Zbytečné nedorozumění bezvěrců a věřících

Jiří Dolejš

Být bezvěrcem neznamená stavět se do opozice vůči těm, kdo se obracejí ke světu aktem víry. Takovýto spor nemá žádné řešení — tím je pouze vzájemný respekt, zamýšlí se Jiří Dolejš ve svém sloupku.

Občas se jako bumerang vrací nedorozumění lidí víry a nás skeptických racionalistů. Hlásím se proto znovu k svému bezvěrectví a bezbožství. Nikoliv proto, abych se stavěl proti lidem věřícím či zbožným. Ale proto, aby většina, která v něco potřebuje věřit, pochopila oprávněnost jiné cesty. Nejde o negaci náboženství, zejména proto, že v šicích bojových ateistů evidentně často vítězí spíše náboženství rigorózní negace.

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

Ateisté se dobrali toho, že Bůh je jen projekcí člověka, a sesadili ho z oltáře, před kterým bylo třeba se klanět. Bohužel ho mnohdy nahradili jiným objektem uctívání. Například diktátorem s mesiášskými vizemi jediného správného světa. Nebo vědou a technikou, která se má stát silou mimo lidi a nad lidmi. V takové situaci tvrdím, že i tento druh víry neuškodí stavět „mimo svatyně“.

Skutečný bezvěrec je asi vzácný druh. Nejde mu o rituální rouhání vůči autoritě na nejvyšším trůnu, ale spíše o převzetí břemena pragmatické odpovědnosti. Víra nerovná se náboženství, ale není také dána jen věrohodností. Omnium est dubitandum. Nevěřít ve fundament víry, nesdílet ono spirituální vytržení, to není agnosticismus. I takový smysl a perspektiva člověka má duchovní, psychologický rozměr.

Skutečně racionálnímu bezvěrci nejde o rozum zformálněný, dogmatizovaný. „Via racionalis“ není předem nalinkovaná, ale nemusí vězet ani v prapůvodním magickém propojení mýtu a vědy. Kdo zkoumá rozumem, místo aby přemostil nejistotu z nekonečna skokem víry, pochybuje o danostech, a není proto člověk chudší o nějaký rozměr své existence.

Svět je ve své nekonečnosti poznatelný vždy jen zčásti, a tudíž jej nikdy nelze zkrotit absolutně. I když přijmeme víru jako užitečný pocit zakoušení jakési nespecifikované naděje, negarantuje to happyend. Ale i materialistické ideologie někdy trpí neoprávněným chiliasmem, protože ani tato verze pokroku není zaručená, natož automatická. Bezvěrectví odmítá slepou předurčenost nejen kvůli bezbožství, ale i proto, že ani rozum nezajistí onen happyend. Rozum testuje nové a nové hypotézy a ověřuje sám sebe ve své omylnosti praxí.

Odmítám proto fundamentalismus jak ateismu, tak i teismu. Je špatné trvat na pocitu vlastní pravdy a osočovat druhou stranu z pozic „Rechthaberei“ osočena z absence rozumu či citu. Nejde mi o to smířit protiklady víry a rozumu, spíš o to, že konečné vítězství jedněch nad druhými nepovažuji za oprávněný cíl. Nařízené „Credo“ mám za stejně špatné jako „Credo“ zakázáné O naší pozemské pouti rozhoduje schopnost prakticky měnit tento svět. Klidně i poctivý bezvěrec vedle slušného věřícího.

Bez dogmatismu

Autoritativní teologie může znásilnit ducha i realitu, člověka jako nejen cítící, ale také myslící bytosti. I víra v konec kapitalismu je jakousi teologií bez boha. Ale použitelná budoucnost je v praktickém a vždy tak trochu nejistém projektu. A na hotovou budoucnost nemá monopol nikdo. Žádná „preambule fidei“ neexistuje.

Rozlišujme také bezbožství a neznabožství. Religionistika pomáhá pochopit člověka v jeho celistvosti. Nejde o to uvěřit, ale pochopit existenci víry zkoumající myslí. Pro osvíceneckou modernu byla pověrečná metafyzika vulgárním opiem pro lidi, náboženství jakousi kolektivní neurózou. Ale i komplikovanější osoby, často i sami vědci, prahnou po nějaké eucharistické naději. Netřeba jim to mít za zlé. Diagnostikovat to jako selhání jejich rozumových či volních schopností je stejné jako označit bezvěrce jako člověka s jakousi duchovní anémií.

