O Bohu, protože o člověku
Ivan ŠtampachIvan Štampach recenzuje knihu Josefa B. Solovějčika, u nás málo známého, ale pronikavého židovského myslitele. Autor uvažuje člověka v jeho racionální i spirituální dimenzi a představuje duchovní témata bez nánosu církevního dogmatismu.
Máme-li trochu vnitřní vnímavosti, nechceme se omezit na povrch života a světa, a toužíme po transcendenci. Potřebujeme přesáhnout to, co je dáno, co nás určuje. Hned se však nabízí náboženství, a to odpuzuje. Nejen tím, jak je zneužíváno, jak je převlekem represivní politiky, ale i svou podstatou. Odrazuje hledače hlubin a výšin života už tím, že člověka odcizuje jemu samému. To nejlepší z člověka promítá do nedosažitelné výšiny nebo vzdálenosti v čase a do postavy absolutistického Vládce.
Dnešní možnosti volného hledání a nezávislého vyjadřování umožňují jít za hranice nekrofilního, autoritativního náboženství, jak o tom mluví německý filosof židovského původu Erich Fromm, který oceňuje náboženství humanistické a biofilní a hlásí se k neteistické mystice.
Hledání spirituality v době zvetšelých církví
Frommův židovský současník Josef Dov (Bar) ha-Levi Solovějčik (1903 až 1993) nepotřeboval inspiraci u Karla Marxe a Sigmunda Freuda a přinesl si s sebou ve třicátých letech do politického a intelektuálního světa New Yorku zkušenost z východní Evropy.
×
Diskuse
JP
August 6, 2017 v 12.08
Vztah víry k jejím závazným článkům respektive dogmatům je v principu vztah nepřímé úměry: čím více otevřenosti, čím více svobody, čím více volnomyšlenkářství - tím méně síly má ten původní impuls, a tedy víra sama.
Nedá se nic dělat, ale je tomu tak.
Nedá se nic dělat, ale je tomu tak.
August 6, 2017 v 13.11
Svoboda tak jako nevylučuje věrnost a stálost, nevylučuje ani víru, pane Poláčku.
Já už jsem si knížku objednala. Zajímají mě ty dva druhy lidí.
Já už jsem si knížku objednala. Zajímají mě ty dva druhy lidí.
To byste, pane Poláčku, Solovějčikovi těžko vysvětlil. Judaismus nemá žádné závažné články víry ani dogmata.
ŠŠ
domnívám se, že Ivanem Štampachem recenzovaný autor neměl na mysli dva druhy lidí, ale dva aspekty, jež lze nalézt v každém z nás: aspekt osamělého, odvrženého a odmítnutého člověka a zároveň aspekt tvůrčího, silného jedince. O tom, v jakém poměru se oba aspekty nacházejí (jsou vzájemně vyrovnané či jeden z nich převládá), bychom mohli nejspíš uvazovat podle způsobu činností, podle toho, jakou povahu mají skutky každé osobnosti.
August 6, 2017 v 18.41
To jsem si nevymyslela já, paní Šprynarová. To výslovně uvádí Kosmas v anotaci ke knize: https://www.kosmas.cz/knihy/170049/osamely-clovek-viry/
Dva druhy člověka, popřípadě dva typy osobnosti.
Je možné, že jedinec do jisté míry zahrnuje obojí. Ale je taky pravděpodobné, že bude mít blíž buď k jednomu nebo k druhému typu.
Dva druhy člověka, popřípadě dva typy osobnosti.
Je možné, že jedinec do jisté míry zahrnuje obojí. Ale je taky pravděpodobné, že bude mít blíž buď k jednomu nebo k druhému typu.
August 7, 2017 v 0.10
Až to udete číst - dá se to přččíst za jeden volký den, dojdete před kocem, tak ve třech čtvrtinách k tomu, že Adam I a Adam II je jedna a tatáž bytost. A poud se jednoho dostává málo, otřebujeme vyvženífruhým. Např. zcela v rabínově v linii: - jsme J /jeden, a pokud bychom nypř.byli příliš opuštění, toužící, pasivní, měkcí, oddaní a poslušní, musíme si vzpomenout na Adama z 1. katoly knihy Beřešit (tedy Genesis) aodvážně zvednou hlavu, prověřovt adůvěřovat, analyzovat a ovládat. Nacházet božstvo spíš v sobě. Okouzlilo mě, že to k životu oboje patří. .
Až to udete číst - dá se to přččíst za jeden volký den - dojdete před kocem, tak ve třech čtvrtinách k tomu, že Adam I. a Adam II. je jedna a tatáž bytost. A pokud se jednoho dostává málo, otřebujeme vyvážení druhým. Např. zcela v rabínově v linii. pokud bychom např.byli příliš opuštění, toužící, pasivní, měkcí, oddaní a poslušní, měli bychom si vzpomenout na Adama z 1. katoly knihy Beřešit (tedy Genesis) a odvážně zvednou hlavu, prověřovt a důvěřovat, analyzovat a ovládat. Nacházet božstvo třeba předsebou, ale rovněž v sobě. Okouzlilo mě, že to k životu oboje patří.
