Jistě.

Třeba ve žraločí děloze jsou na začátku stovky oplodněných vajíček. Postupem času se v ní nachází asi deset až patnáct malých žraloků, kteří se těmi vajíčky živí. A jsou to rození dravci. Ti si to nakonec rozdají mezi sebou o právo přijít na svět. Zůstane vždy jen jeden, ten nejsilnější. V okamžiku narození už dokonale umí zabíjet.

Spousta živočišných druhů ztrácí polovinu novorozeňat, některé druhy dokonce i 90%.

Ale nevím, jestli je to u člověka stejné.

Samozřejmě, několikatýdenní shluk buněk zcela jistě nemá vědomí, které by se jakkoliv dalo srovnávat s vědomím dítěte nebo dospělého člověka. Dá se k němu přistupovat prostě jako k biologickému materiálu - řekněme - a jeho odstranění považovat za akt svobodné vůle.

Jenže nepoškozuje tenhle přístup něco hluboko v nás, něco, co nám tiše připomíná, že i my jsme kdysi museli být stejný biologický materiál?

Navíc zde kromě abstraktních úvah o etice máme i konkrétní žitou praxi, kdy do potratu ženy nejčastěji nutí muži, budoucí otcové.

Nebo co třeba pokud matka odrostlých dětí ještě zapadne v pětačtyřiceti?

Jindy zase může potomek přivést matku do sociálního vyloučení...

Navíc vždyť zde máme spoustu samovolných potratů...............
----------------------------------------------------

Ne, nevolám po zákazu potratů.
Nic neřeší, spíš věci zhorší.

Ale naladění společnosti by nemělo být --- potrat je výhradně a jedině věc ženy. To se nám pak rozmohou modré velryby.
A žraloci.
Naladění společnosti by mělo být protipotratové ne ve smyslu jejich zakazování, ale směrem k pomoci těm, kteří o něm uvažují.
A to od poradenství, přes sociální pomoc, až po nejzazší možnost, že se matka vzdá dítěte, které donosí. A o to dítě bude společností postaráno.

Jestliže dítě je věcí celé společnosti a společnost má na něm zájem, pak je jistě ta společnost povinná se o něj také postarat. Připravit podmínky pro jeho zdárný vývoj. Pak je ovšem naprosto nepochopitelné, když lidovec Bělobrádek řekne o samoživitelkách: ať si najdou jiného muže, který je bude živit.

Nevím, zda věda už nějak vysvětlila, proč se "Já" cítím být právě tím, kým jsem, proč se cítím být právě tím člověkem, kterému teď koukám na špičky nohou.

Mohu na základě shodných výpovědí rodiče a dítěte o události, které byli oba přítomni a která se stala, když tomu dítěti byly čtyři měsíce, dosvědčit, že ono "Já" ve čtyřměsíčním dítěti má obrovskou vůli žít a veškerou naději, že bude žít, vkládá do svého rodiče.

----------------------

Souhlasím s Vámi, pane Morbicere, že případná snaha postavit umělý potrat mimo zákon není řešení (natožpak​ dobré řešení), bylo by to špatné řešení, a to mimo jiné i z toho důvodu, že potraty, které jsou teď legální by pak byly nelegální, ale existovaly by stejně dál, jen by představovaly daleko větší ohrožení zdraví a života ženy, nebo by se staly ještě lepším "obchodem".

K potratu (jako údajnému "právu ženy") často ženu nutí muž, nebo ji nutí strach ze ztráty partnera - viz třeba jeden starší diskusní příspěvek o rozhodování, zda jít na interrupci, pokud je plod postižen Downovým​ syndromem; autorem příspěvku je muž:

"... Prostě budoucího dítěte, které nebude trpět jen tehdy, pokud jeho rodiče vynaloží obrovské úsilí a obětují starosti o něj podstatnou část svého života. A ono prožije život, ve kterém budou chybět některé bytostné dimenze (ano, i já mohu být v něčem esencialista).
Nevím, jestli jste zažil ve svém bezprostředním okolí, co taková starost je, ale mohu Vás ujistit, že bych po osobní rodinné zkušenosti , kdyby se musela rozhodovat některá z mě blízkých žen, doufal kvůli ní, že se rozhodne dítě na svět nepřivést."

