Což pak ovšem nevyhnutelně otevírá otázku, c o to vlastně vůbec je, to - pravé - křesťanství. A jestli vůbec někdo má monopol na to, tohle jednou provždy definovat.
    November 2, 2017 v 13.0
    Kdyby Bůh byl "přesně takový, jaký je v představách těch, kteří ho vyznávají", znamenalo by to, že je pouhou lidskou konstrukcí. Jenže s tím já nesouhlasím.
    Každý opravdový křesťan ví, že Bůh je živý, z čehož logicky vyplývá, že lidé si o něm sice mohli vytvářet v průběhu historie různé představy, ale ty nemusely být vždy správné. Pokud je pro vás tento postoj disidentský, prosím, nic nenamítám proti tomuto označení. Ještě jsem si nevyzkoušela, co znamená být disident.
    VP
    November 2, 2017 v 23.3
    Nezdálo se mi, že by u Tomáše Akvinského byla mstivost ctností. Není však snadné v rozsáhlém Tomášově díle vyhledat hned příslušné místo. Zeptal jsem se na to P.Tomáše Bahounka OP, odpověděl mi, že žádná ctnost mstivosti u Tomáše neexistuje.
    Myslím, že se spíš jedná o ctnost spravedlnosti. Všichni víme, jak je na zemi spravedlnost důležitá. Jakmile lidé zjistí, že se mohou vyhnout spravedlnosti, upadá morálka. Proto je důležitá existence věčného ohně. Je to reálná existence. Ježíš o něm řekl, že věčný oheň je připravený pro Ďábla a jeho anděly. Oni se totiž svobodně rozhodli pro odpor Bohu a ničení jeho díla. Pro člověka tato reálná hrozba trvá. Jinak to nemůže být, aby byla spravedlnost naplněna. Ovšem víme, že Bůh svoji spravedlnost (náš trest) nechal nést svému Synu, aby se mohl nad námi slitovat. Poněvadž už ve Starém Zákoně říká: Již nikdy neprokleji zemi kvůli člověku, protože zaměření lidského srdce je od jeho mládí zlé, a už nikdy nepobiji všechno živé tak, jak jsem učinil. Bůh zná lidskou slabost. Člověk je příliš ovlivňovaný vším možným. Nedokáže se stoprocentně rozhodnout. Proto u něj pořád existuje možnost, že uvidí světlo Boží lásky a změní se. Třeba jako lotr na kříži.
    Mohl by bratr Odilo citovat, odkud vzal Tomášův výrok?
    Jenže, paní Hájková, jakmile mluvíte o Bohu křesťanském, pak se nevyhnutelně jedná právě o tu lidskou konstrukci. Tedy o zcela konkrétní představu, jak tento Bůh má vypadat, jaké má mít vlastnosti, jak se má vztahovat k člověku a člověk k němu.

    Protože jak známo vedle toho Boha křesťanského jich existuje na celé planetě ještě nějakých dalších pět tisíc - a každý je nějakým způsobem jiný.

    I kdybychom vyšli z toho že za tím vším skutečně stojí jeden jediný (pravý) Bůh, i tak to naprosto nic nemění na tom, že to křesťanské pojetí Boha je jenom jedním z mnoha. A že je tedy lidským konstruktem.
    + Další komentáře