Zvláštní postavení má z tohoto pohledu osobnost T. G. Masaryka Profesor Masaryk byl člověkem zbožným, ale metafyziku chápal jako dědičku scholastické teologie. Nešlo mu o modlářské drmolení. Politický klerikalismus považoval za mocenskou korupci víry. Nevěřil kněžím a církvím jako prostředníkům mezi člověkem a Bohem a strážícím více pravověří než zbožnost. Na druhou stranu bezbožnost vnímal jako nedostatečnost morální, vzpouru pyšného intelektu vůči vyššímu řádu. Prostě nemohl jinak. Morálně kulturní systémy zkrátka mohou být různé, jde o to, čemu slouží. A zda sami sebe nemytologizují do role řádu přirozeného, předem daného.

Na rozdíl od věřícího a zbožného TGM já k hledání souladu našeho bytí a vědomí nepotřebuji víru a  vyšší bytost. To mi však nebrání v respektu k mravní síle takových lidí Někdo upírá rozumovému poznání schopnost mravního osmyslení, přihlášení se k základním hodnotám. Mravnost lze ale chápat historicky, jako důsledek lidské sociální zkušenosti, vyrůstá z pochopení zájmů jednotlivce a společnosti. Tato zkušenost se může projektovat rozumem a vědou či intuicí a poetickou metaforou.

Není tedy důvod stavět nevyjádřitelné mimorozumové vnímání proti rozumu či teorii. Rozum umožnuje člověku jako myslící bytosti chovat se prakticky. Svobodné přihlášení k rozumu a k možnosti teoretického zobecnění není nihilismem. Neznamená to odporovat potřebě náboženského pocitu či duchovních úvah u jiných lidí. Spor s těmi, kteří potřebují dovozovat pravdu skrze jakéhosi Absolutního Ducha, obrací se ke světu aktem víry, prostě nemá empirické řešení. Zkusme to tedy bez antagonismů věroučných či racionalistických dogmat, bez budování propastí prostřednictvím náboženských či ateistických rituálů.

    Diskuse
    JP
    April 6, 2017 v 14.31
    Všechno je - bohužel - ještě mnohem složitější
    Před časem jsem napsal pod jedním textem - s religiózní tématikou - Ivana Štampacha, že je vždy krajně obtížné proti němu polemizovat, protože jeho texty jsou natolik důkladně promyšlené a vnitřně vyvážené, že se jeví sotva možným v nich nalézt ještě nějaký prostor pro kritiku.

    Víceméně to samé musím konstatovat pod těmito úvahami Jiřího Dolejše: je zde vlastně všechno co má být, je zde vyznání modernímu racionalismu, stejně tak jako je ale ponechán prostor i mimoracionálnímu, spirituálnímu chápání skutečnosti. A skutečně všechno svádí k tomu, vyslovit s tézemi J. Dolejše naprostý souhlas: ano, takto to skutečně je, lidé mají různé způsoby vnímání tohoto světa, všechny tyto způsoby mají svou vlastní legitimitu; není proto sebemenšího důvodu se nadále potírat nějakými dogmaty či fundamentalismy, je přece možno společně jeden s druhým hledat cesty k řešení ke všem těm nesčetným problémům našeho vezdejšího žití.

    Takže: všechno je vyřešeno? Přihlašme se všichni ke vzájemné toleranci, a odměnou nám bude ten avizovaný život bez všech antagonismů, bez vzájemných animozit?

    Krásná a svůdná vyhlídka; jenže - jak už v záhlaví zmíněno - věci jsou vždycky ještě o něco složitější. A vlastně o mnoho.

    Čertův dráp se skrývá především v tom, že pan Dolejš sice propaguje - bezpochyby s poctivým úmyslem - toleranci racionalistů vůči věřícím a věřících vůči racionalistům; nicméně tak konec konců činí z pozice racionalisty. A činí tak cestou racionalismu; a z celého toho jeho projektu nakonec vítězně vychází dominance racionalismu.

    Klíčová věta bude asi tato: "Svět je ve své nekonečnosti poznatelný vždy jen zčásti, a tudíž jej nikdy nelze zkrotit absolutně."

    Tato věta je sama o sobě nepochybně objektivně správná; a přesto, pokud bychom ji akceptovali bez výhrady, už se tím posuneme v našem pojetí světa zcela specifickým směrem.