Dodatečně na tento příspěvek odpovídám, že osobní zkušenost s lidmi s Downovým syndromem mám a jsem přesvědčen, že mohou prožít šťastný život (francouzský soudní zákaz toto přesvědčení šířit prostřednictvím videa - z ohledu na ženy, které podstoupily potrat, nebo se k němu chystají, považuji za cenzuru). Při nesnadné péči o lidi s Downovým syndromem pomáhají také různé (neziskové) organizace.

Je třeba ozvat se proti snaze vytvořit ve společnosti dojem, že umělý potrat je nějaké dobro, že je to "právo na rozhodnutí o vlastním těle" - taková propagace "potratu jako práva" je vrcholným pokrytectvím. Je třeba ozvat se proti tomu, aby kritický postoj k umělým potratům byl uměle ztotožňován s xenofobií, rasismem a antihumanismem. To je opravdu hnusná politická strategie, zcela podobná té, když někdo tvrdí, že muslim rovná se terorista. Od té druhé se Deník Referendum oprávněně distancuje, aby tu první bohužel používal.

Z hlediska matky samoživitelky a snad i z hlediska dítěte (materiální zajištění není všechno, důležitá je i zkušenost dítěte s rodiči, která je pak v jeho dospělosti nějak zužitkována, proto píši "snad") je dobré, pokud za neplatícího otce zaplatí alimenty stát.

Kritici tohoto řešení mají obavu, že to může vést ke změně rodičovského chování, ve smyslu nepřijímání odpovědnosti za své rodičovství. Zda jsou ty obavy oprávněné nevím.

Ty obavy možná trochu oprávněné jsou, ne že ne. Ale tady jde o logiku. Buď budu zaujímat politický postoj: ať se každý se svou rodinou živí jak umí či jak může (a tedy ať si dělá co chce, je to na jeho zodpovědnosti) nebo – v případě že jsme společnost, která se řídí nějakými společnými hodnotami a nechceme, ať si každý dělá, co chce – jsou všechny děti zároveň našimi dětmi. A pak nám musí jít také o jejich zájem.
Lidovci by si měli uvědomit, co vlastně chtějí.
Jinak jsem určitě pro výchovu k rodičovství. Vůbec mi nevadila básnička „k čemu jsou holky na světě – aby z nich byly maminky...“ Jen bych uvítala, kdyby někdo podobně napsal: „k čemu jsou kluci na světě – aby z nich byli tatínci!“
Myslím si totiž, že muži tu výchovu k rodičovství potřebují jako sůl!

aby si vybraly pro své dítě správného tatínka.

Možná by ta jistota alimentů od státu mohla ovlivňovat i ženy ve výběru partnera. Například, pokud bych uvažoval ryze pragmaticky a byl bych ženou, chtěl bych, aby otcem byl bohatý a dobře zajištěný muž, z jehož vysokého příjmu vypočtené alimenty by platil stát a onen muž by se už dál o nás nezajímal. Takové řešení krátkého vztahu by možná vyhovovalo i jemu.

To, že si ženy mohou vybrat tak, aby se nemusely rozvádět, je iluze, podobná té, že práce je dost, jenom máme málo domácích lidí. Kdokoliv přece nemůže dělat cokoliv. Vím to jako matka nezaměstnané dcery. (Mimochodem, od arcibiskupa by člověk čekal jiný důvod proti potratům, než národohospodářský).
Ve skutečnosti vůbec není jednoduché najít si dobrého manžela nebo manželku.
Nedávno jsem mluvila s jednou mladou matkou, která hrozně trpí tím, že ji opustil muž, a ta mi řekla: Kéž by nebylo tak jednoduché odejít od rodiny!
Tak jsem teď tak trochu pod vlivem toho rozhovoru....
Ale jinak samozřejmě nejsem ani pro zákaz potratů ani pro zákaz rozvodů.

