Marxismus a křesťanství, pohled zpět a dopředu
Ivan ŠtampachMarxisty a křesťany spojuje ochota ke změně a tvůrčí přístup ke skutečnosti. Ivan Štampach recenzuje publikaci věnující se vztahu těchto dvou směrů.
Mohlo by se zdát pošetilé věnovat se v plném rozběhu 21. století směrům v České republice tak okrajovým a početně bezvýznamným, jako je křesťanství, které se od nabytí plné svobody vyznání v České republice beznadějně propadá, a jako je marxismus, který už je lhostejný i leckterým dnešním českým komunistům, kteří spojují spíše nostalgii po minulých výhodách s autoritativním nacionálním konzervativismem.
Je však otázkou, co leží mezi křesťanstvím a marxismem a s čím se konfrontují. Nebo možná ne mezi nimi, protože to nemusí být pozice na opačných koncích názorového spektra. Spíše, co je ve společnosti přítomno vedle nich a spolu s nimi. Aniž bychom to mohli snadno potvrdit, lze odhadnout, že je to široký prostor lhostejnosti k otázkám, které marxismus i křesťanství kladou, a na něž nabízejí definitivní, nebo v lepším případě předběžnou a praxí ověřitelnou odpověď.
Reforma společnosti
Dnešní křesťanští a marxističtí čeští autoři se rozhodli ohledat společný terén. Aby zakotvili dnešní možnosti rozpravy a případné spolupráce v historické zkušenosti, zaměřili se na formální dialog, který probíhal v šedesátých letech minulého století a Michael Hauser při té příležitosti upozorňuje i na utkávání a setkávání obou myšlenkových a praktických světů i neformálně a mimo toto období. Nezůstávají však u retrospektivy. Sledují i současnost a vyhlížejí možnou budoucnost. Pozornost věnují i Deníku Referendum a přítomnosti obou směrů v článcích a diskusích.
Kapitoly věnované událostem, okolnostem a podmínkám, jakož i osobnostem první etapy dialogu, která probíhala v šedesátých letech dvacátého století, napsal mimo jiné klasik dialogu, katolický, tomistický filosof a v jednom období zároveň levicově orientovaný politik Karel Floss. V tomto bloku je též zastoupen mimořádně plodný historik a sociolog náboženství Zdeněk R. Nešpor.
↗
Pokračování dialogu v exilovém periodiku Studie zajišťoval teolog Karel Skalický. Foto ceskatelevize.cz
Pokračování dialogu v římském exilovém katolickém intelektuálním periodiku Studie i poté, co v Československu po sovětské agresi z roku 1968 skončil, zajišťoval teolog Karel Skalický, zejména díky zastoupení obou orientací v exilu. Věnuje se mu Jaroslav Vokoun.
Druhý blok se věnuje obsahu dialogu. Ukazuje, jak si možná nezáměrně vycházeli protagonisté z obou stran ve svých úvahách daleko vstříc, takže pro marxisty nebyl Bůh zcela mrtev (podle titulu tehdejší knihy Vítězslava Gardavského) a křesťané se věnovali nenáboženské, civilní či neteistické intepretaci křesťanských obsahů, která dostala označení teologie smrti Boha.
Jan Černý se věnuje hledání transcendence, tedy přesahu vůči faktickému, danému stavu věcí. Probírá tehdejší autory a ukazuje, jak nacházeli transcendenci při zachování základní ateistické marxistické pozice.
Dokonce i nesubstanční, vůči filosofickému teismu radikálně kritická filosofie Zbyňka Fišera, který psal pod pseudonymem Egon Bondy, se v průběhu tvorby tohoto autora posunula k jisté otevřenosti vůči božskému aspektu skutečnosti. Příroda či kosmos má jisté znaky, jež náboženství připisuje Bohu. Zkušenost s nimi, někdy označovaná jako zkušenost X, je základem náboženství a může být vyložena i se zachováním ontologické rovnosti všech skutečností, při její proměnlivosti a neurčitosti dalšího směřování. Tomu se věnuje Petr Kužel.
Předposlední blok obsáhlé publikace (488 stran) sleduje a připravuje možnou aktualizaci tématu marxisticko-křesťanského dialogu. Mimo jiné se tam z obou stran (marxismus zastupuje pracovník Filosofické ústavu AV ČR, akademický pracovník Pedagogické fakulty UK, bývalý jezuita Michael Hauser a křesťanství pracovník nakladatelství Vyšehrad a vyučující externě na Evangelické teologické fakultě UK Filip Outrata) probírají možnosti dnešní praktické a ideové spolupráce Marxem inspirovaného sekulárního humanismu a křesťanství, které se nenechá zatlačit do role opia lidu a angažuje se v pozemských podmínkách.
Blok dokumentů, vzpomínek a komentářů zahrnuje mimo jiné dobové texty ze šedesátých let, vzpomínky dnešních pamětníků.
Kniha stojí za pozorné a pečlivé přečtení a za vnitřní dialog s autory. Může povzbudit marxisty v tom smyslu, že se jim ukáže, že zločiny minulého režimu nelze beze zbytku vyložit podněty převzatými z Marxe a že lze vzít vážně jejich návrat k humanistické podstatě marxovského impulsu a jeho tvůrčí nové promyšlení. Může povzbudit křesťany a ukázat jim, že křesťanství nemusí přesouvat veškerý zájem do jiných pater skutečnosti, než je náš pozemský svět, nebo do absolutní budoucnosti za našim všedním časem.
Křesťané se mohou angažovat a pracovat pro reformu společnosti nyní a zde, a nemusí to činit s poukazem na absolutistického nebeského vládce a prostřednictvím jeho pozemských diktátorských služebníků.
Stálo by za zvážení role duchovních směrů, které jsou v současné české společnosti, třeba jen menšinově, přítomny vedle křesťanství (judaismus, islám, ale i angažovaný buddhismus nebo hermetismus).
Marxisty a křesťany spojuje ochota ke změně a tvůrčí přístup ke skutečnosti. Hloubka potřebné změny — i s vědomím špatné historické zkušenosti s revolucemi (které občas přinesly systémy horší než ty, nad nimiž zvítězily) — může být charakterizovaná jako revoluční, tedy jako skutečný obrat, a ne pouze mírný pokrok v mezích zákona. Dají-li křesťané a marxisté společně podněty unavené, pohodlné, konzumní společnosti, to zůstává otevřené.
Ivan Landa, Jan Mervart a kol.: Proměny marxisticko-křesťanského dialogu v Československu, Praha: Filosofia, 2017
Diskuse
JP
Ta poslední věta či otázka se fakticky dále dělí na dvě, či spíše dokonce tři podotázky:
za prvé, zda marxisté a křesťané dokáží v ů b e c ještě tomuto světu dávat nějaké inspirující podněty;
za druhé, zda dokáží - ti i oni - poskytnout nějaké n o v é podněty;
a až teprve za třetí, zda by dokázali nějaké takovéto impulsy dodat s p o l e č n ě - tedy na základě nalezení či vytvoření nějaké nové ideje vzniklé vzájemnou syntézou jejich o sobě bezpochyby protichůdných obrazů a výkladů světa a jeho dění.
Co se bodu prvního týče, pak určité působení zde dozajista stále ještě existuje: církevní organizace jsou zde i nadále přítomny, stále se ještě konají aktivity ve jménu křesťanské víry. Ale i marxismus ještě zcela nevymizel z povrchu zemského; už sice jen sotvakdo ještě věří na na onen Velký převrat k dokonale harmonické a šťastné komunistické společnosti, ale marxismus má stále ještě svou platnost jako víceméně jediná konzistentní a důsledná teorie kritiky kapitalismu.
Ale na straně druhého, co se bodu druhého týče, tady je nutno konstatovat víceméně naprostý opak. Že by křesťanství dokázalo přijít ještě s nějakými principiálně novými impulsy či podněty - to by odporovalo vlastně už jeho základnímu pojetí, jeho fixování se na události staré už dvě tisíciletí. Jedinou skutečnou "inovací" křesťanství byl protestantismus (ať už v jakýchkoli formách); ale je sotva možno si představit, že by se v rámci křesťanské ideje mohl ještě jednou vynořit nějaký obdobně silný impuls. Zdá se, že možnosti křesťanství jsou v tomto ohledu skutečně už vyčerpané.
Co se marxismu týče - tady situace není tak zcela jednoznačná. Už proto, že marxismus je ve srovnání s křesťanstvím podstatně mladší, a tak má na svou "protestantskou revoluci" vlastně ještě dost času. Ale: aby to byla skutečně idea či inovace revolučně inspirativní, pak by se marxismus musel dokázat vzdát z mnohých svých vlastních prapůvodních dogmat. Což je pro něj stejně obtížné až nemožné, jako pro křesťanské tradicionalisty.
Takže, jednou větou: ano, marxismus má stále ještě určitý potenciál inovativních podnětů - ale tento potenciál nedokáží realizovat samotní marxisté.
Bod třetí: spojení křesťanství a marxismu. Ujasněme si předem: pokud by tady mělo dojít k nějakému opravdu zásadnímu pokroku, pak právě nikoli v tom smyslu, jak se to předpokládá obecně: totiž že oba tyto tábory by se mohly navzájem setkat - alespoň - na společné půdě boje za sociální spravedlnost. Tento společný moment zde sice je - ale ten v žádném případě nepostačí pro nějaký impuls skutečně inovativní.
Bezprostředně zde stojí především otázka (která byla také zmíněna v textu), zda marxismus je schopen ze sebe vyprodukovat nějakou formu transcendence. Neboť s jakýmkoli náboženstvím či vírou se může setkat právě jenom na tomto základě.
O něco takového se asi pokouší - taktéž zmíněný - M. Hauser; ale při všem respektu k filozofické vytříbenosti jeho myšlenkových konstrukcí se věc jeví tak, že se přitom nakonec zcela ztrácí to, co tvoří nejvlastnější jádro celé marxistické koncepce světa, člověka a jeho dějin.
Pokud by bylo možno na základě marxismu přece jenom vytvořit nějaký druh transcendence, pak nikoli jakýmsi vytěsněním jeho základních principů, nýbrž naopak jejich radikalizací, jejich dovedením až k jejich vlastním kořenům, tedy překročením té hranice platnosti a jsoucnosti, kterou jim přisoudil Marx.
Na straně druhé, pokud by se křesťanství mělo nějakým způsobem dokázat přiblížit marxismu, pak by k tomu v prvé řadě muselo akceptovat jeho zcela základní postulát o historické a materiální podmíněnosti společenských fenoménů - a tedy i samotného křesťanství respektive víry vůbec. Tuto primární marxistickou tézi ale křesťanství nikdy akceptovat nemůže - protože by tím vzdalo své klíčové dogma o absolutní - tedy nepodmíněné - transcendenci božího principu.
Takže, závěrem: tu - o sobě zcela nutnou a nevyhnutelnou - syntézu materialistického a nematerialistického (spirituálního) pojímání světa nedokáží provést ani marxisté, ani křesťané. Tuto syntézu může provést jenom někdo, kdo dokáže vykročit za omezené hranice obojího; aniž by přitom ovšem ztratil to, co je na obou těchto výkladech a pojetích světa stále ještě cenné a nepostradatelné.
za prvé, zda marxisté a křesťané dokáží v ů b e c ještě tomuto světu dávat nějaké inspirující podněty;
za druhé, zda dokáží - ti i oni - poskytnout nějaké n o v é podněty;
a až teprve za třetí, zda by dokázali nějaké takovéto impulsy dodat s p o l e č n ě - tedy na základě nalezení či vytvoření nějaké nové ideje vzniklé vzájemnou syntézou jejich o sobě bezpochyby protichůdných obrazů a výkladů světa a jeho dění.
Co se bodu prvního týče, pak určité působení zde dozajista stále ještě existuje: církevní organizace jsou zde i nadále přítomny, stále se ještě konají aktivity ve jménu křesťanské víry. Ale i marxismus ještě zcela nevymizel z povrchu zemského; už sice jen sotvakdo ještě věří na na onen Velký převrat k dokonale harmonické a šťastné komunistické společnosti, ale marxismus má stále ještě svou platnost jako víceméně jediná konzistentní a důsledná teorie kritiky kapitalismu.
Ale na straně druhého, co se bodu druhého týče, tady je nutno konstatovat víceméně naprostý opak. Že by křesťanství dokázalo přijít ještě s nějakými principiálně novými impulsy či podněty - to by odporovalo vlastně už jeho základnímu pojetí, jeho fixování se na události staré už dvě tisíciletí. Jedinou skutečnou "inovací" křesťanství byl protestantismus (ať už v jakýchkoli formách); ale je sotva možno si představit, že by se v rámci křesťanské ideje mohl ještě jednou vynořit nějaký obdobně silný impuls. Zdá se, že možnosti křesťanství jsou v tomto ohledu skutečně už vyčerpané.
Co se marxismu týče - tady situace není tak zcela jednoznačná. Už proto, že marxismus je ve srovnání s křesťanstvím podstatně mladší, a tak má na svou "protestantskou revoluci" vlastně ještě dost času. Ale: aby to byla skutečně idea či inovace revolučně inspirativní, pak by se marxismus musel dokázat vzdát z mnohých svých vlastních prapůvodních dogmat. Což je pro něj stejně obtížné až nemožné, jako pro křesťanské tradicionalisty.
Takže, jednou větou: ano, marxismus má stále ještě určitý potenciál inovativních podnětů - ale tento potenciál nedokáží realizovat samotní marxisté.
Bod třetí: spojení křesťanství a marxismu. Ujasněme si předem: pokud by tady mělo dojít k nějakému opravdu zásadnímu pokroku, pak právě nikoli v tom smyslu, jak se to předpokládá obecně: totiž že oba tyto tábory by se mohly navzájem setkat - alespoň - na společné půdě boje za sociální spravedlnost. Tento společný moment zde sice je - ale ten v žádném případě nepostačí pro nějaký impuls skutečně inovativní.
Bezprostředně zde stojí především otázka (která byla také zmíněna v textu), zda marxismus je schopen ze sebe vyprodukovat nějakou formu transcendence. Neboť s jakýmkoli náboženstvím či vírou se může setkat právě jenom na tomto základě.
O něco takového se asi pokouší - taktéž zmíněný - M. Hauser; ale při všem respektu k filozofické vytříbenosti jeho myšlenkových konstrukcí se věc jeví tak, že se přitom nakonec zcela ztrácí to, co tvoří nejvlastnější jádro celé marxistické koncepce světa, člověka a jeho dějin.
Pokud by bylo možno na základě marxismu přece jenom vytvořit nějaký druh transcendence, pak nikoli jakýmsi vytěsněním jeho základních principů, nýbrž naopak jejich radikalizací, jejich dovedením až k jejich vlastním kořenům, tedy překročením té hranice platnosti a jsoucnosti, kterou jim přisoudil Marx.
Na straně druhé, pokud by se křesťanství mělo nějakým způsobem dokázat přiblížit marxismu, pak by k tomu v prvé řadě muselo akceptovat jeho zcela základní postulát o historické a materiální podmíněnosti společenských fenoménů - a tedy i samotného křesťanství respektive víry vůbec. Tuto primární marxistickou tézi ale křesťanství nikdy akceptovat nemůže - protože by tím vzdalo své klíčové dogma o absolutní - tedy nepodmíněné - transcendenci božího principu.
Takže, závěrem: tu - o sobě zcela nutnou a nevyhnutelnou - syntézu materialistického a nematerialistického (spirituálního) pojímání světa nedokáží provést ani marxisté, ani křesťané. Tuto syntézu může provést jenom někdo, kdo dokáže vykročit za omezené hranice obojího; aniž by přitom ovšem ztratil to, co je na obou těchto výkladech a pojetích světa stále ještě cenné a nepostradatelné.
August 27, 2017 v 15.29
Takže ten někdo by patrně neměl být ani marxista ani křesťan, ale někdo "nezávislý a objektivní", není-liž pravda, pane Poláčku?
AM
August 28, 2017 v 7.16
Co oba proudy hlubinně spojuje, je jasné -- jsou to dva velké příběhy o cestě ze tmy ku světlu.
JP
August 28, 2017 v 10.27
Přesně naopak, paní Hájková: m ě l i by to být jak marxisté, tak křesťané, kdo by měli tento krok učinit.
Jenže jak vyplývá z výše řečeného, ve skutečnosti to nedokáží ani jedni, ani druzí.
Jenže jak vyplývá z výše řečeného, ve skutečnosti to nedokáží ani jedni, ani druzí.
JP
Dva velké příběhy to dozajista jsou, o tom není pochyb.
Od tmy ke světlu - mnozí by to viděli přesně opačně, a to v obou případech; ale budiž, vnímejme teď především tu pozitivní stránku věci, je možno říci že v obou případech se skutečně jedná o cestu z nevědomosti k poznání, k hlubšímu a širšímu uvědomění lidské bytosti, sebe samé i jejího místa ve světě.
Na straně druhé - ani v jednom případě není možno zcela legitimně říci, že toho "světla" by už bylo dosaženo. Už právě proto, že každý z obou těchto směrů má tu pravdu (to "světlo"), která tomu druhému chybí.
A jak už řečeno: žádná z obou stran není a nebude schopna do té své pravdy přijmout a zabudovat i tu pravdu druhou. A tak v tom "světle" zůstává ještě velice mnoho temných míst.
Od tmy ke světlu - mnozí by to viděli přesně opačně, a to v obou případech; ale budiž, vnímejme teď především tu pozitivní stránku věci, je možno říci že v obou případech se skutečně jedná o cestu z nevědomosti k poznání, k hlubšímu a širšímu uvědomění lidské bytosti, sebe samé i jejího místa ve světě.
Na straně druhé - ani v jednom případě není možno zcela legitimně říci, že toho "světla" by už bylo dosaženo. Už právě proto, že každý z obou těchto směrů má tu pravdu (to "světlo"), která tomu druhému chybí.
A jak už řečeno: žádná z obou stran není a nebude schopna do té své pravdy přijmout a zabudovat i tu pravdu druhou. A tak v tom "světle" zůstává ještě velice mnoho temných míst.
PM
Marxismus obsahuje staré křesťanské pravdy, na které křesťané zapomněli říká K.S. a vyjmenovává deset příkladů jeho pozitiv:
– Marxismus je, mimo jiné, myšlenkové úsilí vyhmátnout logos
dějinného pohybu (historický materialismus), čímž nutí
křesťany oprášit a znovu promy slet teologii dějin a teologii
dějin církve.
– Marxismus klade důraz na budoucnost, na budoucí spravedlivou společnost, a tím nutí křesťany rozpomenout se
na eschatologickou dimenzi a důkladněji rozpracovat a propracovat traktát De novissimis, který, jak známo,
byl do nedávna popelkou věroučné teologie.
– Marxismus klade důraz na to nemyslet v jednotlivinách
a jednotlivcích, ale ve společenských celcích a společenských
procesech, čímž nutí křesťany překonávat individualistickou
etiku, jak k tomu vybízí Druhý vatikánský koncil.
– Marxismus klade důraz na pohyb a na vývoj, čímž nutí
křesťany revidovat jejich statické pojetí stvoření a znovuobjevit
jeho původní biblický, dynamický, vývojový charakter
– creatio continuata – jak na to poukázal Claude Tresmontant
a jak to rozvedl P. Teilhard de Chardin.
– Marxismus klade důraz na práci a praxi jako na hybný moment dějin a faktor sebevytváření člověka, čímž nutí křesťany k hlubší reflexi nad prací a vůbec činností člověka ve
světě, z čehož se pak rodí teologie práce, bez níž pak některé
pasáže první části Gaudium et spes jsou nemyslitelné.
– Marxismus klade důraz na hmotu, materii, a tím nutí křesťany
k hlubší reflexi nad hmotou, nad významem hmotných
podmínek a podmíněností a nad důsledky, jež třeba
vyvodit z pravdy víry, že hmota Bohem stvořená není zlá,
nýbrž dobrá, což vede k překonání falešného karteziánského
dualismu a idealismu, bez čehož by pak defi nice kultury,
jak ji podává Gaudium et spes v kapitole o kultuře, nebyla
možná.
– Marxismus klade důraz na proletariát, nalid, na chudé,
utištěné a vykoři sťované, a tak napomáhá křesťanům, že
si znovu ostřeji uvědomili, že církev je Boží lid se všemi
eklesiologickými důsledky, jež z toho vyplývají.
– Marxismus klade důraz na to, že daný stav, „poměry“, „situace, společnost“ nejsou přírodní zkameněliny, ale něco
změnitelného, co bylo člověkem vytvořeno a co ho zpětně
utváří, a že když tyto poměry člověka utlačují a drtí, že to
není přírodní fatalita, s kterou se nedá nic dělat, ale že je
možné a nutné je změnit ve prospěch bídných, čímž nutí
křesťany k zaangažovanosti v reálné změně ve prospěch
utlačených, a tím i k znovuobjevení společenské dimenze
lásky k bližnímu, jak o tom často hovořil Otec Lebret a jak
i to se nakonec dosta lo do Konstituce o církvi v dnešním
světě.
– Marxismus, hlavně ten utopický, klade důraz na možnost
opravdové radikální novosti, čímž svou vlastní imanentní
logikou je nucen uvažovat o možnosti zázraku a zmrtvýchvstání
(srov. např. některé myšlenky Blochovy a Garaudyho;
ne náhodou se Mussner ve své práci o zmrtvýchvstání
konfrontuje s Blochem), čímž nutí křesťany k prohloubení
teologie zmrtvýchvstání.
– Marxismus klade důraz na společenské vlastnictví výrobních
prostředků, čímž nutí křesťany znovuobjevit společenskou
funkci a společenský rozměr soukromého vlastnictví.
– Marxismus je, mimo jiné, myšlenkové úsilí vyhmátnout logos
dějinného pohybu (historický materialismus), čímž nutí
křesťany oprášit a znovu promy slet teologii dějin a teologii
dějin církve.
– Marxismus klade důraz na budoucnost, na budoucí spravedlivou společnost, a tím nutí křesťany rozpomenout se
na eschatologickou dimenzi a důkladněji rozpracovat a propracovat traktát De novissimis, který, jak známo,
byl do nedávna popelkou věroučné teologie.
– Marxismus klade důraz na to nemyslet v jednotlivinách
a jednotlivcích, ale ve společenských celcích a společenských
procesech, čímž nutí křesťany překonávat individualistickou
etiku, jak k tomu vybízí Druhý vatikánský koncil.
– Marxismus klade důraz na pohyb a na vývoj, čímž nutí
křesťany revidovat jejich statické pojetí stvoření a znovuobjevit
jeho původní biblický, dynamický, vývojový charakter
– creatio continuata – jak na to poukázal Claude Tresmontant
a jak to rozvedl P. Teilhard de Chardin.
– Marxismus klade důraz na práci a praxi jako na hybný moment dějin a faktor sebevytváření člověka, čímž nutí křesťany k hlubší reflexi nad prací a vůbec činností člověka ve
světě, z čehož se pak rodí teologie práce, bez níž pak některé
pasáže první části Gaudium et spes jsou nemyslitelné.
– Marxismus klade důraz na hmotu, materii, a tím nutí křesťany
k hlubší reflexi nad hmotou, nad významem hmotných
podmínek a podmíněností a nad důsledky, jež třeba
vyvodit z pravdy víry, že hmota Bohem stvořená není zlá,
nýbrž dobrá, což vede k překonání falešného karteziánského
dualismu a idealismu, bez čehož by pak defi nice kultury,
jak ji podává Gaudium et spes v kapitole o kultuře, nebyla
možná.
– Marxismus klade důraz na proletariát, nalid, na chudé,
utištěné a vykoři sťované, a tak napomáhá křesťanům, že
si znovu ostřeji uvědomili, že církev je Boží lid se všemi
eklesiologickými důsledky, jež z toho vyplývají.
– Marxismus klade důraz na to, že daný stav, „poměry“, „situace, společnost“ nejsou přírodní zkameněliny, ale něco
změnitelného, co bylo člověkem vytvořeno a co ho zpětně
utváří, a že když tyto poměry člověka utlačují a drtí, že to
není přírodní fatalita, s kterou se nedá nic dělat, ale že je
možné a nutné je změnit ve prospěch bídných, čímž nutí
křesťany k zaangažovanosti v reálné změně ve prospěch
utlačených, a tím i k znovuobjevení společenské dimenze
lásky k bližnímu, jak o tom často hovořil Otec Lebret a jak
i to se nakonec dosta lo do Konstituce o církvi v dnešním
světě.
– Marxismus, hlavně ten utopický, klade důraz na možnost
opravdové radikální novosti, čímž svou vlastní imanentní
logikou je nucen uvažovat o možnosti zázraku a zmrtvýchvstání
(srov. např. některé myšlenky Blochovy a Garaudyho;
ne náhodou se Mussner ve své práci o zmrtvýchvstání
konfrontuje s Blochem), čímž nutí křesťany k prohloubení
teologie zmrtvýchvstání.
– Marxismus klade důraz na společenské vlastnictví výrobních
prostředků, čímž nutí křesťany znovuobjevit společenskou
funkci a společenský rozměr soukromého vlastnictví.
Možná je ten problém jenom u českých křesťanů a českých marxistů. Ti první si totiž marxismus stále spojují s minulým režimem, zatímco ti druzí mají křesťany za metafyziky, kteří žijí mimo realitu. A to ještě v tom lepším případě. Máme s tím zkušenosti. Nakonec i tady z Referenda, že?
August 29, 2017 v 2.53
Pane Petrasku, máte pravdu. Marxisté si vždycky mysleli, že čas pracuje pro nás. A křesťané si vlastně mysleli totéž, jen za tím časem viděli ještě někoho.
Ti i ti na to v poslední době zapomínají.
Ti i ti na to v poslední době zapomínají.
VP
August 29, 2017 v 10.43
Pane Poláčku, vy jste tak zahleděný do sebe, že nevidíte, že se to už děje. Je toho plný článek, taky Josef Heller přijal do místní organizace KSČM křesťana, který ví, že Ježíš chce, abychom měnili svět a Marx mu řekl jak, i jiní křsťané usilují o spolupráci se všem lidmi dobré vůle, i s marxisty, protože vědí od Ježíše: Kdo není proti vám, je s vámi. Jenže to všechno není podle Vaší umanuté teorie, že nejdřív musí být celostní plán na změnu světa, a i kdyby ho někdo vytvořil, zase to určitě podle Vás nebude to pravé poláčkovské, pardon, ořechové.
JP
V každém případě díky za zprostředkování zajímavého pohledu na věc, pane Petrasku.
Ovšem: vůči tomu optimismu K. Skalického, k čemu navzájem se oba tyto směry "nutí" (v pozitivním smyslu vzájemného myšlenkového obohacování) bych byl poněkud skeptický. A je otázka jestli by ta formulace neměla spíš znít tak, že by se k těmto inovacím nutily tehdy, kdyby se skutečně navzájem braly vážně.
Tím v žádném případě nechci popírat že jsou jednotliví autoři na jedné či druhé straně kteří se danou problematikou skutečně závažně zabývají; ale že by skutečně docházelo k nějakému reálnému procesu vzájemného myšlenkového obohacení, o tom lze asi spíše pochybovat.
Jestliže dnešní křesťanské církve například sociální problematiku chápou už poněkud jinak nežli dříve (kdy se jednalo vlastně jenom o charitu, čili mírnění důsledků chudoby, zatímco dnes se přece jenom už více hledí na politiku, čili na prevenci chudoby) - pak je to spíše důsledek obecného rozvoje (západní) společnosti, a pokud je zde možno vystopovat vliv nějakého politického uskupení, tak asi daleko spíše sociální demokracie (čili cesta reformismu), nežli působení marxismu.
Marxismu svou působnost rozvíjel v daném smyslu vlastně jenom v oblasti Latinské Ameriky; ta "teologie osvobození" ovšem narazila na tvrdý odpor Vatikánu. Že zrovna v současnosti je papežem někdo kdo přišel právě z tohoto regionu a těmi myšlenkami teologie osvobození je do určité míry ovlivněn, je sice zajímavá okolnost, ale sotva se dá očekávat že tím bude založena dlouhodobá tradice.
Ovšem: vůči tomu optimismu K. Skalického, k čemu navzájem se oba tyto směry "nutí" (v pozitivním smyslu vzájemného myšlenkového obohacování) bych byl poněkud skeptický. A je otázka jestli by ta formulace neměla spíš znít tak, že by se k těmto inovacím nutily tehdy, kdyby se skutečně navzájem braly vážně.
Tím v žádném případě nechci popírat že jsou jednotliví autoři na jedné či druhé straně kteří se danou problematikou skutečně závažně zabývají; ale že by skutečně docházelo k nějakému reálnému procesu vzájemného myšlenkového obohacení, o tom lze asi spíše pochybovat.
Jestliže dnešní křesťanské církve například sociální problematiku chápou už poněkud jinak nežli dříve (kdy se jednalo vlastně jenom o charitu, čili mírnění důsledků chudoby, zatímco dnes se přece jenom už více hledí na politiku, čili na prevenci chudoby) - pak je to spíše důsledek obecného rozvoje (západní) společnosti, a pokud je zde možno vystopovat vliv nějakého politického uskupení, tak asi daleko spíše sociální demokracie (čili cesta reformismu), nežli působení marxismu.
Marxismu svou působnost rozvíjel v daném smyslu vlastně jenom v oblasti Latinské Ameriky; ta "teologie osvobození" ovšem narazila na tvrdý odpor Vatikánu. Že zrovna v současnosti je papežem někdo kdo přišel právě z tohoto regionu a těmi myšlenkami teologie osvobození je do určité míry ovlivněn, je sice zajímavá okolnost, ale sotva se dá očekávat že tím bude založena dlouhodobá tradice.
JP
Klíčovým momentem pro ten příkop mezi křesťanstvím a marxismem bude zřejmě hned ten první bod: " Marxismus je... myšlenkové úsilí vyhmátnout logos
dějinného pohybu (historický materialismus), čímž nutí
křesťany oprášit a znovu promyslet teologii dějin a teologii
dějin církve."
Ten údajný marxistický "logos" - to je totiž sám o sobě velice problematický hybrid, na straně jedné je to skutečně to jediné místo kde by bylo možno překročit úzký rámec historického materialismu a pokročit k danostem a jsoucnostem obecnějšího rázu; ale na straně druhé se právě tomuto kroku marxistický historický materialismus zcela zásadně brání a vzpouzí.
Jde o to: ano, marxismus skutečně postuluje určitý kód či zákon či mechanismus (a tedy by bylo možno říci: "logos") dějin, dějinných procesů; ale na straně druhé marxismus právě naprosto zásadně odmítá jakékoli pojetí, že by v reálném, materiálním světě měl působit nějaký a p r i o r n í n e m a t e r i á l n í faktor. Což právě obojí logos je.
Marxismus se tedy nachází v té situaci interní protikladnosti, že postuluje zákon dějin, který ovšem sám vzápětí jako zákon principiálně popírá.
---------------------------------------------
A u křesťanství je tomu víceméně přesně naopak: křesťanství samozřejmě operuje s existencí a přítomností "Ducha svatého" (čili vlastně logu s teologickými atributy). Zároveň je specifikou právě křesťanství v tom, že v něm skutečně je přítomen určitý moment vývoje (Genesis).
Ale spíš než nějaký skutečný vývoj je to jenom určitá časová posloupnost; v každém případě středobodem všeho dění je právě ten apriorní, ve své substanci naprosto fixní božský element. Který ve své postulované dokonalosti principiálně znemožňuje jakýkoli kvalitativní vývoj. (Protože pak by musela existovat nějaká "menší dokonalost" a "větší dokonalost", což je ovšem protismysl.)
Takže, přes všechny snahy osvícených jednotlivců na obou stranách, ta propast mezi oběma směry (marxismem a křesťanstvím) je příliš hluboká, nežli aby bylo možno ji překlenout jenom nějakou pozitivní snahou o sblížení. K tomu přemostění by oba tábory napřed musely dát k dispozici své zcela základní ideové kánony; a to neučiní tábor ani jeden, ani druhý.
dějinného pohybu (historický materialismus), čímž nutí
křesťany oprášit a znovu promyslet teologii dějin a teologii
dějin církve."
Ten údajný marxistický "logos" - to je totiž sám o sobě velice problematický hybrid, na straně jedné je to skutečně to jediné místo kde by bylo možno překročit úzký rámec historického materialismu a pokročit k danostem a jsoucnostem obecnějšího rázu; ale na straně druhé se právě tomuto kroku marxistický historický materialismus zcela zásadně brání a vzpouzí.
Jde o to: ano, marxismus skutečně postuluje určitý kód či zákon či mechanismus (a tedy by bylo možno říci: "logos") dějin, dějinných procesů; ale na straně druhé marxismus právě naprosto zásadně odmítá jakékoli pojetí, že by v reálném, materiálním světě měl působit nějaký a p r i o r n í n e m a t e r i á l n í faktor. Což právě obojí logos je.
Marxismus se tedy nachází v té situaci interní protikladnosti, že postuluje zákon dějin, který ovšem sám vzápětí jako zákon principiálně popírá.
---------------------------------------------
A u křesťanství je tomu víceméně přesně naopak: křesťanství samozřejmě operuje s existencí a přítomností "Ducha svatého" (čili vlastně logu s teologickými atributy). Zároveň je specifikou právě křesťanství v tom, že v něm skutečně je přítomen určitý moment vývoje (Genesis).
Ale spíš než nějaký skutečný vývoj je to jenom určitá časová posloupnost; v každém případě středobodem všeho dění je právě ten apriorní, ve své substanci naprosto fixní božský element. Který ve své postulované dokonalosti principiálně znemožňuje jakýkoli kvalitativní vývoj. (Protože pak by musela existovat nějaká "menší dokonalost" a "větší dokonalost", což je ovšem protismysl.)
Takže, přes všechny snahy osvícených jednotlivců na obou stranách, ta propast mezi oběma směry (marxismem a křesťanstvím) je příliš hluboká, nežli aby bylo možno ji překlenout jenom nějakou pozitivní snahou o sblížení. K tomu přemostění by oba tábory napřed musely dát k dispozici své zcela základní ideové kánony; a to neučiní tábor ani jeden, ani druhý.
JP
August 29, 2017 v 11.39
Pane Pospíšile, říká Vám něco stará moudrost: "Jedna vlaštovka jaro nedělá"? To že nějaký pan Heller je ochoten do své marxistické komunity zacházející na úbytě akceptovat i nějakého toho křesťana - to je sice bezpochyby aktem chvályhodné tolerance, ale to ještě naprosto neznamená že by tyto dva názorové směry bylo možno sjednotit principiálně. Viz výše.
PM
vedou přes vzájemné oplodňování těch, kteří berou vážně maxima romantického humanismu vycházející z křesťanské etiky.
Křesťanství nabízí jednu z dějin nespočetných náboženských utopií vedoucí ku "poznání/osvobození", na cestě odvěké touhy po schopnosti zvládnutí limitů lidské kondice.
Zmíněným desaterem K.S.upozorňuje na jednu z chybiček interního zrání křesťanské etiky, ve kterém pojímá význam marxismu a jeho myšlenkové úsilí jako přirozenou součást pokopernikánské epochy.
.....bych se domníval.
Idea Boha vzniká v člověku z hluboké potřeby/požadavku smyslu jako perzonifikace záruky smyslu...říká K.S.
Tudíž potřeba smyslu je prvotní pohnutkou .......bych na okraj připomněl za Marxe a jiné bezbožné.
Křesťanství nabízí jednu z dějin nespočetných náboženských utopií vedoucí ku "poznání/osvobození", na cestě odvěké touhy po schopnosti zvládnutí limitů lidské kondice.
Zmíněným desaterem K.S.upozorňuje na jednu z chybiček interního zrání křesťanské etiky, ve kterém pojímá význam marxismu a jeho myšlenkové úsilí jako přirozenou součást pokopernikánské epochy.
.....bych se domníval.
Idea Boha vzniká v člověku z hluboké potřeby/požadavku smyslu jako perzonifikace záruky smyslu...říká K.S.
Tudíž potřeba smyslu je prvotní pohnutkou .......bych na okraj připomněl za Marxe a jiné bezbožné.
VP
August 29, 2017 v 22.17
Tady se lidová moudrost mýlí. Vlaštovky nepřilétají po jedné, ani neodlétají. Právě teď se houfují. Stejně tak i myšlenky. Nevšiml jste si, paně Poláčku, jak často se vynálezci hádají o prvenství? Všechno vzniká houfně. Ovšem "náhoda" přeje připraveným.
VP
August 30, 2017 v 5.33
A ta "náhoda" není náhoda, ale obyčejný přírodní zákon (že padá jablko není náhoda, že vyroste plíseň není náhoda, že...), nebo zákony jednotlivců i společnosti; nebo, jak víme my, kdo jsme poznali Boha, jeho osobní zavolání; a podobně mluví i ti, kdo neznají osobního Boha, ale oslovuje je Osud, Příroda, Vesmír,...
August 30, 2017 v 8.49
Pane Poláčku, nemusí jít o toleranci, ale o sympatii. Myslím, že sympatie nepodléhá ani přírodním ani žádným jiným zákonům. Z ničeho ji neodvodíte.
MP
V recenzované knize se mluví o dialogu v Československu -- a to, jako bytostný Čechoslovák to říkám velmi nerad, implikuje dobu nevratně minulou.
Znamená to také drastické omezení tématu a určuje jeho rozvrh. Proč by se dnes komunikace mezi kterýmkoli marxistou a křesťanem měla odehrávat jako příspěvek k "dialogu marxismu a křesťanství".
Nedávno jsem poslouchal povídání sympatického brazilského teologa, který pro své křesťanské myšlenky využíval interpretaci Marxova Úvodu ke kritice Hegelovy Filosofie práva. Michal Hauser přesycuje své texty filologicky značně pochybnými interpretacemi "soma" jako těla i mrtvoly, které nezapřou svůj původ v teologickém semináři. V obou případech určitě nejde o dialog, ale o plodnou (či zbytnou) bastardizaci, které rozumí tomista i marxista.
