Dvojznačná svoboda vyznání
Ivan ŠtampachRusko prohlásilo náboženskou společnost svědků Jehovových za extremistickou organizaci. Ivan Štampach nabízí západní kontext vztahu mezi individuální svobodou a právy náboženských organizací.
Letos na jaře oznámené prohlášení náboženské společnosti svědků Jehovových ruskými státními orgány za extremistickou organizaci a následná do současnosti pokračující vlna útoků na místa, kde se toto společenství schází, na členy a představitele, a dokonce na jejich děti vyvolala vlnu solidarity. Rozhodnutí ruského Nejvyššího soudu je pokládáno za ukázku rozporu autoritativního režimu s liberálními principy.
Pozoruhodné je odůvodnění tohoto rozhodnutí. Obhájci zákazu argumentují tím, že NSSJ omezují práva svých členů. Alexander Dvorkin, prezident antikultovní Asociace center pro studium náboženství a sekt, tvrdí, že jde o ochranu práv lidí, kteří jsou touto organizací omezováni: Svědkové Jehovovi udržují přísnou kontrolu nad každým aspektem života svých členů, včetně těch nejintimnějších momentů jejich rodinného života. Obrana svědků je podle něj bojem za práva organizace, která lidská práva porušuje.
Jedinec a církve
Ruský zákrok se jeví jako radikální zejména z českého hlediska, kde individuální svoboda vyznání je doplněna legislativně i soudně vícekrát potvrzena extenzivně chápanou nezávislostí náboženských organizací na státních orgánech. Znamená to, že stát sám sobě bere právo hájit svobodu smýšlení a svobodu projevu jednotlivců proti rozhodnutím náboženských organizací trestajících jednotlivce za jejich vyjádřená stanoviska. Stát si odebral právo hájit zaměstnanecká práva pracovníků náboženských společností. Stát nemůže kontrolovat řádné použití účelově poskytnutých finančních prostředků.
Jak je podrobně vyloženo ve sborníku Gerhard Robbers: Stát a církev v zemích EU (Praha: Academia, 2002), v zemích Evropské unie není tak nezávislé postavení náboženských organizací běžné. Vzhledem k rizikům pro bezpečnost občanů a pro svobodu jejich projevu státy omezují vnější projevy náboženských společností a mají vliv na jejich oficiální činitele, například na jejich ustavování.
V konkrétních případech dochází k prohlášení státní ochrany individuální svobody proti nárokům církví a jiných náboženských uskupení za totalitní zásahy. Některé kanadské křesťanské organizace prohlásily za totalitní zákon provincie Ontario, který hájí právo lidí menšinových erotických preferencí na jejich způsob života. Konkrétně šlo o vyloučení Cornerstone Christian Academy School ze sítě veřejných škol za to, že odmítla odstranit z připravované učebnice označení homosexuality za těžký hřích.
Příkladem sporu mezi státní ochranou individuální tělesné integrity a náboženským předpisem, který tuto integritu porušuje, je citlivé téma obřízky praktikované v Evropě hlavně židovskými a islámskými náboženskými obcemi. V USA je obřízka běžnou praxí napříč náboženskými vyznáními. Poté, co podobný spor proběhl v Německu, se v poslední době jedna z norských vládních stran vyslovila, že bude v parlamentu prosazovat zákaz obřízky chlapců do šestnácti let věku. Představitel tamních židovských obcí Ervin Kohn to označil za protižidovskou legislativu. Strana rovněž chce prosadit zákaz nošení hidžábu.
Poměr individuální svobody a osobní integrity ke skutečným či domnělým právům náboženských organizací vůči obyvatelům je otevřeným tématem. Vyloučí-li se radikální autoritativní řešení použité ruskými státními orgány, může míra nezávislosti náboženských organizací být uznána podle liberálních principů a zároveň s vědomím rizik, které z ní vyplývají.
Svoboda k jedinci přichází jak zvenčí - například stát ho může chránit před útlakem jiných struktur, jako se kdysi dělo osvobozením od nevolnictví (poddanství vrchnosti) – tak zevnitř. Ta vnitřní svoboda se často opomíjí, přitom je nesmírně důležitá. Člověka, který není vnitřně svobodný, lze jen těžko nějak zvenčí (či shora) osvobodit, popřípadě zabránit tomu, aby neupadl do nového „poddanství“. Zvlášť, když existuje hluboká lidská touha někam patřit, ba dokonce i ochota vzdát se kvůli tomu části své svobody.
A možná jsou svobodní, i když dodržují nějaké, zdánlivě přísné, předpisy. Pokud je to jejich vůle řídit se jimi.
Kdo to může posoudit?
Jak se vlastně pozná, že je člověk nesvobodný, pokud si on sám nestěžuje?
Konflikt mezi státem a církvemi je zákonitý, protože jde o dva typy společenské organizace, které aspirují na moc nad lidskými životy. Je tím ostřejší, čím více moci si jak stát, tak církev osobují.
V Evropě byl vztah mezi náboženskou a státní autoritou historicky řešen jinak na Východě než na Západě. Zatímco v oblasti působení pravoslavné církve, převládal césaropapismus, nadvláda panovníka nad církvi, na západě stýkání a potýkání církví se státy nemělo konečného vítěze. Papežství si v zásadě udrželo nezávislost na králích a císařích, ale papež také nezískal nikdy absolutní moc mimo část Itálie.
V Rusku se pro mě velmi překvapivě po sedmdesáti letech
oficiálního ateismu obnovilo sepětí mezi pravoslavnou církví a státem, kde stát je jednoznačně pánem.
U nás se Dominik Duka chová vůči momentálním představitelům státu velmi servilně, ale nemyslím, že jde o něco zásadního, Duka je bezvýznamná figurka, která bude brzo zapomenuta.
O tom, jaké je to v Rusku, nemám přesnou představu. Možná tam došlo k jakési obnově tradičního náboženství, protože je to státem podporováno. Máte pravdu, že je otázkou, jak dlouhé trvání to bude mít, a jestli to neskončí zároveň s putinovským režimem.
Ovšem předpovídat vývoj je těžké.
Opačně řečeno: první krok ke skutečné svobodě je právě uvědomění si vlastní - výchozí - nesvobody.
Svobodu je nutno si vždycky teprve vypracovat; to není něco, co by člověku připadlo prostě nějakým automatismem.