1.) "Motivem pro záchranu nenarozeného života mnohdy nebývá respekt k jednotlivci, ale třeba obava o to, že nebude koho zapojit do pracovního trhu."

2.) "Motivem pro záchranu uprchlíků či přijetí migrantů mnohdy nebývá respekt k jednotlivci, ale třeba obava o to, že nebude koho zapojit do pracovního trhu."

---------------------

Takovéto důvody (demogragrafická krize Evropy) jsem slyšel na začátku migrační krize. Motivem tedy nebyla záchrana ohrožených lidských životů, ale "národohospodářský prospěch" ze vzdělaných migrantů (nevzdělané jim necháme :-).

nemá redakce DR Dukovi co vyčítat.

Děti rozvedených rodičů se v dospělosti rozvádějí "snadněji", než děti nerozvedených. Myslí si, že je normální se při prvním větším konfliktu rozvést.

Já myslím, že pokud se nejedná o nějaký patologický vztah (domácí násilí, alkoholismus...) měli by spolu rodiče vydržet kvůli dětem alespoň do jejich dospělosti. Děti rozvodem trpí a "nakazí se", takže se to přenáší z generace na generaci.

Člověk může těžko dávat nějaké recepty nebo rady, když nezná realitu toho konkrétního manželství. Zvlášť když podobnou situaci sám nezažil.
Domnívám se, že vzorce chování se skutečně dost často přenášejí z rodičů na děti. Děti si berou rodiče za vzor, vědomě i nevědomě. Mohou si je ovšem vzít také jako odstrašující příklad. A mohou samozřejmě dělat i chyby, které rodiče nedělali, takže tak úplně jednoznačné to není.
Vydržovat vztah, to asi není to správné slovo. Spíš volit k němu jiný přístup. Ale skutečně to není jednoduché. Nefunkční manželství je vlastně jen taková viditelná špička ledovce plovoucího v oceánu života.

Nicméně, co se týče té nakažlivosti rodičovského příkladu, připomněl jste mi jednoho evangelikálního kazatele, který přednesl takový fiktivní rozhovor Šalamouna s Davidem: Tati, jak jsi poznal maminku? A kladl další a další otázky. David před ním nemohl zatajit realitu svého života a výsledkem pak bylo, že Šalamoun měl stovky žen. Čili, co se týče hříchu, vzal si z otce příklad a ještě ho rozšířil.
Toto může samozřejmě působit jako vtip, zvlášť pro lidi, kteří nejsou věřící.

Zájmy dítěte, které se státy zavazují hájit jsou v první řadě nemateriální.
Jde hlavně o takové věci jako svoboda projevu, vyznání, právo na jméno, nebýt oddělováno od rodičů, atd.
Zřejmě se předpokládá, že ty materiální zájmy dětí mají zajišťovat hlavně ti rodiče společnými silami.
Myslím, že z praxe oceánu života je zřejmé, že "manželství" a "rodičovství" spolu souvisí spíš volně.

Pozoruhodné je spíš to, že systém, který často připraví dítě o péči jednoho z rodičů stále nazývýme "systém sociálně právní ochrany (sic)".

Jinými slovy: Ten systém, místo toho, aby rodičům pomáhal (učit se) řešit problémy společnými silami, často pomáhá problém "vyřešit" způsobem, který právě zájmům dítěte odporuje.

Viz např:
https://www.ochrance.cz/aktualne/tiskove-zpravy-2016/zavery-z-setreni-ochrankyne-v-oblasti-ochrany-deti-mladeze-a-rodiny/

než třeba jmenovaná svoboda projevu a vyznání.

To jsou zájmy dospělých a děti mají přece dost jiné potřeby než dospělí. Především jde o potřebu vztahu s rodiči, důvěry k nim a jistotu stabilní rodiny.