S radostí přenechám úsilí o současný křesťansko-marxistický dialog zastydlým dogmatikům typu Hellera a recipročním fanatikům z řad té či oné křesťanské denominace a půjdu si číst Benjamina bez pocitu, že by jeho "vteřina, ve které může vstoupit mesiáš"měla cokoli společného s judaisticko-marxistickým dialogem.
Znamená to také drastické omezení tématu a určuje jeho rozvrh. Proč by se dnes komunikace mezi kterýmkoli marxistou a křesťanem měla odehrávat jako příspěvek k "dialogu marxismu a křesťanství".
Nedávno jsem poslouchal povídání sympatického brazilského teologa, který pro své křesťanské myšlenky využíval interpretaci Marxova Úvodu ke kritice Hegelovy Filosofie práva. Michal Hauser přesycuje své texty filologicky značně pochybnými interpretacemi "soma" jako těla i mrtvoly, které nezapřou svůj původ v teologickém semináři. V obou případech určitě nejde o dialog, ale o plodnou (či zbytnou) bastardizaci, které rozumí tomista i marxista.
S radostí přenechám úsilí o současný křesťansko-marxistický dialog zastydlým dogmatikům typu Hellera a recipročním fanatikům z řad té či oné křesťanské denominace a půjdu si číst Benjamina bez pocitu, že by jeho "vteřina, ve které může vstoupit mesiáš"měla cokoli společného s judaisticko-marxistickým dialogem.
JP
Toto tvrzení sice skutečně může být pokládáno za věcně správné, pane Petrasku - nicméně, nedá se nic dělat, ale vše hovoří pro to, že to není pravda celá.
Takto je možno věc nahlížet jenom v tom případě, když se na věc díváme výhradně z lidského hlediska. Tedy z hlediska subjektivního. Z hlediska subjektu, lidského vědomí, který/které hledá nějaké vyšší odůvodnění/osmyslení své existence a svého konání.
V tomto smyslu je skutečně možno právem říci: prvopočátkem víry v Boha je hledání smyslu. (A přinejmenším zčásti by samozřejmě totéž bylo možno prohlásit i o marxismu.)
Jenže: on ten subjekt, to naše individuální lidské vědomí - to opravdu není naprostým počátkem a příčinou všeho. I když mi si to často velice rádi namlouváme.
Tento "subjekt", tedy člověk ve své individuální vědomé existenci, je vždy už součástí nějakého většího, jeho vlastní individuální existenci překračujícího celku.
A ta klíčová otázka tedy zní: je to, co věřící označují jménem či pojmem "Bůh" - je to opravdu jenom výraz niterné snahy o nalezení smyslu vlastní existence, anebo za tím stojí ještě něco jiného?
To jest: není tento "Bůh" nakonec výrazem pro ta nejzákladnější určení veškerého jsoucího světa? Nezrcadlí se v tomto božském momentu základní kód veškerého bytí - kód, který má každý člověk sám v sobě, který je základem i všeho jevícího se světa? Kód, který člověk tuší, ale není schopen ho vidět a pochopit jasně, a tak se k němu vztahuje prostřednictvím - o sobě zcela přirozené - představy tak či onak subjektivně jsoucí a jednající božské bytosti?
Anebo to celé ještě jednou větou: ta potřeba smyslu - je to opravdu jenom čistě naše vlastní lidská touha - anebo je to nakonec bytí samo, které v sobě tento smysl obsahuje?
Svým hledáním Boha - vytváříme (uměle) smysl bytí, anebo ho ve skutečnosti pouze nalézáme? Tedy nalézáme, objevujeme a nám si zpřítomňujeme to, co tady existuje objektivně?
Takže to jsou otázky vynořující se kolem té "potřeby smyslu"; a je krajně obtížné (respektive ošidné), na tyto otázky chtít nalézt nějakou zcela jednoznačnou odpověď.
Takto je možno věc nahlížet jenom v tom případě, když se na věc díváme výhradně z lidského hlediska. Tedy z hlediska subjektivního. Z hlediska subjektu, lidského vědomí, který/které hledá nějaké vyšší odůvodnění/osmyslení své existence a svého konání.
V tomto smyslu je skutečně možno právem říci: prvopočátkem víry v Boha je hledání smyslu. (A přinejmenším zčásti by samozřejmě totéž bylo možno prohlásit i o marxismu.)
Jenže: on ten subjekt, to naše individuální lidské vědomí - to opravdu není naprostým počátkem a příčinou všeho. I když mi si to často velice rádi namlouváme.
Tento "subjekt", tedy člověk ve své individuální vědomé existenci, je vždy už součástí nějakého většího, jeho vlastní individuální existenci překračujícího celku.
A ta klíčová otázka tedy zní: je to, co věřící označují jménem či pojmem "Bůh" - je to opravdu jenom výraz niterné snahy o nalezení smyslu vlastní existence, anebo za tím stojí ještě něco jiného?
To jest: není tento "Bůh" nakonec výrazem pro ta nejzákladnější určení veškerého jsoucího světa? Nezrcadlí se v tomto božském momentu základní kód veškerého bytí - kód, který má každý člověk sám v sobě, který je základem i všeho jevícího se světa? Kód, který člověk tuší, ale není schopen ho vidět a pochopit jasně, a tak se k němu vztahuje prostřednictvím - o sobě zcela přirozené - představy tak či onak subjektivně jsoucí a jednající božské bytosti?
Anebo to celé ještě jednou větou: ta potřeba smyslu - je to opravdu jenom čistě naše vlastní lidská touha - anebo je to nakonec bytí samo, které v sobě tento smysl obsahuje?
Svým hledáním Boha - vytváříme (uměle) smysl bytí, anebo ho ve skutečnosti pouze nalézáme? Tedy nalézáme, objevujeme a nám si zpřítomňujeme to, co tady existuje objektivně?
Takže to jsou otázky vynořující se kolem té "potřeby smyslu"; a je krajně obtížné (respektive ošidné), na tyto otázky chtít nalézt nějakou zcela jednoznačnou odpověď.
JP
August 30, 2017 v 11.50
Pan Pospíšil: ještě k tomu že marxisté a věřící se mohou spojit v jednom spolku: jistě; ale to je právě jenom na té základně čistě sociální otázky, jak jsem o tom psal výše. Ale to naprosto neznamená, že by tím byla nějakým způsobem překlenuta ta zásadní propast mezi křesťanským/teologickým a marxistickým/historickomaterialistickým výkladem světa.
A opravdu mám velice zásadní pochybnosti o tom, že právě náš pan Heller by byl tím myslitelem, který by toto epochální dílo dokázal uskutečnit.
A opravdu mám velice zásadní pochybnosti o tom, že právě náš pan Heller by byl tím myslitelem, který by toto epochální dílo dokázal uskutečnit.
JP
Že sympatii není možno odvodit z žádných přírodních zákonů, paní Hájková?
No z těch "přírodních" v užším slova smyslu asi opravdu ne; ale například takový Hérakleitos právě ze sympatie (respektive "lásky") učinil naprosto základní element celého svého kosmologického modelu.
Nebýt této "lásky" - jakožto fundamentální síly atraktivní, přitažlivé - nebylo by prostě vůbec nic. Celý jsoucí svět by se rozpadl v neslučitelné, navzájem protikladné elementy, které by spolu neměly naprosto žádnou spojitost.
Přičemž je ovšem nezbytné ještě doplnit: druhou, komplementární kosmickou (respektive ontologickou) silou vedle té lásky je její protiklad: nenávist, odpor.
Křesťanství (jakož ostatně zřejmě i téměř všechny ostatní teologické směry) má tento základní ontologický protiklad v sobě zabudováno; ovšem jenom jaksi "nepravým" způsobem.
Jestliže totiž u Hérakleita tyto dva základní principy vesmíru vedle sebe existují od samého počátku současně a ve vzájemné podmíněnosti, v křesťanství má primární status pouze a jenom ta - boží - láska.
Ale protože se křesťané nakonec také musejí nějak vypořádat s tou - nepopiratelnou a nepřehlédnutelnou - skutečností, že na tomto jsoucím světě je nenávisti přítomno (přinejmenším) stejně tolik jako té lásky, tak k tomu musí přijít ještě i ďábel. Ovšem - právě jenom až následně, sekundárně, jakožto moment odpadlictví od toho božího momentu, a boží lásky.
Takže, zpět k věci: jestliže je možno snad říci, že sympatie nepodléhá přírodním zákonům, pak na straně druhé není v žádném případě možno tvrdit, že by nepodléhala zákonům ontologickým - zákonům samotného bytí.
A my - ať si to uvědomujeme či nikoli - se s našimi láskami a sympatiemi na straně jedné, a stejně tak s našimi neláskami a nesympatiemi na straně druhé pohybujeme vždy v rámci tohoto apriorního všekosmického protikladu.
No z těch "přírodních" v užším slova smyslu asi opravdu ne; ale například takový Hérakleitos právě ze sympatie (respektive "lásky") učinil naprosto základní element celého svého kosmologického modelu.
Nebýt této "lásky" - jakožto fundamentální síly atraktivní, přitažlivé - nebylo by prostě vůbec nic. Celý jsoucí svět by se rozpadl v neslučitelné, navzájem protikladné elementy, které by spolu neměly naprosto žádnou spojitost.
Přičemž je ovšem nezbytné ještě doplnit: druhou, komplementární kosmickou (respektive ontologickou) silou vedle té lásky je její protiklad: nenávist, odpor.
Křesťanství (jakož ostatně zřejmě i téměř všechny ostatní teologické směry) má tento základní ontologický protiklad v sobě zabudováno; ovšem jenom jaksi "nepravým" způsobem.
Jestliže totiž u Hérakleita tyto dva základní principy vesmíru vedle sebe existují od samého počátku současně a ve vzájemné podmíněnosti, v křesťanství má primární status pouze a jenom ta - boží - láska.
Ale protože se křesťané nakonec také musejí nějak vypořádat s tou - nepopiratelnou a nepřehlédnutelnou - skutečností, že na tomto jsoucím světě je nenávisti přítomno (přinejmenším) stejně tolik jako té lásky, tak k tomu musí přijít ještě i ďábel. Ovšem - právě jenom až následně, sekundárně, jakožto moment odpadlictví od toho božího momentu, a boží lásky.
Takže, zpět k věci: jestliže je možno snad říci, že sympatie nepodléhá přírodním zákonům, pak na straně druhé není v žádném případě možno tvrdit, že by nepodléhala zákonům ontologickým - zákonům samotného bytí.
A my - ať si to uvědomujeme či nikoli - se s našimi láskami a sympatiemi na straně jedné, a stejně tak s našimi neláskami a nesympatiemi na straně druhé pohybujeme vždy v rámci tohoto apriorního všekosmického protikladu.
JP
Pan Profant: já bych sice ty věci popsal a pojal poněkud odlišným způsobem (a už jsem tak zčásti učinil); nicméně je fakt, že v meritu celé záležitosti by to nakonec vyšlo víceméně nastejno.
Jmenovitě co se Hausera týče: jak už jsem napsal jeho filozofické konstrukce jsou velmi smělé a v mnohém i inspirativní; ale nakonec v nich spatřuji ztrátu nejvlastnějšího jádra marxistického konceptu světa, člověka a dějin.
Co se ale toho samotného dialogu mezi křesťany (respektive věřícími vůbec) a marxisty (nebo snad přesněji mezi křesťanstvím a marxismem) týče, já bych ty snahy o takový dialog v žádném případě nezatracoval - za předpokladu ovšem, že by se jednalo o dialog skutečný, totiž o dialog ve smyslu autentické dialektické syntézy. A nikoli jenom o snahu o - pokud možno pro obě strany bezbolestnou - konvergenci, na základě určitých společných znaků.
K této pravé dialektické syntéze by napřed bylo zapotřebí, aby obě strany dokázaly vzdát své klíčové výchozí kánony. Poněkud přirozenějším jazykem českým: aby dokázaly porazit své posvátné krávy. A to - jak už jsem zmínil - nakonec nedokáže ani jedna, ani druhá strana.
Jmenovitě co se Hausera týče: jak už jsem napsal jeho filozofické konstrukce jsou velmi smělé a v mnohém i inspirativní; ale nakonec v nich spatřuji ztrátu nejvlastnějšího jádra marxistického konceptu světa, člověka a dějin.
Co se ale toho samotného dialogu mezi křesťany (respektive věřícími vůbec) a marxisty (nebo snad přesněji mezi křesťanstvím a marxismem) týče, já bych ty snahy o takový dialog v žádném případě nezatracoval - za předpokladu ovšem, že by se jednalo o dialog skutečný, totiž o dialog ve smyslu autentické dialektické syntézy. A nikoli jenom o snahu o - pokud možno pro obě strany bezbolestnou - konvergenci, na základě určitých společných znaků.
K této pravé dialektické syntéze by napřed bylo zapotřebí, aby obě strany dokázaly vzdát své klíčové výchozí kánony. Poněkud přirozenějším jazykem českým: aby dokázaly porazit své posvátné krávy. A to - jak už jsem zmínil - nakonec nedokáže ani jedna, ani druhá strana.
VP
August 30, 2017 v 12.47
anebo ho ve skutečnosti pouze nalézáme? Tedy nalézáme, objevujeme a nám si zpřítomňujeme to, co tady existuje objektivně?
Nejste daleko, pane Poláčku, od Božího království.
Nejste daleko, pane Poláčku, od Božího království.
VP
August 30, 2017 v 12.59
Když se Boží Syn, věčný Logos stal člověkem, stal se jedním z nás, aniž opustil svou božskou přirozenost. Přišel, aby přinesl nový, nebeský rozměr, do našeho života. Nebeské království. Tak i my křesťané máme sestoupit ze svých duchovních výšin do normálního světa. K těm, kteří v něm žijí a touží po stejné spravedlnosti jako my. Ten obyčejný svět se stane duchovním, když ho učiníme spravedlivým. K tomu nepotřebujeme vytvářet syntézu učení, protože kdo není proti nám, je s námi. Spolu se staňme jedním Tělem v tomto světě.
PM
August 30, 2017 v 14.50
Onen kód pane Poláčku tu máme jak personifikovaný, tak nadosobní
Kód, který člověk tuší, ale není schopen ho vidět a pochopit jasně, a tak se k němu vztahuje prostřednictvím o sobě zcela přirozené představy.
jednak tak či onak subjektivně jsoucí a jednající božské bytosti
a jednak tak či onak subjektivně jsoucího a jednajícího bezkonfesního postoje.
Smyslem bytí sama bych označil pokus o vymanění se z pocitu nesmyslnosti ....ve snaze přispět k dešifraci kódu.
jednak tak či onak subjektivně jsoucí a jednající božské bytosti
a jednak tak či onak subjektivně jsoucího a jednajícího bezkonfesního postoje.
Smyslem bytí sama bych označil pokus o vymanění se z pocitu nesmyslnosti ....ve snaze přispět k dešifraci kódu.
MP
Ach, ta Vaše násilná řešení. Proč hned vybíjet stáda ve jménu dialektiky? Ať se každé posvátné hovádko pase, jak je mu libo a zajde klidně stářím.
Pokud se ti, co ta hovádka uctívají, odnaučí řezničině na lidech, docela to postačí.
A pokud by se naučili tomu nejtěžšímu, totiž nepovažovat druhé lidi za hovádka, protože věří či nevěří něčemu jinému než oni sami, bylo by krásně na světě.
Pokud se ti, co ta hovádka uctívají, odnaučí řezničině na lidech, docela to postačí.
A pokud by se naučili tomu nejtěžšímu, totiž nepovažovat druhé lidi za hovádka, protože věří či nevěří něčemu jinému než oni sami, bylo by krásně na světě.
Ivana Štampacha ovšem zajímá, zda křesťané a marxisté mohou dát společně podněty unavené, pohodlné, konzumní společnosti.
Pokud trváte na tom, že si každý má zůstat u toho svého a dát druhým pokoj, pak možná víte o nějakých lepších podnětech pro unavenou, pohodlnou, konzumní společnost.
Pokud trváte na tom, že si každý má zůstat u toho svého a dát druhým pokoj, pak možná víte o nějakých lepších podnětech pro unavenou, pohodlnou, konzumní společnost.
MP
Přiznám se, jsem poněkud skeptický k tomu, že by zrovna křesťané či marxisté disponovali způsobilosti dávat ať již jednotlivě či společně podněty unavené etc. společnosti v míře větší, než s ni disponují ti ostatní. Rozhodně jsem nepostřehl takovou schopnost u Duky nebo Hellera.
Jsou lidé, kteří vycházeje upřimně ze svého přesvědčení úžasně inspirují -- jiné lidi, protože společnost ani lidstvo inspirovat nejde, neb tyto kolektivity nemají duši, která by se mohla nadchnout.
Jsou lidé, kteří vycházeje upřimně ze svého přesvědčení úžasně inspirují -- jiné lidi, protože společnost ani lidstvo inspirovat nejde, neb tyto kolektivity nemají duši, která by se mohla nadchnout.
PK
Určitě ne přinejmenším od té doby, co jí křesťanka Angela Merkelová dala podnět jednoduchou větou: "Wir schaffen das!"
Ne, německá společnost je všechno jiné než unavená a pohodlná. Určitě ke svému vlastnímu prospěchu.
Ne, německá společnost je všechno jiné než unavená a pohodlná. Určitě ke svému vlastnímu prospěchu.
Není mi jasné, proč srovnáváte Hellera s Dukou. Má snad Heller podobný úřad? Je nějaká celebrita?
Nevím, co napsal Duka, nejsem obeznámena s jeho dílem, ale proč by nemohl někoho inspirovat Heller tou svojí knihou?
Duku osobně neznám, tak se ho nezastávám, ale Hellera, toho znám.
Nevím, co napsal Duka, nejsem obeznámena s jeho dílem, ale proč by nemohl někoho inspirovat Heller tou svojí knihou?
Duku osobně neznám, tak se ho nezastávám, ale Hellera, toho znám.
JN
August 31, 2017 v 0.29
"Wir schaffen das, ale nejdřív si kousni do toho jablka, Áďo," štengruje Eva Adama.
"Říkal mi had, že pak budeme umět rozeznávat dobro od zla a můžeme tady z toho klidně udělat ráj na zemi."
JP
To je opravdu inspirativní přetočení celé záležitosti, pane Petrasku. ;-)
Kdysi - už před mnoha a mnoha lety - se (poněkud nekonvenčnímu) manželovi mé jedné známé podařil ve společnosti jeden dobrý gag. Nevím už, o co konkrétně šlo, ale na tom nezáleží. On poté však s uspokojením konstatoval: "Právě se mi podařilo trochu zmenšit míru entropie!"
Bylo by možno říci: opět jenom takový malý verbální gag, bez hlubší závažnosti. Ale - nevystihl on tehdy něco velice podstatného z tajemství naší existence?
Není snad nakonec veškerý smysl našeho konání obsažen právě v tom, že - vždycky v té či oné zcela konkrétní situaci - buďto zvyšujeme, anebo snižujeme tu "míru entropie", tedy míru rozpadu našeho světa od smysluplné uspořádanosti k nesmyslnému, bezcílnému, chaotickému samopohybu částic?
Ten akt "snižování entropie" znamená, že se nám podařilo něco vytvořit. Něco, co překračuje bezprostředně mechanickou jsoucnost věcí; něco co věci našeho žití tak řečeno vynese na vyšší oběžnou dráhu. Že víceméně mechanicky a lhostejně jsoucí a fungující elementy tohoto světa jsou uvedeny do zcela nové vzájemné konstelace, která svým významem, svým nábojem, svou obsažností překračuje a převyšuje tu konstelaci dosavadní.
Tento každodenní "boj proti entropii" může vést každý; a nemusí přitom mít naprosto žádnou znalost o myšlenkách starých myslitelů o odvěkém zápasu Řádu proti Chaosu, ani nemusí nic vědět o říši boží.
Tento každodenní boj je tedy možno vést zcela bezprostředně, jenom čistě na základě své vlastní připravenosti tento boj o smysl a nesmysl našeho světa vést, se svou vlastní osobní výbavou a výzbrojí.
Na straně druhé ale, pokud si tento každodenní boj proti hrozící nesmyslnosti našeho bytí uvědomíme, pokud ho dokážeme včlenit do onoho velkého, metafyzického či teologického boje o smysl a účel nejen dílčí a bezprostřední, nýbrž celkový a transcendentální - pak konec konců asi budeme mít větší šance, tomuto našemu zápasu dodat obsáhlejší rámec platnosti a intenzivnější impuls.
Kdysi - už před mnoha a mnoha lety - se (poněkud nekonvenčnímu) manželovi mé jedné známé podařil ve společnosti jeden dobrý gag. Nevím už, o co konkrétně šlo, ale na tom nezáleží. On poté však s uspokojením konstatoval: "Právě se mi podařilo trochu zmenšit míru entropie!"
Bylo by možno říci: opět jenom takový malý verbální gag, bez hlubší závažnosti. Ale - nevystihl on tehdy něco velice podstatného z tajemství naší existence?
Není snad nakonec veškerý smysl našeho konání obsažen právě v tom, že - vždycky v té či oné zcela konkrétní situaci - buďto zvyšujeme, anebo snižujeme tu "míru entropie", tedy míru rozpadu našeho světa od smysluplné uspořádanosti k nesmyslnému, bezcílnému, chaotickému samopohybu částic?
Ten akt "snižování entropie" znamená, že se nám podařilo něco vytvořit. Něco, co překračuje bezprostředně mechanickou jsoucnost věcí; něco co věci našeho žití tak řečeno vynese na vyšší oběžnou dráhu. Že víceméně mechanicky a lhostejně jsoucí a fungující elementy tohoto světa jsou uvedeny do zcela nové vzájemné konstelace, která svým významem, svým nábojem, svou obsažností překračuje a převyšuje tu konstelaci dosavadní.
Tento každodenní "boj proti entropii" může vést každý; a nemusí přitom mít naprosto žádnou znalost o myšlenkách starých myslitelů o odvěkém zápasu Řádu proti Chaosu, ani nemusí nic vědět o říši boží.
Tento každodenní boj je tedy možno vést zcela bezprostředně, jenom čistě na základě své vlastní připravenosti tento boj o smysl a nesmysl našeho světa vést, se svou vlastní osobní výbavou a výzbrojí.
Na straně druhé ale, pokud si tento každodenní boj proti hrozící nesmyslnosti našeho bytí uvědomíme, pokud ho dokážeme včlenit do onoho velkého, metafyzického či teologického boje o smysl a účel nejen dílčí a bezprostřední, nýbrž celkový a transcendentální - pak konec konců asi budeme mít větší šance, tomuto našemu zápasu dodat obsáhlejší rámec platnosti a intenzivnější impuls.
JP
Ale jistě, pane Pospíšile, že ty cesty (starých) filozofů se nakonec velice úzce prolínají s tím, co křesťané pojímají jako "Království boží".
Ale je zapotřebí si uvědomit, že ty (pra)základní určenosti bytí, o kterých jsem tu psal včera, že ty jsou původnější a obecnější, nežli to "Království boží". Jinak řečeno: křesťanské "Království boží" je jenom jeden ze způsobů, jak si lidé pokoušejí si tento prazáklad všeho bytí zpřítomnit, představit a přiblížit.
--------------------------------------
Ale k té spravedlivosti: jak už je řečeno v nadpisu, ten problém - a to neštěstí - je v tom, že pouze být spravedlivým prostě nestačí.
Znovu a znovu opakuji: ta prazákladní křesťanská morálka (a tedy samotný princip spravedlivosti) - to se mohlo jevit dostatečnou výzbrojí v boji proti zlu v dobách minulých: v dobách víceméně statické společnosti, s fixními společenskými strukturami a pevným místem každého jednotlivce v nich. Kdy se tedy opravdu jednalo jenom o to, aby každý - v rámci možného - ze sebe samotného vydal to relativně lepší, a aby se dokázal odříkat svádění ke zlu.
Jenže ten dnešní, moderní svět, se svou až překotnou dynamikou a se svou téměř nekonečnou složitostí - tak tady už si jenom s tou výzvou ke spravedlivosti nevystačíme.
V minulém odstavci jsem použil formulaci "v rámci možného" - což znamená v rámci tehdejších poměrů. Jenže - dnes je tomu tak, že je nutno aktivně sáhnout právě do těch "poměrů". Dnes už nepostačí spoléhat se jenom na jednotlivce, čekat na to jestli oni ze sebe nějak sami dostanou to lepší, anebo ale to horší v nich. Dnes je už nutno aktivně změnit ty samotné podmínky, které v člověku povzbuzují a posilují to dobro, anebo ale to zlo.
Ale je zapotřebí si uvědomit, že ty (pra)základní určenosti bytí, o kterých jsem tu psal včera, že ty jsou původnější a obecnější, nežli to "Království boží". Jinak řečeno: křesťanské "Království boží" je jenom jeden ze způsobů, jak si lidé pokoušejí si tento prazáklad všeho bytí zpřítomnit, představit a přiblížit.
--------------------------------------
Ale k té spravedlivosti: jak už je řečeno v nadpisu, ten problém - a to neštěstí - je v tom, že pouze být spravedlivým prostě nestačí.
Znovu a znovu opakuji: ta prazákladní křesťanská morálka (a tedy samotný princip spravedlivosti) - to se mohlo jevit dostatečnou výzbrojí v boji proti zlu v dobách minulých: v dobách víceméně statické společnosti, s fixními společenskými strukturami a pevným místem každého jednotlivce v nich. Kdy se tedy opravdu jednalo jenom o to, aby každý - v rámci možného - ze sebe samotného vydal to relativně lepší, a aby se dokázal odříkat svádění ke zlu.
Jenže ten dnešní, moderní svět, se svou až překotnou dynamikou a se svou téměř nekonečnou složitostí - tak tady už si jenom s tou výzvou ke spravedlivosti nevystačíme.
V minulém odstavci jsem použil formulaci "v rámci možného" - což znamená v rámci tehdejších poměrů. Jenže - dnes je tomu tak, že je nutno aktivně sáhnout právě do těch "poměrů". Dnes už nepostačí spoléhat se jenom na jednotlivce, čekat na to jestli oni ze sebe nějak sami dostanou to lepší, anebo ale to horší v nich. Dnes je už nutno aktivně změnit ty samotné podmínky, které v člověku povzbuzují a posilují to dobro, anebo ale to zlo.
August 31, 2017 v 13.14
Míra nesmyslnosti a entropie v životě se snižuje, když si člověk uvědomí, že má nějaké povinnosti. Že je tady vlastně kvůli někomu. Že ho někdo potřebuje.
JP
Pane Profante, ohledně dané záležitosti mezitím za mě naprosto dokonale odpověděla už paní Hájková.
Tolerance vůči odlišným názorům (jakož i jejich nositelům) je bezpochyby vznešeným principem; ale pokud se zůstane jenom a pouze u té tolerance a nic dalšího se k tomu nepřidá, pak se tento zdánlivý respekt vůči druhému velice rychle mění v intelektuální i existenciální lhostejnost, ze které nevzejde naprosto nic. A už vůbec ne něco, co by mohlo dát nové impulsy současné (euroamerické) unavené, pohodlné a konzumní společnosti.
A tak já přece jenom zůstanu u té své dialektiky: neboť ta sice uznává a respektuje názor protichůdný, ale to nikoli jenom na základě nějaké indiferentní tolerance, nýbrž na základě vědomého uchopení a převzetí té (dílčí) pravdy, kterou má protistrana.
Ale zároveň si je dialektika vědoma toho, že není žádného pokroku bez vzájemného boje těch protichůdných pravd; tedy bez toho, aby se v průběhu tohoto vzájemného boje obě dokázaly očistit od svého vlastního balastu, od svých vlastních nepravd, a teprve na základě tohoto očištění mohly být východiskem pro novou pravdu vyšší, obsažnější, komplexnější.
Právě proto mimochodem takovýto pokrok není možno očekávat od toho "dialogu" křesťanů a marxistů - protože oba tyto tábory spolu buďto jenom úporně bojují (a pak nejsou schopny přijmout tu pravdu protivníka); anebo jsou vůči sobě shovívavě "tolerantní" - ale pak se zase vyhýbají tomu nevyhnutelnému a pozitivnímu boji idejí.
Tolerance vůči odlišným názorům (jakož i jejich nositelům) je bezpochyby vznešeným principem; ale pokud se zůstane jenom a pouze u té tolerance a nic dalšího se k tomu nepřidá, pak se tento zdánlivý respekt vůči druhému velice rychle mění v intelektuální i existenciální lhostejnost, ze které nevzejde naprosto nic. A už vůbec ne něco, co by mohlo dát nové impulsy současné (euroamerické) unavené, pohodlné a konzumní společnosti.
A tak já přece jenom zůstanu u té své dialektiky: neboť ta sice uznává a respektuje názor protichůdný, ale to nikoli jenom na základě nějaké indiferentní tolerance, nýbrž na základě vědomého uchopení a převzetí té (dílčí) pravdy, kterou má protistrana.
Ale zároveň si je dialektika vědoma toho, že není žádného pokroku bez vzájemného boje těch protichůdných pravd; tedy bez toho, aby se v průběhu tohoto vzájemného boje obě dokázaly očistit od svého vlastního balastu, od svých vlastních nepravd, a teprve na základě tohoto očištění mohly být východiskem pro novou pravdu vyšší, obsažnější, komplexnější.
Právě proto mimochodem takovýto pokrok není možno očekávat od toho "dialogu" křesťanů a marxistů - protože oba tyto tábory spolu buďto jenom úporně bojují (a pak nejsou schopny přijmout tu pravdu protivníka); anebo jsou vůči sobě shovívavě "tolerantní" - ale pak se zase vyhýbají tomu nevyhnutelnému a pozitivnímu boji idejí.
JP
To je sice v bezprostředních mezilidských vztazích pravda, paní Hájková; ale dost zásadní problém nám tu nastane, když tady dejme tomu dva lidé budou pro sebe navzájem, ale žádný z nich nebude mít dosah na nějaký nadindividuálně vyšší smysl bytí.
Takže pak se sice dva budou vázat na sebe navzájem, ale nějaký skutečný smysl z toho ještě bez dalšího vzejít nemusí.
To samé platí i o těch povinnostech: víme přece kolik jsme za minulého režimu měli povinností - a kolik z nich bylo naprosto nesmyslných.
Takže pak se sice dva budou vázat na sebe navzájem, ale nějaký skutečný smysl z toho ještě bez dalšího vzejít nemusí.
To samé platí i o těch povinnostech: víme přece kolik jsme za minulého režimu měli povinností - a kolik z nich bylo naprosto nesmyslných.
August 31, 2017 v 13.43
To musí člověk posoudit také sám, co je vlastně jeho povinností, pane Poláčku.
A k těm vazbám na druhého - myslím, že lidi, kteří nás potřebují, je dost. Nikdy to není jen jedna osoba. Stačí trochu hledat.
A pokud vám jde o vyšší smysl - jsem tady, protože to chtěl Bůh. To vám nestačí?
A k těm vazbám na druhého - myslím, že lidi, kteří nás potřebují, je dost. Nikdy to není jen jedna osoba. Stačí trochu hledat.
A pokud vám jde o vyšší smysl - jsem tady, protože to chtěl Bůh. To vám nestačí?
VP
September 1, 2017 v 7.04
Proč Tercium non datur? Marxismus a křesťanství navazují praktické kontakty při úsilí o změnu světa. Tím se vzájemně nutně obrušují ideologické protiklady. Marxismus například opouští ozbrojený třídní boj, křesťanství přestává marxismus považovat za ďábelské dílo. Vždyť svět je jenom jeden a společný, a i pokoj, mír, štěstí mohou být jen společné.
JN
September 1, 2017 v 9.34
Zásadní rozdíl mezi marxismem a křesťanstvím je v postoji k člověku
Marxismus se domnívá, že člověk je pomocí svého poznání obecných zákonitostí schopen nastolit spravedlnost.
Jde vlastně o "víru v Adama a Evu, že poté, co snědli jablko ze stromu poznání dobrého a zlého, budou schopni udělat svět lepším".
Jde vlastně o "víru v Adama a Evu, že poté, co snědli jablko ze stromu poznání dobrého a zlého, budou schopni udělat svět lepším".
JN
September 1, 2017 v 9.38
V tomto smyslu je marxismus kompatibilní spíše s budhismem,
než s křesťanstvím.
September 1, 2017 v 10.46
S budhismem těžko, vždyť cílem budhismu je nirvana, tedy nebytí.
A v té otázce spravedlnosti se marxismus možná podobá spíš židovství. Tam byl člověk přímo povinen nastolovat pozemskou spravedlnost.
Přiznám se, že v některých věcech je mi židovství ještě bližší než křesťanství.
A v té otázce spravedlnosti se marxismus možná podobá spíš židovství. Tam byl člověk přímo povinen nastolovat pozemskou spravedlnost.
Přiznám se, že v některých věcech je mi židovství ještě bližší než křesťanství.
JN
September 1, 2017 v 11.26
Nejsem budhista, ale měl jsem na mysli
sebezdokonalování vlastními silami (úsilí o dosažení nirvany).
To je podle mě vlastní spíše budhismu, nikoli křesťanství.
To je podle mě vlastní spíše budhismu, nikoli křesťanství.
PK
September 1, 2017 v 11.31
Otázka spravedlnosti vs. milosrdenství a odpuštění
Téma spravedlnosti je v židovství hodně akcentované, to je pravda. Ale není to zas tak, že by úplně chybělo milosrdenství a odpuštění. Dokonce jsou tady motivy přímluvy za nespravedlivé na základě spravedlnosti jiných - viz známé Abrahamovo "smlouvání" s Hospodinem ohledně počtu spravedlivých v Sodomě.
Motivy milosrdenství a odpuštění jsou pak silně přítomny u některých proroků, např. u Ezechiela.
V křesťanství je pak milosrdenství a totální odpuštění de facto ústředním motivem.
Velmi k tomuto tématu doporučuji povídku G. K. Chestertona "Tajemství otce Browna". Upozorňuje v ní na to, že my, i když se považujeme za velmi tolerantní a chápavé, jsme ochotni druhému "odpustit" často jenom to, co vlastně sami za žádnou špatnost nepovažujeme - spíš jenom za kavalírský delikt a nekonvenčnost. U Boha je to ovšem jinak.
Motivy milosrdenství a odpuštění jsou pak silně přítomny u některých proroků, např. u Ezechiela.
V křesťanství je pak milosrdenství a totální odpuštění de facto ústředním motivem.
Velmi k tomuto tématu doporučuji povídku G. K. Chestertona "Tajemství otce Browna". Upozorňuje v ní na to, že my, i když se považujeme za velmi tolerantní a chápavé, jsme ochotni druhému "odpustit" často jenom to, co vlastně sami za žádnou špatnost nepovažujeme - spíš jenom za kavalírský delikt a nekonvenčnost. U Boha je to ovšem jinak.
September 1, 2017 v 11.31
Vyvíjení úsilí o sebezdokonalování ovšem vůbec není marxistické. Podle marxismu je přece člověk produktem společnosti - poměrů, jaké v ní vládnou. Důležitou roli v tom hrají třídy.
JP
Paní Hájková, to opravdu věříte že u zplození každého jednotlivce z těch mnoha miliard obyvatel této přemnožené planety byl Bůh sám osobně? A že každý z těch lidí kteří už jenom svým nadpočetným množstvím tuto planetu či přinejmenším její biosféru přivádějí na pokraj kolapsu, je tady proto že "to chtěl Bůh"?...
JP
Pokud se (současný) marxismus vzdává třídního boje, pak už to právě není žádný skutečný marxismus, nýbrž jenom jakýsi odvar.
Tím naprosto nechci propagovat obnovení tohoto "třídního boje" - jenom musím znovu poukázat na to, jak krajně obtížné a náročné je dojít přes marxismus (kromě jiného třeba i jeho syntézou s křesťanstvím) někam výše. A že to opravdu není možné jenom cestou nějaké pohodlné a myšlenkově ploché "konvergence", bezrozporného splývání na základě několika málo společných znaků či cílů.
Tím naprosto nechci propagovat obnovení tohoto "třídního boje" - jenom musím znovu poukázat na to, jak krajně obtížné a náročné je dojít přes marxismus (kromě jiného třeba i jeho syntézou s křesťanstvím) někam výše. A že to opravdu není možné jenom cestou nějaké pohodlné a myšlenkově ploché "konvergence", bezrozporného splývání na základě několika málo společných znaků či cílů.
JP
Ještě zpět k tomu Hauserovi, a jeho "soma": musím přiznat že mně se ta jeho konstrukce chápala velice obtížně, ono to sice nakonec všechno tak nějak logicky do sebe zapadá, ale na druhé straně není vlastně čeho se tady doopravdy chytit. Tato konstrukce je něco takového čemu se německy říká "Eselsbrücke", oslí můstek.
To znamená, ono se sice nějakou takovou čistě logicko-filozofickou konstrukcí spojí dvě věci které jsou navzájem nespojitelné - ale je to nakonec konstrukce jenom umělá, a tedy násilná. Nevychází se z obou těchto - protichůdných - dílů či součástí, z jejich vlastní existence a jejich vlastního pohybu; nýbrž ten proces je zcela opačný, někdo k tomu přistoupí s vytčeným cílem "já to nějak spojím dohromady" - no a kde je vůle tam je i cesta, s trochou námahy se nějaký ten způsob jak to svázat dohromady přece jenom najde.
Já jsem svého času dost zazlívat Marxovi jeho radikální popření filozofie, ve prospěch radikálního dějinného činu. S tím odmítnutím filozofického myšlení se velice mnoho ztratilo - a už se to nikdy nedalo nahradit.
Ale jsou chvíle, kdy mám pro tento Marxův počin naprosté pochopení. To je právě v takových případech, kdy si profesionální filozofové vytvoří či spředou nějaké takovéto myšlenkové konstrukce, v té jejich filozofii jim to všechno dokonale a logicky bezrozporně vychází a souhlasí - jenomže život, skutečný reálný život a skutečný reálný svět, tak ty jsou nakonec někde úplně jinde.