JP
August 7, 2017 v 11.14
Že by judaismus jako takový neměl žádné závazné články víry, to se asi takto nedá říci, pane Štampachu (co třeba takové Desatero?..). Asi jste měl na mysli, že judaismus nemá žádnou oficiální i n s t a n c i, která by mohla - jako to činí katolický papež - vydávat závazná rozhodnutí o víře.
August 7, 2017 v 12.16
Já bych řekla, že Desatero vyzývá k tomu, jak žít, tedy co v životě dělat, popřípadě co nedělat.
Zatímco články víry jsou něco jako předpis, čemu se má věřit, respektive vyznání víry (například křesťanské Krédo).
Rozdíl tkví i v tom, že Desatero, jakožto zjevený zákon, přinesl Izraeli Mojžíš, tedy prorok, zatímco články víry stanovila (dohodla se na nich) církev (církve).
Zatímco články víry jsou něco jako předpis, čemu se má věřit, respektive vyznání víry (například křesťanské Krédo).
Rozdíl tkví i v tom, že Desatero, jakožto zjevený zákon, přinesl Izraeli Mojžíš, tedy prorok, zatímco články víry stanovila (dohodla se na nich) církev (církve).
JP
August 8, 2017 v 12.00
Kdo a jak to stanovil, to už je celkem vedlejší, paní Hájková.
Ještě jednou jádro mé myšlenky: zdá se, že čím je která věrouka rigidnější, čím více, striktněji a závazněji svým věřícím předepisuje co je správné a co je špatné, tím silnější, závažnější, dominantnější je.
A tedy naopak: čím je která věrouka liberálnější, čím více dává jednotlivci volnost hledat své vlastní výklady - tím více ztrácí na své síle.
To je opravdu něco zcela jiného, než to jestli zde existuje nějaký oficiální orgán věrouky. Krátce řečeno: to že není daná víra ovládána jediným centrem moci, nýbrž zde o závazný výklad soupeří dvě nebo tři o r t o d o x n í skupiny či směry, to ještě samo o sobě neznamená že by ona věrouka ve svém jádru byla liberální.
Zásadní problém je totiž v tom, že čím liberálnější je věrouka, tím větší prostor je v ní pro hledání, ale i tápání, a nakonec pochybnosti všeho druhu. A tedy nakonec pochybnosti i o vlastních základech této víry. A víra a pochybnost - to jsou přesně ty dva momenty, které se snášejí ze všeho nejméně.
Ještě jednou jádro mé myšlenky: zdá se, že čím je která věrouka rigidnější, čím více, striktněji a závazněji svým věřícím předepisuje co je správné a co je špatné, tím silnější, závažnější, dominantnější je.
A tedy naopak: čím je která věrouka liberálnější, čím více dává jednotlivci volnost hledat své vlastní výklady - tím více ztrácí na své síle.
To je opravdu něco zcela jiného, než to jestli zde existuje nějaký oficiální orgán věrouky. Krátce řečeno: to že není daná víra ovládána jediným centrem moci, nýbrž zde o závazný výklad soupeří dvě nebo tři o r t o d o x n í skupiny či směry, to ještě samo o sobě neznamená že by ona věrouka ve svém jádru byla liberální.
Zásadní problém je totiž v tom, že čím liberálnější je věrouka, tím větší prostor je v ní pro hledání, ale i tápání, a nakonec pochybnosti všeho druhu. A tedy nakonec pochybnosti i o vlastních základech této víry. A víra a pochybnost - to jsou přesně ty dva momenty, které se snášejí ze všeho nejméně.
Já nevěřím v konkrétní věrouku konkrétního směru ani skupiny, i když se podle možností snažím být "v obraze", číst křesťanskou nebo židovskou literaturu a prameny (tedy především Bibli) a porozumět jim svým vlastním rozumem. To by měl ostatně dělat každý křesťan, pokud není pasivní, nespokojuje se jen s návštěvou kostela a bohoslužeb, ale chce se dostat někam dál.
Nic pro mě není závazné, pokud sama necítím, že se s tím mohu ztotožnit. Snažím se hledat a chápat, co po mně Bůh vlastně chce, co ode mě očekává. Věřím jemu samotnému, ne nějakému souboru pouček.
Nic pro mě není závazné, pokud sama necítím, že se s tím mohu ztotožnit. Snažím se hledat a chápat, co po mně Bůh vlastně chce, co ode mě očekává. Věřím jemu samotnému, ne nějakému souboru pouček.
ŠŠ
August 8, 2017 v 14.54
V duchu knihy, nabídnuté k prostudování, je možná následující úvaha:
Jestliže lidé, kteří se snaží hledat a chápat, co po nich Bůh vlastně chce a pokud necítí, že se s tím mohou ztotožnit, není to pro ně závazné, pak se tito lidé vlastně snaží hledat a chápat, co chce po nich jejich lidskost a řídit se tímto poznáním.
Jestliže by maximálně rozvinutá lidskost znamenala totéž, co božství, pak by to patrně odpovídalo autorově myšlence, že člověk, který je se vším všudy plně lidský, je vlastně božský - jak kdysi napsal zde http://denikreferendum.cz/clanek/18571-zakleti-v-mytech
+ Další komentáře