    Svého času na jednom německém filozofickém (mimochodem: marxistickém) semináři běžela diskuse o tom, jestli svět je principiálně poznatelný bezezbytku, tedy racionálním vědeckým poznáním; anebo jestli existuje ještě nějaký "nedosažitelný zbytek" (uneinholbarer Rest), který se našemu racionalistickému poznání principiálně vzpírá.

    Sledoval jsem tehdy onu diskusi; a uvědomil jsem si, jak zcela nesmyslná by připadala dejme tomu nějakému vyznavači japonského zen-buddhismu.

    Neboť pro něj by se celá ta kontroverze mezi absolutními racionalisty a mezi relativními racionalisty pohybovala stále ještě v rámci jednoho jediného zcela fatálního omylu, který nikdy neumožní vnímat naši skutečnost v její skutečné pravdě. Pro něj totiž ten "nedosažitelný zbytek", který uznávali ti tolerantnější evropští racionalisté, je přesně naopak tou n e j v l a s t n ě j š í skutečností; zatímco veškerý ten západní racionalismus je pro něj zcela falešnou cestou, která lidskou mysl nevyhnutelně odvádí od toho jediného, co je skutečně podstatné, pravé a pravdivé.

    Ta věta J. Dolejše o tom, že "svět je poznatelný vždy jenom částečně" totiž sugeruje, že lidské poznání je konec konců l i n e á r n í; že my tedy poznáme jednu část naší skutečnosti, pak tu část další, ještě další... Až do nekonečna.

    Jenže... Jak ten buddhista, tak i křesťan a všichni ostatní z této duchovní pospolitosti vidí věc naprosto a zásadně opačně: je tady jeden svět, jedno Bytí - a toto Bytí má svou vlastní pravdu, která už ze své vlastní definice nemůže být jiná nežli jenom Jedna jediná. A že člověk se této Jediné pravdy může zmocnit - nikoli snad po kouskách, nýbrž naopak jediným aktem vnitřního intuitivního prozření.

    Samozřejmě, i tato cesta k prozření je v určitém smyslu lineární, neboť i tady je nutno od jejího počátečního k poznání dospět přes celou řadu dalších dílčích poznání až k jejímu konci; nicméně je tady zcela principiálně předpokládáno, že je dána tato

    - 1. Velká a vše ostatní dominující Pravda

    - 2. jedna jediná Pravda.

    Takže, není asi zapotřebí složitého uvažování: tyto dvě základní pojetí toho, jak člověk má vnímat svět a svou roli v něm, jsou navzájem absolutně nekompatibilní. Jedna perspektiva prostě vylučuje druhou.

    Bylo by ovšem možno říci: i když jsou tyto dva postoje neslučitelné principiálně, samy o sobě - snad přece můžeme alespoň my jako lidé k sobě zaujmout tolerantní postoj, a ponechat si každému tu jeho vlastní "pravdu", ať už je jakákoli?

    Snad už z použité dikce vyplývá: právě tohle možné není. Protože takováto "tolerance" nevyhnutelně vede k tomu, že oba tyto způsoby hledání pravdy jsou relativizovány, je jim vzat veškerý jejich vnitřní náboj. Princip tolerance tu zcela vytlačuje povinnost hledání pravdy.

    A ještě více: tento tolerantní relativismus je nakonec ve skutečnosti - vítězstvím racionalismu! Neboť v tomto soupeření dvou protikladných světonázorů je to právě racionalismus, který hlásá podmíněnost a relativitu veškerého poznání, takže on s touto tolerantností může docela dobře žít - zatímco naopak ten spiritualismus, který nevyhnutelně postuluje onu jednu jedinou pravdu samotného Bytí, tímto principem tolerantní relativizace ztrácí naprosto všechno!

    Takže tato vzájemná tolerance nakonec není ničím jiným nežli jenom lstí racionalismu, který sice napohled dobrovolně vzdává určité své pozice, ale nakonec prosazuje svou vlastní vůdčí linii.

    Takže, nedá se nic dělat: ten vztah mezi racionalismem a spiritualismem zůstává i nadále principiálně antagonistický; a my se tomuto antagonismu nemůžeme vyhnout jenom nějakou lacinou - byť i třeba upřímně míněnou - tolerantností.

    Ostatně - a tohle by pan Dolejš jako marxista měl v každém případě vědět - jsou to právě a n t a g o n i s m y, které jsou hnací silou dějin, které jsou zdrojem jejich dynamiky.