To znamená, ono se sice nějakou takovou čistě logicko-filozofickou konstrukcí spojí dvě věci které jsou navzájem nespojitelné - ale je to nakonec konstrukce jenom umělá, a tedy násilná. Nevychází se z obou těchto - protichůdných - dílů či součástí, z jejich vlastní existence a jejich vlastního pohybu; nýbrž ten proces je zcela opačný, někdo k tomu přistoupí s vytčeným cílem "já to nějak spojím dohromady" - no a kde je vůle tam je i cesta, s trochou námahy se nějaký ten způsob jak to svázat dohromady přece jenom najde.
Já jsem svého času dost zazlívat Marxovi jeho radikální popření filozofie, ve prospěch radikálního dějinného činu. S tím odmítnutím filozofického myšlení se velice mnoho ztratilo - a už se to nikdy nedalo nahradit.
Ale jsou chvíle, kdy mám pro tento Marxův počin naprosté pochopení. To je právě v takových případech, kdy si profesionální filozofové vytvoří či spředou nějaké takovéto myšlenkové konstrukce, v té jejich filozofii jim to všechno dokonale a logicky bezrozporně vychází a souhlasí - jenomže život, skutečný reálný život a skutečný reálný svět, tak ty jsou nakonec někde úplně jinde.
VP
September 1, 2017 v 12.03
1. Křesťanství má židovství dovršit. Jenže vlivem platonismu přešlo do "duchovních sfér" a bohužel (Budiž Bohu žalováno) dosud v nich přetrvává.
2. Nenapsal jsem, že se marxismus vzdává třídního boje, ale že opouští ozbrojený třídní boj.
2. Nenapsal jsem, že se marxismus vzdává třídního boje, ale že opouští ozbrojený třídní boj.
JN
September 1, 2017 v 13.17
Současně s hledáním nového revolučního subjektu místo proletariátu
přechází marxismus k méně zjevným formám boje (například Gramsciho pochod institucemi).
September 1, 2017 v 13.18
Hauser v článku Materialistické tělo (https://sok.bz/clanky/2011/michael-hauser-materialisticke-telo?format=pdf) vysvětluje rozdíl mezi pojetím těla jako sóma a jako sarx. Sóma je psychoanalytické pojetí těla, nebo též kulturní (symbolické) pojetí těla a objevuje se u Lacana a u Žižeka. Kdežto Marx pojímá tělo přírodně – jako sarx (něco, co má potřeby, co trpí a vyvíjí úsilí o uspokojení potřeb).
Hlad lacanovský a marxovský se tedy od sebe liší. Pro Lacana je hlad podnětem pro vstup do symbolického řádu, kdežto pro Marxe je hlad pobídkou k materiální produkci.
Hlad lacanovský a marxovský se tedy od sebe liší. Pro Lacana je hlad podnětem pro vstup do symbolického řádu, kdežto pro Marxe je hlad pobídkou k materiální produkci.
Hlavně nevěřím, že v okamžiku narození už je jedinec jaksi "hotový" a že by s ním Bůh už dál nic nemohl nadělat.
September 1, 2017 v 13.33
A ještě musím napsat, jaký je můj pocit z diskuse: Co člověk, to jiná představa o marxismu. A o křesťanství vlastně také. Už proto je srovnávání obtížné.
September 1, 2017 v 16.48
Nikdo nepřipomíná jednu očividnou podobnost marxismu a křesťanství
totiž jejich někdejší světovládně-totalitní aspirace i praxi. Ten universalistický nárok bránil v minulosti tomu, aby se snesly. Dnes se můžou tolerovat, protože už nevládnou. Marxismus nemá NKVD a křesťanství Svatou inkvizici.
JN
Inkvizici my katolíci máme (nevím jestli svatou), dnes se to jmenuje Kongregace pro nauku víry.
Marxisté nic takového nemají (nepočítám-li všelijaká genderová studia), takže za námi v tomhle zaostávají :-)
Marxisté nic takového nemají (nepočítám-li všelijaká genderová studia), takže za námi v tomhle zaostávají :-)
Už to není, co bývalo. A kde máte svoje NKVD?
JN
September 1, 2017 v 21.55
Inkvizice nebyla tak centralizovaná jako NKVD. Počet obětí bude pravděpodobně také dost rozdílný.
VP
September 2, 2017 v 9.45
Bylo to křesťanství? Řekl jsem jednou katolickému knězi: Jediná Jednota bratrská se nedopouštěla všeho toho, čeho katolická i protestantské církve: pronásledování, inkvizice, spojení se světskou mocí. (Ještě určitě i valdenští). Dodal jsem. Jistě i proto, že byla od počátku stále pronásledovaná. Řekl mi: Kdyby však měla možnost, jistě by tomu taky podlehla. Uvědomil jsem si dodatečně: Ona si předem stanovila překážky, aby tomu nemohla podlehnout. Vliv Chelčického byl takový, že si zakázala přijímání šlechticů do svých řad, později jen za tvrdých podmínek – vzdát se vlády. Její význam a příklad do dneška je v tom, že nechtěla přesně formulovat své vyznání (pořád k tomu byla nucená, byl to trend tehdejší doby: Pravda nade vše! Na první místo stavěla život, život s Ježíšem. Proto mohu tvrdit, že je možné sjednotit se na praktických cílech s kýmkoliv, komu jde o dobro lidstva, ať je jeho vyznání nebo přesvědčení jakékoliv. Pořád platí Ježíšovo: Kdo není proti vám, je s vámi.
September 2, 2017 v 10.18
Já myslím, že je to pěkný příklad neuniverzalistického křesťanství. Podobný způsob víry je možný i dnes.
MP
To s tou dialektikou je fajn. Jen musím napřed uvěřit, že křesťanství a marxismus představují aktuálně nejvyšší vyjádření oněch "protichůdných pravd". Nějak pro to bez institucí zmíněných Jiřím Kubičkem (NKVD a inkvizice) nemám vhodnou intelektuální motivaci.
PK
Jako každý článek, který se nějak zabývá křesťanstvím, i tento po několika dnech spolehlivě vede zdejší žebříček nejdiskutovanějších článků. (Že se k tomu tentokrát přifařil i marxismus, který si v dějinách užil svou čtvrthodinu slávy, je dost vedlejší.)
Inu, docela chápu tu potřebu některých lidí znovu a znovu všechny ubezpečovat, že jim je křesťanství opravdu, ale opravdu úplně lhostejné. :-)
Inu, docela chápu tu potřebu některých lidí znovu a znovu všechny ubezpečovat, že jim je křesťanství opravdu, ale opravdu úplně lhostejné. :-)
PM
September 2, 2017 v 12.01
Křesťanská epocha není ultimativním posledním náboženstvím
pane Kolaříku, ale jednou z nespočetných projevů lidské religiozity, tedy snahy o vyjádření metafyzické koncepce světa.
Když se podíváme jenom do deseti-tisíciletého přehledu historie religiózních forem starého Egypta, tak se nevyhneme poznatku, že křesťanství, které si v dějinách zatím užilo svou čtvrthodinu? slávy, je sice globálního, ale ne posledního významu.
Ikdyž jde o náboženství, které v současné fázi umožňuje pluralitu světonázorů..........bych spokojeně dodal.
Když se podíváme jenom do deseti-tisíciletého přehledu historie religiózních forem starého Egypta, tak se nevyhneme poznatku, že křesťanství, které si v dějinách zatím užilo svou čtvrthodinu? slávy, je sice globálního, ale ne posledního významu.
Ikdyž jde o náboženství, které v současné fázi umožňuje pluralitu světonázorů..........bych spokojeně dodal.
JP
Správný postřeh, pane Kubičko; ale není tomu zcela tak, že by si této skutečnosti doposud nikdo nepovšiml. Jenom to nebylo tak pregnantně vysloveno.
Psal už jsem o tom, že současné křesťanství a současný marxismus jen proto spolu mohou navazovat vzájemný dialog, když zároveň do pozadí odsunou svůj vlastní základní ideový protiklad. A takovouto "velkorysost" vůči svému ideovému protivníku si obvykle může dovolit právě jen ten, jehož vlastní idea už je zvadlá, vychladlá, a už si nemůže činit reálný nárok ani reálnou naději na to, stát se vůdčí ideou pro celý tento svět.
Psal už jsem o tom, že současné křesťanství a současný marxismus jen proto spolu mohou navazovat vzájemný dialog, když zároveň do pozadí odsunou svůj vlastní základní ideový protiklad. A takovouto "velkorysost" vůči svému ideovému protivníku si obvykle může dovolit právě jen ten, jehož vlastní idea už je zvadlá, vychladlá, a už si nemůže činit reálný nárok ani reálnou naději na to, stát se vůdčí ideou pro celý tento svět.
JP
To je ovšem naprosto závažný argument, pane Profante. Tedy Vaše skepse ohledně toho, že "že křesťanství a marxismus představují aktuálně nejvyšší vyjádření oněch 'protichůdných pravd'".
Podle základních pravidel dialektiky a dialektického vývoje je tomu skutečně tak, že - pokud chceme být opravdu na výši doby a aktuálního dění - že musíme dokázat vyhmátnout právě ten nejzákladnější, to jest nejobecnější a zároveň nejintenzivnější, vše ostatní určující protiklad. Tedy dva navzájem se svářející principy, které zároveň ve své jednotě (tj. v jednotě svého boje) jsou určujícím principem dané doby.
Nikdy jsem netvrdil, že zrovna marxismus a křesťanství by - v současné době - představovaly či ztělesňovaly právě tento zcela centrální dialektický protiklad.
Na straně druhé: ten dialektický protiklad mezi materialismem a mezi "idealismem" (jakkoli problematické a zavádějící je toto označení) - tak tedy tento protiklad se mi stále ještě jeví jako nevyřešený, a ve své nadčasovosti centrální (byť se to tak v současné době ne vždy musí tak jevit). A ten vztah mezi marxismem (historickým materialismem) a mezi křesťanstvím je v našich zeměpisných šířkách stále ještě převažující formou tohoto - dialektického - protikladu.
Přičemž - aby nedošlo k omylu - netvrdím že tento protiklad idealismu a materialismu by byl v současné době "centrální" v tom smyslu, že by byl j e d i n ý určující; zdá se, že - na rozdíl od dob minulých - se v našem krajně složitém postmoderním světě prolíná hned několik takovýchto centrálních linií dialektických protikladů. Nicméně, i tak ten zmíněný protiklad mezi materialismem a idealismem pokládám stále za příslušející k oné skupině těch centrálních protikladů, jejichž pozitivním vyřešením je podmíněn jakýkoli kvalitativní pokrok někam dále a výše.
Podle základních pravidel dialektiky a dialektického vývoje je tomu skutečně tak, že - pokud chceme být opravdu na výši doby a aktuálního dění - že musíme dokázat vyhmátnout právě ten nejzákladnější, to jest nejobecnější a zároveň nejintenzivnější, vše ostatní určující protiklad. Tedy dva navzájem se svářející principy, které zároveň ve své jednotě (tj. v jednotě svého boje) jsou určujícím principem dané doby.
Nikdy jsem netvrdil, že zrovna marxismus a křesťanství by - v současné době - představovaly či ztělesňovaly právě tento zcela centrální dialektický protiklad.
Na straně druhé: ten dialektický protiklad mezi materialismem a mezi "idealismem" (jakkoli problematické a zavádějící je toto označení) - tak tedy tento protiklad se mi stále ještě jeví jako nevyřešený, a ve své nadčasovosti centrální (byť se to tak v současné době ne vždy musí tak jevit). A ten vztah mezi marxismem (historickým materialismem) a mezi křesťanstvím je v našich zeměpisných šířkách stále ještě převažující formou tohoto - dialektického - protikladu.
Přičemž - aby nedošlo k omylu - netvrdím že tento protiklad idealismu a materialismu by byl v současné době "centrální" v tom smyslu, že by byl j e d i n ý určující; zdá se, že - na rozdíl od dob minulých - se v našem krajně složitém postmoderním světě prolíná hned několik takovýchto centrálních linií dialektických protikladů. Nicméně, i tak ten zmíněný protiklad mezi materialismem a idealismem pokládám stále za příslušející k oné skupině těch centrálních protikladů, jejichž pozitivním vyřešením je podmíněn jakýkoli kvalitativní pokrok někam dále a výše.
September 2, 2017 v 12.33
Jen si hledejte, pane Poláčku, svou čerstvou univerzální ideu pro celý svět. Nic nového nenajdete. Poslední takovou univerzální ideou byl komunismus.
JP
September 2, 2017 v 12.33
Mimochodem, pane Profante, jestliže se Vám skutečně stýská po NKVD jakožto potřebnému duchovně-filozofickému impulsu, pak se v tomto ohledu obraťte spíše na ministra Chovance. Možná, že by se nechal přesvědčit... ;-)
JP
September 2, 2017 v 12.38
Že byl komunismus doposud poslední univerzální ideou, je mi celkem známo, paní Hájková. Ale opravdu nevím, v jakém vztahu by tento fakt měl stát k tomu, jestli my sami jsme ochotni k dalšímu hledání.
Opačně řečeno: vzdát se hledání takovéto univerzální ideje, to neznamená v posledku nic jiného, nežli vzdát se samotného člověka.
Neboť cokoli jiného - tedy jakékoli uchopení člověka jenom ne-univerzálním, tedy dílčím způsobem - znamená, že toho člověka ztrácíme v jeho vlastní existenci (a ve vlastním smyslu jeho existence), a že namísto něho tu máme jenom jakousi více či méně umělou figurku, jenom produkt našich vlastních představ a myšlenkových konstrukcí.
Opačně řečeno: vzdát se hledání takovéto univerzální ideje, to neznamená v posledku nic jiného, nežli vzdát se samotného člověka.
Neboť cokoli jiného - tedy jakékoli uchopení člověka jenom ne-univerzálním, tedy dílčím způsobem - znamená, že toho člověka ztrácíme v jeho vlastní existenci (a ve vlastním smyslu jeho existence), a že namísto něho tu máme jenom jakousi více či méně umělou figurku, jenom produkt našich vlastních představ a myšlenkových konstrukcí.
JP
No vidíte, pane Pospíšile - a já přesně naopak tvrdím, že tím zcela zásadním a nezrušitelným "dědičným hříchem" křesťanství je právě ten moment, kdy apoštol Pavel zavrhl veškerou (řeckou) filozofii jakožto nepotřebný, a dokonce přímo škodlivý balast.
Dokud křesťanství bude myšlení považovat za svůj protiklad a za svého nepřítele, dotud se nevysvobodí z omezeného postavení pouze partikulární víry, kterou sdílí určitý počet obyvatel této planety.
Dokud křesťanství bude myšlení považovat za svůj protiklad a za svého nepřítele, dotud se nevysvobodí z omezeného postavení pouze partikulární víry, kterou sdílí určitý počet obyvatel této planety.
September 2, 2017 v 13.01
Ale vždyť podle vás je křesťanství stejně už passé, pane Poláčku. Tak proč by se ještě mělo namáhat získávat celý svět? Hledejte si něco jiného, čím "uchopíte celého člověka".
JP
Ale ano, paní Hájková, já vždycky znovu opakuji že ty Hauserovy myšlenkové konstrukce jsou samy o sobě naprosto v pořádku, není nic co by jim bylo z logického hlediska možno nějak vytknout, a je nesporné (a chvályhodné) i to, že Hauser se snaží - za podmínek dominujícího psychologismu v levicově postmarxistickém diskursu - poctivě zachránit alespoň něco z Marxova materialismu.
Já jenom znovu a znovu opakuji, tento způsob "materialismu" se mi zdá být velice nešťastným. A ve skutečnosti se - alespoň podle mého úsudku - jedná už jenom o zbytky, o jakási filozofická rezidua skutečného, původního, originálního marxistického materialismu.
A že tam, kde se Hauser sám domnívá že zachraňuje něco z marxistické tradice tím, že její pojmový aparát přizpůsobuje tomu zmíněnému dominantnímu aparátu psychologie či psychoanalýzy, tak že ve skutečnosti právě tímto marxismus definitivně pohřbívá. Psychologizovat Marxe, to je jako psychologizovat Ježíše - ne že by to nešlo a dozajista se v obou případech může dojít k novým náhledům, ale ta pravá idea je v obou případech někde naprosto jinde.
P.S. Už jenom ten pojem "hlad marxovský" je vlastně zcela zběsilá konstrukce, která nemá se skutečným Marxem nic společného.
Já jenom znovu a znovu opakuji, tento způsob "materialismu" se mi zdá být velice nešťastným. A ve skutečnosti se - alespoň podle mého úsudku - jedná už jenom o zbytky, o jakási filozofická rezidua skutečného, původního, originálního marxistického materialismu.
A že tam, kde se Hauser sám domnívá že zachraňuje něco z marxistické tradice tím, že její pojmový aparát přizpůsobuje tomu zmíněnému dominantnímu aparátu psychologie či psychoanalýzy, tak že ve skutečnosti právě tímto marxismus definitivně pohřbívá. Psychologizovat Marxe, to je jako psychologizovat Ježíše - ne že by to nešlo a dozajista se v obou případech může dojít k novým náhledům, ale ta pravá idea je v obou případech někde naprosto jinde.
P.S. Už jenom ten pojem "hlad marxovský" je vlastně zcela zběsilá konstrukce, která nemá se skutečným Marxem nic společného.
JP
September 2, 2017 v 13.02
Však já také hledám, paní Hájková. Na rozdíl od mnoha ostatních.
September 2, 2017 v 13.25
Nejsou právě ty Hauserovy teorie taky takovou filozofií? Platonizováním marxismu? Pro normální lidi to není.
To, že komunismus byl poslední univerzální ideou je velmi pádný argument proti univerzálním ideám.
Logicky je to samozřejmě přesně obráceně, než tvrdí pan Poláček: pokud přikládáte váhu existenci člověka či životu lidí, nepotřebujete tuto existenci odůvodňovat žádnou myšlenkovou konstrukcí, marxistickou či jinou. Od toho je jen krůček k tomu lidi myšlence obětovat. Ten krůček se dříve nebo později udělá.
Pěkný výraz je "bližní". Nárok druhého člověka na mou účast na jeho životě vyplývá prostě z toho, že je tady, mně nablízku. Bez ohledu na to, jaké má myšlenky.
Na světě ostatně nejsou jenom lidé ale třeba také vrabci a lvi. Jejich existence se myslím myšlenkou komunismu ospravedlnit nedá a přesto dnes většinou chápeme, že mají právo zde být alespoň jako druh a součást ekosystému ne li jako jednotlivci. O lvech Wittgenstein řekl, že i kdyby lev uměl mluvit, nerozuměli bychom mu.
Logicky je to samozřejmě přesně obráceně, než tvrdí pan Poláček: pokud přikládáte váhu existenci člověka či životu lidí, nepotřebujete tuto existenci odůvodňovat žádnou myšlenkovou konstrukcí, marxistickou či jinou. Od toho je jen krůček k tomu lidi myšlence obětovat. Ten krůček se dříve nebo později udělá.
Pěkný výraz je "bližní". Nárok druhého člověka na mou účast na jeho životě vyplývá prostě z toho, že je tady, mně nablízku. Bez ohledu na to, jaké má myšlenky.
Na světě ostatně nejsou jenom lidé ale třeba také vrabci a lvi. Jejich existence se myslím myšlenkou komunismu ospravedlnit nedá a přesto dnes většinou chápeme, že mají právo zde být alespoň jako druh a součást ekosystému ne li jako jednotlivci. O lvech Wittgenstein řekl, že i kdyby lev uměl mluvit, nerozuměli bychom mu.
MP
Právě že se mi po NKVD nestýská, proto jsem skeptický vůči vymezování právě dvou stran dialogu, které by měly co říct naší unavené etc. společnosti.
September 2, 2017 v 17.01
"Nárok druhého člověka na mou účast na jeho životě vyplývá prostě z toho, že je tady, mně nablízku."
Na tu účast druhých má nárok skutečně každý, pane Kubičko?
Třeba i já?
A nemusejí se ti druzí, na které klademe své nároky, kvůli nám obětovat?
Na tu účast druhých má nárok skutečně každý, pane Kubičko?
Třeba i já?
A nemusejí se ti druzí, na které klademe své nároky, kvůli nám obětovat?
Na počátku devadesátých let jsem přijel na jakousi konferenci do Acronu, Ohio. Na letišti jsem zjistil, že na lidi, u kterých jsem měl být ubytován, mám adresu v ulici, která v Acronu vůbec není. Neměl jsem u sebe žádné peníze třeba na taxi, nějaké kapesné jsem měl dostat až na té konferenci, ani jsem se nevyznal v tamních telefonech. Nějací místní občané si mě ale všímli ,začali ten problém řešit, oslovovali další a další Acroňany až se tam shromáždilo asi dvacet lidí a všichni se o tom maléru radili. Kupodivu někdo z nich ty hostitele znal osobně, v adrese byla chyba v jenom písmenu, pak mě k nim dovezli.
Ti lidé chápali, že jsem cizinec a že tady žádná reciprocita možná není, prostě můj problém vyřešili a tím to pro ně skončilo. V New Yorku by to tak asi neproběhlo, Acron nemá mezinárodní letiště, jen takové komorní, ale pořád je to město o milionu obyvatel.
Ti lidé chápali, že jsem cizinec a že tady žádná reciprocita možná není, prostě můj problém vyřešili a tím to pro ně skončilo. V New Yorku by to tak asi neproběhlo, Acron nemá mezinárodní letiště, jen takové komorní, ale pořád je to město o milionu obyvatel.
September 2, 2017 v 18.31
Chápu. Nárok na účast má ten, kdo je v nouzi.
Nicméně, spousta lidí by řekla, že jednání těch místních občanů bylo křesťanské.
Nicméně, spousta lidí by řekla, že jednání těch místních občanů bylo křesťanské.
JN
September 2, 2017 v 20.39
Zdá se, jako by marxisté byli vlastně jakýmisi novodobými "znalci Zákona",
tedy znalci obecných ("božích") zákonitostí historického vývoje lidské společnosti. Kdo by se chtěl jimi poznanému "Zákonu" protivit, toho budou chtít "ukřižovat" v domnění, že tím přispěli ke zrodu lepšího světa.
Jenže znalost zákonitostí vývoje lidské společnosti to nejspíše není, je to patrně opět projev VÍRY, která je člověku vrozená. Osvícenské víry v rozum, v to, že lidská společnost se vyvíjí podle jistých pravidel, více či méně přesně marxismem nastíněných. Jistě existují lidé, kteří marxismus znají stejně dobře, ale v jeho platnost nevěří - tuto víru totiž nemají.
Nevědomá víra ve svoji znalost zákonitostí lidské společnosti pak vede k potřebě správnost této víry potvrdit z opačného konce: snahou podřídit nevěřící (z hlediska marxismu se jedná nikoliv o nevěřící, ale o lidi buď nedostatečně vzdělané nebo se zlými úmysly) těm domněle poznaným, ale ve skutečnosti "věřeným" zákonitostem.
Souhlasím tedy s panem Poláčkem, že pokud by se marxismus vzdal (třídního) boje, pak už to nebude marxismus. Naproti tomu křesťanství bez násilí je až teprve pak tím skutečným křesťanstvím.
Marxismus (a nejen on) nemůže existovat bez sebevědomé snahy jasně v lidské společnosti oddělit dobro a zlo a sebe bez jakékoliv pochybnosti určit za vedoucí sílu dobra.
I křesťanství se s tímto pokušením potýká, snaží se ho však reflektovat a jednou z jeho základních myšlenek, bez kterých by křesťanství nebylo křesťanstvím, je to, že člověk pouze sám svými silami dobro a zlo jasně oddělit nedokáže.
Hranice mezi dobrem a zlem podle křesťanského (a nikoliv marxistického) pohledu nevede mezi společenskými třídami, vede srdcem každého člověka. Chce - li být člověk na straně dobra, musí sám v sobě bojovat proti strachu, aby se dokázal dobru s důvěrou odevzdat.
Jenže znalost zákonitostí vývoje lidské společnosti to nejspíše není, je to patrně opět projev VÍRY, která je člověku vrozená. Osvícenské víry v rozum, v to, že lidská společnost se vyvíjí podle jistých pravidel, více či méně přesně marxismem nastíněných. Jistě existují lidé, kteří marxismus znají stejně dobře, ale v jeho platnost nevěří - tuto víru totiž nemají.
Nevědomá víra ve svoji znalost zákonitostí lidské společnosti pak vede k potřebě správnost této víry potvrdit z opačného konce: snahou podřídit nevěřící (z hlediska marxismu se jedná nikoliv o nevěřící, ale o lidi buď nedostatečně vzdělané nebo se zlými úmysly) těm domněle poznaným, ale ve skutečnosti "věřeným" zákonitostem.
Souhlasím tedy s panem Poláčkem, že pokud by se marxismus vzdal (třídního) boje, pak už to nebude marxismus. Naproti tomu křesťanství bez násilí je až teprve pak tím skutečným křesťanstvím.
Marxismus (a nejen on) nemůže existovat bez sebevědomé snahy jasně v lidské společnosti oddělit dobro a zlo a sebe bez jakékoliv pochybnosti určit za vedoucí sílu dobra.
I křesťanství se s tímto pokušením potýká, snaží se ho však reflektovat a jednou z jeho základních myšlenek, bez kterých by křesťanství nebylo křesťanstvím, je to, že člověk pouze sám svými silami dobro a zlo jasně oddělit nedokáže.
Hranice mezi dobrem a zlem podle křesťanského (a nikoliv marxistického) pohledu nevede mezi společenskými třídami, vede srdcem každého člověka. Chce - li být člověk na straně dobra, musí sám v sobě bojovat proti strachu, aby se dokázal dobru s důvěrou odevzdat.
September 2, 2017 v 21.08
To nemáte o marxismu správnou představu, pane Nusharte. Marxisty dobro a zlo vůbec nezajímá, neboť to není nic objektivního. Marxův proletář je ve skutečnosti někdo, kdo bojuje za své vlastní zájmy, které jsou (světe div se) shodné se zájmy celé společnosti. Proletář je někdo, kdo se nemůže osvobodit jinak než revolucí. To je jeho nejvlastnější zájem.
Ale možná Marx neměl pravdu. Možná se najdou nějací proletáři, kteří se, navzdory Marxovým teoriím, osvobodí úplně sami a na změnu systému se vykašlou.
Ale možná Marx neměl pravdu. Možná se najdou nějací proletáři, kteří se, navzdory Marxovým teoriím, osvobodí úplně sami a na změnu systému se vykašlou.
JN
September 2, 2017 v 21.57
Tak to jsem rád (bez ironie), že Marxův proletář bojuje za své zájmy a nikoliv za dobro. Jsem pro to, aby se věci nazývaly pravými jmény, aby se zájmy neskrývala za obecné dobro pro všechny. Proč by pak ale za své zájmy nebojovala i buržoazie?
A co tedy potom znamená, že zájmy proletáře jsou shodné se zájmy celé společnosti? Je zájem celé společnosti shodný s "dobrem"? A existuje vůbec nějaký zájem "celé společnosti", například jako společný průnik množin skupinových zájmů?
A co tedy potom znamená, že zájmy proletáře jsou shodné se zájmy celé společnosti? Je zájem celé společnosti shodný s "dobrem"? A existuje vůbec nějaký zájem "celé společnosti", například jako společný průnik množin skupinových zájmů?
VP
September 2, 2017 v 21.57
Já o voze, pane Poláčku, vy o koze. Mluvil jsem o platonismu a jeho vlivu na falešnou duchovnost křesťanství, ne o přirozeném poznání či filozofii vůbec. Citujte mi také, prosím, apoštola Pavla, kde zavrhuje "veškerou (řeckou) filozofii jakožto nepotřebný, a dokonce přímo škodlivý balast. " Jak to, že pro křesťanství je myšlení nepřítelem, když Tomáš Akvinský, který užil v teologii aristotelismus, je učitelem církve?
Ještě k dohadům o vztazích marxistů a křesťanů. Současný světový kapitalismus je zlo pro marxisty i křesťany. V čem je problém?
Ještě k dohadům o vztazích marxistů a křesťanů. Současný světový kapitalismus je zlo pro marxisty i křesťany. V čem je problém?
Domnívám se, že podle Marxe buržoazie za své třídní zájmy bojovat nemusela, neboť kapitalismus už byl jejím třídním panstvím. Ona tudíž své zájmy pevně držela v rukou. Bojovala by samozřejmě, kdyby jí to její panství chtěl někdo odebrat.
Jinak - zájmy toho nejslabšího jsou vždycky zájmem celé společnosti, pokud má být zachován mír. Kdyby buržoazie byla vskutku křesťanská, věděla by, že má proletářům sloužit a ne si od nich nechat sloužit. Protože v křesťanství třídní zájmy nemají hrát žádnou roli.
Jinak - zájmy toho nejslabšího jsou vždycky zájmem celé společnosti, pokud má být zachován mír. Kdyby buržoazie byla vskutku křesťanská, věděla by, že má proletářům sloužit a ne si od nich nechat sloužit. Protože v křesťanství třídní zájmy nemají hrát žádnou roli.
JN
Nerozumím tomu, proč by za předpokladu, že dobro a zlo není nic objektivního, měl být zájem nejslabšího zájmem celé společnosti.
Pokud má být zachován "klid zbraní", nejslabší ho neohrozí. Pokud ale má být zachován mír (ve smyslu "pokoj"), domnívám se, takový mír (vnitřní pokoj) je synonymem dobra.
Pokud má být zachován "klid zbraní", nejslabší ho neohrozí. Pokud ale má být zachován mír (ve smyslu "pokoj"), domnívám se, takový mír (vnitřní pokoj) je synonymem dobra.
Nejslabší ve společnosti přece nemusí být nejslabší fyzicky ani početně. Proto není pravda, že nikdy nemůže ohrozit mír.
A zájmem celé společnosti je zájem nejslabšího proto, že v posledku nejde o třídní zájmy, nýbrž o zájmy lidských bytostí. O vznik společnosti, kde rozvoj každého jedince bude rozvojem všech, jak pravil Marx. A která nemůže nastat, dokud lidé budou sevření v tom svém třídním krunýři. To, že marxismus nepojednává o dobru a zlu, neznamená, že dobro a zlo nepoznají a neuznávají samotní marxisté jakožto lidé. Chápu, že je těžké to pochopit.
Ale, víte, on to nikdy nepochopí člověk, který je proti marxismu jednoduše zaujatý.
Ovšem nic si z toho nedělejte. Na druhé straně jsou tady někteří diskutující, kteří jsou zaujatí proti křesťanství. A taky nechtějí pochopit, že to ve skutečnosti není ani tyranský univerzalismus vybavený inkvizicí ani berlička pro neschopné. A někteří jsou dokonce zaujatí proti oběma směrům. Já to dobře poznám.
Na rozdíl od nich - já mám vztah k oběma (k marxismu i ke křesťanství), aniž by mně to dělalo nějaký problém (ohrozilo to můj vnitřní mír). Nepotřebuji k tomu dokonce ani církev ani stranu aby mi to schválily. Ono totiž Ježíšovi vůbec nevadí, že je někdo marxista, pokud nebude válčit. Tím jsem si naprosto jistá.
A zájmem celé společnosti je zájem nejslabšího proto, že v posledku nejde o třídní zájmy, nýbrž o zájmy lidských bytostí. O vznik společnosti, kde rozvoj každého jedince bude rozvojem všech, jak pravil Marx. A která nemůže nastat, dokud lidé budou sevření v tom svém třídním krunýři. To, že marxismus nepojednává o dobru a zlu, neznamená, že dobro a zlo nepoznají a neuznávají samotní marxisté jakožto lidé. Chápu, že je těžké to pochopit.
Ale, víte, on to nikdy nepochopí člověk, který je proti marxismu jednoduše zaujatý.
Ovšem nic si z toho nedělejte. Na druhé straně jsou tady někteří diskutující, kteří jsou zaujatí proti křesťanství. A taky nechtějí pochopit, že to ve skutečnosti není ani tyranský univerzalismus vybavený inkvizicí ani berlička pro neschopné. A někteří jsou dokonce zaujatí proti oběma směrům. Já to dobře poznám.
Na rozdíl od nich - já mám vztah k oběma (k marxismu i ke křesťanství), aniž by mně to dělalo nějaký problém (ohrozilo to můj vnitřní mír). Nepotřebuji k tomu dokonce ani církev ani stranu aby mi to schválily. Ono totiž Ježíšovi vůbec nevadí, že je někdo marxista, pokud nebude válčit. Tím jsem si naprosto jistá.
JN
Jsem zaujatý proti marxismu, to si přiznávám.
A to z toho důvodu, že vzbuzuje přesvědčení, že člověk dokáže velké věci. Jenže velké věci člověk dokáže, až když si uvědomí svou malost.
A to z toho důvodu, že vzbuzuje přesvědčení, že člověk dokáže velké věci. Jenže velké věci člověk dokáže, až když si uvědomí svou malost.
JN
Dnes může být člověk obětí války a ani o tom nemusí vědět. Metody válčení jsou velmi různorodé (viz válka hybridní).
September 3, 2017 v 8.30
Takže válčit je podle vás dovoleno? On za ty hybridní války vlastně vůbec nikdo nemůže, že? Ono to vzniká tak nějak "samo". Člověk si přece nemůže myslet, že válčení lze zabránit. To by byla od něj nemístná pýcha.
Tím, že proletář nebude válčit jsem myslela, že nepovede ozbrojený boj za nový systém. Věřím, že tudy cesta skutečně nevede.
Tím, že proletář nebude válčit jsem myslela, že nepovede ozbrojený boj za nový systém. Věřím, že tudy cesta skutečně nevede.
JN
Ne, tak jsem to nemyslel. Vést útočnou válku není dovoleno, ani vést útočnou hybridní válku není dovoleno. Jenže oběti té hybridní války si často ani neuvědomují, že je proti nim válka vedena. Ideologie i metody boje se přizpůsobily době. Komunisté pro to s oblibou používali slova "plíživá kontrarevoluce".
Má to ale háček. Dnešní levicový liberalismus (jako pokračování marxismu jinými prostředky) je velmi kompatibilní s neoliberalismem, proti kterému navenek zuřivě bojuje. Neuvědoměle(?) či skrytě vlastně slouží jeho zájmům.
Má to ale háček. Dnešní levicový liberalismus (jako pokračování marxismu jinými prostředky) je velmi kompatibilní s neoliberalismem, proti kterému navenek zuřivě bojuje. Neuvědoměle(?) či skrytě vlastně slouží jeho zájmům.
September 3, 2017 v 10.30
Marxismus ale objektivně žádného pokračovatele nemá. Pouze subjektivně, pokud se to tak dá říct. To znamená, že nikomu nelze zabránit, aby se k Marxovi hlásil, což však neznamená, že bude pokračovat v jeho duchu nebo v jeho stopách. Ani to neznamená, že všichni, kteří se k Marxovi hlásí, se budou hlásit také k sobě navzájem. Ostatně, v křesťanství je tomu podobně. Každý bude tvrdit, že právě on hlásá to pravé křesťanství. Ale ne všichni, kteří se ke křesťanství hlásí, najdou společnou řeč.
Já se domnívám, že pokud je nějaký člověk pravým marxistou, musí aspoň trochu věřit v pozitivní působení dějinných sil, které se v budoucnu nakonec nějakým způsobem prosadí.
Já se domnívám, že pokud je nějaký člověk pravým marxistou, musí aspoň trochu věřit v pozitivní působení dějinných sil, které se v budoucnu nakonec nějakým způsobem prosadí.
JP
No právě na to jsem se snažil poukázat, paní Hájková: že ty Hauserovy myšlenkové konstrukce (jakkoli smělé a svým způsobem hodné respektu) jsou nakonec právě jenom takovou filozofií. To jest: v rovině čistě filozofické tyto konstrukce mohou souhlasit, ale realita tohoto světa a jeho obyvatel je prostě někde jinde.
O nějakém "platonizování" bych ovšem spíše nemluvil, Platón nebyl naprosto žádný myslitel odtržený od světa, naopak on chtěl své ideje přímou cestou uvést v životní praxi.
Snad až příliš přímou cestou; on si nedokázal uvědomit, jak obrovská vzdálenost je mezi těmi jeho čistými pravzory, idejemi, a mezi bezprostředně žitou realitou. A že jestli tady vůbec má dojít k smysluplnému oplodnění toho druhého oním prvním, pak se tak musí stát přes celou kaskádu zprostředkování, kdy se ty ryzí ideje teprve "naučí" nelámat tu realitu žití přes koleno, a místo toho jí poskytovat jenom ten nejobecnější rámec (a cíl) pro její samopohyb.
O nějakém "platonizování" bych ovšem spíše nemluvil, Platón nebyl naprosto žádný myslitel odtržený od světa, naopak on chtěl své ideje přímou cestou uvést v životní praxi.
Snad až příliš přímou cestou; on si nedokázal uvědomit, jak obrovská vzdálenost je mezi těmi jeho čistými pravzory, idejemi, a mezi bezprostředně žitou realitou. A že jestli tady vůbec má dojít k smysluplnému oplodnění toho druhého oním prvním, pak se tak musí stát přes celou kaskádu zprostředkování, kdy se ty ryzí ideje teprve "naučí" nelámat tu realitu žití přes koleno, a místo toho jí poskytovat jenom ten nejobecnější rámec (a cíl) pro její samopohyb.
JP
Takže, pane Kubičko, jestli Vám dobře rozumím, řešení veškerých problémů lidstva spočívá prostě v tom, že všichni konečně pochopíme, že ten druhý je "náš bližní" - a tím jsou všechny problémy jednou provždy vyřešeny.
Poněkud ironickou skutečností ovšem je, že tímto názorem se dostáváte do úzkého ideového sousedství právě s tím komunismem, který tak zavrhujete.
On vůbec kořen všeho zla je v tom, že lidé si to vždycky chtějí všechno naprosto zjednodušit. A tak se "řešení" nacházejí buďto jenom v přeměně těch či oněch sociálních, ekonomických či politických struktur - anebo naopak právě jenom v rovině čistě inter- či intrapersonální. Jak se v případě prvním přehlíží ta autonomní jsoucnost lidské individuality a lidské mysli (jakožto údajně pouze závislá proměnná), tak ve druhém případě se zase vyjevuje naprostá slepota vůči objektivní jsoucnosti všech těch nadindividuálních, strukturních faktorů, do kterých se člověk rodí, a v jejichž rámci - a pod jejich působením - teprve vyvíjí a konstituuje svou vlastní osobnost.