Dítě netouží po "svobodě projevu", ale po jistotě rodiny. Nestabilním vztahem mezi rodiči se cítí ohroženo.

Citoval jsem (záměrně volně) z Deklarace práv dítěte, kde je právě popsáno co bychom si tak hlavně pod zájmy dítěte měli představovat.

Přesný text zde: http://www.osn.cz/wp-content/uploads/2015/03/deklarace-prav-ditete.pdf

než svobodu projevu.

Pokud "svobodou projevu" myslíte svobodné vyjadřování pocitů dítěte, pak je to něco jiného.

(www.ochrance.cz/aktualne/tiskove-zpravy-2016/ani-po-deseti-letech-nejsou-podminky-pro-vstup-do-registrovaneho-partnerstvi-ve-vsech-krajich-s/)

je to asi stejně absurdní, jako kdyby komunisté kdysi kritizovali, že vedle oltáře nevisí portrét Gustáva Husáka, když jinak přece visí ve všech školách.

jsem si vědoma, že téma jsou narozené i nenarozené děti, ale vy jste tu migraci nakousl způsobem, který si říká o reakci.
Máte na mysli nějaký konkrétní článek nebo výrok redakce DR, který ve vás vzbudil dojem, že jí jde o národohospodářství, nikoli v první řadě o záchranu jednotlivců ohrožených válkou a útiskem, a vedl vás ke srovnání s výrokem Dominika Duky?
Pokud se pamatuju na všeobecnou rozpravu v počátcích vzmáhající se uprchlické vlny, pak seriózní komentátoři dokázali rozlišit otázku možného demografického přínosu migrace jako takové od aktuální potřeby pomáhat lidem, kteří mají podle mezinárodních úmluv o uprchlících nárok na azyl.
Ostatně ani Dukovi nejde podle mne o národohospodářství, ale o využití každé příležitosti svést se na vlně antiimigrantských nálad.

Omlouvám se, ráno jsem psal z autobusu z telefonu, tak jsem omylem poslal odkaz na "Deklaraci práv dítěte" z roku 1959.
Zájem dítěte je definován v "Úmluvě o právech dítěte" z roku 1989, z roku 1989. V textu (http://www.osn.cz/wp-content/uploads/2015/03/umluva-o-pravech-ditete.pdf) si můžete ověřit, zda Vaše představy o zájmech dítěte (a tedy například "právu na svobodu projevu" - čl. 13.) odpovídají Vašim představám.

že si mohu ověřit, zda mé představy o zájmech dítěte odpovídají Úmluvě o právech dítěte.

Pokud by se ty mé představy od té Úmluvy lišily, například bych považoval za velmi důležité něco, co v té Úmluvě není, znamenalo by to, že mé představy o zájmech dítěte jsou chybné?

Pokud chcete, pokusím se nějaký konkrétní článek na DR vyhledat. Tou demografickou krizí argumentovaly i Britské listy. Podle mého vnímání to bylo prezentováno jako argument pro NEROZLIŠOVÁNÍ mezi těmi, kteří ochranu a pomoc skutečně potřebují a mezi těmi, kteří ji nutně nepotřebují. Já jsem to NEROZLIŠOVÁNÍ v diskusích na DR od začátku kritizoval, podle mě to v první řadě zhoršuje situaci těch, kteří skutečně pomoc potřebují a azyl si zaslouží (například veřejné mínění se pak dívá na všechny bez rozdílu jako na "ekonomické migranty").

Vážený pane Nusharte,
díky za opravu. A já nechci hodnotit, zda jsou chybné nebo ne. Myslím, že ty deklarace a úmluvy jsou jen taková (více méně) závazná vodítka.

Jak může člověk něco považovat za závazné, když neví, zda to není chybné?