    Shodou okolností jsem právě v diskusi pod článkem "Ateisté vědí všechno nejlíp" napsal příspěvek o tom, že jediným možným řešením je d i a l e k t i c k á s y n t é z a toho protikladu, toho antagonismu mezi racionalismem a mezi spiritualitou. A zde nemohu učinit nic jiného, nežli ještě jednou opakovat přesně to samé.

    April 6, 2017 v 18.54
    panu Poláčkovi
    už jsme se o těchto věcech bavili, tak snad specielně vás nemusím přesvědčovat že
    1) mi nejde o polemiku s věřícími a různě přesvědčenými, ale s fanatiky (ať již na straně teismu či a-teismu)
    2) že nepopírám rozpory ale že antagonismy typu kruciáta, džihád, gulag jsou špatným motorem vývoje
    3) tolerance k jiným cestám není ani relativismus ani agnosticismus, cesta ale není garancí výsledku
    Pravda není metafyzicky polycentrická (každý nemá svou trochu), ale dynamicky otevřená (vyvíjí se skládá) a nikdo ji nevlastníme předem. Ale prochází testováním praxí - lidově řečeno myslet a vědět není totéž.

    P.S. to že poznávání není lineární je myslím empirický fakt. A komplexnější model poznávání může být jen o nějaký ten řád zjednodušený než samotný vesmír (neřku-li multikosmos). Takže...
    April 6, 2017 v 21.38
    Dostala jsem mail od čtenáře, který se považuje za křesťana, a nesouhlasí s formulací pana Poláčka o tom, že křesťané mají v úmyslu se zmocnit jediné pravdy, ať už aktem vnitřního intuitivního prozření či nějak jinak.
    A za sebe dodávám: Ani já si tohle nemyslím.
    Není mi ani jasné, co tou pravdou, které se prý chce křesťan zmocnit,  pan Poláček vlastně myslí. Vypadá to, že píše o nějaké metafyzické pravdě, což by z hlediska křesťanství mohlo být něco jako boží atribut (nebo snad přímo Bůh?).
    To by ovšem bylo v příkrém rozporu s tím, že této pravdy se křesťan zmocňuje. To by si nedovolil.
    April 6, 2017 v 23.58
    Kdybychom ovšem uvažovali o tom, co znamená pravda třeba ve slovech Mistra Jana Husa ("Proto, věrný křesťane, hledej pravdu, slyš pravdu, uč se pravdě, miluj pravdu, mluv pravdu, drž pravdu, braň pravdu až do smrti, neboť pravda tě vysvobodí od hříchu, od ďábla, od smrti duše a konečně od smrti věčné, kterou je věčné odloučení od boží milosti) -
    pak bychom tomu museli rozumět tak , že pravda je vnitřní přesvědčení, podle něhož jednáme.
    JN
    April 7, 2017 v 1.3
    Myslím, že ta hlavní dělící rovina nevede mezi racionalisty a věřícími,
    ale mezi těmi, kteří jsou přesvědčeni o tom, že pravdy se lze zmocnit, a mezi těmi, kteří vědí, že to možné není, a ani po tom netouží.

    To mylné přesvědčení o tom, že se mohu zmocnit pravdy, je nesmírně nebezpečné a stále znova a znova uvádí lidstvo do neštěstí.

    Člověk se nemůže zmocnit pravdy, může se pokusit s pokorou sám sebe pravdě vydat.
    JN
    April 7, 2017 v 11.1
    "Kontroverzní téma, které ne vždy umožňuje klidnou a racionální diskusi"
    Přednáška Johna Lennoxe dne 6.11.2014 na Filozofické fakultě UK na téma tohoto článku zde:
    https://www.youtube.com/watch?v=x-HkEKrs9Os
    April 7, 2017 v 11.38
    Dělící čára
    Ta dělící čára je jenom pomyslná nebo je zapotřebí se nějak důkladněji oddělit od těch, kteří jsou skálopevně přesvědčení, že mají pravdu?
    JP
    April 7, 2017 v 12.17
    Bůh mezer
    Musím přiznat, že jsem se na to video s prof. Lennoxem vydržel dívat asi jenom prvních dvacet minut. To to se tam pod rouškou "akademické přednášky" dělo a praktikovalo, bylo svým způsobem otřásající; a konec konců to byl definitivní důkaz, že víra a kritické racionální myšlení jsou naprosto neslučitelné.