---------------------------------------------------
Co se toho porovnání se lvy atd. týče: spíš je možno předpokládat pravý opak nežli co soudil ještě Wittgenstein, v každém případě u primátů už byla identifikována celá řada signálů majících zcela specifický význam, srozumitelný naprosto i člověku (například zvolání "nebezpečí" atd.).
V každém případě s tou říší zvířecí má člověk velice mnoho společného, a především prakticky ve všech skupinách, tlupách a komunitách zvířat vyššího stupně vývoje se s až neuvěřitelnou podobností vyskytují ty samé faktory a vzorce chování jako v komunitě lidské: neustálý zápas o vlastní výhody, a neustálý boj o dominanci. (A mimochodem, taktéž neustálé vytváření jednotlivých zájmových frakcí; demokratické politické partaje už zde mohou nalézt svůj prvotní předobraz.)
Poněkud ironickou skutečností ovšem je, že tímto názorem se dostáváte do úzkého ideového sousedství právě s tím komunismem, který tak zavrhujete.
On vůbec kořen všeho zla je v tom, že lidé si to vždycky chtějí všechno naprosto zjednodušit. A tak se "řešení" nacházejí buďto jenom v přeměně těch či oněch sociálních, ekonomických či politických struktur - anebo naopak právě jenom v rovině čistě inter- či intrapersonální. Jak se v případě prvním přehlíží ta autonomní jsoucnost lidské individuality a lidské mysli (jakožto údajně pouze závislá proměnná), tak ve druhém případě se zase vyjevuje naprostá slepota vůči objektivní jsoucnosti všech těch nadindividuálních, strukturních faktorů, do kterých se člověk rodí, a v jejichž rámci - a pod jejich působením - teprve vyvíjí a konstituuje svou vlastní osobnost.
---------------------------------------------------
Co se toho porovnání se lvy atd. týče: spíš je možno předpokládat pravý opak nežli co soudil ještě Wittgenstein, v každém případě u primátů už byla identifikována celá řada signálů majících zcela specifický význam, srozumitelný naprosto i člověku (například zvolání "nebezpečí" atd.).
V každém případě s tou říší zvířecí má člověk velice mnoho společného, a především prakticky ve všech skupinách, tlupách a komunitách zvířat vyššího stupně vývoje se s až neuvěřitelnou podobností vyskytují ty samé faktory a vzorce chování jako v komunitě lidské: neustálý zápas o vlastní výhody, a neustálý boj o dominanci. (A mimochodem, taktéž neustálé vytváření jednotlivých zájmových frakcí; demokratické politické partaje už zde mohou nalézt svůj prvotní předobraz.)
JP
Jenže, pane Profante, ty "dvě strany dialogu" - to opravdu není něco, co by někdo jen tak vymyslel, vyfabuloval.
Pokud měli pravdu už ti nejstarší řečtí myslitelé v tom, že svět sám je vždy upnut do dvou navzájem protikladných, a zároveň vzájemně propojených a se podmiňujících principů, pak je toto párové uspořádání světa zcela objektivní realitou. Která pak nachází svůj výraz samozřejmě i procesech a dynamismech lidského společenství.
Samozřejmě, pokud m y s a m i vymezujeme, co je v dané chvíli tím určujícím protikladem (a tedy stranami jeho vzájemného dialogu), pak je ovšem možné, že se zde dopustíme chybného úsudku. To nikdy nelze vyloučit.
Ale - znovu opakuji - pokud je ta základní myšlenka starých myslitelů správná, pak je tady ten protiklad dán objektivně, vlastním samopohybem společnosti v daném historickém a materiálním kontextu. A my z toho protikladu prostě nemůžeme utéct jenom tím, že před ním budeme zavírat oči.
A tak asi přece jenom bude smysluplnější, když si jeho existenci přiznáme, když ho identifikujeme v jeho konkrétní podobě, a když se pokusíme ho pozitivním způsobem vyřešit.
Protože kdyby toho nebylo, pak by všechna ta naše dohadování zde opravdu neměla žádnou vyšší hodnotu a žádný vyšší význam, nežli nezávazná konverzace v kavárně (ať už pražské či mimopražské).
Pokud měli pravdu už ti nejstarší řečtí myslitelé v tom, že svět sám je vždy upnut do dvou navzájem protikladných, a zároveň vzájemně propojených a se podmiňujících principů, pak je toto párové uspořádání světa zcela objektivní realitou. Která pak nachází svůj výraz samozřejmě i procesech a dynamismech lidského společenství.
Samozřejmě, pokud m y s a m i vymezujeme, co je v dané chvíli tím určujícím protikladem (a tedy stranami jeho vzájemného dialogu), pak je ovšem možné, že se zde dopustíme chybného úsudku. To nikdy nelze vyloučit.
Ale - znovu opakuji - pokud je ta základní myšlenka starých myslitelů správná, pak je tady ten protiklad dán objektivně, vlastním samopohybem společnosti v daném historickém a materiálním kontextu. A my z toho protikladu prostě nemůžeme utéct jenom tím, že před ním budeme zavírat oči.
A tak asi přece jenom bude smysluplnější, když si jeho existenci přiznáme, když ho identifikujeme v jeho konkrétní podobě, a když se pokusíme ho pozitivním způsobem vyřešit.
Protože kdyby toho nebylo, pak by všechna ta naše dohadování zde opravdu neměla žádnou vyšší hodnotu a žádný vyšší význam, nežli nezávazná konverzace v kavárně (ať už pražské či mimopražské).
PM
September 3, 2017 v 12.01
Když nevíme jak dál, tak zpozornět nad existencí ostatních živých organismů
jde o opravdu bohulibou možnost skýtající nebolestnou reflexi lidské nedokonalosti.
Poslední dobou - obzvláště po dnešních zprávách o rozmachu využití zkoumání složení a rozpadu materie - nabízí pocit srozumění s možnými ožehavými následky civilizačního procesu.....bych k nedělnímu pozastavení dodal.
Poslední dobou - obzvláště po dnešních zprávách o rozmachu využití zkoumání složení a rozpadu materie - nabízí pocit srozumění s možnými ožehavými následky civilizačního procesu.....bych k nedělnímu pozastavení dodal.
JP
September 3, 2017 v 12.21
Vy jste tedy, pane Nusharte, naprosto pevně přesvědčen, že v tomto světě neexistují a nepůsobí žádné objektivní zákony?
Mohl byste toto - dosti svérázné - tvrzení nějakým způsobem doložit?
Mohl byste toto - dosti svérázné - tvrzení nějakým způsobem doložit?
JN
September 3, 2017 v 12.26
Nesmíte zevšeobecňovat až tak moc, pane Poláčku.
JN
"Věřit v pozitivní působení dějinných sil, které se v budoucnu nakonec nějakým způsobem prosadí."
Marxismus se považuje za vědecký, tedy ta skutečnost, kterou předpovídá, má prostě nastat nezávisle na naší vůli. Marxismus tedy (podle mě) nepotřebuje nikoho přesvědčovat, nepotřebuje, aby někdo věřil v působení dějinných sil, nepotřebuje ani žádný boj sám vyvolávat. Pokud je teorie správná, pak se její předpovědi vyplní.
------------------------------
Nevím, zda by byl marxismus ještě marxismem, kdyby prohlásil, že nějaká forma (třídního) boje (forma boje, účinná v prostředí té které fáze dějin, přizpůsobená konkrétní době) je vlastně zbytečná, kdyby řekl: "Zapomeňte na marxismus, neračte si dělat žádné násilí, násilí přijde samo od sebe a předpovědi marxismu se tak jako tak vyplní."
Jsem samozřejmě rád, že odmítáte násilí a věříte v prosazení dějinných sil bez jeho potřeby. Jen si nejsem jist, zda je vlastně takový názor ještě marxistický. Pokud by ovšem přihlášení se k nějakému názorovému proudu bylo chápáno jako součást sebeidentifikace ("Jsem marxista!"), nebylo by z liberálně levicových pozic vůbec možno takovou součást identity nikterak zpochybňovat, bez ohledu na její jakoukoliv věcnou správnost.
Zda tedy má marxismus objektivně(!) nějaké pokračovatele nelze vůbec posoudit, a to i v případě, že levicově liberální nárok na svobodnou volbu identity opustíme. Vždy to bude jen názor, zda se ještě jedná o marxismus přizpůsobující se dobovým podmínkám, nebo už se o marxismus nejedná. Myslím, že jsou to zbytečné terminologické spory. Ani si nedovedu představit, jak by na to dnes reagoval Marx, kdyby vstal z mrtvých, zda by v tom všem, co se po jeho smrti událo (a dnes i v levicovém liberalismu) našel ještě nějaký svůj marxismus, zda by reagoval ve stylu zde kdysi diskutujícího pana Hellera, nebo by řekl: "Promiňte, zmýlil jsem se."
Jiná možnost je ustanovit nějakou autoritu (Kominternu), která by prostě řekla, co marxismus ještě je a co už je marxistická hereze, jenže to by zas (pokud by Kominterna neměla formu vědeckého kongresu) nebylo vědecké. V tom opačném případě bychom mohli řídit stát (svět) nikoliv už "jako firmu", ale "jako vědu".
Marxismus se považuje za vědecký, tedy ta skutečnost, kterou předpovídá, má prostě nastat nezávisle na naší vůli. Marxismus tedy (podle mě) nepotřebuje nikoho přesvědčovat, nepotřebuje, aby někdo věřil v působení dějinných sil, nepotřebuje ani žádný boj sám vyvolávat. Pokud je teorie správná, pak se její předpovědi vyplní.
------------------------------
Nevím, zda by byl marxismus ještě marxismem, kdyby prohlásil, že nějaká forma (třídního) boje (forma boje, účinná v prostředí té které fáze dějin, přizpůsobená konkrétní době) je vlastně zbytečná, kdyby řekl: "Zapomeňte na marxismus, neračte si dělat žádné násilí, násilí přijde samo od sebe a předpovědi marxismu se tak jako tak vyplní."
Jsem samozřejmě rád, že odmítáte násilí a věříte v prosazení dějinných sil bez jeho potřeby. Jen si nejsem jist, zda je vlastně takový názor ještě marxistický. Pokud by ovšem přihlášení se k nějakému názorovému proudu bylo chápáno jako součást sebeidentifikace ("Jsem marxista!"), nebylo by z liberálně levicových pozic vůbec možno takovou součást identity nikterak zpochybňovat, bez ohledu na její jakoukoliv věcnou správnost.
Zda tedy má marxismus objektivně(!) nějaké pokračovatele nelze vůbec posoudit, a to i v případě, že levicově liberální nárok na svobodnou volbu identity opustíme. Vždy to bude jen názor, zda se ještě jedná o marxismus přizpůsobující se dobovým podmínkám, nebo už se o marxismus nejedná. Myslím, že jsou to zbytečné terminologické spory. Ani si nedovedu představit, jak by na to dnes reagoval Marx, kdyby vstal z mrtvých, zda by v tom všem, co se po jeho smrti událo (a dnes i v levicovém liberalismu) našel ještě nějaký svůj marxismus, zda by reagoval ve stylu zde kdysi diskutujícího pana Hellera, nebo by řekl: "Promiňte, zmýlil jsem se."
Jiná možnost je ustanovit nějakou autoritu (Kominternu), která by prostě řekla, co marxismus ještě je a co už je marxistická hereze, jenže to by zas (pokud by Kominterna neměla formu vědeckého kongresu) nebylo vědecké. V tom opačném případě bychom mohli řídit stát (svět) nikoliv už "jako firmu", ale "jako vědu".
"Takže, pane Kubičko, jestli Vám dobře rozumím, řešení veškerých problémů lidstva spočívá prostě v tom, že všichni konečně pochopíme, že ten druhý je "náš bližní" - a tím jsou všechny problémy jednou provždy vyřešeny."
Ne, nerozumíte mi dobře. To je takový Váš všeargument s všelékem, to říkáte na cokoliv. Pokud se o něčem mluví jako o léku, který léčí všechno a nemá žádné vedlejší účinky, tak ten lék nejspíš nemá účinky žádné. Jen připomenu, že jednu jedinou universální ideu pro lidstvo hledáte vy, ne já.
Abych Vám oplatil stejnou demagogickou mincí: škoda, že odmítáte princip, že by se lidem v nouzi mělo pomáhat. O lvech ani nemluvě.
Ne, nerozumíte mi dobře. To je takový Váš všeargument s všelékem, to říkáte na cokoliv. Pokud se o něčem mluví jako o léku, který léčí všechno a nemá žádné vedlejší účinky, tak ten lék nejspíš nemá účinky žádné. Jen připomenu, že jednu jedinou universální ideu pro lidstvo hledáte vy, ne já.
Abych Vám oplatil stejnou demagogickou mincí: škoda, že odmítáte princip, že by se lidem v nouzi mělo pomáhat. O lvech ani nemluvě.
JP
Tím "zavržením řecké filozofie" ze strany apoštola Pavla jsem měl, pane Pospíšile, na mysli celou tu pasáž z Prvního dopisu Korinťanům, počínaje 1,10, kde (slepou) víru staví do protikladu proti kritickému myšlení, a n a d toto kritické myšlení.
Kvintesence tohoto Pavlova postoje k filozofii je víceméně tato jediná věta: "Pán zná myšlenky moudrých; on ví, že jsou nicotné."
Jestliže tedy všechny myšlenky "moudrých" (tedy filozofů) jsou nicotné - pak opravdu můžeme jednou provždy pohřbít veškeré myšlení, a plně se oddat jenom neustále dokola opakovaným zaníceným vyznáním: "Věřím v Boha, Ježíše a Ducha svatého". Nic víc se k tomu principiálně nedá připojit.
To že Tomáš Akvinský - navzdory tomuto Pavlovu znevážení filozofického myšlení - do křesťanství implantoval alespoň toho Aristotela, bylo počinem bezpochyby chvályhodným; ale ani to nemůže naprosto nic změnit na tom, že nejvyšší autoritou v křesťanství je nikoli rozum a nikoli myšlenky filozofů, nýbrž víra a dogmata teologů.
Kvintesence tohoto Pavlova postoje k filozofii je víceméně tato jediná věta: "Pán zná myšlenky moudrých; on ví, že jsou nicotné."
Jestliže tedy všechny myšlenky "moudrých" (tedy filozofů) jsou nicotné - pak opravdu můžeme jednou provždy pohřbít veškeré myšlení, a plně se oddat jenom neustále dokola opakovaným zaníceným vyznáním: "Věřím v Boha, Ježíše a Ducha svatého". Nic víc se k tomu principiálně nedá připojit.
To že Tomáš Akvinský - navzdory tomuto Pavlovu znevážení filozofického myšlení - do křesťanství implantoval alespoň toho Aristotela, bylo počinem bezpochyby chvályhodným; ale ani to nemůže naprosto nic změnit na tom, že nejvyšší autoritou v křesťanství je nikoli rozum a nikoli myšlenky filozofů, nýbrž víra a dogmata teologů.
JP
Ten problém je docela jednoduše v tom, pane Pospíšile, že marxisté chtějí odstranit samotnou příčinu zla (tedy samotný kapitalismus) - zatímco křesťané se spokojují jenom se zmírňováním dopadů kapitalismu na chudé, s charitou a s mravními výzvami k následování Krista.
Něco takového (praví) marxisté nikdy nemohou přijmout; neboť z jejich pohledu je ten křesťanský postoj fakticky jenom konzervováním nehumánního, patologického stavu. Asi tak jako kdybychom při zápalu plic jenom tlumili horečku, ale neléčili jeho vlastní příčinu.
Něco takového (praví) marxisté nikdy nemohou přijmout; neboť z jejich pohledu je ten křesťanský postoj fakticky jenom konzervováním nehumánního, patologického stavu. Asi tak jako kdybychom při zápalu plic jenom tlumili horečku, ale neléčili jeho vlastní příčinu.
JP
September 3, 2017 v 13.01
Správné sebeohodnocení: to tvrzení, že bych snad "odmítal pomoc lidem v nouzi", je skutečně krajně demagogické, pane Kubičko.
Já pouze odmítám spokojit se s pouhým kurýrováním symptomů - viz můj předešlý příspěvek.
Já pouze odmítám spokojit se s pouhým kurýrováním symptomů - viz můj předešlý příspěvek.
JP
September 3, 2017 v 13.07
Takže, pane Nusharte, nějaké zákony přece jenom existují? A jak je to tedy potom?
Ty zákony, které zjišťují přírodní vědy, ty jsou ty "správné", proti těm není zapotřebí protestovat a vést ideologickou válku; zatímco ty zákony vývoje, které konstatuje marxismus, ty jsou apriori všechny špatné a mravně závadné?...
Ty zákony, které zjišťují přírodní vědy, ty jsou ty "správné", proti těm není zapotřebí protestovat a vést ideologickou válku; zatímco ty zákony vývoje, které konstatuje marxismus, ty jsou apriori všechny špatné a mravně závadné?...
September 3, 2017 v 13.08
Opravdu nevíme, co by na naše názory (a na naši dobu vůbec) řekl Marx, pane Nusharte. Z tohoto hlediska já nemám potřebu prohlašovat své názory za ortodoxně marxistické. Nicméně chápu, že někdo takovou potřebu má (třeba Heller). A můžu mu to dokonce věřit. Vždycky totiž někteří marxisté věřili, ačkoliv někteří tvrdili, že vědecky vědí. Podobně je to se všemi vědeckými názory. Vždycky existují lidé, kteří si myslí, že vědí (a umějí třeba i podávat důkazy) a pak jsou takoví, kteří těm vědeckým důkazům prostě věří, protože jim to dle jejich rozumu dává smysl. Proto trvám na tom, že vždy byli i nějací věřící marxisté, kteří prostě věřili v dějinné zákonitosti. To jim ovšem nebránilo v účasti na revoluci, když už nějaká propukla. Jak tvrdí Heller, pokud totiž už jednou revoluce přijde, revolucionář se zúčastnit musí. V tom případě se stává dějinným nástrojem. Nezúčastní se na něčí pokyn, nýbrž proto, že ta revoluce ho prostě nenechá v klidu. Pokud je to ovšem jeho revoluce. To samozřejmě revolucionář pozná. Jak by nepoznal svou revoluci!
Přes to všechno si Heller myslí, že už žádná revoluce (tedy v té násilné podobě) nemusí přijít. Proto taky chce budovat samosprávné podniky. Jako prevenci násilné revoluce.
Přes to všechno si Heller myslí, že už žádná revoluce (tedy v té násilné podobě) nemusí přijít. Proto taky chce budovat samosprávné podniky. Jako prevenci násilné revoluce.
to jste si dost usnadnil práci. To, že jsem Vám podsunul něco, co jste neřekl, jsem sám ohlásil. Jako je to ale s vaší vlastní demagogií? Řekl jsem někdy o čemkoliv, že to řeší všechny problémy lidstva?
PM
September 3, 2017 v 14.01
Kurýrování symptomů je a zůstane přirozeně neuspokojivé předsevzetí
Sdílet Die Welt als meine Vorstellung se podařilo nejen A. S.
Míra skutečné kapacity našeho reflektující vědomí umožňuje schopnost filosofické soudnosti v pojetí Arthura.
Tudíž i vědomí, že neznáme žádné slunce a žádnou zem, ale vždy jenom oko, které vidí slunce a dlaň která vnímá zeminu.
Jestliže je svět mou představou, tak by nemělo dojít k jinému sporu, než při o jakost znalosti symptomů...jsem si spolu s Arthurem pomyslel.
Míra skutečné kapacity našeho reflektující vědomí umožňuje schopnost filosofické soudnosti v pojetí Arthura.
Tudíž i vědomí, že neznáme žádné slunce a žádnou zem, ale vždy jenom oko, které vidí slunce a dlaň která vnímá zeminu.
Jestliže je svět mou představou, tak by nemělo dojít k jinému sporu, než při o jakost znalosti symptomů...jsem si spolu s Arthurem pomyslel.
JP
K té diskusi (p. Nushart a paní Hájková) o tom, jaké má marxismus pokračovatele, je možno doporučit velice fundovaný (a vzácně objektivní a ideologicky nezaujatý) příspěvek Michaela Schmidt-Salomona: http://www.schmidt-salomon.de/marxismen.pdf (v němčině).
Především dvě části jeho analýzy jsou zajímavé: za prvé naprosto jasné odhalení, jak zásadně se leninismus od samotného počátku odlišoval od původního marxismu (striktní centralizovaný etatismus oproti svobodnému sdružení výrobců) - takže už ani původní leninismus, natož pak stalinismus nelze v žádném případě považovat za legitimního dědice marxismu.
A druhý moment je ještě nemálo zajímavý: když se Schmidt-Salomon v závěru své práce zabývá otázkou, do jaké míry je marxismus dnes ještě aktuální.
Klíčová je v tomto ohledu zřejmě tato pasáž: "Der Marxismus wird, so meine Einschätzung,
solange virulent bleiben, solange es
dem kapitalistischem System nicht gelingt,
seine internen Widersprüche aufzuheben
– ein Unterfangen, das schwerlich möglich
sein wird aus Gründen, die im 19. Jahrhundert
wohl niemand besser formuliert
hat als Karl Marx."
Čili: "Marxismus zůstane podle mého odhadu tak dlouho virulentním, dokud se kapitalistickému systému nepodaří zrušit jeho interní protiklady - podnik, který sotva bude možný z důvodů, které v 19. století asi nikdo nezformuloval lépe nežli Karel Marx."
Schmidt-Salomon obzvláště vyzdvihuje přetrvávají existenci fenoménu odcizení (tedy stavu kdy dělník/producent ztrácí vládu nad svým vlastním produktem, a naopak je jím ovládán), jakožto principiálně neodstranitelné vlastnosti kapitalistického systému vůbec.
Především dvě části jeho analýzy jsou zajímavé: za prvé naprosto jasné odhalení, jak zásadně se leninismus od samotného počátku odlišoval od původního marxismu (striktní centralizovaný etatismus oproti svobodnému sdružení výrobců) - takže už ani původní leninismus, natož pak stalinismus nelze v žádném případě považovat za legitimního dědice marxismu.
A druhý moment je ještě nemálo zajímavý: když se Schmidt-Salomon v závěru své práce zabývá otázkou, do jaké míry je marxismus dnes ještě aktuální.
Klíčová je v tomto ohledu zřejmě tato pasáž: "Der Marxismus wird, so meine Einschätzung,
solange virulent bleiben, solange es
dem kapitalistischem System nicht gelingt,
seine internen Widersprüche aufzuheben
– ein Unterfangen, das schwerlich möglich
sein wird aus Gründen, die im 19. Jahrhundert
wohl niemand besser formuliert
hat als Karl Marx."
Čili: "Marxismus zůstane podle mého odhadu tak dlouho virulentním, dokud se kapitalistickému systému nepodaří zrušit jeho interní protiklady - podnik, který sotva bude možný z důvodů, které v 19. století asi nikdo nezformuloval lépe nežli Karel Marx."
Schmidt-Salomon obzvláště vyzdvihuje přetrvávají existenci fenoménu odcizení (tedy stavu kdy dělník/producent ztrácí vládu nad svým vlastním produktem, a naopak je jím ovládán), jakožto principiálně neodstranitelné vlastnosti kapitalistického systému vůbec.
JP
Pane Kubičko, existují v principu jenom dvě možnosti, jak se postavit k možnostem řešení problémů existence člověka uvnitř velkých celků (tj. společnosti): buďto z hlediska individua respektive subjektu, anebo z hlediska objektivních faktorů a struktur, do kterých je tento jedinec zasazen, a kterými je ovlivňován a determinován.
Pozice marxismu je ta druhá; Vy marxismus principiálně odmítáte, a Váš poukaz na tu interpersonální blízkost naznačuje dosti jasně, že Vy možnosti řešení vidíte prioritně v této oblasti. Pokud jsem Váš názor pochopil špatně, rád se nechám opravit.
P.S. Existuje - v daném polárním protikladu - ovšem ještě alternativa třetí: hledat řešení problémů v k o m p l e x n í m zohlednění jak faktorů strukturálně-objektivních, tak i subjektivně-individuálních.
V určitém smyslu - snad - tímto směrem míří postmarxismus; ale z důvodů diskutovaných už výše tento pokus sice může platit jako o sobě zcela legitimní a jedině možný, ale v dané formě sotva perspektivní.
Pozice marxismu je ta druhá; Vy marxismus principiálně odmítáte, a Váš poukaz na tu interpersonální blízkost naznačuje dosti jasně, že Vy možnosti řešení vidíte prioritně v této oblasti. Pokud jsem Váš názor pochopil špatně, rád se nechám opravit.
P.S. Existuje - v daném polárním protikladu - ovšem ještě alternativa třetí: hledat řešení problémů v k o m p l e x n í m zohlednění jak faktorů strukturálně-objektivních, tak i subjektivně-individuálních.
V určitém smyslu - snad - tímto směrem míří postmarxismus; ale z důvodů diskutovaných už výše tento pokus sice může platit jako o sobě zcela legitimní a jedině možný, ale v dané formě sotva perspektivní.
JP
Ale jistě, pane Petrasku, pole filozofie je principiálně nekonečné, a tak je tu možno nechat plný rozběh vlastní fantazii ve všech jenom myslitelných směrech.
A tak je skutečně třeba možno i veškerý jsoucí svět (včetně velmi reálně existujícího kapitalismu) prohlásit jenom za chiméru, za - principiálně neverifikovatelný - produkt našich vlastních smyslů.
Jenže pro reálnou životní praxi bude asi přece jenom smysluplnější vycházet z toho, že nějaké ty reálie tu přece jenom existují zcela objektivně, bez ohledu na kvalitu našich - někdy skutečně velmi deficitních - smyslů.
Jinak by se nám také mohlo stát, že nás třeba na přechodu pro chodce převálcuje těžký nákladní automobil, který tam podle všech logických předpokladů našeho ducha vlastně vůbec neměl být.
A tak je skutečně třeba možno i veškerý jsoucí svět (včetně velmi reálně existujícího kapitalismu) prohlásit jenom za chiméru, za - principiálně neverifikovatelný - produkt našich vlastních smyslů.
Jenže pro reálnou životní praxi bude asi přece jenom smysluplnější vycházet z toho, že nějaké ty reálie tu přece jenom existují zcela objektivně, bez ohledu na kvalitu našich - někdy skutečně velmi deficitních - smyslů.
Jinak by se nám také mohlo stát, že nás třeba na přechodu pro chodce převálcuje těžký nákladní automobil, který tam podle všech logických předpokladů našeho ducha vlastně vůbec neměl být.
PK
že celý svět je jenom Schopenhauerova představa. Objektivní někdejší existenci samotného Schopenhauera ovšem připouštím, i když to bylo mnohem dříve, než jsem přišel na svět.
September 3, 2017 v 17.01
Pane Poláčku, vy se stále snažíte vysvětlovat mi, co si vlastně myslím. Moc Vám to nejde a je to tak jako tak zbytečné, dokážu se vysvětlovat sám. Vaše polarity pomíjejí celou řadu možností, například sociálně-konstrukcionistické přístupy, které nejsou ani individualistické, ani objektivistické.
Vezměte si třeba jazyk: ten není ani individuálně subjektivní, ani neexistuje objektivně materiálně nezávisle na lidech. Existuje sice Chomského hypotéza vrozené jazykové kompetence, které odpovídají vysoce specifické mozkové struktury, to je ale zatím opravdu jen hypotéza, která navíc všechny jazykové jevy nepostihuje.
Vezměte si třeba jazyk: ten není ani individuálně subjektivní, ani neexistuje objektivně materiálně nezávisle na lidech. Existuje sice Chomského hypotéza vrozené jazykové kompetence, které odpovídají vysoce specifické mozkové struktury, to je ale zatím opravdu jen hypotéza, která navíc všechny jazykové jevy nepostihuje.
VP
September 3, 2017 v 22.56
Čekal jsem, pane Poláčku, že vytáhnete tuto část - 1.kapitolu listu Korintským. Co měl Pavel napsat, když Boží moudrost převyšuje lidské filozofování? Pavel nepřesvědčoval lidskou moudrostí, filozofováním. Vidíte, že to neplatí ani dnes, ani na Vás. Nic Vás nepřesvědčí. Působil Božím duchem a Boží mocí. Ikdyž neuznáváte takové dílčí akce (nezachrání celý svět),to co udělala prostá Matka Tereza vedená Božím Duchem nebetyčně převyšeje všechnu vaši moudrost, ze které nezůstane nic. Stejné to bylo i tehdy. Kam dovedla svět všechna moudost filozofů?. Zato prosté křesťanství dávalo sílu vytrvat, snášet i smrt, a nakonec změnilo Evropu. Změnilo ji znovu, když byla ovládnuta a rozložená barbary. Křesťanství, ikdyž už ne v původní čisté podobě, vytvořilo "křesťanské" státy. Stejnou moc nefilozofování poznal i Gándí a M. L. King. Výsledkem byla svobodná Indie a Amerika zbavená rasismu. Opakuji, Pavel jenom ukazuje, že existuje něco víc než filozofování.1 Kor.2,4 Mé slovo a má zvěst nespočívaly v přesvědčivých slovech lidské moudrosti, ale v ukázání Ducha a moci, aby vaše víra nebyla založena na lidské moudrosti, ale na Boží moci.
Křesťané se snaží " zmírňovat dopady kapitalismu na chudé charitou a mravními výzvami k následování Krista.", zároveň už dlouho hledají i cestu jak odstranit samotnou příčinu zla. Proto mohou hledat společnou cestu s každým, kdo se o to upřímně snaží a nemudruje o tom jenom. Už v 68. roce jsem viděl v Boloni jak františkáni spolupracují s komunisty. V Itálii nebyl komunismus tak protikřesťanský jako zde v sovětském bloku, nemohl si to dovolit.
Křesťané se snaží " zmírňovat dopady kapitalismu na chudé charitou a mravními výzvami k následování Krista.", zároveň už dlouho hledají i cestu jak odstranit samotnou příčinu zla. Proto mohou hledat společnou cestu s každým, kdo se o to upřímně snaží a nemudruje o tom jenom. Už v 68. roce jsem viděl v Boloni jak františkáni spolupracují s komunisty. V Itálii nebyl komunismus tak protikřesťanský jako zde v sovětském bloku, nemohl si to dovolit.
September 4, 2017 v 7.19
To, jak popsal pan Kubička svůj příběh v cizím městě, je skutečně přirozeným lidským jednáním. Myslím, že člověk to má vrozené. Takhle by jednaly i děti. Jednou tady byl článek, kde se psalo, že malé dítě, které vidí, že vám něco upadlo, má přirozenou tendenci vám věc podat (a tedy vám pomoci).
I když je to přirozené, není to u dospělých zcela samozřejmé, neboť dospělý může mít stovky důvodů, proč neposlechnout ten hlas (strach z cizinců, nedůvěra, málo času atd.) Anebo člověk jednoduše nevnímá, co se děje kolem, protože je ponořen do svých problémů a denních starostí.
Takže ta přirozená schopnost byla narušena civilizací a jejími neduhy). Jednou o tom někde mluvil i papež František. Že naše přirozené vztahy k druhým lidem jsou narušené, aniž si to uvědomujeme.
Myslím si, pane Kubičko, že řešení opravdu není tak jednoduché. Podobně jako asi není jednoduché říct psychicky nemocnému člověku: "No tak se prostě chovejte normálně. Vždyť je to přece přirozené." Přitom si ten člověk může být dobře vědom svého nepřirozeného chování. Jenže si neumí pomoci.
Ještě chci k tomu dodat, že Ježíš a evangelní příběhy se zabývají podobnými problémy. Proto Ježíš apeluje na lidi, aby se chovali jako děti.
I když je to přirozené, není to u dospělých zcela samozřejmé, neboť dospělý může mít stovky důvodů, proč neposlechnout ten hlas (strach z cizinců, nedůvěra, málo času atd.) Anebo člověk jednoduše nevnímá, co se děje kolem, protože je ponořen do svých problémů a denních starostí.
Takže ta přirozená schopnost byla narušena civilizací a jejími neduhy). Jednou o tom někde mluvil i papež František. Že naše přirozené vztahy k druhým lidem jsou narušené, aniž si to uvědomujeme.
Myslím si, pane Kubičko, že řešení opravdu není tak jednoduché. Podobně jako asi není jednoduché říct psychicky nemocnému člověku: "No tak se prostě chovejte normálně. Vždyť je to přece přirozené." Přitom si ten člověk může být dobře vědom svého nepřirozeného chování. Jenže si neumí pomoci.
Ještě chci k tomu dodat, že Ježíš a evangelní příběhy se zabývají podobnými problémy. Proto Ježíš apeluje na lidi, aby se chovali jako děti.
JN
chce to jen nějaký vynález, který by způsobil, aby všichni lidé byli dobří.
Pokud se na to vědci vrhnou, do půl roku to budeme mít na stole.
Pokud se na to vědci vrhnou, do půl roku to budeme mít na stole.
JN
Samosprávné podniky jsou sympatická myšlenka.
Ale život píše někdy téměř filmové příběhy. Pokud znáte film Vratné lahve, možná si vzpomenete na tu scénu, kdy do hypersámošky přijde obchoďák nabízející automat na vykupování vratných lahví a mylně považuje Zdeňka Svěráka za vedoucího. Téměř identické příběhy se stávají ve firmách, obchoďák přijde za "špatným" člověkem, který si dovede velmi dobře představit, kolik lidí (a možná i přesně které konkrétně) by ta inovace stála jejich pracovní místo, načež odpoví něco ve smyslu, že "my tu na takové novoty nejsme, my tu máme moc šikovné lidi a poctivá lidská práce je prostě k nezaplacení":-)
Ale život píše někdy téměř filmové příběhy. Pokud znáte film Vratné lahve, možná si vzpomenete na tu scénu, kdy do hypersámošky přijde obchoďák nabízející automat na vykupování vratných lahví a mylně považuje Zdeňka Svěráka za vedoucího. Téměř identické příběhy se stávají ve firmách, obchoďák přijde za "špatným" člověkem, který si dovede velmi dobře představit, kolik lidí (a možná i přesně které konkrétně) by ta inovace stála jejich pracovní místo, načež odpoví něco ve smyslu, že "my tu na takové novoty nejsme, my tu máme moc šikovné lidi a poctivá lidská práce je prostě k nezaplacení":-)
No, tohle ovšem není zrovna marxistické. Samosprávný podnik není samosprávný z toho důvodu, že by tam nebyly automaty.
Marxisté nikdy nebyli proti automatizaci. Naopak, podle nich to je dobrá věc, která lidem ušetří dřinu a umožní jim zabývat se zajímavější činností. Samozřejmě, plně se to mělo uskutečnit až v budoucnosti, v beztřídní společnosti, kdy už pracovní síla nebude zbožím.
Ale máte pravdu v tom, že na určitých místech je lidská práce nenahraditelná. Kdo by se chtěl dát například ošetřovat automatem? Nebo kdo by se rád dal učit automatem?
Marxisté nikdy nebyli proti automatizaci. Naopak, podle nich to je dobrá věc, která lidem ušetří dřinu a umožní jim zabývat se zajímavější činností. Samozřejmě, plně se to mělo uskutečnit až v budoucnosti, v beztřídní společnosti, kdy už pracovní síla nebude zbožím.
Ale máte pravdu v tom, že na určitých místech je lidská práce nenahraditelná. Kdo by se chtěl dát například ošetřovat automatem? Nebo kdo by se rád dal učit automatem?
MP
Nejsem si jist, o kom by byla řeč, když se mluví o "marxistech". Pokud marxismus nespojujeme se stranou leninského typu a se správnou linií, jedná se o hodně bohatý a strukturovaný směr myšlení. A už ten pán, co se po něm ten směr jmenuje, věděl, že bez potřebné změny společenských vztahů je pokrok, zvláště technologický, ohavný bůžek, který nejraději pije nektar z lebek poražených nepřátel.
Před nějakým čtvrtstoletí vyvolal Charles Taylor diskusi o Johnym, mladém, lehce retardovaném muži, který obsluhoval pumpu v malém kanadském městečku. Byl hrdý, jak svoji práci dělá, všichni ho znali a když nepospíchali, prohodili s ním pár slov. Nahradil ho automat, Johny byl na podpoře (byla to Kanada, ne USA) a pravděpodobně si materiálně příliš nepohoršil. Jen o tu hrdost přišel.
Diskuse se zúčastnilo docela dost politických filosofů a publicistů, někteří se hlásili k marxismu a pokud si vzpomínám, ti byli na straně toho, udržet pracovní místo u pumpy za cenu veřejné intervence.
Dneska se v USA prý objevila městečka, která se právě automatizaci pump aktivně brání. A lidé postižení zbytnělou potřebou důrazu na systémové faktory (kterou oproti přesvědčení Josefa Poláčka netrpěla řada velmi zajímavých marxistických myslitelů) křičí, že jde o ludismus a ti ostatní se musí koukat na wikinu, aby věděli, co to vlastně je.
Obecně platí, že jedním z mála nepominutelných znaků marxisty je vědomí, že nelze myslet mimo konkrétní souvislost. Nádherně to předvedl Marx v kritice Gothajského programu na pojmu práce. Tudíž nelze ani říct: "Marxisté nikdy nebyli proti automatizaci". Pokud automatizace na místo toho, aby odstraňovala bezduchou dehumanizující dřinu zbavuje lidi jediné formy uznání, která jim byla v jejich konkrétní situaci dostupná, tedy vylučuje je a dehumanizuje, může pro ni být jen dogmatik, nikoliv myslící marxista.
Před nějakým čtvrtstoletí vyvolal Charles Taylor diskusi o Johnym, mladém, lehce retardovaném muži, který obsluhoval pumpu v malém kanadském městečku. Byl hrdý, jak svoji práci dělá, všichni ho znali a když nepospíchali, prohodili s ním pár slov. Nahradil ho automat, Johny byl na podpoře (byla to Kanada, ne USA) a pravděpodobně si materiálně příliš nepohoršil. Jen o tu hrdost přišel.