Nevím, zda o ekonomické potřebnosti uprchlíků psal DR a nepovažuji to za důležité, protože ten přece jen publikuje různé názory, i když asi ne všechny.
Ale slyšela jsem o tom mluvit Jiřího Dienstbiera. Tedy o tom, že naše ekonomika nutně potřebuje uprchlíky.

nesouhlasím s formulací: "...toto právo zahrnuje vyhledávat, přijímat a rozšiřovat informace a myšlenky VŠEHO DRUHU..."

Na mém nesouhlasu nic nemění ani to omezení respektováním práv nebo pověstí jiných, ochranou národní bezpečnosti, veřejného pořádku, veřejného zdraví a morálky.

Nemyslím si, že by malé dítě mělo mít právo vyhledávat například na internetu informace a myšlenky VŠEHO DRUHU, tím méně si myslím, že by tyto informace mělo přijímat a rozšiřovat.

Můj nesouhlas s údajným právem dítěte přijímat informace se týká i některých forem sexuální výchovy ve školách, například toho, jak byla tato připravovaná sexuální výchova kdysi prezentovaná v příručce MŠMT.

Pozoruhodné je, že si nakonec všichni - Duka, Dienstbier i ti lidovci kladou za hlavní cíl fungování (kapitalistické) ekonomiky. I když každý jinak:
Dienstbier přísunem uprchlíků, Duka omezením potratů a Bělobrádek s Čunkem šetřením státní kasy.
A marxistům vyčítají přílišný ekonomismus.

Myslím, že Váš dotaz je celkem aktutální v situaci kdy hodně lidí diskutuje o závaznosti státem (nebo mezinárodními nomrmami) vynucovaných "závazných" věcí typu EET, placení výživného, nebo třeba přerozdělování migrantů a/nebo uprchlíků.
Myslím, že zde si každý musíme hledat svou cestu, jak se s tím srovnat a jak případně ty nesrovnalosti řešit.
Zda tlakem na politiky, občanským aktivismem, escapismem, kombinací toho všeho nebo úplně jinak....

A jak moc nám v tom mohou pomoci různé modely světa tvořené mimo jiné ekonomickými, sociologickými, biologickými a jinými teoriemi.

Vážený pane Nusharte,

východisko bych v této situaci hledal v tom, že jsou to obvykle hlavně oba (!) rodičové, kteří by měli heldat shodu nad výkladem těch práv a zájmů dítěte.
Stát by pak měl ingerovat hlavně v těch případech, kdy to (z různých důvodů) rodiče dělat nemohou. A i tak minimálně.
Je k tomu myslím i nějaká judikatura...

A samozřejmě můžete využívat politickou aktivitu ke změně těch dohod, atd.

asi jediné, s čím tak úplně nesouhlasím je ta míra souvislosti mezi manželstvím (či nesezdaným svazkem) a rodičovstvím.

Chápu, že i při velmi problematickém vztahu mezi rodiči se lze pokusit zachovat se dobře jako rodič a dohodnout se na tom i s tím druhým rodičem, ale přece jen ty zkušenosti se vztahem rodičů a s tím, jak řešili své problémy, si s sebou děti nesou do své dospělosti. Buď to pak opakují, nebo to odmítnou, ale pořád si to nesou a ovlivňuje je to.

Chtěl jsem jen poukázat na to, že mimo manželství se v ČR rodí kolem 50% dětí.
Jiná věc je, že i ty nesezdané svazky (spojené navíc rodičovstvím) mohou být třeba mnohem stabilnější než formálně uzavřené manželství (ať už církevní nebo státní).
Můj styl to není, ale samozřejmě žijeme v sekulárním státě, tak asi je dobře, že ty možnosti tu jsou...

To by mě docela zajímalo, jak je to stabilitou různých typů vztahu (sezdané svazky, církevní manželství, nesezdané soužití, registrované partnerství, neregistrované partnerství osob stejného pohlaví).

Jsou někde nějaké statistiky?

Chvilku jsem to hledal na googlu, ale našel jsem jen různá dílčí data. Přehlednou souhrnnou statistiku ne.