Odcházení Dorothee Sölleové

Ivan Štampach komentuje knihu slavné teoložky Dorothee Sölleové, která během svého života propojovala víru se sociální angažovaností. Ve svém posledním díle tematizuje otázku odchodu ze života.

Kritické myšlení demaskuje náboženství jako útěchu před krutými aspekty života. Nutno uznat, že náboženství, pokud nejde jen o převlečenou politiku a pokud je skutečným prožitkem, má co dělat s naší pomíjivostí a konečností. Náboženství odpovídá na otázky bolesti a utrpení. Nepotřebuje si zastírat smrtelnost, jak to činí moderní sekulární kultura, která zavírá oči před smrtí a posílá lidi umřít tak, aby jejich poslední utrpení nenastalo před zraky ostatních.

Pokud náboženství konstruuje scénáře pro pokračování života po smrti v nových kulisách, může být posouzeno jako planá útěcha, jako iluze vytvořená strachem z bolesti. Strachem z toho, že ztrácím sebevládu a rozhodují o mně neosobní přírodní síly.

Pro někoho má scénář podobu dvou konečných a pro některé navíc jednoho přechodného stavu duše oddělené od těla. Pro jiné následuje spánek a po něm probuzení k soudu, a pak možná definitivní konec nebo požehnání budoucího věku. Jiní procházejí bardy, než se znovu vrátí do samsáry, pokud nespočinuli v čistém beztvarém světle, a ještě jiní se přerozují okamžitě, nebo definitivně vyvanou a proud životů se jich už netýká.

Biofilní prožívání
Německá evangelická teoložka Dorothee Sölleová (1929–2003) nabízí jinou perspektivu. Činí to v nedávno česky vydané nedokončené publikaci, již psala v posledních týdnech života. Poslední řádky napsala dva dny před smrtí. Text dotvářela v situaci, kdy byla bezprostředně konfrontována se svým koncem. Mluví o mystice smrti. Mystikou tu není nějaké mlhavé zbožné tušení ani rozbouřená emocionalita a fantazie navazující na náboženská témata.

Sölleová byla angažovanou křesťankou. Byla levicově smýšlející pacifistkou, vystupovala proti americké účasti na válečném konfliktu ve Vietnamu v letech 1955 až 1975 a proti ekonomickému pokračování politicky (spíše zdánlivě) ukončenému kolonialismu, proti zneužívání zdrojů v rozvojovém světě. Za blokování amerických základen na území Spolkové republiky Německo byla dvakrát odsouzena. Při této životní perspektivě je mystika v souhlasu s akcí. Je duchovní oporou akce, nikoli sněním.

Autorka tuto prostou a životnou knihu zahajuje dopisem, který začíná oslovením Dear Mr. Death. Vyznává v něm tváří v tvář smrti lásku ke svému manželovi Fulbertu Steffenskymu. Říká tam: Nebojím se Vás, Mr. Death … Je mi známo, že musíme všichni tančit podle Vaší píšťaly, a já, která na mnoha frontách bojuji proti Vašim úředníkům, se toho nebojím. Obává se spíše dřívějšího odchodu svého životního partnera a toho, že zůstane sama. V závěru dopisu vyslovuje navzdory svému temnému adresátovi naději: Někdy si myslím, že láska – když víme, co tím slovem říkáme – je to jediné, před čím Vy máte respekt.

Tváří v tvář bolestivé otázce zachování osobní identity vůči smrti nezaujímá konečné a dogmatické stanovisko. Foto dorothee-soelle-haus.de

Otevřeně a odvážně mluví o teroru smrti, o tom, jak se člověk pomíjivosti všemožně vyhýbá a namlouvá si, že život a jeho síly nemají meze. Konfrontuje zkušenost smrtelnosti s osobnostmi, které tématu statečně čelili. Je to mimo jiné C. S. Lewis, který odmítá naivní útěšné obrazy posmrtného života a posmrtného shledání s blízkými. Novozákonní autor Pavel z Tarsu, jehož autorka pečlivě vykládá, má za to, že být „v Kristu“ znamená, že jsme (již) zemřeli a s ním byli vzkříšeni. O to jde, a ne o popření reality tělesné smrti.

Sölleová se dovolává také německého, původem židovského autora Ericha Fromma. Sdílí s ním odpor k autoritářskému (či nekrofilnímu) náboženství, které uznává neviditelnou moc, jež si nárokuje poslušnost, uctívání a zbožňování. Spíše se kloní k jeho humanistickému či biofilnímu prožívání jako zkušenosti jednoty s veškerenstvem. To může být mystické, a to má co dělat se smrtí a životem.

Tradičním křesťanským protipólem smrti je vykoupení. Je však radno si připomenout původní sociální význam tohoto slova, zaplacení za něčího otroka a jeho propuštění na svobodu. Vykoupený svět je především světem nově nastolené spravedlnosti. Sölleová v této části knihy připomíná, že proto mají větší pochopení ženy, a to i jako teoložky.

Tváří v tvář bolestivé otázce zachování osobní identity vůči smrti nezaujímá konečné a dogmatické stanovisko. Cituje zdrženlivé verše svého kvakerského přítele Heinze Röhra: „Láska znamená/ říkat: navzdory tlení/ nikdy neumřeš.“

Otevřenost všem možnostem ukazuje i rozhovor připojený ke knize, který Dorothee Sölleová vedla se svým manželem šest týdnů před smrtí. Nechává v něm Steffenskyho vyznat naději sahající dál než jen k propojení s životním rytmem přicházení a odcházení. Ten přitakává jejímu názoru, že stačí přesvědčení o Bohu, který žije v nás a my v něm, ale domnívá se, že to může být vyjádřeno jinak, i jako naděje na osobní završení života ve smrti.

Dorothee Sölleová: Mystika smrti, Praha: Trigon, 2016

A co si myslíte vy? Diskuse (2 příspěvky)

Jevi_1

Eva Hájková - zapadákov

Sobota, 29.Července 2017, 19:14:40

Díky za článek o knize, která mě také zaujala. Zvlášť zmíněná kapitola o Pavlovi, kde se vysvětluje, co v jeho listech znamená smrt. Pavlova touha po vysvobození z těla smrti (Jak ubohý jsem to člověk! Kdo mě vysvobodí z tohoto těla smrti? = z otroctví hříchu), v němž všichni žijeme, je touha po skutečném životě, který je orientován na bližního, nikoliv na konzum a vlastnění. Bytí v těle smrti (ve strukturách hříchu, čili v tomto systému) je vlastně udržováno naším sobectvím.
Autorka spolu s Pavlem vyzývá ke vstupu do jiného způsobu bytí, kde sobectví nebude mít žádnou moc.

Jevi_1

Eva Hájková - zapadákov

Sobota, 29.Července 2017, 19:39:45

Ale jinak nemám zapotřebí se nějak distancovat od těch, kteří si vytvářejí ty "naivní útěšné obrazy posmrtného života a posmrtného shledání s blízkými".

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.