Diskuse se zúčastnilo docela dost politických filosofů a publicistů, někteří se hlásili k marxismu a pokud si vzpomínám, ti byli na straně toho, udržet pracovní místo u pumpy za cenu veřejné intervence.
Dneska se v USA prý objevila městečka, která se právě automatizaci pump aktivně brání. A lidé postižení zbytnělou potřebou důrazu na systémové faktory (kterou oproti přesvědčení Josefa Poláčka netrpěla řada velmi zajímavých marxistických myslitelů) křičí, že jde o ludismus a ti ostatní se musí koukat na wikinu, aby věděli, co to vlastně je.
Obecně platí, že jedním z mála nepominutelných znaků marxisty je vědomí, že nelze myslet mimo konkrétní souvislost. Nádherně to předvedl Marx v kritice Gothajského programu na pojmu práce. Tudíž nelze ani říct: "Marxisté nikdy nebyli proti automatizaci". Pokud automatizace na místo toho, aby odstraňovala bezduchou dehumanizující dřinu zbavuje lidi jediné formy uznání, která jim byla v jejich konkrétní situaci dostupná, tedy vylučuje je a dehumanizuje, může pro ni být jen dogmatik, nikoliv myslící marxista.
JP
Jde o to, pane Kubičko, že takové faktory jako je dejme tomu jazyk lze skutečně jen velmi stěží považovat za klíčové z hlediska historicky a existenciálně relevantních společenských procesů.
Tohle je ostatně naprosto typický přístup nefilozofického myšlení: že se všechny možné jakkoli jsoucí faktory hodí na jednu hromadu, v důsledku toho ovšem naprosto nevyhnutelně vznikne argumentační guláš, kde je možno kterýkoli faktor zcela podle vlastní libosti vytáhnout někam nahoru a označit ho za rozhodující. Respektive - což je jenom odvrácená strana téhož - se prohlásí všechny faktory jsou naprosto rovnocenné, a že tedy prý nemá smysl vůbec se namáhat s tím, z celého tohoto množství se snažit vyextrahovat ty faktory se skutečně obecnou a určující platností.
Svého času jsem se dosti úporně právě v tomto ohledu potýkal s panem Rychetníkem: on jakožto zastánce institucionalismu vůbec neměl receptory pro pochopení toho, když jsem se mu snažil vyložit, že politické instituce naprosto nejsou nějakou absolutní, nezávislou, ve vzduchoprázdnu se vznášející entitou, nýbrž že ve společnosti jsou danosti a faktory mnohem silnější, kterým jsou tyto instituce ve své funkcionalitě nakonec podřízeny.
Uvědomit si tuto hierarchii platnosti a působnosti různých tříd funkčních faktorů, to je první a zcela rozhodující krok pro pochopení lidské společnosti v její reálné procesualitě. Všechno ostatní je nakonec jenom žonglování s nahodile právě pod ruku padnoucími elementy.
Tohle je ostatně naprosto typický přístup nefilozofického myšlení: že se všechny možné jakkoli jsoucí faktory hodí na jednu hromadu, v důsledku toho ovšem naprosto nevyhnutelně vznikne argumentační guláš, kde je možno kterýkoli faktor zcela podle vlastní libosti vytáhnout někam nahoru a označit ho za rozhodující. Respektive - což je jenom odvrácená strana téhož - se prohlásí všechny faktory jsou naprosto rovnocenné, a že tedy prý nemá smysl vůbec se namáhat s tím, z celého tohoto množství se snažit vyextrahovat ty faktory se skutečně obecnou a určující platností.
Svého času jsem se dosti úporně právě v tomto ohledu potýkal s panem Rychetníkem: on jakožto zastánce institucionalismu vůbec neměl receptory pro pochopení toho, když jsem se mu snažil vyložit, že politické instituce naprosto nejsou nějakou absolutní, nezávislou, ve vzduchoprázdnu se vznášející entitou, nýbrž že ve společnosti jsou danosti a faktory mnohem silnější, kterým jsou tyto instituce ve své funkcionalitě nakonec podřízeny.
Uvědomit si tuto hierarchii platnosti a působnosti různých tříd funkčních faktorů, to je první a zcela rozhodující krok pro pochopení lidské společnosti v její reálné procesualitě. Všechno ostatní je nakonec jenom žonglování s nahodile právě pod ruku padnoucími elementy.
JP
September 4, 2017 v 14.32
Ono je těžké necitovat ten Dopis Korintským, pane Pospíšile, když je v něm natolik jednoznačně vyhlášeno heslo, že víra je více než rozum.
Z hlediska víry - respektive věřících - tomu tak skutečně je; jenže naopak z hlediska rozumu je víra (a tím spíše jakýkoli partikulární kult respektive náboženský směr) jenom jeden ze způsobů, jak si lidská mysl pokouší nějakým způsobem přiblížit (a zjednodušit) nekonečnou složitost tohoto světa. Jinak řečeno: z hlediska rozumu je víra (a tedy sám Bůh) jenom odvozeninou, nikoli původním zdrojem.
Legitimním původním zdrojem se Bůh může stát jenom a pouze tehdy, když v sobě dokáže pojmout pravdu, ke které se dopracuje sám rozum.
P.S. O bezpodmínečné hodnotě působení Matky Terezy nejsem nijak pevně přesvědčen; kromě jiného nezaškodí si připomenout, že jejím původním projektem v žádném případě nebylo léčení nemocných, nýbrž jenom snaha o to, aby zemřeli "křesťansky".
Ale především, celé to její vystupování na mě působilo až příliš stylizovaným, svatouškovským dojmem, nežli abych jí mohl přiznat postavení nijak nezpochybnitelného vzoru hodného následování.
Z hlediska víry - respektive věřících - tomu tak skutečně je; jenže naopak z hlediska rozumu je víra (a tím spíše jakýkoli partikulární kult respektive náboženský směr) jenom jeden ze způsobů, jak si lidská mysl pokouší nějakým způsobem přiblížit (a zjednodušit) nekonečnou složitost tohoto světa. Jinak řečeno: z hlediska rozumu je víra (a tedy sám Bůh) jenom odvozeninou, nikoli původním zdrojem.
Legitimním původním zdrojem se Bůh může stát jenom a pouze tehdy, když v sobě dokáže pojmout pravdu, ke které se dopracuje sám rozum.
P.S. O bezpodmínečné hodnotě působení Matky Terezy nejsem nijak pevně přesvědčen; kromě jiného nezaškodí si připomenout, že jejím původním projektem v žádném případě nebylo léčení nemocných, nýbrž jenom snaha o to, aby zemřeli "křesťansky".
Ale především, celé to její vystupování na mě působilo až příliš stylizovaným, svatouškovským dojmem, nežli abych jí mohl přiznat postavení nijak nezpochybnitelného vzoru hodného následování.
JP
Problém bude asi spíše v tom, paní Hájková, že v té lidské přirozenosti je daleko více věcí.
Ano, jsou tam zakódovány impulsy a instinkty altruistické, ale stejně tak i egoistické. A v žádném případě tomu nemusí být tak, že by se všechny manifestovaly zároveň. Jinak řečeno, to že dítě v určitém věku projevuje akty altruismu, to ještě zdaleka neznamená, že se v dalším průběhu jeho dospívání nedostanou do popředí ty instinkty egoismu.
Takže, všechno dohromady asi sotva přinese jiný výsledek, než že člověk je zároveň "bůh i ďábel"; je v něm potencialita víceméně ke všemu, k dobrému i k tomu nejhoršímu - a že nakonec záleží na zcela konkrétních životních (a to znamená i společenských) faktorech, která ta část jeho přirozených sklonů v něm nabude vrchu.
Ano, jsou tam zakódovány impulsy a instinkty altruistické, ale stejně tak i egoistické. A v žádném případě tomu nemusí být tak, že by se všechny manifestovaly zároveň. Jinak řečeno, to že dítě v určitém věku projevuje akty altruismu, to ještě zdaleka neznamená, že se v dalším průběhu jeho dospívání nedostanou do popředí ty instinkty egoismu.
Takže, všechno dohromady asi sotva přinese jiný výsledek, než že člověk je zároveň "bůh i ďábel"; je v něm potencialita víceméně ke všemu, k dobrému i k tomu nejhoršímu - a že nakonec záleží na zcela konkrétních životních (a to znamená i společenských) faktorech, která ta část jeho přirozených sklonů v něm nabude vrchu.
JP
K tomu je ovšem nutno podotknout, pane Profante, že marxisté nikdy nebyli proti automatizaci - za podmínek komunismu. Kdy už tedy vůbec nemůže být žádné řeči o tom, že by někomu byla nějakými automaty odnímána jeho práce, když práce - ovšem neplacené - je tu dost pro všechny.
Nicméně, ta záležitost s těmi - více či méně mentálně retardovanými - osobami v souvislosti s komunismem nepostrádá na určité zajímavosti: tam totiž lidé mají vykonávat vlastně už jenom čistě intelektuální práci. Jak to pak má fungovat právě s těmi, kteří takovéto náročné intelektuální práce principiálně nejsou schopni?
Nicméně, ta záležitost s těmi - více či méně mentálně retardovanými - osobami v souvislosti s komunismem nepostrádá na určité zajímavosti: tam totiž lidé mají vykonávat vlastně už jenom čistě intelektuální práci. Jak to pak má fungovat právě s těmi, kteří takovéto náročné intelektuální práce principiálně nejsou schopni?
PK
Domnívám se, že uměle zaměstnávat lidi si může dovolit jenom veřejná sféra, a měla by mít i odvahu si to dovolovat.
Z Kanady mám také zážitek, kdy byla práce na cestě, silnice byla zúžená, a projíždělo se jenom jedním směrem. Tudíž na obou koncích výluky byly "semafory". Ve skutečnosti to ale nebyly semafory, nýbrž živí pracovníci, kteří drželi v ruce na holi kotouč, který byl z jedné strany červený, a z druhé zelený. Příslušnou stranu vždycky otočili směrem k řidičům, poté co dostali pokyn vysílačkou. Viděl jsem to na více místech, takže investorovi těchto staveb se tento způsob "semaforu" musel dost prodražit. Předpokládám, že to byla veřejná sféra.
Na druhou stranu podobnou rozhazovačnost těžko někdo může chtít po soukromé firmě - ledaže by na to zase dostala dotace z veřejných peněz.
To je právě i ta potíž se samosprávnými podniky. Jak se budou rozhodovat, jestli propustí část zaměstnanců - kteří ovšem také v rámci samosprávy mají do toho rovnoprávně co mluvit, nebo podlehnou v konkurenčním boji, a můžou to zabalit celé?
To také souvisí s tím, na co už jsem jednou upozorňoval: Samosprávnost se v podstatě vylučuje s velkým výdobytkem dělnického hnutí, kterým je bezesporu činnost odborů a právo na stávku. Já osobně tomu tedy dávám přednost před samosprávou.
Z Kanady mám také zážitek, kdy byla práce na cestě, silnice byla zúžená, a projíždělo se jenom jedním směrem. Tudíž na obou koncích výluky byly "semafory". Ve skutečnosti to ale nebyly semafory, nýbrž živí pracovníci, kteří drželi v ruce na holi kotouč, který byl z jedné strany červený, a z druhé zelený. Příslušnou stranu vždycky otočili směrem k řidičům, poté co dostali pokyn vysílačkou. Viděl jsem to na více místech, takže investorovi těchto staveb se tento způsob "semaforu" musel dost prodražit. Předpokládám, že to byla veřejná sféra.
Na druhou stranu podobnou rozhazovačnost těžko někdo může chtít po soukromé firmě - ledaže by na to zase dostala dotace z veřejných peněz.
To je právě i ta potíž se samosprávnými podniky. Jak se budou rozhodovat, jestli propustí část zaměstnanců - kteří ovšem také v rámci samosprávy mají do toho rovnoprávně co mluvit, nebo podlehnou v konkurenčním boji, a můžou to zabalit celé?
To také souvisí s tím, na co už jsem jednou upozorňoval: Samosprávnost se v podstatě vylučuje s velkým výdobytkem dělnického hnutí, kterým je bezesporu činnost odborů a právo na stávku. Já osobně tomu tedy dávám přednost před samosprávou.
September 4, 2017 v 15.31
No, v případě, že ti pracující v soukromých firmách vydělají dost na vyhovující provoz státu i na slušné zaopatření neustále přibývajících nezaměstnaných, to jistě nebude problém, že?
Nezaměstnaní se mohou věnovat třeba dobrovolnictví nebo jiné nevýdělečné činnosti.
Nezaměstnaní se mohou věnovat třeba dobrovolnictví nebo jiné nevýdělečné činnosti.
MP
Hranice mezi soukromým a veřejným je striktní jen v hlavách neoliberálů a neokonzervativců.
Můžeme například jako stát zákonem zakázat soukromým firmám prodávat v některé dny, o kterých se rozhodneme, že jsou sváteční.
A můžeme se jako městské zastupitelstvo městečka na americkém středozápadu rozhodnout, že pokud chce nějaký řetězec získávat zisk z provozu benzínové pumpy, zařízení, které zatěžuje životní prostředí, pak přistoupí na to, že bude neautomatizovaná a bude zaměstnávat místní obsluhu -- jinak mu nedáme stavební povolení, nepronajmeme pozemek, neumožní užívat obecní cestu pro přepravu nebezpečného materiálů atd. Vesměs si takové zastupitelstvo pro prosazení svého zájmu dokáže najít dost silnou vyjednávací pozici. A nejspíš k tomu přidá i nějakou finanční kompenzaci.
Na oné výluce v Kanadě jste nejspíš viděl zaměstnance soukromé firmy, stát či obec bývá obvykle jen investorem takové stavby. Nemusel jste kvůli tomu jezdit až do Kanady, uvidíte to dost často i v Evropě -- nejde o vytváření umělé zaměstnanosti, ale o bezpečnostní opatření, pokud je to ukončení zúženého provozu v nepřehledném místě (semafor nemyslí).
Nicméně dobrý příklad uměle udržovaných míst pro lidi s menší šancí uspět na trhu práce jsou mediteránní mýta na dálnicích s frontami aut před průjezdem a zcela překrásnou věc si vybojovali kdysi britské železniční odbory. Na plně elektrifikovaných tratích se nesměla zrušit místa topičů. A ti přežili i privatizaci britských drah a doufám, že sedí v kabinách strojvůdce dodnes.
Ostatně věřím, že až se prosadí plně automatizovaně řízené vlaky a kamiony, budou odbory dost schopné, aby -- s odkazem na bezpečnost -- prosadili povinný lidský dozor potřebný stejně jako ten topič v kokpitu elektrického vlaku.
Můžeme například jako stát zákonem zakázat soukromým firmám prodávat v některé dny, o kterých se rozhodneme, že jsou sváteční.
A můžeme se jako městské zastupitelstvo městečka na americkém středozápadu rozhodnout, že pokud chce nějaký řetězec získávat zisk z provozu benzínové pumpy, zařízení, které zatěžuje životní prostředí, pak přistoupí na to, že bude neautomatizovaná a bude zaměstnávat místní obsluhu -- jinak mu nedáme stavební povolení, nepronajmeme pozemek, neumožní užívat obecní cestu pro přepravu nebezpečného materiálů atd. Vesměs si takové zastupitelstvo pro prosazení svého zájmu dokáže najít dost silnou vyjednávací pozici. A nejspíš k tomu přidá i nějakou finanční kompenzaci.
Na oné výluce v Kanadě jste nejspíš viděl zaměstnance soukromé firmy, stát či obec bývá obvykle jen investorem takové stavby. Nemusel jste kvůli tomu jezdit až do Kanady, uvidíte to dost často i v Evropě -- nejde o vytváření umělé zaměstnanosti, ale o bezpečnostní opatření, pokud je to ukončení zúženého provozu v nepřehledném místě (semafor nemyslí).
Nicméně dobrý příklad uměle udržovaných míst pro lidi s menší šancí uspět na trhu práce jsou mediteránní mýta na dálnicích s frontami aut před průjezdem a zcela překrásnou věc si vybojovali kdysi britské železniční odbory. Na plně elektrifikovaných tratích se nesměla zrušit místa topičů. A ti přežili i privatizaci britských drah a doufám, že sedí v kabinách strojvůdce dodnes.
Ostatně věřím, že až se prosadí plně automatizovaně řízené vlaky a kamiony, budou odbory dost schopné, aby -- s odkazem na bezpečnost -- prosadili povinný lidský dozor potřebný stejně jako ten topič v kokpitu elektrického vlaku.
September 4, 2017 v 16.57
Zrovna jsem viděla volební billboard TOP 09: "Bohatnout mají lidé, ne stát".
Musím přiznat, že mi vůbec není jasné, jak potom budou bohatnout ti nezaměstnaní, důchodci a jiní nevýděleční občané, kteří žijí jen ze státu, když tento bohatnout nemá.
Musím přiznat, že mi vůbec není jasné, jak potom budou bohatnout ti nezaměstnaní, důchodci a jiní nevýděleční občané, kteří žijí jen ze státu, když tento bohatnout nemá.
PK
Je mi to moc líto, ale musíme si nalít čistého vína: nezaměstnaní, důchodci a jiní nevýděleční občané opravdu nemůžou bohatnout. Měli by slušně a důstojně žít, to ano. Ale bohatnout? Určitě ne.
September 4, 2017 v 18.12
Nebyl bych si tak jist, že si Kanaďané nespočítali, že maníci s plácačkou přijdou levněji než přenosné semafory. Semafory se musí navrhnout, vysoutěžit, instalovat, kontrolovat, udržovat atd. To je spousta práce. Kolik co stojí, není otázka toho, jak je to složité. Kdyby se semafory prodávaly v Lidlu, byly by jistě levné, ale asi se tam neprodávají.
September 4, 2017 v 18.20
Já to ani nečekám, pane Kolaříku. To jenom ten billboard kandidáta TOPky hlásal, že bohatnout mají lidé, ne stát. Logicky mi z toho vychází, že ti, kteří bohatnout nebudou (neboť jsou odkázáni jen na stát), nejsou podle dotyčného kandidáta vůbec lidmi. Nebo aspoň ne lidmi, kteří by stali za pozornost. V tom případě by bylo vhodné napsat: Bohatnout mají někteří lidé, ne stát.
VP
September 5, 2017 v 8.14
4. září 14.48: "tam (v komunismu)totiž lidé mají vykonávat vlastně už jenom čistě intelektuální práci. Jak to pak má fungovat právě s těmi, kteří takovéto náročné intelektuální práce principiálně nejsou schopni? "
Tady jste se, pane Poláčku projevil. Ale jak budete Vy fungovat, když nejste principiálně schopen tak náročné intelektuální práce jako Albert Einstein? Nebo se mýlím?
K listu Korintským, k víře a vědě. Pravá, ne slepá víra je vždy důsledkem poznání. Věřil jsem rodičům, protože mne přesvědčili, že mne mají rádi. Poznal jsem to, a proto jsem jim věřil, spolehnul se na ně. Věříme Bohu, protože jsme se přesvědčili o jeho moci, lásce, moudrosti. Čím víc se o tom přesvědčujeme, tím víc mu můžeme bezmezně věřit. Pavel jenom ukazuje, že poznání Božího Ducha a jeho moci je víc, než přirozené poznání našeho rozumu. Vždyť rozumem se nepodařilo ještě poznat, jak změnit lidstvo, zatímco víra v Boha mění každého, kdo uvěří. Nedokáže měnit celý svět, ale dokáže snášet druhé, vydržet s partnerem celý život, odplácet zlo dobrem... Vždycky když se křesťané vraceli k čisté víře (František s Assisi, valdenští, Jednota bratrská, ...), měnilo to jejich společenství.
Když se Vám nelíbí příklad Matky Terezy, vezměte si za příklad třeba Přemysla Pittra.
Tady jste se, pane Poláčku projevil. Ale jak budete Vy fungovat, když nejste principiálně schopen tak náročné intelektuální práce jako Albert Einstein? Nebo se mýlím?
K listu Korintským, k víře a vědě. Pravá, ne slepá víra je vždy důsledkem poznání. Věřil jsem rodičům, protože mne přesvědčili, že mne mají rádi. Poznal jsem to, a proto jsem jim věřil, spolehnul se na ně. Věříme Bohu, protože jsme se přesvědčili o jeho moci, lásce, moudrosti. Čím víc se o tom přesvědčujeme, tím víc mu můžeme bezmezně věřit. Pavel jenom ukazuje, že poznání Božího Ducha a jeho moci je víc, než přirozené poznání našeho rozumu. Vždyť rozumem se nepodařilo ještě poznat, jak změnit lidstvo, zatímco víra v Boha mění každého, kdo uvěří. Nedokáže měnit celý svět, ale dokáže snášet druhé, vydržet s partnerem celý život, odplácet zlo dobrem... Vždycky když se křesťané vraceli k čisté víře (František s Assisi, valdenští, Jednota bratrská, ...), měnilo to jejich společenství.
Když se Vám nelíbí příklad Matky Terezy, vezměte si za příklad třeba Přemysla Pittra.
HZ
September 5, 2017 v 9.21
Myslím, paní Hájková, že záleží na tom, co se míní pojmem "stát". Jestli tzv. erár anebo zemi plus obyvatelstvo.
Pokud by Topka svým bilbordem myslela výhradně erár, pak by se s tím heslem snad dalo souhlasit. Erár nemá co bohatnout, má žít takříkajíc z ruky do huby. Má splnit své závazky a úkoly /samozřejmě i v sociální sféře/ a využít na to všechny prostředky, které vybere od obyvatelstva.
Kdyby to bylo myšleno jinak, šlo by o zřejmý nonsens. Stát v tom širším smyslu samozřejmě bohatý být může. Mluví se o bohatých a chudých zemích, přičemž ten rozdíl mezi nimi bije do očí. Rozhodující je niveau životního způsobu, do kterého se započítávají všechny vrstvy obyvatelstva.
Nemusí to dokonce ani nic vypovídat o tom, jak tučný je kde erár. Zpravidla výše jeho prostředků kopíruje celkovou úroveň země, ale teoreticky to tak být nemusí.
Pochybuju, že by Topka byla proti tomu, aby Česko bohatlo. Ač nejsem její volič, za tak pitomou ji nepovažuju.
Pokud by Topka svým bilbordem myslela výhradně erár, pak by se s tím heslem snad dalo souhlasit. Erár nemá co bohatnout, má žít takříkajíc z ruky do huby. Má splnit své závazky a úkoly /samozřejmě i v sociální sféře/ a využít na to všechny prostředky, které vybere od obyvatelstva.
Kdyby to bylo myšleno jinak, šlo by o zřejmý nonsens. Stát v tom širším smyslu samozřejmě bohatý být může. Mluví se o bohatých a chudých zemích, přičemž ten rozdíl mezi nimi bije do očí. Rozhodující je niveau životního způsobu, do kterého se započítávají všechny vrstvy obyvatelstva.
Nemusí to dokonce ani nic vypovídat o tom, jak tučný je kde erár. Zpravidla výše jeho prostředků kopíruje celkovou úroveň země, ale teoreticky to tak být nemusí.
Pochybuju, že by Topka byla proti tomu, aby Česko bohatlo. Ač nejsem její volič, za tak pitomou ji nepovažuju.
IH
Paní Zemanová, TOP09 míní pochopitelně, jako pravicová strana, že by mělo jít málo peněz přes státní rozpočet, že by měl být slabší veřejný sektor atd. Zkrátka další minimalizaci státu. Bude samozřejmě takový stát označovat za funkční a efektivní, jeho role bude ovšem v důsledku jeho "nebohatnutí" (dále) klesat, a to v porovnání se sektorem soukromým a ve vztahu k němu. Občané, kteří by měli nejvíce bohatnout, tvoří naši českou část soukromého sektoru, a občané, kteří mohou rovněž jakžtakž bohatnout, jsou ti, kteří mu dávají především vydělat (ať už jako zaměstnanci nebo spotřebitelé).
Takový proces probíhá s malými výkyvy již dlouho, ale TOP09 se hlásí k jeho zintenzivnění, přestože v době její podstatné účasti na vládě došlo k oslabení celého naznačeného systému, neboť tehdejší moc roli bohatnutí zaměstnanců a spotřebitelů hrubě podceňovala.
Můj názor je, že chceme-li, aby demokracie netahala oproti kapitalismu za stále kratší konec provazu (v čehož důsledku se zájem, úsilí a sympatie lidí přesouvají od vlastní reprezentace k nevoleným vlastnickým strukturám), pak nám nezbývá než zvrátit vytrvalý a proto podstatný pohyb, totiž onen odliv reálné a pociťované významnosti státu a jeho institucí pro život lidí. Přes všechny negativní zkušenosti s naopak příliš zbytnělými autoritářskými systémy a diktaturami. Navzdory vývoji techniky a růstu kapitalistické ekonomiky, které aktuální oslabování států způsobují, potřebují a urychlují.
Takový proces probíhá s malými výkyvy již dlouho, ale TOP09 se hlásí k jeho zintenzivnění, přestože v době její podstatné účasti na vládě došlo k oslabení celého naznačeného systému, neboť tehdejší moc roli bohatnutí zaměstnanců a spotřebitelů hrubě podceňovala.
Můj názor je, že chceme-li, aby demokracie netahala oproti kapitalismu za stále kratší konec provazu (v čehož důsledku se zájem, úsilí a sympatie lidí přesouvají od vlastní reprezentace k nevoleným vlastnickým strukturám), pak nám nezbývá než zvrátit vytrvalý a proto podstatný pohyb, totiž onen odliv reálné a pociťované významnosti státu a jeho institucí pro život lidí. Přes všechny negativní zkušenosti s naopak příliš zbytnělými autoritářskými systémy a diktaturami. Navzdory vývoji techniky a růstu kapitalistické ekonomiky, které aktuální oslabování států způsobují, potřebují a urychlují.
JP
Ještě dodatek k té záležitosti o "faktorech" - tedy o tom, co jsou vlastně v posledku určující momenty a síly společenského dění.
O těch tzv. "faktorech" se rozepsal už Karel Kosík ve své "Dialektice konkrétního" (a byla to snad ta vůbec nejcennější pasáž jeho díla, neboť svým univerzálním významem překračuje hranice samotného marxismu).
Kosík tu rozebíral právě tu tendenci "moderních" pozitivistických věd, veškeré strukturované a hierarchicky uspořádané vědění o společensko-historických procesech rozmělnit tím, že se ty hierarchicky uspořádané působící momenty prostě všechny hodí do jednoho společného hrnce "faktorů". A tak v základech celého společenského systému zakotvené a působící determinanty náhle mají naprosto stejnou platnost a účinnost, jako dejme tomu činnost spolku chovatelů králíků. Všechno jsou to prostě nějaké "faktory".
Svého času jsme na gymnáziu měli jednu - dosti obávanou - učitelku dějepisu, která vždy když studenti zase popletli příčinné souvislosti historických událostí, jim vrhala na hlavu: "No jo, hodinky nebo holinky, vám je všechno jedno, obojí se natahuje!"
A tak současné společenské vědy radostně - a s hrdým výrazem té nejobjektivnější vědeckosti - házejí na jednu hromadu činitele určující i zcela efemérní, neboť všechno jsou to přece "faktory"!
Mimochodem, naprosto není bez zajímavosti, že marxista(!) Kosík nemá vůbec žádné zábrany, ty nezákladnější, rozhodující momenty společensko-historických procesů klasivikovat jako "metafyzické" - ačkoli sám Marx metafyziku zcela zásadně a radikálně zavrhl.
Kosík si byl ale naprosto správně vědom toho, že je to nakonec právě a jedině tato tzv. "metafyzika", která má myšlenkový a pojmový aparát k tomu, postihnout ty nejvyšší, nejobecnější, a tedy i nejuniverzálněji působící momenty a determinanty veškerého dění. Pokud se vynechá právě tato metafyzika, tak nám při našem zkoumání procesů tohoto světa zcela chybí ta nejvyšší, nejuniverzálnější rovina.
Svého času to zcela pregnantně vyjádřil v jedné televizní dokumentaci jeden příslušník učitelského sboru pražské filozofické fakulty: "Filozofie je nakonec základ všeho. A když chybí tenhle základ - pak není nic!"
A tak se současná "vědecká" doba utápí v tomto nic, a ještě to vydává za vrchol veškerého možného poznání!
O těch tzv. "faktorech" se rozepsal už Karel Kosík ve své "Dialektice konkrétního" (a byla to snad ta vůbec nejcennější pasáž jeho díla, neboť svým univerzálním významem překračuje hranice samotného marxismu).
Kosík tu rozebíral právě tu tendenci "moderních" pozitivistických věd, veškeré strukturované a hierarchicky uspořádané vědění o společensko-historických procesech rozmělnit tím, že se ty hierarchicky uspořádané působící momenty prostě všechny hodí do jednoho společného hrnce "faktorů". A tak v základech celého společenského systému zakotvené a působící determinanty náhle mají naprosto stejnou platnost a účinnost, jako dejme tomu činnost spolku chovatelů králíků. Všechno jsou to prostě nějaké "faktory".
Svého času jsme na gymnáziu měli jednu - dosti obávanou - učitelku dějepisu, která vždy když studenti zase popletli příčinné souvislosti historických událostí, jim vrhala na hlavu: "No jo, hodinky nebo holinky, vám je všechno jedno, obojí se natahuje!"
A tak současné společenské vědy radostně - a s hrdým výrazem té nejobjektivnější vědeckosti - házejí na jednu hromadu činitele určující i zcela efemérní, neboť všechno jsou to přece "faktory"!
Mimochodem, naprosto není bez zajímavosti, že marxista(!) Kosík nemá vůbec žádné zábrany, ty nezákladnější, rozhodující momenty společensko-historických procesů klasivikovat jako "metafyzické" - ačkoli sám Marx metafyziku zcela zásadně a radikálně zavrhl.
Kosík si byl ale naprosto správně vědom toho, že je to nakonec právě a jedině tato tzv. "metafyzika", která má myšlenkový a pojmový aparát k tomu, postihnout ty nejvyšší, nejobecnější, a tedy i nejuniverzálněji působící momenty a determinanty veškerého dění. Pokud se vynechá právě tato metafyzika, tak nám při našem zkoumání procesů tohoto světa zcela chybí ta nejvyšší, nejuniverzálnější rovina.
Svého času to zcela pregnantně vyjádřil v jedné televizní dokumentaci jeden příslušník učitelského sboru pražské filozofické fakulty: "Filozofie je nakonec základ všeho. A když chybí tenhle základ - pak není nic!"
A tak se současná "vědecká" doba utápí v tomto nic, a ještě to vydává za vrchol veškerého možného poznání!
JP
September 5, 2017 v 11.21
Není mi zcela jasné, co mi předhazujete, pane Pospíšile. To že za komunismu by ti mentálně méně obdaření pracovníci měli potíže s účastí na té práci, která v té době má být už jenom tvůrčí, intelektuální - to je problém nikoli můj, nýbrž komunismu. Já jsem na tento problém teorie komunismu pouze poukázal.
September 5, 2017 v 12.17
Připomínám, pane Poláčku, že za komunismu (tedy za té jeho vyšší fáze), už neměla být práce povinná. Mělo platit heslo "každý podle svých schopností, každému podle jeho potřeb". Takže méně intelektuálně nadaní jedinci by nebyli nikterak na překážku. Prostě každý měl dělat, co umí a dostat, co potřebuje.
HZ
September 5, 2017 v 12.21
Pane Horáku, rozumím vám. Ale to, co říkáte, nemusí tak úplně platit za podmínky, že je dostatečně silný veřejný sektor. Veřejný, nikoli nutně státní.
Minimalizace státu nemusí být nutně negativní jev, pokud se dohodneme, co všechno stát musí vykonávat a co může naopak zastat občan, obec, neziskový sektor atd.
Obávám se ale, že jsme tu poněkud off topic.
Minimalizace státu nemusí být nutně negativní jev, pokud se dohodneme, co všechno stát musí vykonávat a co může naopak zastat občan, obec, neziskový sektor atd.
Obávám se ale, že jsme tu poněkud off topic.
JN
September 5, 2017 v 21.22
Když tedy "příčinou zla je kapitalismus",
co bylo příčinou zla například v době feudalismu, zeptal bych se, poněkud zmaten, pana Poláčka a pana Pospíšila.
VP
September 6, 2017 v 4.14
Čiší z toho vyjádření, pane Poláčku snižování , až pohrdání těmi, kdo nemají vysoké intelektuální schopnosti. Jako by všechna činnost závisela na intelektuálních schopnostech. Stejný problém začíná i dnes na počátku robotizace, kdy se zdá, že jedinými "lidmi" budou ti, kdo budou schopni je vytvářet a řídit. Už dnes se to projevuje v nejnižších platech v sociální sféře a ve zdravotnictví.
Panu Nushartovi odpovídám spíš selským rozumem za přispění neúplného vzdělání, které tyto otázky vyžadují. Každý nový systém, feudalismus i kapitalismus měl pozitiva: zvětšil se počet ralativně svobodných občanů. Zpočátku se zlepšila i situace těch, kteří samostaně nepodnikali, ti podnikavci je potřebovali. Jenže volná ruka trhu nutila podnikavce usilovat o stále větší moc a tím se zbylá většina dostávala do stále větší závislosti na podnikatelské menšině. Volná ruka trhu připouští i korupci, nečestné jednání, ... I dnes jsou začínající nebo menší podnikatelé přesvědčení, že bez podplácení a drobných podvodů se neobejdou. Neudrží se. Zlo každého systému spočívá v získání abolutistické moci. V každém systému nakonec vznikl pocit, že je nutná změna.
Jako změnu preferuji samosprávné jednotky. Jejich hlavním zákonem je spolupráce. Opět se zvýší počet těch, kdo budou svobodně podnikat, nebude prakticky nikdo podřízený. Spoluprací získají sílu k přemáhání kapitalismu. Spolupráce může zlikvidovat volnou ruku trhu, která "nutí" k vykořisťování i k vyrabování všeho bohatství země. Otázkou zůstává jak pokračovat, aby se nový systém nezvrhl v nové korporace.
Otázku pana Kolaříka: "To je právě i ta potíž se samosprávnými podniky. Jak se budou rozhodovat, jestli propustí část zaměstnanců - kteří ovšem také v rámci samosprávy mají do toho rovnoprávně co mluvit, nebo podlehnou v konkurenčním boji, a můžou to zabalit celé?" už řešili
v mondragonských družstvech. Domluvili se na střídavé nezaměstnanosti. Krizi přečkali a dnes už mají opět plnou zaměstnanost.
Panu Nushartovi odpovídám spíš selským rozumem za přispění neúplného vzdělání, které tyto otázky vyžadují. Každý nový systém, feudalismus i kapitalismus měl pozitiva: zvětšil se počet ralativně svobodných občanů. Zpočátku se zlepšila i situace těch, kteří samostaně nepodnikali, ti podnikavci je potřebovali. Jenže volná ruka trhu nutila podnikavce usilovat o stále větší moc a tím se zbylá většina dostávala do stále větší závislosti na podnikatelské menšině. Volná ruka trhu připouští i korupci, nečestné jednání, ... I dnes jsou začínající nebo menší podnikatelé přesvědčení, že bez podplácení a drobných podvodů se neobejdou. Neudrží se. Zlo každého systému spočívá v získání abolutistické moci. V každém systému nakonec vznikl pocit, že je nutná změna.
Jako změnu preferuji samosprávné jednotky. Jejich hlavním zákonem je spolupráce. Opět se zvýší počet těch, kdo budou svobodně podnikat, nebude prakticky nikdo podřízený. Spoluprací získají sílu k přemáhání kapitalismu. Spolupráce může zlikvidovat volnou ruku trhu, která "nutí" k vykořisťování i k vyrabování všeho bohatství země. Otázkou zůstává jak pokračovat, aby se nový systém nezvrhl v nové korporace.
Otázku pana Kolaříka: "To je právě i ta potíž se samosprávnými podniky. Jak se budou rozhodovat, jestli propustí část zaměstnanců - kteří ovšem také v rámci samosprávy mají do toho rovnoprávně co mluvit, nebo podlehnou v konkurenčním boji, a můžou to zabalit celé?" už řešili
v mondragonských družstvech. Domluvili se na střídavé nezaměstnanosti. Krizi přečkali a dnes už mají opět plnou zaměstnanost.
JN
September 6, 2017 v 9.08
Příčina zla aneb Proč Bůh seslal marxistům Freuda
Když Bůh viděl, jak se marxisté trápí hledáním zla v "Realabstraktionen"
(("... Trhy jsou znepokojeny a kladou si otázku, zda politika v sobě najde sílu pokračovat v programu úsporných daňových opatření. Marxismus ale doufá, že po těchto volbách se politika konečně probudí, nasaje dostatek čerstvých sil a odhodí již nepotřebnou neoliberální doktrínu na smetiště dějin.")),
seslal jim na pomoc Freuda, aby zlo hledali jinde.
(("... Trhy jsou znepokojeny a kladou si otázku, zda politika v sobě najde sílu pokračovat v programu úsporných daňových opatření. Marxismus ale doufá, že po těchto volbách se politika konečně probudí, nasaje dostatek čerstvých sil a odhodí již nepotřebnou neoliberální doktrínu na smetiště dějin.")),
seslal jim na pomoc Freuda, aby zlo hledali jinde.
PM
kam až to ty naše úvahy dospěly.
JN
zdá se, že se i ve Vás rozhořívá plamen víry;-)
PM
občas se cítím jím sežehnu.
HZ
September 6, 2017 v 10.14
Otázku, jak je možné být zároveň marxistou i křesťanem,
se poctivě pokusil zodpovědět Jaroslav A. Polák ve svém blogu
http://jaroslavpolak.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=493369
Nejsem ani to ani ono v pravém smyslu, jakkoli jsem křesťan ve smyslu kulturním. Polákův postoj mi ale nepřipadá nelogický ani nepochopitelný, i když ho nesdílím.