    Prof. Lennox se ve své zdánlivě objektivně vedené přednášce dopouštěl nepřetržité řady argumentačních manipulací, které asi naprostá většina jeho publika neprohlédla, ale které jsou skutečně naprosto nedůstojné jakékoli seriózní akademické diskuse. Počalo to už tím, že velice svérázně reprodukoval názory Aristotela; pak si nedělal žádné starosti s tím oddělit od sebe metafyzického "prvotního hybatele" Aristotela od svého vlastního specifického Boha křesťanského; aby pak zase hodil do jednoho hrnce jako sobě rovná tvrzení "něco existuje" a "dokud nemůžeme dokázat že to existuje, předpokládáme že to neexistuje".

    Zkrátka: prof. Lennox je v prvé řadě fundamentalistický křesťanský kazatel, který je kromě toho t a k é matematik; ale své vědecké erudice zneužívá jenom pro to, aby se zdánlivě vědecky znějícími pseudoargumenty zmanipuloval mysl svých posluchačů ve svém vlastním smyslu.

    Na takovéto úrovni skutečně nikdy s pozitivnímu setkání víry a rozumu dojít nemůže - dokud se z rozumu apriori dělá jenom služka víry.

    Jak daleko byl prof. Lennox ochoten dojít v klamání svého publika, jakož i ve svém vlastním sebeklamu, ukazuje nejlépe jeho vlastní definice chybné víry v Boha - jak on to sám nazval, "Boha mezer". Kdy tedy - jak zmínil - i jeho vlastní vědečtí kolegové svou vírou v Boha jenom víceméně plní mezery našeho vlastního vědění.

    On se od toho tedy distancuje, jako příliš triviálního důvodu víry - aby pak vzápětí sám udělal přesně to samé! Ano, on velice správně poukazuje na to, že současná pozitivistická věda takové fenomény jako gravitace pouze p o p i s u j e, ale n e v y s v ě t l u j e - aby pak tuto neschopnost pozitivistické vědy okamžitě přetvořil v údajný "důkaz" toho, že za tím vším stojí nějaký Boží plán! Takže i on sám tu nepřináší nic jiného nežli zase jenom toho samého "Boha mezer": když my nedokážeme vysvětlit podstatu gravitace, tak je to tedy důkazem, že existuje Bůh!

    Je skutečně neuvěřitelné, jak je možno vůbec argumentovat natolik dětinským způsobem.
    JP
    April 7, 2017 v 12.36
    Jediná pravda
    Ale ano, paní Hájková: křesťan má a vyznává tuto "jedinou pravdu", ať chce nebo ne, ať si to připouští či ne. A to i v rovině subjektivní, natož pak v rovině objektivní.

    V té subjektivní rovině: pokud by křesťan skutečně byl ochoten vzdát se svého nároku na Jednu jedinou nezpochybnitelnou pravdu, pak by byl musel být schopen vyslovit tuto větu: "Připouštím, že je možné, že Bůh neexistuje." - Ukažte mi jednoho jediného křesťana, který by tuto větu dokázal vyslovit.

    Ve smyslu objektivním není vůbec možné, aby křesťan respektive věřící nevznášel nárok ne na jednu, nýbrž na celý komplex "nezpochybnitelných" pravd.

    Vedle samotné existence Boží jakožto absolutního základu všeho je zde zároveň nevyhnutelně predikováno, že ve vesmíru - kromě jeho samotných fyzikálních vlastností - zde existuje nějaký tajemný "vyšší řád" toho všeho; a že tento vyšší řád je řízen nějakým superiorním vědomím, klasicky tedy samotným Bohem.

    Toto všechno jsou naprosto fundamentální výpovědi, které jsou nevyhnutelně spojeny s vírou, a kterých se věřící v žádném případě nemůže vzdát, pokud nechce vzdát svou víru jako takovou.

    Samozřejmě, liberálněji uvažující věřící je ochoten diskutovat o d e t a i l e c h, tedy jestli toto je uspořádáno takto nebo třeba přece jenom poněkud jinak; nicméně své prazákladní Jedné jediné "pravdy" o prioritě (božského) vědomí vůči světu hmotnému se nikdy vzdát nemůže.
    April 7, 2017 v 12.45
    Řeč ovšem nebyla ani tak o jediné pravdě, jako o "zmocnění se" pravdy. Opakuji, že to slovo se nelíbilo onomu čtenáři.
    Jinak, pane Poláčku, mezi křesťany, jsou velké rozdíly, ale pochopitelně nikdo nemůže říct že Bůh možná neexistuje. Respektive může, ale pak si těžko bude moci říkat křesťan.
    + Další komentáře