Za mne tam říká toto:
Jakákoli snaha rozšířit sebelepší filosofický systém tak, aby vysvětloval všechno, vede k absurditám.
http://jaroslavpolak.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=493369
Nejsem ani to ani ono v pravém smyslu, jakkoli jsem křesťan ve smyslu kulturním. Polákův postoj mi ale nepřipadá nelogický ani nepochopitelný, i když ho nesdílím.
Za mne tam říká toto:
Jakákoli snaha rozšířit sebelepší filosofický systém tak, aby vysvětloval všechno, vede k absurditám.
PK
Jsem rád, že to v těch mondragonských družstvech tak dobře dopadlo. A že se dokázali domluvit, i když asi vůbec nebylo předem jasné, jak to dopadne.
Mám však pocit, že se jedná spíše o výjimečný případ. Obávám se, že ve většině, zvláště větších podniků, by k dohodě jenom mezi zaměstnanci nedošlo, zvláště když by opravdu nebylo zřejmé, jestli se jedná o dočasnou situaci. Často by bohužel to propuštění muselo být trvalé. Uznali by např. zaměstnanci bez závazků, že by měli dát přednost živitelům rodin? Nedávno přistoupivší, že by měli dát přednost těm, kteří jsou v podniku dlouhá léta? Nebo by trvali na "rovnoprávnosti"? Je to těžké, moc těžké. Proto si myslím, že přece jenom lepší je model funkčních odborů, kolektivních smluv, a také samozřejmě práva na stávku.
V nejhorším případě považuji totiž opravdu za přijatelnější být propuštěn zaměstnavatelem, než hlasováním mých spolupracovníků.
Mám však pocit, že se jedná spíše o výjimečný případ. Obávám se, že ve většině, zvláště větších podniků, by k dohodě jenom mezi zaměstnanci nedošlo, zvláště když by opravdu nebylo zřejmé, jestli se jedná o dočasnou situaci. Často by bohužel to propuštění muselo být trvalé. Uznali by např. zaměstnanci bez závazků, že by měli dát přednost živitelům rodin? Nedávno přistoupivší, že by měli dát přednost těm, kteří jsou v podniku dlouhá léta? Nebo by trvali na "rovnoprávnosti"? Je to těžké, moc těžké. Proto si myslím, že přece jenom lepší je model funkčních odborů, kolektivních smluv, a také samozřejmě práva na stávku.
V nejhorším případě považuji totiž opravdu za přijatelnější být propuštěn zaměstnavatelem, než hlasováním mých spolupracovníků.
JN
September 6, 2017 v 10.49
Pokud "příčinou zla je kapitalismus" a příčinou zla byl i feudalismus,
zdá se, že ještě neexistovala žádná doba, která by nebyla příčinou zla.
Prostou extrapolací docházíme k závěru, že doba bude příčinou zla vždy. Je to docela uklidňující zjištění - příčinou zla je tedy vždy doba a nikoliv já sám.
Prostou extrapolací docházíme k závěru, že doba bude příčinou zla vždy. Je to docela uklidňující zjištění - příčinou zla je tedy vždy doba a nikoliv já sám.
JP
September 6, 2017 v 10.53
Nejde o to, paní Hájková, že ti intelektuálně méně obdaření by za komunismu byli na obtíž. Jde o to, že by pro ně principiálně vůbec žádná práce nebyla.
Protože za komunismu má jak známo existovat práce vlastně už jenom čistě tvůrčí, kreativní: tedy práce výzkumníků, vědců, programátorů...
Co pak by vůbec ještě mohli dělat všichni ti - nejen ti čistě mentálně limitovaní - ale všichni ti kteří dnes třeba vykonávají práce zedníků, přidavačů, popelářů, pekařů... To všechno přece budou za komunismu dělat už jenom stroje; co pak budou dělat všichni ti, kteří nemají zrovna předpoklady pro práci výzkumníka a profesora chemie?
Protože za komunismu má jak známo existovat práce vlastně už jenom čistě tvůrčí, kreativní: tedy práce výzkumníků, vědců, programátorů...
Co pak by vůbec ještě mohli dělat všichni ti - nejen ti čistě mentálně limitovaní - ale všichni ti kteří dnes třeba vykonávají práce zedníků, přidavačů, popelářů, pekařů... To všechno přece budou za komunismu dělat už jenom stroje; co pak budou dělat všichni ti, kteří nemají zrovna předpoklady pro práci výzkumníka a profesora chemie?
September 6, 2017 v 11.03
Pokud opravdu žádná jednodušší práce nebude potřebná, protože vše budou dělat automaty, pak možná nebudou dělat nic. Nebo se budou vzdělávat, pokud toho aspoň trochu budou schopni.
Intelekt není čistě vrozený.
Intelekt není čistě vrozený.
JP
To je velice obsáhlá otázka, pane Nusharte. Omezím se teď proto jenom na výklad ryze marxistický: zlo za feudalismu záviselo - stejně jako za kapitalismu - principiálně v tom, že jedna velká skupina národa ("třída") pracuje, zatímco druhá, menší skupina nepracuje, ale díky svému privilegovanému postavení (vlastnictví produkčních prostředků) si může přisvojovat část těch hodnot, kterou svou prací vytvořila ta část první (tzv. "nadhodnotu"). Přičemž tento akt přivlastňování si výsledků cizí práce je ovšem doprovázen i nadvládou sociální a mocenskou.
Za podmínek (vyspělého) kapitalismu, s jeho sociálním státem a silnými odbory, ten faktor vykořisťování do jisté míry ustupuje do pozadí (za předpokladu že současný kapitalismus bude skutečně schopen i nadále fungovat tak jako doposud); ale o to více vystupuje do popředí druhý aspekt, totiž aspekt manipulace člověka odlidštěnými mechanismy trhu a kapitálu (tzv. "odcizení").
Za podmínek (vyspělého) kapitalismu, s jeho sociálním státem a silnými odbory, ten faktor vykořisťování do jisté míry ustupuje do pozadí (za předpokladu že současný kapitalismus bude skutečně schopen i nadále fungovat tak jako doposud); ale o to více vystupuje do popředí druhý aspekt, totiž aspekt manipulace člověka odlidštěnými mechanismy trhu a kapitálu (tzv. "odcizení").
JN
September 6, 2017 v 11.19
Neřekl bych, pane Poláčku, že ta druhá menší skupina nepracovala.
Ona se věnovala tvůrčí práci, nebo se třeba vzdělávala.
JP
Opravdu zajímavý blog, paní Zemanová; názory jeho autora se zdají být napohled dobře odůvodněné; ale nedá se nic dělat, v posledku si celou věc až příliš zjednodušuje.
Především: to jeho rozparcelování jak objektivně jsoucího světa, tak i lidské činnosti na jednotlivé sekce - to je počinem zcela principiálně antifilozofickým. A je skutečně s podivem (a je to dokladem naprosté degradace filozofického myšlení v současné době), že takovéto krédo může vyslovit a zastávat někdo, kdo je zřejmě sám aktivním filozofem.
Ano, je sice možno právem tvrdit, že snaha vytvořit takový filozofický systém který by vysvětloval všechno "vede k absurditám" - ale na straně druhé stejně tak platí, že jakmile filozofie rezignuje právě na tu snahu poznat a vysvětlit všechno, přestává být filozofií. A stává se jenom nezávazným hobby, kdy si dotyčný jedinec může vytvořit iluzi, že si našel a l e s p o ň nějaké vysvětlení pro tento svět, a zbytek že ho už nemusí zajímat.
Filozofie a právě filozofie je ta jediná sféra lidského ducha, která směřuje k poznání celku. Poznání všeho ostatního je možno přenechat speciálním, pozitivním vědám; ale tyto speciální vědy právě nikdy nemohou postihnou celek jako takový. Speciální vědy mohou popisovat svět, to jest jeho jednotlivé součásti - ale nikdy ho nemohou vysvětlit v základním principu jeho existence.
Ale zpátky k tomu, že snaha vytvořit skutečně univerzální filozofický systém (tedy "vysvětlit vše") vede k absurditám - a zároveň se filozofie právě tohoto cíle nikdy nesmí vzdát.
Existuje východisko z tohoto dilematu? - Jistě, žádný jednotlivý filozofický koncept (a už vůbec ne jeden jednotlivý filozof) nedokáže postihnout, vyložit a k t u á l n ě celý svět, ve všech jeho jednotlivých součástech a detailech.
Ale na straně druhé, filozofie musí vždy usilovat o to, aby svět dokázala pojmout celistvě v jeho p r i n c i p i á l n í c h momentech a určeních. A kdykoli právě toto nedokáže - pak v ní nevyhnutelně něco chybí. V tomto smyslu je pak její obraz světa deficitní - a je tedy nutno usilovat o to, tento obraz doplnit o ty chybějící části.
-------------------------------------------
Takže zpátky k tomu blogerovi: on chce být zároveň marxistou i křesťanem - ale ve skutečnosti je nakonec jenom p o l o v i č n í m marxistou, a polovičním křesťanem. Obrazně řečeno, ve své pracovní době je marxistou, který společenské fenomény vykládá ve smyslu marxistické strukturální analýzy; a po pracovní době si pak zajde do kostela, kde celého Marxe hodí za hlavu a místo toho se modlí k Ježíšovi, aby tento svou božskou mocí sám ráčil polidštit tento svět.
Klíčový moment je ten, kde J. Polák, tvrdí, že Marxova kritika náboženství byla jenom čistě sociálního charakteru. Že tedy rozebírá jenom ten sociální aspekt náboženství, ale jinak že Marx prý není explicitním ateistou.
To prostě není pravda.
Marx sice ovšem neříká přímo "Bůh neexistuje" (nad takto triviální ateismus je samozřejmě Marx povznesen); z celé dikce Marxovy analýzy však naprosto jednoznačně vyplývá jeho zcela jednoznačný závěr: bez deformovaných společenských/sociálních poměrů by nebylo víry v Boha. Víra v Boha je podle Marxe naprosto jednoznačně útěkem lidské bytosti z těchto deformovaných, jako nelidských pociťovaných reálných vztahů, do fiktivního světa Boží lásky a Boží dokonalosti.
Marx - a v tomto ohledu Polák opět neříká pravdu - Marx si naprosto a zásadně činil nárok na to, že jeho koncept světa má univerzální charakter. Že tedy dokáže postihnout veškeré zásadní dění tohoto světa, jeho dějin, jeho evoluce - a to sice bezezbytku. Že by tu Marx nechal ještě nějaký volný prostor pro Boha - opakuji ještě jednou, to prostě není pravda.
Marxismus vystoupil s nárokem být univerzální filozofií, univerzálním obrazem světa - a právě jedině proto mohl získat takovou sílu, takovou fascinaci.
Především: to jeho rozparcelování jak objektivně jsoucího světa, tak i lidské činnosti na jednotlivé sekce - to je počinem zcela principiálně antifilozofickým. A je skutečně s podivem (a je to dokladem naprosté degradace filozofického myšlení v současné době), že takovéto krédo může vyslovit a zastávat někdo, kdo je zřejmě sám aktivním filozofem.
Ano, je sice možno právem tvrdit, že snaha vytvořit takový filozofický systém který by vysvětloval všechno "vede k absurditám" - ale na straně druhé stejně tak platí, že jakmile filozofie rezignuje právě na tu snahu poznat a vysvětlit všechno, přestává být filozofií. A stává se jenom nezávazným hobby, kdy si dotyčný jedinec může vytvořit iluzi, že si našel a l e s p o ň nějaké vysvětlení pro tento svět, a zbytek že ho už nemusí zajímat.
Filozofie a právě filozofie je ta jediná sféra lidského ducha, která směřuje k poznání celku. Poznání všeho ostatního je možno přenechat speciálním, pozitivním vědám; ale tyto speciální vědy právě nikdy nemohou postihnou celek jako takový. Speciální vědy mohou popisovat svět, to jest jeho jednotlivé součásti - ale nikdy ho nemohou vysvětlit v základním principu jeho existence.
Ale zpátky k tomu, že snaha vytvořit skutečně univerzální filozofický systém (tedy "vysvětlit vše") vede k absurditám - a zároveň se filozofie právě tohoto cíle nikdy nesmí vzdát.
Existuje východisko z tohoto dilematu? - Jistě, žádný jednotlivý filozofický koncept (a už vůbec ne jeden jednotlivý filozof) nedokáže postihnout, vyložit a k t u á l n ě celý svět, ve všech jeho jednotlivých součástech a detailech.
Ale na straně druhé, filozofie musí vždy usilovat o to, aby svět dokázala pojmout celistvě v jeho p r i n c i p i á l n í c h momentech a určeních. A kdykoli právě toto nedokáže - pak v ní nevyhnutelně něco chybí. V tomto smyslu je pak její obraz světa deficitní - a je tedy nutno usilovat o to, tento obraz doplnit o ty chybějící části.
-------------------------------------------
Takže zpátky k tomu blogerovi: on chce být zároveň marxistou i křesťanem - ale ve skutečnosti je nakonec jenom p o l o v i č n í m marxistou, a polovičním křesťanem. Obrazně řečeno, ve své pracovní době je marxistou, který společenské fenomény vykládá ve smyslu marxistické strukturální analýzy; a po pracovní době si pak zajde do kostela, kde celého Marxe hodí za hlavu a místo toho se modlí k Ježíšovi, aby tento svou božskou mocí sám ráčil polidštit tento svět.
Klíčový moment je ten, kde J. Polák, tvrdí, že Marxova kritika náboženství byla jenom čistě sociálního charakteru. Že tedy rozebírá jenom ten sociální aspekt náboženství, ale jinak že Marx prý není explicitním ateistou.
To prostě není pravda.
Marx sice ovšem neříká přímo "Bůh neexistuje" (nad takto triviální ateismus je samozřejmě Marx povznesen); z celé dikce Marxovy analýzy však naprosto jednoznačně vyplývá jeho zcela jednoznačný závěr: bez deformovaných společenských/sociálních poměrů by nebylo víry v Boha. Víra v Boha je podle Marxe naprosto jednoznačně útěkem lidské bytosti z těchto deformovaných, jako nelidských pociťovaných reálných vztahů, do fiktivního světa Boží lásky a Boží dokonalosti.
Marx - a v tomto ohledu Polák opět neříká pravdu - Marx si naprosto a zásadně činil nárok na to, že jeho koncept světa má univerzální charakter. Že tedy dokáže postihnout veškeré zásadní dění tohoto světa, jeho dějin, jeho evoluce - a to sice bezezbytku. Že by tu Marx nechal ještě nějaký volný prostor pro Boha - opakuji ještě jednou, to prostě není pravda.
Marxismus vystoupil s nárokem být univerzální filozofií, univerzálním obrazem světa - a právě jedině proto mohl získat takovou sílu, takovou fascinaci.
JP
To je ovšem skutečně nemálo problematický moment marxismu, pane Nusharte. Já jsem podal věc jenom tak, jak ji pojímal marxismus. Já sám v tomto ohledu danou záležitost vidím opravdu podstatně jinak; a právě tohle je jeden z bodů, kde marxismus potřebuje opravdu zásadní revizi.
Nutno si uvědomit: marxismus podává jedno zcela specifické výkladové s c h é m a lidské společnosti a jejího vývoje. Pro určité účely je toto výkladové schéma opravdu jedinečné a převratné, a je celá řada věcí které bychom bez něj vůbec nedokázali vnímat. Ale na straně druhé - je to (jako víceméně každé schéma) jenom určitá, zjednodušená výseč celé komplexní skutečnosti.
Takže nejde o to, toto marxistické schéma paušálně popřít či vyhodit; ale jak řečeno, je nutno ho podrobit zásadní revizi, a doplnit ho o ty aspekty, které se do jeho původní verze jaksi "nevešly".
Nutno si uvědomit: marxismus podává jedno zcela specifické výkladové s c h é m a lidské společnosti a jejího vývoje. Pro určité účely je toto výkladové schéma opravdu jedinečné a převratné, a je celá řada věcí které bychom bez něj vůbec nedokázali vnímat. Ale na straně druhé - je to (jako víceméně každé schéma) jenom určitá, zjednodušená výseč celé komplexní skutečnosti.
Takže nejde o to, toto marxistické schéma paušálně popřít či vyhodit; ale jak řečeno, je nutno ho podrobit zásadní revizi, a doplnit ho o ty aspekty, které se do jeho původní verze jaksi "nevešly".
September 6, 2017 v 12.20
Opakuji, že marxismus se nikdy nezabýval dobrem a zlem. Feudalismus byl ve své době opodstatněný, a proto fungoval. Později už nevyhovoval, tak se ho lidé zbavili. A Marx logicky předpokládal, že se lidé zbaví i kapitalismu, až přestane naplňovat lidské potřeby.
Marx se skutečně nezabýval tím, že faraon nebo feudál byli svině, když žili z otrocké práce nebo z práce poddaných. Já jsem se v hodinách marxismu opravdu učila, že vznik třídní společnosti umožnil, aby se část lidí zabývala intelektuální činností, uměleckou činností, zkrátka umožnil vznik kultury. Marxismus nikdy nemoralizoval, ale předpokládal, že existuje dějinný vývoj.
Jakkoli marxismus rozšíříte, pane Poláčku, nebude to už marxismus.
Nicméně marxisté přesto mohou být zároveň křesťany. Člověk nikdy nemusí být jen "něco". Nemusí se chovat vždy logicky. Naopak, člověk často musí žít ve velmi rozporné situaci.
Marx se skutečně nezabýval tím, že faraon nebo feudál byli svině, když žili z otrocké práce nebo z práce poddaných. Já jsem se v hodinách marxismu opravdu učila, že vznik třídní společnosti umožnil, aby se část lidí zabývala intelektuální činností, uměleckou činností, zkrátka umožnil vznik kultury. Marxismus nikdy nemoralizoval, ale předpokládal, že existuje dějinný vývoj.
Jakkoli marxismus rozšíříte, pane Poláčku, nebude to už marxismus.
Nicméně marxisté přesto mohou být zároveň křesťany. Člověk nikdy nemusí být jen "něco". Nemusí se chovat vždy logicky. Naopak, člověk často musí žít ve velmi rozporné situaci.
JP
Pane Nusharte, nesledoval jste svého času velice populární televizní seriál "Píseň pro Rudolfa II"?
Pro ty později narozené: jak řečeno velice populární televizní seriál konce šedesátých let (v roce 1969 zakázán), kde děj probíhal ve dvou liniích: v linii současné (pražský řezník s nejbližším okolím) - a v rovině snové, v rovině fantazie, kdy se určité výpovědi projektovaly na pozadí dávné minulosti. A právě pod touto historickou kulisou se - v oné uvolněné atmosféře pozdních let šedesátých - vyslovovaly nemálo ostré šlehy na tehdejší politický režim.
A v jednom z posledních dílů vstupuje do příběhu jeden muž, který byl po celý svůj život ostrakizován tehdejším komunistickým režimem, jenom proto, že se jmenoval Baťa. Že tedy nesl stejné jméno jako český prvorepublikový superkapitalista.
On mu nikdo nikdy oficiálně neřekl, proč mu není povoleno toto a proč je mu zakázáno tamto; ale toto jméno na něm celý život leželo jako olověné závaží, jako železná koule u nohy, jenom proto například nesměl studovat.
A v průběhu věcí se vyjeví, že na tomto jeho pronásledování měl svůj podíl i děd oné řeznické rodiny. Když mu to jeho syn - ovšem opět v takové historické scéně, v Dumasově "Hrabě Monte Christo" vmete do tváře, pak on se brání slovy: "Ale já za to přece nemůžu! TÍM VŠÍM BYLA VINNA DOBA!!"
Takže, za všechny ty ničemnosti spáchané za totalitního režimu nebyli vinni jeho ochotní přisluhovači, jeho drábové, jeho služebníčci moci - nýbrž jenom jakási anonymní "doba"!!
Tato scéna v "Rudolfovi II" je skutečně geniální; dokonale ukazuje, jak tyto bezcharakterní postavičky, jakmile se zhroutí režim kterému služebníčkovaly, se ho okamžitě zříkají, a všechnu vinu za své podlosti shazují a svádějí na něj.
Takže, pane Nusharte: pokud míříte na otázku viny jednotlivce, pak máte ovšem plnou pravdu v tom, že ta výmluva na "dobu" neplatí, a nikdy platit nesmí. Každý je primárně odpovědný za své vlastní chování, a to za jakýchkoli okolností.
Na straně druhé ale: pokud svou pozornost fokusujeme nikoli na jednotlivce, nýbrž na velké celky (tedy na lidskou společnost jako takovou) - pak se nedá nic dělat, ale ta "doba" tady opravdu působí. Ona tu je, se svými zcela specifickými vlastnostmi, se svými svody, ale i se svým reálným tlakem na to, přizpůsobit se určitým normám jednání.
Takže tu máme dvě velmi rozdílné sféry - individuální a společenskou - a veškeré umění spočívá právě tom, abychom obě tyto sféry dokázali propojit dohromady.
Pro ty později narozené: jak řečeno velice populární televizní seriál konce šedesátých let (v roce 1969 zakázán), kde děj probíhal ve dvou liniích: v linii současné (pražský řezník s nejbližším okolím) - a v rovině snové, v rovině fantazie, kdy se určité výpovědi projektovaly na pozadí dávné minulosti. A právě pod touto historickou kulisou se - v oné uvolněné atmosféře pozdních let šedesátých - vyslovovaly nemálo ostré šlehy na tehdejší politický režim.
A v jednom z posledních dílů vstupuje do příběhu jeden muž, který byl po celý svůj život ostrakizován tehdejším komunistickým režimem, jenom proto, že se jmenoval Baťa. Že tedy nesl stejné jméno jako český prvorepublikový superkapitalista.
On mu nikdo nikdy oficiálně neřekl, proč mu není povoleno toto a proč je mu zakázáno tamto; ale toto jméno na něm celý život leželo jako olověné závaží, jako železná koule u nohy, jenom proto například nesměl studovat.
A v průběhu věcí se vyjeví, že na tomto jeho pronásledování měl svůj podíl i děd oné řeznické rodiny. Když mu to jeho syn - ovšem opět v takové historické scéně, v Dumasově "Hrabě Monte Christo" vmete do tváře, pak on se brání slovy: "Ale já za to přece nemůžu! TÍM VŠÍM BYLA VINNA DOBA!!"
Takže, za všechny ty ničemnosti spáchané za totalitního režimu nebyli vinni jeho ochotní přisluhovači, jeho drábové, jeho služebníčci moci - nýbrž jenom jakási anonymní "doba"!!
Tato scéna v "Rudolfovi II" je skutečně geniální; dokonale ukazuje, jak tyto bezcharakterní postavičky, jakmile se zhroutí režim kterému služebníčkovaly, se ho okamžitě zříkají, a všechnu vinu za své podlosti shazují a svádějí na něj.
Takže, pane Nusharte: pokud míříte na otázku viny jednotlivce, pak máte ovšem plnou pravdu v tom, že ta výmluva na "dobu" neplatí, a nikdy platit nesmí. Každý je primárně odpovědný za své vlastní chování, a to za jakýchkoli okolností.
Na straně druhé ale: pokud svou pozornost fokusujeme nikoli na jednotlivce, nýbrž na velké celky (tedy na lidskou společnost jako takovou) - pak se nedá nic dělat, ale ta "doba" tady opravdu působí. Ona tu je, se svými zcela specifickými vlastnostmi, se svými svody, ale i se svým reálným tlakem na to, přizpůsobit se určitým normám jednání.
Takže tu máme dvě velmi rozdílné sféry - individuální a společenskou - a veškeré umění spočívá právě tom, abychom obě tyto sféry dokázali propojit dohromady.
JN
September 6, 2017 v 12.35
Vidí marxismus hodnotu nejen za nájemnou prací, ale i za tvůrčí prací vlastníka?
Je-li k nějaké produkci stejně potřebný výrobní prostředek i nájemná práce, mohlo by se tedy za určitých podmínek (například v situaci převisu poptávky po práci nad její nabídkou) stát, že "vlastník nájemné práce" si neoprávněně přivlastní určitou část nadhodnoty tvůrčí práce vlastníka produkčního prostředku? Je automatizace odpovědí na tuto obavu?
Co brání představě, aby si "vlastník práce" najímal výrobní prostředky a vykořisťoval jejich majitele? Čím je dáno nerovné postavení vlastníka práce a vlastníka výrobního prostředku? Jak je to s jejich napojením na "krevní oběh" ekonomiky? Není příčina nerovnosti mezi vlastníkem práce a vlastníkem výrobního prostředku právě v jejich rozdílném napojení na tento "krevní oběh"?
--------------------------------------
Slovo "neoprávněně (přivlastní)" implikuje existenci nějakého řádu. Nevím, zda tento řád může být založen na v podstatě jinak bezdůvodném upřednostnění nějakého zájmu před jinými zájmy. Spíše si ale myslím, že takový řád je založen na sdílené představě dobra a zla.
Co brání představě, aby si "vlastník práce" najímal výrobní prostředky a vykořisťoval jejich majitele? Čím je dáno nerovné postavení vlastníka práce a vlastníka výrobního prostředku? Jak je to s jejich napojením na "krevní oběh" ekonomiky? Není příčina nerovnosti mezi vlastníkem práce a vlastníkem výrobního prostředku právě v jejich rozdílném napojení na tento "krevní oběh"?
--------------------------------------
Slovo "neoprávněně (přivlastní)" implikuje existenci nějakého řádu. Nevím, zda tento řád může být založen na v podstatě jinak bezdůvodném upřednostnění nějakého zájmu před jinými zájmy. Spíše si ale myslím, že takový řád je založen na sdílené představě dobra a zla.
JP
Ale jistě, paní Hájková, že když marxismus "rozšíříme", že už to nebude marxismus.
Bylo by také naprostou bláhovostí, ještě dnes si chtít vystačit právě a pouze s tím původním marxismem, který v sobě nesmazatelně nese stopy - a limity - své doby, kontextu a příčin jeho vzniku.
Je nutno jít dál, to marxistické schéma doplnit dalšími aspekty a rovinami, které v něm chybí (kromě jiného právě tím aspektem lidské spirituality).
Že se ten výsledek už nebude moci jmenovat marxismus? - No díky Bohu za to, chtělo by se říci. Neboť všechno co vůbec nese nějaký název (to jest, je možno to zařadit do nějaké škatulky) - to je zcela principiálně omezené.
Co je pravé a pravdivé, to je beze jména.
Bylo by také naprostou bláhovostí, ještě dnes si chtít vystačit právě a pouze s tím původním marxismem, který v sobě nesmazatelně nese stopy - a limity - své doby, kontextu a příčin jeho vzniku.
Je nutno jít dál, to marxistické schéma doplnit dalšími aspekty a rovinami, které v něm chybí (kromě jiného právě tím aspektem lidské spirituality).
Že se ten výsledek už nebude moci jmenovat marxismus? - No díky Bohu za to, chtělo by se říci. Neboť všechno co vůbec nese nějaký název (to jest, je možno to zařadit do nějaké škatulky) - to je zcela principiálně omezené.
Co je pravé a pravdivé, to je beze jména.
HZ
na jednu stranu píšete, že Marx si naprosto a zásadně činil nárok na to, že jeho koncept světa má univerzální charakter. Že tedy dokáže postihnout veškeré zásadní dění tohoto světa, jeho dějin, jeho evoluce - a to bezezbytku.
Na druhé straně tvrdíte, že marxismus podává jedno zcela specifické výkladové s c h é m a lidské společnosti a jejího vývoje. Že pro určité účely je toto výkladové schéma opravdu jedinečné a převratné, a je celá řada věcí které bychom bez něj vůbec nedokázali vnímat. A že je to (jako víceméně každé schéma) jenom určitá, zjednodušená výseč celé komplexní skutečnosti.
Říkáte tedy, že Marx své učení vnímal příliš nadneseně?
V diskusi pod Polákovým blogem se vyskytly i jiné výhrady než ty vaše. Například že přes Marxovo protináboženské působení je marxismus sám náboženstvím. A že kdekoli a kdykoli byl aplikován do praxe, nevedlo to k lepší společnosti, ale k pravému opaku. Neboli že nešlo o to, že by se něco zvrhlo, ale o to, že chyba byla v samotném základu Marxova učení, a to v momentech, kdy dodávalo recepty na budoucnost lidstva a nezůstalo u popisu aktuálních společenských a ekonomických procesů.
Na druhé straně tvrdíte, že marxismus podává jedno zcela specifické výkladové s c h é m a lidské společnosti a jejího vývoje. Že pro určité účely je toto výkladové schéma opravdu jedinečné a převratné, a je celá řada věcí které bychom bez něj vůbec nedokázali vnímat. A že je to (jako víceméně každé schéma) jenom určitá, zjednodušená výseč celé komplexní skutečnosti.
Říkáte tedy, že Marx své učení vnímal příliš nadneseně?
V diskusi pod Polákovým blogem se vyskytly i jiné výhrady než ty vaše. Například že přes Marxovo protináboženské působení je marxismus sám náboženstvím. A že kdekoli a kdykoli byl aplikován do praxe, nevedlo to k lepší společnosti, ale k pravému opaku. Neboli že nešlo o to, že by se něco zvrhlo, ale o to, že chyba byla v samotném základu Marxova učení, a to v momentech, kdy dodávalo recepty na budoucnost lidstva a nezůstalo u popisu aktuálních společenských a ekonomických procesů.
JN
September 6, 2017 v 12.45
"Co je pravé a pravdivé, to je beze jména."
Je to opět paralela s náboženstvím.
JP
Nejsem si úplně jistý, pane Nusharte, co máte konkrétně na mysli; ale snad něco toho druhu co bylo skutečně realitou po únoru 1948: ještě nějaký čas přežívali malí soukromí podnikatelé, kteří ovšem svým zaměstnancům museli platit "socialistické" platy. Takže se naprosto mohlo stát, že ten zaměstnanec měl reálně vyšší příjem, nežli jeho zaměstnavatel. Ovšem, z hlediska tehdejší marxistické ideologie i nadále ten zaměstnavatel platil jako vydřidušský "vykořisťovatel" - jenom proto že byl formálně soukromým majitelem produkčních prostředků!
Ovšem je nutno zohlednit ještě jeden aspekt: Marx sám hovořil principiálně nikoli o "vykořisťování člověka člověkem", nýbrž o "vykořisťování třídy třídou"!
Ještě jednou si musíme uvědomit: Marx se nezabýval individuálními osudy, nýbrž stavem společnosti. Tedy tím, jaký je určující, dominantní, profilující charakter těch společenských vztahů, které jsou vytvářeny daným druhem společenské produkce, a s ním související formou vztahů vlastnických. To znamená: jednotlivé odchylky, anomálie jsou možné vždycky; ale určující je nakonec ta rozhodující masa.
Ovšem je nutno zohlednit ještě jeden aspekt: Marx sám hovořil principiálně nikoli o "vykořisťování člověka člověkem", nýbrž o "vykořisťování třídy třídou"!
Ještě jednou si musíme uvědomit: Marx se nezabýval individuálními osudy, nýbrž stavem společnosti. Tedy tím, jaký je určující, dominantní, profilující charakter těch společenských vztahů, které jsou vytvářeny daným druhem společenské produkce, a s ním související formou vztahů vlastnických. To znamená: jednotlivé odchylky, anomálie jsou možné vždycky; ale určující je nakonec ta rozhodující masa.
September 6, 2017 v 12.49
Já myslím, že od pradávna existuje představa o spravedlnosti. Představa lidské rovnosti je podle mého názoru dokonce křesťanská. Byť by to byla rovnost jen před Bohem. V Badiouově knize o sv. Pavlovi rozebírá autor nějaké věty, co o Pavlovi a o křesťanství řekl Nietzsche. Že prý křesťanství (a Pavel) jako první rozšířili "jed" myšlenky, že všichni lidé jsou si rovni.
JP
Ano, pane Nusharte, ta paralela s náboženstvím tu skutečně je; a sám jsem ji měl na mysli v tu chvíli, kdy jsem o dané záležitosti psal.
Ta paralela je tu především v tom, že židé - a stejně tak vyznavači islámu - velmi dobře věděli, proč striktně zakazují vyobrazení Boha (jakož i brát Jeho jméno nadarmo). Protože jakmile se tak učiní. jakmile se ten Bůh začne vyobrazovat v té či oné konkrétní podobě - okamžitě je tím fixován jenom na jednu určitou formu, a je na ni omezen. A tím ztrácí svůj univerzalismus, a tedy i svou pravdivost.
A byli to bohužel právě a pouze křesťané, kteří jako jediní ze všech abrahámovských náboženství toto základní přikázání porušili, a porušují ho každý den znovu.
Ta paralela je tu především v tom, že židé - a stejně tak vyznavači islámu - velmi dobře věděli, proč striktně zakazují vyobrazení Boha (jakož i brát Jeho jméno nadarmo). Protože jakmile se tak učiní. jakmile se ten Bůh začne vyobrazovat v té či oné konkrétní podobě - okamžitě je tím fixován jenom na jednu určitou formu, a je na ni omezen. A tím ztrácí svůj univerzalismus, a tedy i svou pravdivost.
A byli to bohužel právě a pouze křesťané, kteří jako jediní ze všech abrahámovských náboženství toto základní přikázání porušili, a porušují ho každý den znovu.
JN
Pokud marxismus nemoralizuje a vůbec se nezabývá dobrem a zlem, není nakonec jen bezdůvodným upřednostněním jednoho zájmu před jinými zájmy?
Je jediným důvodem tohoto upřednostnění údajná historická zákonitost (ve stejném smyslu, jako je evoluční zvýhodnění dané zákonitostí přirozeného výběru)?
Pak nechápu, proč by měl být marxismus tak přitažlivý, když nesměřuje k žádnému "dobru", ale jen k dějinně-evolučnímu prosazení silnějšího, v momentu, kdy přijde jeho doba.
Je jediným důvodem tohoto upřednostnění údajná historická zákonitost (ve stejném smyslu, jako je evoluční zvýhodnění dané zákonitostí přirozeného výběru)?
Pak nechápu, proč by měl být marxismus tak přitažlivý, když nesměřuje k žádnému "dobru", ale jen k dějinně-evolučnímu prosazení silnějšího, v momentu, kdy přijde jeho doba.
Vždyť jsem se vám pokoušela vysvětlit úlohu proletariátu v osvobození celého lidstva a zániku veškerých tříd. Nemělo jít o nové zvýhodnění nýbrž o zrušení veškerého znevýhodnění, jež se prostřednictvím rozdělení společnosti na třídy reprodukovalo. Já myslím, že lidé poměrně dlouho věřili, že ta doba už je blízko. Proto to mělo dlouho tu přitažlivost.
Jinak (pro pana Poláčka), já netvrdím, že nutně musím být něco (marxistka, křesťanka). Netoužím po pojmenování. Jenom nemůžu zapřít, že obojí mi dost říká.
Jinak (pro pana Poláčka), já netvrdím, že nutně musím být něco (marxistka, křesťanka). Netoužím po pojmenování. Jenom nemůžu zapřít, že obojí mi dost říká.
JN
September 6, 2017 v 13.15
"Křesťansví jako jediné z abrahámovských náboženství..."
Je to, pane Poláčku, určité řešení dilematu mezi touhou vlastnit pravdu (proto ten zákaz zneužívání Božího jména) a touhou po vztahu s milující bytostí.
JP
No ano, paní Zemanová: jestli to chcete formulovat tak, že Marx své učení chápal příliš "nadneseně", v daném smyslu v zásadě nemáte nepravdu.
Ovšem, musíme si uvědomit, že toto a právě toto je jaksi přímo "nemoc z povolání" k a ž d é h o filozofa. Naprosto stejným způsobem bychom mohli charakterizovat v každém případě Platóna, ale třeba i takového Aristotela - ačkoli u něj to tak napohled nepůsobí, protože jeho koncept světa je bezprostředně daleko pragmatičtější, materiálnější, nežli ten Platónův.
Jenže: právě i ten dejme tomu mnohem přírodovědečtější Aristoteles se nakonec nemůže ubránit tomu, aby ten svůj vlastní koncept, svůj obraz a výklad světa nepokládal za ten "jedině správný". Kdyby tak neučinil, vůbec by s ním nemohl pracovat.
V takovém případě bychom neměli vůbec žádné filozofy. Měli bychom jenom právě ty speciální vědy.
Takže ještě jednou: k a ž d ý velký myslitel nevyhnutelně musí předpokládat, že právě ten jeho obraz světa je ten "jedině pravý". A to i když je objektivně prakticky naprosto jisté, že každý takovýto myšlenkový model je zase jenom partikulární; že postihuje jenom určitou výseč skutečnosti.
Za normálních okolností je to jenom záležitostí dějin filozofie, že se dílo příslušného filozofa následně zařadí do toho či onoho myšlenkového směru. Problém je ovšem zcela manifestní tam, když se dotyčný pokusí na základě svých vlastních představ přetvořit svět. To opravdu pravidelně nedopadá dobře. To je právě ten konflikt partikulárního poznání, a univerzální (komplexní) skutečnosti. Takto na tuto komplexní realitu nenarazil ovšem pouze marxismus. Stejně tak na ni narazil i zmíněný Platón; ale stejně tak už třeba i pythatorejci, kteří byli nejen společenstvím filozofů vysvětlujících svět z číselných relací, nýbrž zároveň i náboženskou sektou své mravní postuláty (taktéž založené na numerologii) prosazující prostřednictvím tuhého náboženského diktátu.
Takže ještě jednou: ten konflikt partikulárního poznání a univerzální komplexity tady máme vždycky. Takže: máme tedy jednou provždy preventivně zakázat, aby se svět konceptuálně měnil podle představ filozofů?
A? - Bude se pak v ů b e c nějak měnit svět? Co třeba taková Velká francouzská revoluce? Která do světa zavedla občanská práva? Nebyla ona také dlouhou dobu připravována myšlenkami filozofů, literátů, politických myslitelů?...
A - nemá tato společnost p o u z e občanských práv nakonec také jenom dílčí, partikulární charakter? Nechybí tu ve skutečnosti mnoho právě z toho, co chtěli uskutečnit ti dřívější velcí myslitelé?
Takže jak vidět, my opravdu nemáme příliš alternativ na výběr: buďto riskovat aplikováním nehotových myšlenek, anebo ale trvalou stagnaci, rezignaci na jakýkoli pokrok.
Takže, co s tím? Je vůbec nějaké východisko z tohoto dilematu?
Snad přece; ten "univerzalismus" se nesmí chápat v kvantitativním smyslu. Nikdo nemůže obsáhnout všechno. Ale - už jsem tu opakovaně zmínil, že existuje jeden základní princip či model, který má skutečně vysoké šance na definitivní pravdivost: totiž že náš svět je vždy upnut do protikladů. A že celá realita tohoto světa se nachází právě v tom silovém poli mezi dvěma klíčovými, určujícími protiklady.
A u všech těch partikularistických modelů minulosti je naprosto pravidelně vždy možno vystopovat stále ten stejný aspekt: totiž fatální narušení právě tohoto jednoho jediného základního principu. Každý z těch dosavadních výkladových modelů byl nakonec vždycky jenom jednostranný, jednodimenzionální.
Kdyby se alespoň toto dokázalo pochopit; kdyby se jakékoli budoucí obrazy a modely světa vytvářely právě s respektováním principiální podvojnosti, protikladnosti světa - už tím by se učinil ten možná zcela rozhodující krok.
Ovšem, musíme si uvědomit, že toto a právě toto je jaksi přímo "nemoc z povolání" k a ž d é h o filozofa. Naprosto stejným způsobem bychom mohli charakterizovat v každém případě Platóna, ale třeba i takového Aristotela - ačkoli u něj to tak napohled nepůsobí, protože jeho koncept světa je bezprostředně daleko pragmatičtější, materiálnější, nežli ten Platónův.
Jenže: právě i ten dejme tomu mnohem přírodovědečtější Aristoteles se nakonec nemůže ubránit tomu, aby ten svůj vlastní koncept, svůj obraz a výklad světa nepokládal za ten "jedině správný". Kdyby tak neučinil, vůbec by s ním nemohl pracovat.
V takovém případě bychom neměli vůbec žádné filozofy. Měli bychom jenom právě ty speciální vědy.
Takže ještě jednou: k a ž d ý velký myslitel nevyhnutelně musí předpokládat, že právě ten jeho obraz světa je ten "jedině pravý". A to i když je objektivně prakticky naprosto jisté, že každý takovýto myšlenkový model je zase jenom partikulární; že postihuje jenom určitou výseč skutečnosti.
Za normálních okolností je to jenom záležitostí dějin filozofie, že se dílo příslušného filozofa následně zařadí do toho či onoho myšlenkového směru. Problém je ovšem zcela manifestní tam, když se dotyčný pokusí na základě svých vlastních představ přetvořit svět. To opravdu pravidelně nedopadá dobře. To je právě ten konflikt partikulárního poznání, a univerzální (komplexní) skutečnosti. Takto na tuto komplexní realitu nenarazil ovšem pouze marxismus. Stejně tak na ni narazil i zmíněný Platón; ale stejně tak už třeba i pythatorejci, kteří byli nejen společenstvím filozofů vysvětlujících svět z číselných relací, nýbrž zároveň i náboženskou sektou své mravní postuláty (taktéž založené na numerologii) prosazující prostřednictvím tuhého náboženského diktátu.
Takže ještě jednou: ten konflikt partikulárního poznání a univerzální komplexity tady máme vždycky. Takže: máme tedy jednou provždy preventivně zakázat, aby se svět konceptuálně měnil podle představ filozofů?
A? - Bude se pak v ů b e c nějak měnit svět? Co třeba taková Velká francouzská revoluce? Která do světa zavedla občanská práva? Nebyla ona také dlouhou dobu připravována myšlenkami filozofů, literátů, politických myslitelů?...
A - nemá tato společnost p o u z e občanských práv nakonec také jenom dílčí, partikulární charakter? Nechybí tu ve skutečnosti mnoho právě z toho, co chtěli uskutečnit ti dřívější velcí myslitelé?
Takže jak vidět, my opravdu nemáme příliš alternativ na výběr: buďto riskovat aplikováním nehotových myšlenek, anebo ale trvalou stagnaci, rezignaci na jakýkoli pokrok.
Takže, co s tím? Je vůbec nějaké východisko z tohoto dilematu?
Snad přece; ten "univerzalismus" se nesmí chápat v kvantitativním smyslu. Nikdo nemůže obsáhnout všechno. Ale - už jsem tu opakovaně zmínil, že existuje jeden základní princip či model, který má skutečně vysoké šance na definitivní pravdivost: totiž že náš svět je vždy upnut do protikladů. A že celá realita tohoto světa se nachází právě v tom silovém poli mezi dvěma klíčovými, určujícími protiklady.
A u všech těch partikularistických modelů minulosti je naprosto pravidelně vždy možno vystopovat stále ten stejný aspekt: totiž fatální narušení právě tohoto jednoho jediného základního principu. Každý z těch dosavadních výkladových modelů byl nakonec vždycky jenom jednostranný, jednodimenzionální.
Kdyby se alespoň toto dokázalo pochopit; kdyby se jakékoli budoucí obrazy a modely světa vytvářely právě s respektováním principiální podvojnosti, protikladnosti světa - už tím by se učinil ten možná zcela rozhodující krok.
JP
September 6, 2017 v 13.28
Ano, pane Nusharte, to dilema tu skutečně je; a já sám jsem naprosto toho názoru, že křesťanství tím porušením zákazu zobrazování zároveň i něco získalo. Ale nelze přehlédnout - na straně druhé také velice mnoho ztratilo.
VP
September 6, 2017 v 20.59
Ani já jsem nenapsal, že nečím je vinna doba. Chyba byla v tom, že vládnoucí třída uchvátila všechnu moc. V tom byla její vina.
Proto také samosprávná společenství mají být založena na spolupráci a ne soutěžení, ke shodě má docházet ne "demokraticky", to je vůlí většiny, ale vzájemnou shodou. Pro dokreslení uvádím část textu o mndragonském družstevnictví.
Mondragón Cooperative Corporation (MCC), největší konsorcium společností v zaměstnaneckém vlastnictví, vyvinula nový způsob, jak obchodovat --- způsob, který staví na první místo dělníky, nikoliv akcionáře. Když na Mondragonský kooperativ přišly těžké časy, dělníci-majitelé a management se sešli, aby zhodnotili možnosti dalšího postupu. Po třídenním vyjednávání dělníci-majitelé souhlasili s tím, že 20% pracovníků na jeden rok odejde ze zaměstnání, bude pobírat 80% dosavadního platu, a pokud si to bude přát, může se zdarma přeškolit na jinou práci. Tato skupina bude vylosována; pokud by byla společnost ještě za rok v potížích, první skupina se vrátí do práce a dojde k vylosování dalších "odpočívajících". A výsledek? Řešení funguje a společnosti se dodnes daří, informovaly Georgia Kellyová a Shaula Massenaová v magazínu Yes. - See more at: http://blisty.cz/art/49093.html#sthash.YSL8aKIf.dpuf
Centrální postavení dělníků se opakovaně objevuje v každém aspektu fungování Mondragonského kooperativu. I když je negativně ovlivněn globální krizí, neexistuje tu nezaměstnanost. Lidé jsou převáděni na jinou práci nebo dochází ke zkracování pracovní doby bez újmy na mzdě. Mzdy za neodpracované hodiny budou odpracovány dodatečně.
V protikladu k tomu, co říkají zastánci striktního řízení shora dolů, toto zaměření na dělníky není překážkou rozvoje kooperativu. Podnik založený v roce 1956 baskickým katolickým knězem paterem donem Josém Arizmendim dnes provozuje více než stovku družstevních provozů, ale také více než stovku dodavatelů, které MCC zakoupila a chystá se je převést do družstevního provozu. Všechny podniky MCC dohromady zaměstnávají více než 100 000 dělníků-majitelů a v roce 2007 vytvořily zisky ve výši více než 24 miliard dolarů.
Proto také samosprávná společenství mají být založena na spolupráci a ne soutěžení, ke shodě má docházet ne "demokraticky", to je vůlí většiny, ale vzájemnou shodou. Pro dokreslení uvádím část textu o mndragonském družstevnictví.
Mondragón Cooperative Corporation (MCC), největší konsorcium společností v zaměstnaneckém vlastnictví, vyvinula nový způsob, jak obchodovat --- způsob, který staví na první místo dělníky, nikoliv akcionáře. Když na Mondragonský kooperativ přišly těžké časy, dělníci-majitelé a management se sešli, aby zhodnotili možnosti dalšího postupu. Po třídenním vyjednávání dělníci-majitelé souhlasili s tím, že 20% pracovníků na jeden rok odejde ze zaměstnání, bude pobírat 80% dosavadního platu, a pokud si to bude přát, může se zdarma přeškolit na jinou práci. Tato skupina bude vylosována; pokud by byla společnost ještě za rok v potížích, první skupina se vrátí do práce a dojde k vylosování dalších "odpočívajících". A výsledek? Řešení funguje a společnosti se dodnes daří, informovaly Georgia Kellyová a Shaula Massenaová v magazínu Yes. - See more at: http://blisty.cz/art/49093.html#sthash.YSL8aKIf.dpuf
Centrální postavení dělníků se opakovaně objevuje v každém aspektu fungování Mondragonského kooperativu. I když je negativně ovlivněn globální krizí, neexistuje tu nezaměstnanost. Lidé jsou převáděni na jinou práci nebo dochází ke zkracování pracovní doby bez újmy na mzdě. Mzdy za neodpracované hodiny budou odpracovány dodatečně.
V protikladu k tomu, co říkají zastánci striktního řízení shora dolů, toto zaměření na dělníky není překážkou rozvoje kooperativu. Podnik založený v roce 1956 baskickým katolickým knězem paterem donem Josém Arizmendim dnes provozuje více než stovku družstevních provozů, ale také více než stovku dodavatelů, které MCC zakoupila a chystá se je převést do družstevního provozu. Všechny podniky MCC dohromady zaměstnávají více než 100 000 dělníků-majitelů a v roce 2007 vytvořily zisky ve výši více než 24 miliard dolarů.
September 7, 2017 v 9.21
Výhodou samosprávných podniků je i to, že se s nimi a tedy i s prací může pracující snáz identifikovat. Firmu, která se ho může kdykoliv zbavit, nemůže pociťovat jako něco svého. A když člověk pracuje dnes tuhle a zítra tamhle, jak potom může jeho práce vypadat?
Nevím sice vůbec nic o Matce Tereze - zatím jsem se jí nezabývala. Možná jiní vědí víc.
Ale jinak vím, že existují křesťané, kteří mají starost jen o to, aby druzí byli po smrti spaseni. Zatímco jejich život na tomto světě je nezajímá.
Ale jinak vím, že existují křesťané, kteří mají starost jen o to, aby druzí byli po smrti spaseni. Zatímco jejich život na tomto světě je nezajímá.
JN
September 7, 2017 v 10.41
"Křesťanství porušením zákazu zobrazování něco získalo i ztratilo..."
Pane Poláčku, porušení zákazu (nakonec i v trochu obecnějším významu, nejde jen o ten zákaz zobrazování), je vlastně v základech křesťanství. Někteří křesťané věří, že toho porušení zákazu se dopustil Bůh.
September 7, 2017 v 10.50
Pane Nusharte, jedna čtenářka mi napsala totéž: "On přece dal svému Synu tvář, lidskou tvář... , lidské tělo. Bodejť by si ho pak lidé nechtěli malovat, kreslit, modelovat, vyřezávat, tesat z kamene, lít z kovu,... prostě si jej připomínat."
Já bych k tomu ovšem dodala, že křesťané zobrazovali i Boha Otce. Například Michelangelo na svém obraze Stvoření Adama.
Já bych k tomu ovšem dodala, že křesťané zobrazovali i Boha Otce. Například Michelangelo na svém obraze Stvoření Adama.
JP
September 7, 2017 v 12.21
Ano, paní Hájková, Michaelangelo skutečně toho Boha Otece v tom "Stvoření Adama" ztvárnil - a nedá se nic dělat, ale je to prostě naprostý umělecký, ale i náboženský kýč.
To je přesně ten důvod, proč by měl bezpodmínečně platit ten zákaz zobrazování Boha - protože každé jeho zobrazení prakticky nevyhnutelně vede ke kýči.
Vede k té iluzi, že člověk si to velké kosmické Tajemství může tak řečeno strčit do krabičky s rodinnými šperky. Že si ho může namalovat na zeď. Že si ho může vypsat do modlitební knížky. Ve všech těchto pokusech člověka, to Velké Tajemství nějak fixovat, aby se mu stalo pochopitelným a jasným, ve všech těchto případech ho ve skutečnosti naprosto ztrácí.
To je přesně ten důvod, proč by měl bezpodmínečně platit ten zákaz zobrazování Boha - protože každé jeho zobrazení prakticky nevyhnutelně vede ke kýči.
Vede k té iluzi, že člověk si to velké kosmické Tajemství může tak řečeno strčit do krabičky s rodinnými šperky. Že si ho může namalovat na zeď. Že si ho může vypsat do modlitební knížky. Ve všech těchto pokusech člověka, to Velké Tajemství nějak fixovat, aby se mu stalo pochopitelným a jasným, ve všech těchto případech ho ve skutečnosti naprosto ztrácí.
September 7, 2017 v 14.02
Tedy to, že Michelangelův obraz je kýč, je od vás opravdu odvážné tvrzení, pane Poláčku.
Můj profesor výtvarné výchovy (na gymnáziu) se vyjádřil tuším v tom smyslu, že dotyk těch dvou rukou - Adama a Boha - je snad to nejkásnější zachycení gesta v umění vůbec.
Musím říct, že se sama divím, jak si ještě po čtyřiceti letech pamatuji, co říkal můj profesor výtvarky. Ale skutečně mi to nějak utkvělo v paměti. Na co všechno si ještě vzpomenu?
Můj profesor výtvarné výchovy (na gymnáziu) se vyjádřil tuším v tom smyslu, že dotyk těch dvou rukou - Adama a Boha - je snad to nejkásnější zachycení gesta v umění vůbec.
Musím říct, že se sama divím, jak si ještě po čtyřiceti letech pamatuji, co říkal můj profesor výtvarky. Ale skutečně mi to nějak utkvělo v paměti. Na co všechno si ještě vzpomenu?
Křesťané svého Boha milují (a on miluje je).
Můžete vy milovat to své "Velké Tajemství"? Nebo ono vás?
Můžete vy milovat to své "Velké Tajemství"? Nebo ono vás?
VP
September 7, 2017 v 16.50
Ještě k Matce Tereze: Pane Poláčku, až zachráníte tolik lidí jako ona, aby důstojně zemřeli a získáte pro to i tolik Indek, pak kritizujte.
Já myslím, že z Michelangelova Boha otce se stal kýč proto, že se tak často reprodukuje a paroduje. Už ho vlastně nemůžeme vidět, vidíme jen ten nadužíváním prázdný symbol. Něco podobného se stalo s s Ódou na radost. Je dost nesmyslné tvrdit, že koťata nebo západy slunce jsou kýčovité, ale vyfotit je tak, aby to kýč nebyl, není možné.
September 7, 2017 v 17.39
To je možná pravda. Ale před čtyřiceti lety to u nás ještě zdaleka tak zprofanované nebylo.
Není tohle problém hlavně postmoderní doby, která si v tom nadužívání libuje?
Není tohle problém hlavně postmoderní doby, která si v tom nadužívání libuje?
September 7, 2017 v 17.44
Anebo ještě jinak, pane Kubičko. Není tohle problém nás, starších lidí, kteří jsme všechno viděli už mockrát?
Nakonec - každý ten Michelangelův obraz jednou spatří poprvé, ne? To pro něj ještě kýčem být nemůže. Leda bychom ho už dopředu upozornili na to, že je to kýč, abychom mu to první setkání s obrazem znechutili.
Nakonec - každý ten Michelangelův obraz jednou spatří poprvé, ne? To pro něj ještě kýčem být nemůže. Leda bychom ho už dopředu upozornili na to, že je to kýč, abychom mu to první setkání s obrazem znechutili.
JP
A já si dokonce troufám tvrdit, paní Hájková, že celá ta Michaelangelova výzdoba klenby Sixtinské kaple je nakonec jenom jeden velký kýč.
Shodou okolností jsem zrovna nedávno mohl navštívit reprodukci značné části těchto maleb v německém Mnichově. Jistě - byly to pouze reprodukce, ale pořízené nejmodernější reprodukční technikou, v měřítku jedna ku jedné; a je tedy možno právem vycházet z toho že se jedná o kopie skutečně věrné.
Mně se tady pouze potvrdil názor, který jsem měl už dříve - z reprodukcí knižních - že se v daném případě jedná vysloveně o triviální m a l o v á n k y určené jenom pro oči nenáročného masového publika, které se chce na prominentním kultovním místě nechat nekriticky unášet známými výjevy z Bible z ruky stejně tak prominentního tvůrce.
Co je na těchto malůvkách natolik triviálního? - Právě to, že jsou natolik jednoznačné. Prvoplánové. Jednodimenzionální. Vykreslují či ilustrují jenom ten či onen známý biblický výjev - ale jinak v nich není naprosto nic, žádná skrytá vnitřní dimenze, žádné tajemství které by pozorovatel teprve musel najít, odhalit - ani tajemství umělecké, ani tajemství spirituální. Jsou to nakonec všechno jenom barvotiskové ilustrace k vydání bible pro masové publikum.
A ta scéna "Stvoření Adama": přesně to samé, pokud se na ni podíváme jenom trochu střízlivýma očima, je tam na jedné straně muž mohutné postavy s vlajícím plnovousem, na straně druhé mladý nahý muž atletické, ale subtilnější konstituce, kteří jakýmsi způsobem k sobě navzájem vztahují ruku.
Pokud si do této scény sami nepřimyslíme tu - obecně známou - skutečnost, že na straně jedné se má jednat o Boha-Stvořitele a na straně druhé o prvního - stvořeného - člověka, pak zde máme výjev zcela plytký, bez jakéhokoli vnitřního pnutí.
Co je pro celou tuto Michaelangelovu sérii jeho maleb v Sixtinské kapli zcela profilujícím rysem: jednotlivé postavy (včetně toho Boha-Stvořitele a Adama) mají zcela bezvýrazné obličeje. Není v nich žádné niterné hnutí ducha, duše nebo mysli; veškerý účinek Michaelangelových kreseb se vyčerpává s gesty a výrazy zcela vnějškovými.
Přičemž, zajímavé - a skutečně symptomatické pro vztah masového publika k umění - je toto: přístupové chodby k té Sixtinské kapli svými malbami pokryl Boticelli; a alespoň pokud je možno soudit z knižních reprodukcí, všechny tyto Boticelliho výjevy jsou umělecky o celou třídu mnohovrstevnatější a hodnotnější, nežli ty nenáročné Michaelangelovy malůvky. Jenže, Boticelli - se svým autentickým uměleckým nárokem - směl vymalovat právě jenom ty chodby, zatímco Michaelangelo se svými nenáročnými, ale expresivními výjevy směl vyzdobit centrální kultovní prostor...
Shodou okolností jsem zrovna nedávno mohl navštívit reprodukci značné části těchto maleb v německém Mnichově. Jistě - byly to pouze reprodukce, ale pořízené nejmodernější reprodukční technikou, v měřítku jedna ku jedné; a je tedy možno právem vycházet z toho že se jedná o kopie skutečně věrné.
Mně se tady pouze potvrdil názor, který jsem měl už dříve - z reprodukcí knižních - že se v daném případě jedná vysloveně o triviální m a l o v á n k y určené jenom pro oči nenáročného masového publika, které se chce na prominentním kultovním místě nechat nekriticky unášet známými výjevy z Bible z ruky stejně tak prominentního tvůrce.
Co je na těchto malůvkách natolik triviálního? - Právě to, že jsou natolik jednoznačné. Prvoplánové. Jednodimenzionální. Vykreslují či ilustrují jenom ten či onen známý biblický výjev - ale jinak v nich není naprosto nic, žádná skrytá vnitřní dimenze, žádné tajemství které by pozorovatel teprve musel najít, odhalit - ani tajemství umělecké, ani tajemství spirituální. Jsou to nakonec všechno jenom barvotiskové ilustrace k vydání bible pro masové publikum.
A ta scéna "Stvoření Adama": přesně to samé, pokud se na ni podíváme jenom trochu střízlivýma očima, je tam na jedné straně muž mohutné postavy s vlajícím plnovousem, na straně druhé mladý nahý muž atletické, ale subtilnější konstituce, kteří jakýmsi způsobem k sobě navzájem vztahují ruku.
Pokud si do této scény sami nepřimyslíme tu - obecně známou - skutečnost, že na straně jedné se má jednat o Boha-Stvořitele a na straně druhé o prvního - stvořeného - člověka, pak zde máme výjev zcela plytký, bez jakéhokoli vnitřního pnutí.
Co je pro celou tuto Michaelangelovu sérii jeho maleb v Sixtinské kapli zcela profilujícím rysem: jednotlivé postavy (včetně toho Boha-Stvořitele a Adama) mají zcela bezvýrazné obličeje. Není v nich žádné niterné hnutí ducha, duše nebo mysli; veškerý účinek Michaelangelových kreseb se vyčerpává s gesty a výrazy zcela vnějškovými.
Přičemž, zajímavé - a skutečně symptomatické pro vztah masového publika k umění - je toto: přístupové chodby k té Sixtinské kapli svými malbami pokryl Boticelli; a alespoň pokud je možno soudit z knižních reprodukcí, všechny tyto Boticelliho výjevy jsou umělecky o celou třídu mnohovrstevnatější a hodnotnější, nežli ty nenáročné Michaelangelovy malůvky. Jenže, Boticelli - se svým autentickým uměleckým nárokem - směl vymalovat právě jenom ty chodby, zatímco Michaelangelo se svými nenáročnými, ale expresivními výjevy směl vyzdobit centrální kultovní prostor...
JN
September 8, 2017 v 12.21
Co společného je obsaženo ve všech těchto třech vyjádřeních?
1.) "Máme tedy jednou provždy preventivně zakázat, aby se svět konceptuálně měnil podle představ filozofů? (...) my opravdu nemáme příliš alternativ na výběr: buďto riskovat aplikováním nehotových myšlenek, anebo trvalou stagnaci, rezignaci na jakýkoli pokrok."
2.) "Sociální vědy, především filosofie, jsou důležité literární žánry, které ve společnosti mobility a změn vyprávějí příběhy, v nichž lidem nabízejí posttradiční orientační body, učí je rozlišovat mezi tím, co má být zachováno a co zbořeno, dělají je pozornými a citlivými k určitým nebezpečným aspektům kolektivního života, ohlašují a popisují masové a generační konverze k novým hodnotám."
3.) "... Rozhodně však neschvalujeme reakce útočné či urážlivé – takový charakter však zmínky o příběhu manželů Boučkových v článku Saši Uhlové neměly. A že některé postoje manželů Boučkových otevírají mnohem významnější diskuse (...) zejména směrem k náznakům o genetické determinaci (např. i v reakci Jiřího Boučka na článek Saši Uhlové: „Ano, rané problémy s kluky byly jistě z valné části dány traumatem nechtěných dětí a zkušeností kojeneckého ústavu, ale promarňování všech talentů, rezignace na uznání svého okolí a preferování okamžitého požitku před dlouhodobou ambicí a snahou – to jsou vlastnosti, které si podle naší zkušenosti člověk do světa přináší, a které se postupně více nebo méně silně prosazují.“) necháváme na tomto místě raději stranou."
2.) "Sociální vědy, především filosofie, jsou důležité literární žánry, které ve společnosti mobility a změn vyprávějí příběhy, v nichž lidem nabízejí posttradiční orientační body, učí je rozlišovat mezi tím, co má být zachováno a co zbořeno, dělají je pozornými a citlivými k určitým nebezpečným aspektům kolektivního života, ohlašují a popisují masové a generační konverze k novým hodnotám."
3.) "... Rozhodně však neschvalujeme reakce útočné či urážlivé – takový charakter však zmínky o příběhu manželů Boučkových v článku Saši Uhlové neměly. A že některé postoje manželů Boučkových otevírají mnohem významnější diskuse (...) zejména směrem k náznakům o genetické determinaci (např. i v reakci Jiřího Boučka na článek Saši Uhlové: „Ano, rané problémy s kluky byly jistě z valné části dány traumatem nechtěných dětí a zkušeností kojeneckého ústavu, ale promarňování všech talentů, rezignace na uznání svého okolí a preferování okamžitého požitku před dlouhodobou ambicí a snahou – to jsou vlastnosti, které si podle naší zkušenosti člověk do světa přináší, a které se postupně více nebo méně silně prosazují.“) necháváme na tomto místě raději stranou."
JP
September 8, 2017 v 12.31
Pane Pospíšile, opakuji ještě jednou: původním záměrem Matky Terezy vůbec nebylo zachraňovat lidi. Teprve když se návštěvníci jejích prvotních zařízení s nepochopením vyptávali, proč ty nemocné nechává umírat víceméně naprosto stejně uboze jako předtím na ulici, s tím jediným rozdílem že nyní smějí umírat s "křesťanským požehnáním" - tak až teprve poté objevila, že by bylo možno skutečně něco reálného podniknout pro jejich záchranu i na světě vezdejším.
Přitom já v žádném případě nezatracuji to celkové dílo které nakonec vytvořila; ale ten celý kontext jejího působení a jejího vystupování ve mně budí příliš velké pochybnosti, nežli abych byl ochoten ji akceptovat jako nějakou zcela nezpochybnitelnou světici.
Přitom já v žádném případě nezatracuji to celkové dílo které nakonec vytvořila; ale ten celý kontext jejího působení a jejího vystupování ve mně budí příliš velké pochybnosti, nežli abych byl ochoten ji akceptovat jako nějakou zcela nezpochybnitelnou světici.
September 8, 2017 v 13.29
Já nejsem znalec umění, pane Poláčku. Nečtu žádné teorie. Hodnotím obrazy jen podle toho, jestli mě nějak oslovují.
September 8, 2017 v 20.43
Není na světě člověk ten, aby se zavděčil lidem všem.
A už vůbec na světě není člověka, aby se zavděčil panu Poláčkovi.
A už vůbec na světě není člověka, aby se zavděčil panu Poláčkovi.
VP
September 9, 2017 v 1.11
Nebudu Vám, pane Poláčku, oponovat. Možná vidíte hlouběji do duše Matky Terezy. Co kdybyste ještě strhal Přemysla Pittra? Ten snad ani po sobě nezanechal žádné následovníky.
Pan Poláček je ve svém hodnocení Michelangelových fresek zcela osamocen. Zaznamenal jsem hodnocení Rafaela jako plytce líbivého, právě Botticelliho jako dekadentně sladkého, ale označit ty fresky za kýč je zcela originální.
Kdokoliv jiný by si položil otázku, zda se třeba nespletl, jestli všichni ti znalci a milovníci umění v těch obrazech nevidí něco, co nechápe, podíval se znovu, něco si o nich přečetl, zkusil se vžít do vnímání těch, kteří Michelangela považují za vrchol umění. Ne tak pan Poláček. Ten věří, že má pravdu proti celému světu.
Je důstojným pokračovatelem české tradice intelektuálního kutilství v duchu Egona Bondyho. Ten se domníval, že vyřeší filosofické problémy, na kterých si předchozí generace myslitelů vylámala zuby, zcela sám napíše lepší dějiny filosofie atd. U Bondyho se ovšem nepoznalo, co myslí vážně, co ne a kdy je to někde mezi (trochu jsem ho znal). Pan Poláček ale jistě vše, co píše, myslí naprosto vážně a upřímně.
Díky své profesi jsem měl vzácnou příležitost seznámit se s dokumentací k perpetuu mobile. Byl to složitý stroj pracující s vodou a hydraulikou. Dalo mi velkou práci práci pochopit, jak by to mělo fungovat, ale na to, proč to fungovat nemůže, jsem nepřišel. Vysvětloval jsem si to tím, že fyzice nerozumím, ale co když jsem se setkal se zneuznaným géniem?
Ta dokumentace mi byla půjčena mladou psycholožkou, která se mnou tento problém konzultovala a tu dokumentaci nerozuměla, protože to bylo v němčině. Je možné, že to, že se svým problémem šel za psycholožkou, bylo nevědomým a implicitním uznáním toho, že má psychologický, ne technický problém, ale také to, že za ní šel proto, že po celá desetiletí se nenaašel nikdo s technickým či fyzikálním vzděláním, kdo by byl ochoten si to prostudovat. Byli přesvědčeni, že zákony termodynamiky se ošidit nedají a tudíž nemá smysl to číst. Psychologové zabývají lidskými příběhy, ne objektivní realitou, tak ho s tím probléme nevyhodila., jako předtím lidé s technickým či fyzikálním vzděláním. Neměl jsem povoleno si ty dokumenty okopírovat ani je ukazovat někomu dalšímu, takže to pro mě skončilo a pokračování neznám
Ještě podotknu, že jsem v Sixtinské kapli nikdy nebyl, ale viděl jsem ta Michelangelova díla, která jsou ve Florencii. Byl to zážitek na celý život. Michelangelo je ještě daleko lepší, než se říká, ne naopak
Kdokoliv jiný by si položil otázku, zda se třeba nespletl, jestli všichni ti znalci a milovníci umění v těch obrazech nevidí něco, co nechápe, podíval se znovu, něco si o nich přečetl, zkusil se vžít do vnímání těch, kteří Michelangela považují za vrchol umění. Ne tak pan Poláček. Ten věří, že má pravdu proti celému světu.
Je důstojným pokračovatelem české tradice intelektuálního kutilství v duchu Egona Bondyho. Ten se domníval, že vyřeší filosofické problémy, na kterých si předchozí generace myslitelů vylámala zuby, zcela sám napíše lepší dějiny filosofie atd. U Bondyho se ovšem nepoznalo, co myslí vážně, co ne a kdy je to někde mezi (trochu jsem ho znal). Pan Poláček ale jistě vše, co píše, myslí naprosto vážně a upřímně.
Díky své profesi jsem měl vzácnou příležitost seznámit se s dokumentací k perpetuu mobile. Byl to složitý stroj pracující s vodou a hydraulikou. Dalo mi velkou práci práci pochopit, jak by to mělo fungovat, ale na to, proč to fungovat nemůže, jsem nepřišel. Vysvětloval jsem si to tím, že fyzice nerozumím, ale co když jsem se setkal se zneuznaným géniem?
Ta dokumentace mi byla půjčena mladou psycholožkou, která se mnou tento problém konzultovala a tu dokumentaci nerozuměla, protože to bylo v němčině. Je možné, že to, že se svým problémem šel za psycholožkou, bylo nevědomým a implicitním uznáním toho, že má psychologický, ne technický problém, ale také to, že za ní šel proto, že po celá desetiletí se nenaašel nikdo s technickým či fyzikálním vzděláním, kdo by byl ochoten si to prostudovat. Byli přesvědčeni, že zákony termodynamiky se ošidit nedají a tudíž nemá smysl to číst. Psychologové zabývají lidskými příběhy, ne objektivní realitou, tak ho s tím probléme nevyhodila., jako předtím lidé s technickým či fyzikálním vzděláním. Neměl jsem povoleno si ty dokumenty okopírovat ani je ukazovat někomu dalšímu, takže to pro mě skončilo a pokračování neznám
Ještě podotknu, že jsem v Sixtinské kapli nikdy nebyl, ale viděl jsem ta Michelangelova díla, která jsou ve Florencii. Byl to zážitek na celý život. Michelangelo je ještě daleko lepší, než se říká, ne naopak
September 9, 2017 v 10.11
Pane Kubičko, někteří lidé píšou, protože "musí". Já taky občas "musím". Zrovna před chvílí jsem listovala knížkou, kterou napsal jeden Žid, který konvertoval ke křesťanství a narazila jsem na tento odstavec:
"Je poměrně rozšířen předsudek, že zdravá mysl je hodnotná nejen po biologické stránce, ale i jako předpoklad pro zdárné fungování společnosti. Avšak dějiny nebyly utvářeny normálními lidmi. Dokázali by Luther a Kalvín zavést reformaci, kdyby byli normální? Naším cílem je vyvolat revoluci v křesťanství, v judaismu a v celém světě. Běda člověku s takovým posláním, pokud se bojí šílenství."
"Je poměrně rozšířen předsudek, že zdravá mysl je hodnotná nejen po biologické stránce, ale i jako předpoklad pro zdárné fungování společnosti. Avšak dějiny nebyly utvářeny normálními lidmi. Dokázali by Luther a Kalvín zavést reformaci, kdyby byli normální? Naším cílem je vyvolat revoluci v křesťanství, v judaismu a v celém světě. Běda člověku s takovým posláním, pokud se bojí šílenství."
JP
September 9, 2017 v 11.06
Nesouhlasí tak docela, že na světě "není člověka který by se nezavděčil Poláčkovi"; znám pár lidí (byť jsou to skutečně pouze jednotlivci), s kterými mohu prožívat - jak to tak půvabně znělo v příslušných komuniké minulého režimu - "naprostou shodu názorů".
K této "shodě názorů" je zapotřebí vlastně jenom docela málo: trochu přirozené inteligence, připravenost této inteligence využívat k přemýšlení o věcech tohoto světa, určitá míra citlivosti vůči subtilním záležitostem našeho žití; a hlavně: ochota a připravenost vyjít ze všech jednoduchých, prefabrikovaných názorů a náhledů na tento svět, schopnost nahlížet věci a problémy z obou stran. To je vlastně všechno. Jak vidět, není toho nikterak moc; a je nutno se jenom podivovat, proč se najde tak naprosto málo lidí, kteří by byli ochotni těchto pár základních podmínek splnit.
K této "shodě názorů" je zapotřebí vlastně jenom docela málo: trochu přirozené inteligence, připravenost této inteligence využívat k přemýšlení o věcech tohoto světa, určitá míra citlivosti vůči subtilním záležitostem našeho žití; a hlavně: ochota a připravenost vyjít ze všech jednoduchých, prefabrikovaných názorů a náhledů na tento svět, schopnost nahlížet věci a problémy z obou stran. To je vlastně všechno. Jak vidět, není toho nikterak moc; a je nutno se jenom podivovat, proč se najde tak naprosto málo lidí, kteří by byli ochotni těchto pár základních podmínek splnit.
September 9, 2017 v 11.10
Já v diskusích v DR také někdy píšu, protože "musím". S panem Poláčkem často polemizuji, protože se pro mě stal osobně důležitým, i když ho znám jen z DR. Dost často s ním ostatně také souhlasím.
Na srovnání pana Poláčka s Bondym nevidím nic urážlivého. Bondyho si mnoho lidí velmi považuje. Bondy se ovšem projevoval způsobem, který by u jiného člověka byl považován za šarlatánství, nepoctivost či někdy také obyčejné lhaní. U Bondyho se to tak brát nedá, protože ze svého života učinil umělecké dílo, které se objektivně hodnotit nedá, jako Michelangelovy fresky.
Stejně jsem ale napsal, že z té určité morální nalomenosti, kterou by někdo mohl vidět u Bondyho, pana Poláčka rozhodně nepodezírám. Je to člověk, kterého si velmi vážím, není to pro mě ale důvod, abych s ním vždy souhlasil či si nechal případný nesouhlas pro sebe.
S tím vynálezcem jsem se osobně nesetkal, ale kdybych s ním mluvil, ani by mě nenapadlo mu dávat najevo, že mám o jeho vynálezu pochybnosti . S panem Poláčkem to mám jinak.
Ten citát je velmi pěkný a souhlasím s ním. Ovšem ani Luthera ani Kalvína nepovažuji za jednoznačně positivní postavy. Luthera kvůli jeho opravdu zuřivé nenávisti k těm, kdo odporují jakékoliv jiné vrchnosti než je ta církevní. O Kalvínovi zde nedávno psal pan Outrata.
Na srovnání pana Poláčka s Bondym nevidím nic urážlivého. Bondyho si mnoho lidí velmi považuje. Bondy se ovšem projevoval způsobem, který by u jiného člověka byl považován za šarlatánství, nepoctivost či někdy také obyčejné lhaní. U Bondyho se to tak brát nedá, protože ze svého života učinil umělecké dílo, které se objektivně hodnotit nedá, jako Michelangelovy fresky.
Stejně jsem ale napsal, že z té určité morální nalomenosti, kterou by někdo mohl vidět u Bondyho, pana Poláčka rozhodně nepodezírám. Je to člověk, kterého si velmi vážím, není to pro mě ale důvod, abych s ním vždy souhlasil či si nechal případný nesouhlas pro sebe.
S tím vynálezcem jsem se osobně nesetkal, ale kdybych s ním mluvil, ani by mě nenapadlo mu dávat najevo, že mám o jeho vynálezu pochybnosti . S panem Poláčkem to mám jinak.
Ten citát je velmi pěkný a souhlasím s ním. Ovšem ani Luthera ani Kalvína nepovažuji za jednoznačně positivní postavy. Luthera kvůli jeho opravdu zuřivé nenávisti k těm, kdo odporují jakékoliv jiné vrchnosti než je ta církevní. O Kalvínovi zde nedávno psal pan Outrata.
JP
Takže pan Kubička je přesvědčen, že když velká masa lidí některé umělecké dílo pokládá za vynikající, tak že je to nezvratný důkaz, že tomu skutečně tak je.
A co když je tomu přesně naopak? Co když je to naopak právě ta velká masa, která se vždy nechá unést jenom tou vnější, lesklou, líbivou stránkou umění, a vůbec si nedá práci naučit se číst a rozlišovat, co je skutečně pravým uměním a co je jenom jako?
Nedávno jsem v podobné diskusi s paní Zemanovou zmínil Platónův Příměr o jeskyni. Ačkoli ten bezprostředně pojednává pouze poznání filozofické, ve skutečnosti má zcela obecnou platnost; a platí tedy stejně tak i o poznání, vnímání estetické.
Ten počáteční stav lidské mysli je právě ten, že nedokáže vnímat věci v jejich vlastní, skutečné, ale skryté podobě - nýbrž vnímá jenom jejich povrch (tedy, v Platónově příměru, jejich "stíny"). A tyto "stíny věcí" považuje toto nevyzrálé vědomí za věci skutečné.
Mysl směřující k pravému poznání se musí krok za krokem osvobozovat od tohoto prvotního zdání, od tohoto prvotního klamu; a musí se učit poznávat věci v jejich skutečné jsoucnosti. Naprosto rozhodující je pak ten moment, kdy tato poznávající mysl dospěje k okraji temné jeskyně, a vyhlédne do světa ozářeného paprsky jasného slunce poznání. Tento moment je nejen jeden další krok na cestě k poznání - nýbrž to je naprosto zásadní zvrat, kdy se před očima náhle zjeví zcela nový svět. Sice s těmi samými věcmi - ale přesto zcela a zásadně jiný, než jak ho vnímá to původní, "přirozené" vědomí.
K tomuto okraji jeskyně, k tomuto momentu prohlédnutí vede ale velice dlouhá cesta; a jen málokdo si vůbec dá tu námahu s tím, se na tuto cestu vydat.
Nakonec, proč také? Naprostá většina lidí zůstává spokojená "tam dole", a navzájem se ujišťují o tom, že ten jejich svět stínů je přece ten pravý, a že stačí jenom ty stíny dopodrobna poznat a popsat, a tím už bude dosaženo všeho, čeho jen je možno dosáhnout.
A tak naprostá většina lidí se nechává unášet jenom vnějším zdáním věcí; a to platí stejně tak pro oblast filozofie, jako pro oblast umění, tak ale i pro oblast politiky. Naprostá většina lidí se spokojí s tím, že věci t a k n ě j a k dobře vypadají, bezprostředně t a k n ě j a k fungují; a tím je pro ně vše vyřízeno. A tak je možno zapřádat rádobyznalecké hovory o politice nebo o umění, o tom že toto je takhle a že by to mohlo být třeba o kousíček jinak; ale to vše zůstává nakonec jenom v té nekonečné hře světa stínů, kde se ještě vůbec nezačalo vnímat, co jsou věci tohoto světa v jejich pravé podstatě.
A tak se nedá nic dělat, pane Kubičko, ale v jistých věcech budu i nadále vyznávat heslo jedné velké postavy českých dějin: i kdyby celý svět mi tvrdil opak, já - rozumu vlastního maje - budu setrvávat na přesvědčení svém, pokud mi někdo nedokáže, že je to ten můj názor, ten můj pohled, který by pouze ulpíval na klamném povrchu věcí.
A co když je tomu přesně naopak? Co když je to naopak právě ta velká masa, která se vždy nechá unést jenom tou vnější, lesklou, líbivou stránkou umění, a vůbec si nedá práci naučit se číst a rozlišovat, co je skutečně pravým uměním a co je jenom jako?
Nedávno jsem v podobné diskusi s paní Zemanovou zmínil Platónův Příměr o jeskyni. Ačkoli ten bezprostředně pojednává pouze poznání filozofické, ve skutečnosti má zcela obecnou platnost; a platí tedy stejně tak i o poznání, vnímání estetické.
Ten počáteční stav lidské mysli je právě ten, že nedokáže vnímat věci v jejich vlastní, skutečné, ale skryté podobě - nýbrž vnímá jenom jejich povrch (tedy, v Platónově příměru, jejich "stíny"). A tyto "stíny věcí" považuje toto nevyzrálé vědomí za věci skutečné.
Mysl směřující k pravému poznání se musí krok za krokem osvobozovat od tohoto prvotního zdání, od tohoto prvotního klamu; a musí se učit poznávat věci v jejich skutečné jsoucnosti. Naprosto rozhodující je pak ten moment, kdy tato poznávající mysl dospěje k okraji temné jeskyně, a vyhlédne do světa ozářeného paprsky jasného slunce poznání. Tento moment je nejen jeden další krok na cestě k poznání - nýbrž to je naprosto zásadní zvrat, kdy se před očima náhle zjeví zcela nový svět. Sice s těmi samými věcmi - ale přesto zcela a zásadně jiný, než jak ho vnímá to původní, "přirozené" vědomí.
K tomuto okraji jeskyně, k tomuto momentu prohlédnutí vede ale velice dlouhá cesta; a jen málokdo si vůbec dá tu námahu s tím, se na tuto cestu vydat.
Nakonec, proč také? Naprostá většina lidí zůstává spokojená "tam dole", a navzájem se ujišťují o tom, že ten jejich svět stínů je přece ten pravý, a že stačí jenom ty stíny dopodrobna poznat a popsat, a tím už bude dosaženo všeho, čeho jen je možno dosáhnout.
A tak naprostá většina lidí se nechává unášet jenom vnějším zdáním věcí; a to platí stejně tak pro oblast filozofie, jako pro oblast umění, tak ale i pro oblast politiky. Naprostá většina lidí se spokojí s tím, že věci t a k n ě j a k dobře vypadají, bezprostředně t a k n ě j a k fungují; a tím je pro ně vše vyřízeno. A tak je možno zapřádat rádobyznalecké hovory o politice nebo o umění, o tom že toto je takhle a že by to mohlo být třeba o kousíček jinak; ale to vše zůstává nakonec jenom v té nekonečné hře světa stínů, kde se ještě vůbec nezačalo vnímat, co jsou věci tohoto světa v jejich pravé podstatě.
A tak se nedá nic dělat, pane Kubičko, ale v jistých věcech budu i nadále vyznávat heslo jedné velké postavy českých dějin: i kdyby celý svět mi tvrdil opak, já - rozumu vlastního maje - budu setrvávat na přesvědčení svém, pokud mi někdo nedokáže, že je to ten můj názor, ten můj pohled, který by pouze ulpíval na klamném povrchu věcí.
JP
Mimochodem, pane Kubičko, s tím "perpetuum mobile" je to skutečně až krajně jednoduchá záležitost. Naprosto postačí si uvědomit jednu zcela obecnou centrální zásadu, že nic nelze vytrhávat z kontextu.
Takže: prostě neexistuje žádné perpetuum mobile, které by existovalo jenom pro sebe. Ve vzduchoprázdnu. Každé existuje v určitém kontextu, v určitém okolí. A s tímto okolím vchází nutně do interakcí - výsledkem je ztráta energie třením. Takže to opravdu nemůže být v pohybu donekonečna.
To jediné opravdu funkční a věčné "perpetuum mobile" může být vesmír sám (pokud tímto "vesmírem" rozumíme kompletní množinu veškeré fyzikální materie). Tady není žádný vnější kontext - a tedy ani žádné ztráty "třením".
Takže: prostě neexistuje žádné perpetuum mobile, které by existovalo jenom pro sebe. Ve vzduchoprázdnu. Každé existuje v určitém kontextu, v určitém okolí. A s tímto okolím vchází nutně do interakcí - výsledkem je ztráta energie třením. Takže to opravdu nemůže být v pohybu donekonečna.
To jediné opravdu funkční a věčné "perpetuum mobile" může být vesmír sám (pokud tímto "vesmírem" rozumíme kompletní množinu veškeré fyzikální materie). Tady není žádný vnější kontext - a tedy ani žádné ztráty "třením".
K vašemu příspěvku "O kýči uměleckém a kýči politickém" by možná někdo poznamenal:
Všichni jsou blázni, jenom já jsem letadlo.
Nicméně, citát, který uvádíte z Komenského Labyrintu, mě s vámi smiřuje.
Jenom jednu poznámku mám k tomu: ten poutník z Labyrintu, který vidí všechnu tu lež a přetvářku kolem sebe, se netváří jako moudrý, který ostatní hloupé poučuje. On naopak ví, že za blázna je tady on. A tu svou roli, kterou mu svět připisuje, přijímá. Proto se uchyluje do ráje srdce.
Všichni jsou blázni, jenom já jsem letadlo.
Nicméně, citát, který uvádíte z Komenského Labyrintu, mě s vámi smiřuje.
Jenom jednu poznámku mám k tomu: ten poutník z Labyrintu, který vidí všechnu tu lež a přetvářku kolem sebe, se netváří jako moudrý, který ostatní hloupé poučuje. On naopak ví, že za blázna je tady on. A tu svou roli, kterou mu svět připisuje, přijímá. Proto se uchyluje do ráje srdce.
Souhlasím, že nenávist bývá velký problém. Ale myslím, že nenávist vzniká hlavně tam, kde je nedostatek lásky. Láska se taky nijak neváže na normalitu.
Teď mi došlo, že jste spíš myslel Husa před koncilem.
S tím perpetuem mobile to bylo jinak, Předpokládal jsem, že se tam musí ztrácet energie třením, ale nepřišel jsem na to, jak. Vynálezce ten stroj nenazýval perpeteuem mobile, to bylo v odpovědi od znalce, který velmi stručně napsal, že stroj by byl perpetuum mobile a proto se tam energie ztrácí třením a jeho instituce se tím zabývat nebude. Vynálezce byl inženýr a tu konvenční pravdu o strojích znal dobře a domníval se, že ji vyvrátil.
Zdá se, že si nemyslíte, že se Vám MIchelangelovy fresky nelíbí tak jako já třeba nesnáším kopr. Považujete svůj názor za objektivní. V tom případě ale proč nepovažujete k ocenění umění za potřebnou nějakou odbornou průpravu? Nestavíte se proti názoru nějaké libovolné masy, ale proti odbornému názoru lidí, kteří se uměním zabývají celý život, včetně jiných velkých umělců. U filosofie průpravu za potřebnou považujete, u umění se spokojíte se svým laickým povrchním dojmem. Fresky se Vám "tak nějak" nelíbí a proto jsou špatné.
Zdá se, že si nemyslíte, že se Vám MIchelangelovy fresky nelíbí tak jako já třeba nesnáším kopr. Považujete svůj názor za objektivní. V tom případě ale proč nepovažujete k ocenění umění za potřebnou nějakou odbornou průpravu? Nestavíte se proti názoru nějaké libovolné masy, ale proti odbornému názoru lidí, kteří se uměním zabývají celý život, včetně jiných velkých umělců. U filosofie průpravu za potřebnou považujete, u umění se spokojíte se svým laickým povrchním dojmem. Fresky se Vám "tak nějak" nelíbí a proto jsou špatné.
JN
September 10, 2017 v 8.54
Objektivním rozumem přes Kanta k šaríe :-)
Mám pocit, že i Kant si liboval ve "shodě názorů" (Sobota, 9.Září 2017, 11:06:57) a patrně shodně s panem Poláčkem se domníval, že k té shodě názorů vlastně stačí docela málo. A že když k té shodě nakonec dojde, může být rozum spolehlivým vodítkem mravního jednání.
Co mě však udivuje je to, že případný stoupenec práva šaría by jistě mohl být i horlivým stoupencem Kantova kategorického imperativu (alespoň jedné z jeho formulací), neboť za onou maximou, podle které má jednat a od které má zároveň chtít, aby se stala obecným zákonem, si velmi snadno může tu šaríu představit:
"Jednej jen podle té šaríi, od níž můžeš zároveň chtít, aby se stala obecným zákonem."
Jak tedy vidíme, čistý rozum nás nakonec dovedl k naprosté shodě názorů i s radikálními muslimy.
Co mě však udivuje je to, že případný stoupenec práva šaría by jistě mohl být i horlivým stoupencem Kantova kategorického imperativu (alespoň jedné z jeho formulací), neboť za onou maximou, podle které má jednat a od které má zároveň chtít, aby se stala obecným zákonem, si velmi snadno může tu šaríu představit:
"Jednej jen podle té šaríi, od níž můžeš zároveň chtít, aby se stala obecným zákonem."
Jak tedy vidíme, čistý rozum nás nakonec dovedl k naprosté shodě názorů i s radikálními muslimy.
IH
Názory, jež v diskusích prezentuje pan Poláček, mi jsou často blízké a i ty, o nichž to až tak neplatí, beru i s jejich vysvětlením opravdu vážně. Všiml jsem si samozřejmě, že také pan Poláček řadu mých poznámek zde kvitoval, příp. rozvinul. Je faktem, že minimum, které (prý) stačí k pochopení a přiblížení jeho myšlení, se tak nějak od sebe a pro sebe snažím splňovat a naplňovat.
Nicméně soudím, že k názorové blízkosti a souhlasu je třeba něčeho o dost specifičtějšího a subtilnějšího. Občas si vyplním třeba na iDnes test, ke kterému politickému subjektu (politikovi) mám nejblíže. Většinou mi vychází poměrně malá shoda a ne právě nejbližší (mnou oceňovaný) subjekt nebo jedinec. A tak to je. Dokonce i na DR existují jakési zárodky spojenectví a bloků, někdo má sklon k uhlazující diplomatičnosti, někdo k břitkosti. Někdy jsme dílčím postojem asi každého z nás překvapováni, neboť se v diskusi na dálku poznáváme pomaleji. Teprve kdybychom si vyplnili obsáhlý a dobře sestavený test názorové blízkosti, koukali bychom, kdo že nám to vyšel nejbližší.
K souznění v přístupech, způsobu uvažování, prioritách, konkrétních názorech je třeba mít leccos společného a konvergentního, také vzájemný respekt, ba úctu, také vliv a čas na "obroušení hran" a v posledku i štěstí na sebe navzájem.
Nicméně soudím, že k názorové blízkosti a souhlasu je třeba něčeho o dost specifičtějšího a subtilnějšího. Občas si vyplním třeba na iDnes test, ke kterému politickému subjektu (politikovi) mám nejblíže. Většinou mi vychází poměrně malá shoda a ne právě nejbližší (mnou oceňovaný) subjekt nebo jedinec. A tak to je. Dokonce i na DR existují jakési zárodky spojenectví a bloků, někdo má sklon k uhlazující diplomatičnosti, někdo k břitkosti. Někdy jsme dílčím postojem asi každého z nás překvapováni, neboť se v diskusi na dálku poznáváme pomaleji. Teprve kdybychom si vyplnili obsáhlý a dobře sestavený test názorové blízkosti, koukali bychom, kdo že nám to vyšel nejbližší.
K souznění v přístupech, způsobu uvažování, prioritách, konkrétních názorech je třeba mít leccos společného a konvergentního, také vzájemný respekt, ba úctu, také vliv a čas na "obroušení hran" a v posledku i štěstí na sebe navzájem.
JN
Myslím, že jde o to, zda někdy až zbožňovaný "objektivní" rozum nepřekračuje v některých oblastech (například umění, etika) své kompetence.
Objektivní rozum je vlastně symbol...
Objektivní rozum je vlastně symbol...
JP
September 10, 2017 v 11.38
Ano, paní Hájková, jednalo se spíše o toho Husa.
September 10, 2017 v 11.55
Ale měl Hus pravdu? Podle toho, že ho upálili, se to přece nepozná.
September 10, 2017 v 12.06
V něčem pravdu měl a v něčem neměl. Ale byl pravdivý v tom, že si stál za svým přesvědčením.
JN
September 10, 2017 v 12.15
Obával bych se, že stát si za svým přesvědčením je něco jiného
než být pravdivý.
Anebo pak i sebevražední atentátníci jsou pravdiví - také si přece stojí za svým přesvědčením.
Anebo pak i sebevražední atentátníci jsou pravdiví - také si přece stojí za svým přesvědčením.
JP
Pane Kubičko, kdyby se jednalo o nějaké dílo hudební, pak bych se v žádném případě neodvažoval vyslovovat o něm soudy natolik kategorické: v této oblasti nejenže nejsem vzdělán, ale nemám tu ani žádné hlubší vlastní zkušenosti a poznatky.
Poněkud jiné je to v oblasti umění výtvarného; přiznávám, že ani v tomto oboru nemám žádného speciálního vzdělání, ale určitou zkušenost ohledně toho, co jsem v obdobném hovoru s paní Zemanovou nazval "dešifrováním uměleckého sdělení" jsem si postupem času zde snad přece jenom vypracoval. A kromě toho - jestliže příslušné odborné vzdělání nemám sám, pak jinak je tomu u jednoho dobrého známého, který sám umění studoval, a jmenovitě v oblasti výtvarného umění je opravdu znalý daného předmětu. A jeho umělecké soudy se z nějakých 95 - 98 procent kryjí s mými vlastními. Včetně i toho MIchaelangela.
Píšete, že se jmenovitě s tímto soudem ocitám v rozporu s míněním naprosté většiny odborníků.
Pane Kubičko, kdyby se jednalo o oblast fyziky, chemie nebo biologie, to jest jakékoli exaktní vědy - pak se skutečně víceméně spolehnu na mínění daných odborníků (odhlédnouc nyní od toho, že ti sami ne tak zcela zřídka zastávají názory a soudy zcela protikladné).
Jenže: čím více opouštíme pole věd exaktních, a čím více se dostáváme do oblastí, kde není nic jisté, kde tedy naprosto nepostačí jenom nějaká naučená čistě faktografická znalost, nýbrž kde je nutno vypracovat si doslova a do písmene "cit pro věc" - tím pochybnější a méně spolehlivé jsou soudy právě takovýchto "odborníků", jejichž odbornost spočívá právě v tom, že v příslušných vzdělávacích zařízeních prošli u r č i t o u výukou, to jest osvojili si tam zcela specifický, standardizovaný, kanonizovaný způsob, jak na věci nahlížet, jak je hodnotit.
Vzpomeňme si jenom, jaké to bylo, když svého času vystoupili impresionisté: veškerou tou tehdejší "odbornou veřejností" byli odsouzeni, odvrhnuti, vysmíváni - jenom proto že se svým novátorským počinem nevešli do ustálených myšlenkových struktur pánů profesorů a jiných znalců.
Pane Kubičko, říká Vám něco německý pojem "Professorenkunst"? Profesorské umění? Ano, tito páni profesoři dokáží naprosto precizně odůvodnit, proč ve svých vlastních výtvorech tady udělali tuto křivku a tady zase tamtu přímku - jenomže to jejich dílo je vnitřně naprosto mrtvé, strnulé, bez ducha a bez invence.
Umění, pane Kubičko, to se prostě nikdy nevejde do žádných profesorských pouček a myšlenkových schémat.
Ale budiž, podám teď příklad z oboru, ve kterém přece jenom něco nastudováno mám. Vezměme třeba takový marxismus: troufám si tvrdit, že z každých deseti "odborníků", kteří se Marxem zabývají a o něm píší odborné studie, devět jich vůbec nedokázalo proniknout k samému jádru jeho učení, jeho obrazu člověka a jeho světa. Svého času jsem v mnichovské univerzitní knihovně vídával spisy jednoho takového "odborníka", jeho komentáře k Marxovi tam plnily celé dlouhé knižní regály - ale když se člověk podíval dovnitř, bylo víceméně už napohled jasné: tento člověk nepochopil naprosto nic. Zdálo by se to neuvěřitelné, ale je tomu skutečně tak.
Pochopit Marxe, k tomu totiž naprosto nepostačí jenom pouhé znalosti faktografické; k tomu je zapotřebí něco daleko více, je k tomu zapotřebí dokázat se oprostit od běžného, tzv. "přirozeného" pohledu na věci, a je nutno si vypracovat pohled zcela nový. A to samé platí stejně tak i o oblasti umění. Žádná, naprosto žádná "odbornost" či "znalost" v chápání umění nepomůže tomu, kdo zůstane stát jenom v říši viditelného, a nedokáže pohlédnout za tento optický povrch.
Ostatně, pane Kubičko, v časech řecké antiky ještě nebyli žádní "znalci", žádní profesoři umění; má to snad znamenat, že v té době nebyl nikdo, kdo by byl schopen odpovědně rozlišit umění pravého od umění zdánlivého?
Platón například vyjádřil kritiku na řeckých sochách (ano, na těch, která naše moderní doba tak nekriticky obdivuje) - za to, že jejich tvůrci své dílo po dokončení jeho (bezpochyby dokonalých) forem ho následně ještě "vylepší" neuvěřitelně strakatými barvami, tím že do očí jim vlepí drahokamy, aby to na diváka působilo "onačejším" dojmem. A Platón se ptá, proč nebylo možno zůstat u oné o sobě dokonalé, ale střízlivé formy, a jaký pak umělecký smysl má mít tato následná kýčovitá "výzdoba", zaměřená jenom na povrchní smysly nenáročného publika.
A to je ostatně přesně to, co já vytýkám Michaelangelovi: že opustil vnitřní krásu díla, a na místo toho všechno své úsilí zaměřil jenom na laciný vnějškový efekt.
Pane Kubičko, i když nemám žádné speciální vzdělání v oblasti umění, jedno si přece jenom troufám rozlišovat dosti spolehlivě (a to jak v oblasti umění, tak i v jiných oblastech lidského konání): totiž jestli dané dílo (a jeho tvůrce) jde skutečně do hloubky, ke skryté podstatě věci, anebo ale jestli jenom ulpívá na povrchu, v honbě za laciným a povrchním efektem.
Takže, tolik asi k dané záležitosti.
Poněkud jiné je to v oblasti umění výtvarného; přiznávám, že ani v tomto oboru nemám žádného speciálního vzdělání, ale určitou zkušenost ohledně toho, co jsem v obdobném hovoru s paní Zemanovou nazval "dešifrováním uměleckého sdělení" jsem si postupem času zde snad přece jenom vypracoval. A kromě toho - jestliže příslušné odborné vzdělání nemám sám, pak jinak je tomu u jednoho dobrého známého, který sám umění studoval, a jmenovitě v oblasti výtvarného umění je opravdu znalý daného předmětu. A jeho umělecké soudy se z nějakých 95 - 98 procent kryjí s mými vlastními. Včetně i toho MIchaelangela.
Píšete, že se jmenovitě s tímto soudem ocitám v rozporu s míněním naprosté většiny odborníků.
Pane Kubičko, kdyby se jednalo o oblast fyziky, chemie nebo biologie, to jest jakékoli exaktní vědy - pak se skutečně víceméně spolehnu na mínění daných odborníků (odhlédnouc nyní od toho, že ti sami ne tak zcela zřídka zastávají názory a soudy zcela protikladné).
Jenže: čím více opouštíme pole věd exaktních, a čím více se dostáváme do oblastí, kde není nic jisté, kde tedy naprosto nepostačí jenom nějaká naučená čistě faktografická znalost, nýbrž kde je nutno vypracovat si doslova a do písmene "cit pro věc" - tím pochybnější a méně spolehlivé jsou soudy právě takovýchto "odborníků", jejichž odbornost spočívá právě v tom, že v příslušných vzdělávacích zařízeních prošli u r č i t o u výukou, to jest osvojili si tam zcela specifický, standardizovaný, kanonizovaný způsob, jak na věci nahlížet, jak je hodnotit.
Vzpomeňme si jenom, jaké to bylo, když svého času vystoupili impresionisté: veškerou tou tehdejší "odbornou veřejností" byli odsouzeni, odvrhnuti, vysmíváni - jenom proto že se svým novátorským počinem nevešli do ustálených myšlenkových struktur pánů profesorů a jiných znalců.
Pane Kubičko, říká Vám něco německý pojem "Professorenkunst"? Profesorské umění? Ano, tito páni profesoři dokáží naprosto precizně odůvodnit, proč ve svých vlastních výtvorech tady udělali tuto křivku a tady zase tamtu přímku - jenomže to jejich dílo je vnitřně naprosto mrtvé, strnulé, bez ducha a bez invence.
Umění, pane Kubičko, to se prostě nikdy nevejde do žádných profesorských pouček a myšlenkových schémat.
Ale budiž, podám teď příklad z oboru, ve kterém přece jenom něco nastudováno mám. Vezměme třeba takový marxismus: troufám si tvrdit, že z každých deseti "odborníků", kteří se Marxem zabývají a o něm píší odborné studie, devět jich vůbec nedokázalo proniknout k samému jádru jeho učení, jeho obrazu člověka a jeho světa. Svého času jsem v mnichovské univerzitní knihovně vídával spisy jednoho takového "odborníka", jeho komentáře k Marxovi tam plnily celé dlouhé knižní regály - ale když se člověk podíval dovnitř, bylo víceméně už napohled jasné: tento člověk nepochopil naprosto nic. Zdálo by se to neuvěřitelné, ale je tomu skutečně tak.
Pochopit Marxe, k tomu totiž naprosto nepostačí jenom pouhé znalosti faktografické; k tomu je zapotřebí něco daleko více, je k tomu zapotřebí dokázat se oprostit od běžného, tzv. "přirozeného" pohledu na věci, a je nutno si vypracovat pohled zcela nový. A to samé platí stejně tak i o oblasti umění. Žádná, naprosto žádná "odbornost" či "znalost" v chápání umění nepomůže tomu, kdo zůstane stát jenom v říši viditelného, a nedokáže pohlédnout za tento optický povrch.
Ostatně, pane Kubičko, v časech řecké antiky ještě nebyli žádní "znalci", žádní profesoři umění; má to snad znamenat, že v té době nebyl nikdo, kdo by byl schopen odpovědně rozlišit umění pravého od umění zdánlivého?
Platón například vyjádřil kritiku na řeckých sochách (ano, na těch, která naše moderní doba tak nekriticky obdivuje) - za to, že jejich tvůrci své dílo po dokončení jeho (bezpochyby dokonalých) forem ho následně ještě "vylepší" neuvěřitelně strakatými barvami, tím že do očí jim vlepí drahokamy, aby to na diváka působilo "onačejším" dojmem. A Platón se ptá, proč nebylo možno zůstat u oné o sobě dokonalé, ale střízlivé formy, a jaký pak umělecký smysl má mít tato následná kýčovitá "výzdoba", zaměřená jenom na povrchní smysly nenáročného publika.
A to je ostatně přesně to, co já vytýkám Michaelangelovi: že opustil vnitřní krásu díla, a na místo toho všechno své úsilí zaměřil jenom na laciný vnějškový efekt.
Pane Kubičko, i když nemám žádné speciální vzdělání v oblasti umění, jedno si přece jenom troufám rozlišovat dosti spolehlivě (a to jak v oblasti umění, tak i v jiných oblastech lidského konání): totiž jestli dané dílo (a jeho tvůrce) jde skutečně do hloubky, ke skryté podstatě věci, anebo ale jestli jenom ulpívá na povrchu, v honbě za laciným a povrchním efektem.
Takže, tolik asi k dané záležitosti.
JP
September 10, 2017 v 12.19
Ostatně, pane Kubičko, jestliže mi "doporučujete" abych prostě přiznal že se mi Michaelangolovy obrazy nelíbí, abych tedy doznal že se jedná jenom o mou čistě vlastní předpojatost - domnívám se že jsem vyjmenoval dostatek věcných argumentů ve prospěch mého názoru a mého úsudku. Samozřejmě, tyto argumenty můžete odmítnout; ale pokud je paušálně zavrhnete bez předložení vlastních protiargumentů ve věci samé, pak daleko spíše naopak Vy sám se octnete v podezření, že z Vás hovoří pouhá osobní zaujatost.
September 10, 2017 v 12.33
Jenže je rozdíl v tom, JAK se za svým přesvědčením stojí, pane Nusharte.
Zda přitom zabíjím jenom sebe nebo taky druhé.
Já vím, vy mi řeknete, že po jeho smrti vznikly husitské války, které měly mnoho obětí. To je pravda,, jenomže je naivní myslet si, že neměly žádnou jinou příčinu než to, že Hus si stál za svým přesvědčením.
To by pak člověk nemohl žádné přesvědčení mít, kdyby se musel pořád starat, aby tím svým přesvědčením nikoho "nenakazil".
Zda přitom zabíjím jenom sebe nebo taky druhé.
Já vím, vy mi řeknete, že po jeho smrti vznikly husitské války, které měly mnoho obětí. To je pravda,, jenomže je naivní myslet si, že neměly žádnou jinou příčinu než to, že Hus si stál za svým přesvědčením.
To by pak člověk nemohl žádné přesvědčení mít, kdyby se musel pořád starat, aby tím svým přesvědčením nikoho "nenakazil".
MP
Ano, vyjmenoval. Dost na to, aby bylo zřejmé, že umělecké dílo měříte intelektuálními kriterii, nikoliv mírou uměleckou. Že by se Vám Michelangelo zalíbil jen tehdy, pokud by páchal svá díla jako intelektuální (či filosofický) kýč.
JN
Husova postoje si vážím.
September 10, 2017 v 14.28
Dovedu si psychologicky vysvětlit, proč pokládáte hlubokou úzkost ve výrazu Michelangelových postav za prázdnotu. Michelangelovy ´vize jsou děsivé a až nestvůrné, je těžké je přijmout, racionálně se pojmout nedají, to pan Profant říká přesně..
Je opravdu podivné, že takováto vize je v centru katoilckého Říma i evropského umění. Je to dílo vášnivě věřícího křesťana, na to bych nezapomínal.
Je opravdu podivné, že takováto vize je v centru katoilckého Říma i evropského umění. Je to dílo vášnivě věřícího křesťana, na to bych nezapomínal.
JN
Vím, že shoda vnitřního přesvědčení s vnějším postojem se může označovat jako "pravdivost". Někdy to ale může být zavádějící.
September 10, 2017 v 15.34
Máte pravdu, protože člověk, který sděluje druhým své vnitřní přesvědčení, se může jednoduše mýlit. On sice nelže (neboť je upřímný), ale mýlí se, protože objektivní pravda je něco jiného.
PM
September 11, 2017 v 12.22
Ještě pane Poláčku k otázce co lze očekávat od Skalického desatera
Víme co lze očekávat
- od obhájců katolicismu bavorského typu
- od obhájců mezináboženského dialogu liberálního katolicismu
Přestože jde o protagonisty pozitivistického myšlení je jejich principiálně dogmatické pojetí společensko-historických procesů ve svém výsledku setsakra odlišné.............
bych na obhajobu významu reformátorů - nejen Hanze Kuenga a Karla Skalického - dodal.
- od obhájců katolicismu bavorského typu
- od obhájců mezináboženského dialogu liberálního katolicismu
Přestože jde o protagonisty pozitivistického myšlení je jejich principiálně dogmatické pojetí společensko-historických procesů ve svém výsledku setsakra odlišné.............
bych na obhajobu významu reformátorů - nejen Hanze Kuenga a Karla Skalického - dodal.
JP
Pane Kubičko: prošlo mi rukama opravdu nemalé množství starých středověkých tisků, kde se v příslušných ilustracích k nim zrcadlila skutečná hrůza tehdejšího člověka před zásvětím, zánikem, celou škálou hrůz pekelných i očistných. Pomineme-li určitou vizuální naivitu některých až příliš naturalisticky vyvedených scén, pak zde bylo možno skutečně nahlédnout do fobií, strachů a děsů tehdejšího člověka (a tyto výjevy mimochodem v lecčem předznamenaly novodobý surrealismus).
Ale Michealangelo?... Nějaká "děsivost"? - Naprostá plochost, ty jeho výjevy nestojí za více nežli pokrčení ramen, jakýkoli dojem je zde jen čistě vnějškový.
Pan Profant: ano, je skutečností, že já obsah a ideu uměleckých děl hodnotím vždy s hlediska jejich vnitřního sdělení, a tedy "filozoficky". Ale že bych přitom přehlížel jejich stránku uměleckou - kdyby tomu tak bylo, pak by mi naopak naprosto nic nebránilo beze všeho akceptovat právě MIchaelangela, s tím že on zde bezpochyby nějaké to teologicko-filozofické sdělení má. To co mu vytýkám je právě naprostá absence skutečné uměleckosti jeho podání daných témat.
Ale Michealangelo?... Nějaká "děsivost"? - Naprostá plochost, ty jeho výjevy nestojí za více nežli pokrčení ramen, jakýkoli dojem je zde jen čistě vnějškový.
Pan Profant: ano, je skutečností, že já obsah a ideu uměleckých děl hodnotím vždy s hlediska jejich vnitřního sdělení, a tedy "filozoficky". Ale že bych přitom přehlížel jejich stránku uměleckou - kdyby tomu tak bylo, pak by mi naopak naprosto nic nebránilo beze všeho akceptovat právě MIchaelangela, s tím že on zde bezpochyby nějaké to teologicko-filozofické sdělení má. To co mu vytýkám je právě naprostá absence skutečné uměleckosti jeho podání daných témat.
JP
Pane Petrasku, myslím že pro tentokrát jste to vystihl naprosto dokonale.
Veškerá tristnost tohoto světa vyplývá totiž snad ze všeho nejvíc právě z toho, že my už předem naprosto přesně víme, co od koho můžeme očekávat.
S trochou zkušenosti je u většiny aktérů jakéhokoli veřejného disputu už po několika prvních větách možno téměř s určitostí rozpoznat, na jaké straně stojí, jaké názory vyznává, a jaká tvrzení a argumenty je od něj možno očekávat. Každý je uzavřen v té své vlastní škatulce, a vůbec se ani nenamáhá z ní vylézt ven. Naopak, ještě je hrdý na tu svou fixaci na ten jeden jediný názor, na ten jeden jediný úhel pohledu; a domnívá se, že si s tímto jediným náhledem vystačí pohodlně pro celý život.
Stanislav Lem v jedné ze svých vědeckofantastických povídek vylíčil situaci, kdy - někdy v daleké budoucnosti - byl na jedné mimozemské výzkumné stanici podniknut experiment: vzali genetický materiál jednoho vědce, a toho pak rozklonovali do třiceti naprosto identických exemplářů. Ten jediný rozdíl byl v tom, že každý z nich byl naučen či naprogramován na jeden specifický vědecký heuristický model. A pak je nechali dělat společný výzkum, s tím že každý do něj vnese ten svůj specifický, specializovaný náhled. Každý z nich byl tedy svým způsobem jenom jakýmsi vědeckým robotem, naprogramovaným na jednu jedinou dimenzi myšlení.
Někdy se zdá, že současný člověk je právě přesně tohle. Každý si jede jenom podle toho svého jednoho jediného programu; stále to samé, a není tu nic, co by mohlo vnést do veřejné diskuse nějaký nový prvek, nějaké překvapení; co by mohlo být opravdovou výzvou pro lidského ducha. Jenom se neustále dokola srážejí beraní hlavy, každá tím svým jedním směrem.
Mimochodem, v tom Lemově příběhu to nakonec nedopadlo nijak dobře: ti vědci (kteří vlastně byli všichni klonoví bratři) se postupem času začali vraždit mezi sebou navzájem. Nedokázali snést ten pocit, že každý z nich je naprosto zaměnitelný se všemi ostatními, a že to jediné co je odlišuje je ten naprogramovaný specifický výkladový vzorec.
Veškerá tristnost tohoto světa vyplývá totiž snad ze všeho nejvíc právě z toho, že my už předem naprosto přesně víme, co od koho můžeme očekávat.
S trochou zkušenosti je u většiny aktérů jakéhokoli veřejného disputu už po několika prvních větách možno téměř s určitostí rozpoznat, na jaké straně stojí, jaké názory vyznává, a jaká tvrzení a argumenty je od něj možno očekávat. Každý je uzavřen v té své vlastní škatulce, a vůbec se ani nenamáhá z ní vylézt ven. Naopak, ještě je hrdý na tu svou fixaci na ten jeden jediný názor, na ten jeden jediný úhel pohledu; a domnívá se, že si s tímto jediným náhledem vystačí pohodlně pro celý život.
Stanislav Lem v jedné ze svých vědeckofantastických povídek vylíčil situaci, kdy - někdy v daleké budoucnosti - byl na jedné mimozemské výzkumné stanici podniknut experiment: vzali genetický materiál jednoho vědce, a toho pak rozklonovali do třiceti naprosto identických exemplářů. Ten jediný rozdíl byl v tom, že každý z nich byl naučen či naprogramován na jeden specifický vědecký heuristický model. A pak je nechali dělat společný výzkum, s tím že každý do něj vnese ten svůj specifický, specializovaný náhled. Každý z nich byl tedy svým způsobem jenom jakýmsi vědeckým robotem, naprogramovaným na jednu jedinou dimenzi myšlení.
Někdy se zdá, že současný člověk je právě přesně tohle. Každý si jede jenom podle toho svého jednoho jediného programu; stále to samé, a není tu nic, co by mohlo vnést do veřejné diskuse nějaký nový prvek, nějaké překvapení; co by mohlo být opravdovou výzvou pro lidského ducha. Jenom se neustále dokola srážejí beraní hlavy, každá tím svým jedním směrem.
Mimochodem, v tom Lemově příběhu to nakonec nedopadlo nijak dobře: ti vědci (kteří vlastně byli všichni klonoví bratři) se postupem času začali vraždit mezi sebou navzájem. Nedokázali snést ten pocit, že každý z nich je naprosto zaměnitelný se všemi ostatními, a že to jediné co je odlišuje je ten naprogramovaný specifický výkladový vzorec.
JP
Včera zde bylo umístěno několik příspěvků či úvah na téma oněch kritérií které jsem - víceméně bez nějakého hlubšího úmyslu - vytyčil jako ta, která já pokládám za platná a základní na cestě k pravdivému poznání věcí našeho světa.
Včera jsem už na tyto poznámky nijak nereagoval, věnoval jsem se napřed aktuálnějším věcem. Ale mezitím jsem si uvědomil: toto téma je samo o sobě vlastně opravdu dosti zásadní. Klíčové pro rozpoznání toho, kde kdo z nás vlastně stojí, a kam směřuje. A jaké má pro to své směřování oprávnění a argumenty.
Rozhodl jsem se proto, že se dané téma přece jenom snad spíše pokusím zpracovat do samostatného textu. Pokud se mi to podaří a pokud ho redakce přijme, měl by mít ten samý název jako zde: "Spřízněni volbou".
Včera jsem už na tyto poznámky nijak nereagoval, věnoval jsem se napřed aktuálnějším věcem. Ale mezitím jsem si uvědomil: toto téma je samo o sobě vlastně opravdu dosti zásadní. Klíčové pro rozpoznání toho, kde kdo z nás vlastně stojí, a kam směřuje. A jaké má pro to své směřování oprávnění a argumenty.
Rozhodl jsem se proto, že se dané téma přece jenom snad spíše pokusím zpracovat do samostatného textu. Pokud se mi to podaří a pokud ho redakce přijme, měl by mít ten samý název jako zde: "Spřízněni volbou".
+ Další komentáře