Tak tohle je jedno z nejhlubších, nejcitlivějších a nejosobnějších vyznání Bohu, s jakým jsem kdy měl možnost se setkat.

A jedno z nejpřesvědčivějších; takové, ke kterému i ateista může pociťovat naprostý respekt. Neboť jsou zde - zcela vědomě a bez nějakých zastíracích manévrů - opuštěna jako nepotřebný balast všechna dogmata, která se k tomuto Bohu vážou. Která ho líčí jako nějakou všemu nadřazenou super-moc, ovládající tento svět a dění na něm a samotného člověka podle svého vlastního uvážení.

To co zůstává po odhození těchto starých obrazů a překonaných mýtů, je... Co vlastně? Není nijak snadné, tento "zbytek" nějak jednoznačně pojmenovat.

V každém případě zde zůstává ono čistě osobní vyznání; víra v to, že tento svět je něčím více, že má nějaký vyšší smysl, než kolik by mu mohla propůjčit jenom čistě předmětná, materiální stránka veškerého bytí.

Je tu tedy víra v nějaký Vyšší smysl bytí, a tedy i v nějaký vyšší smysl naší vlastní existence, naší vlastní přítomnosti na tomto světě. A - ovšem, i pro natolik demytologizovanou víru nevyhnutelně a nepostradatelně je zde věření v to, že tento "vyšší smysl" má nakonec přece jenom nějakou osobní, vědomou podobu, že za ním stojí - a ho ztělesňuje a ho garantuje - vždy nějaký jsoucí aktér. Nějaká bytost, na kterou je možno se obracet, se kterou je možno vést vnitřní - a niterný - dialog, od které je možno očekávat, nebo alespoň doufat nějakou odpověď, ať třeba jakkoli tichou.

Takže, potud vše dobře; a jak řečeno, k takovémuto vyznání víry i ateista může a musí pociťovat naprostý respekt.

Ale... Přece jenom je tu jedno malé "ale". A možná, že je toto "ale" nakonec přece jenom hodně velké.

Magdalena Šipka hovoří o "chudých, bezmocných, zranitelných". To všechno je bezpochyby naprosto v pořádku, a zasluhuje opět uznání.

Ale - co takový Ježíš? Byl on sám opravdu j e n o m nahý, slabý, bezmocný? On, který dokázal silou svého ducha převrátit celý (západní) svět?

Ano, on přišel na tento svět opravdu nejen nahý, nýbrž i slabý a bezmocný - a to zdaleka nejenom v onom dojemném novozákonním příběhu, nýbrž i ve zřejmě mnohem prozaičtější realitě svého vlastního žití.

A přesto - tento ve svém dětství pro svůj původ přehlížený a vysmívaný hoch se dokázal silou svého ducha vypracovat až k těm nejvyšším duchovním sférám, takže nakonec to byl on a právě on, kdo se mohl hrdě postavit čelem světu a právem říci: "J á jsem pravda!"

A je to přesně ten moment, který mi i u toho Boha Magdalény Šipky chybí. Už v jiné diskusi jsem poukázal na to, že současné křesťanství se víceméně stáhlo právě už j e n o m na to pole charity, k péči o ty "chudé, slabé, zranitelné". Jakkoli hodná chvály a uznání je tato činnost ve prospěch potřebných - tady už není prakticky nic cítit a znát z toho s i l n é h o Ježíše, z toho, který dokázal vyzvat na boj celý tehdejší etablovaný svět. Boj, ve kterém on ztratil svůj život, své tělo - ale ve kterém se nakonec stal konečným vítězem jeho duch.

Kde je v současném křesťanství ještě tento silný, světodějný, inspirativní duch? Kde jsou nějaké opravdu nové, převratné ideje? Kde je v současném křesťanství ještě k nalezení něco, co by překračovalo a přesahovalo ty pravdy, ty myšlenky staré dva tisíce let?...

Marné hledání; a tak, nedá se nic dělat, i ten o sobě nemálo sympatický Bůh Magdaleny Šipky mi nakonec zůstane vzdálený, neboť u něj nenacházím odpovědi na základní palčivé otázky současné doby, nenacházím u něj dostačující inspiraci pro člověka vstupujícího do třetího tisíciletí své existence, počítáno od zrození Toho, na něhož v těchto dnech vzpomínáme.

Za minulého režimu se vyprávěl vtip.
Babička se v kostele modlí: "Pane Bože, pošli mi prosím tě pětistovku. Musím zaplatit dluh".
Kolem šli Husák s Bilakem a Husák říká: Vasile, kolik máš u sebe peněz? Dáme jí to, ať vidí, že žádný Bůh není".
Nenašli však po kapsách víc než čtyři stovky.
"Tu máte, babičko", říká Husák. "A pamatujte si: Bůh není. To vám dává strana".
Babička si vezme čtyři stovky a obrátí se k oltáři: "Pane Bože, děkuji ti za tu pětistovku. Ale příště to radši neposílej po komunistech. Oni mi z ní, mrchy, stovku strhli."

Nemůžu se zbavit pocitu, pane Poláčku, že po křesťanství požadujete něco, co nemůže nabídnout, a na druhou stranu redukujete to, co skutečně nabízí, na "pouhou" charitu.

Abych byl trochu konkrétnější -- spousta křesťanů je mezi vědci projektu tokamaku ITER, momentálně druhém největším vědeckém projektu světa.
Vím, že vy a pan Samohýl vidíte v tokamacích významná rizika, ale nejde popřít, že by to skutečně radikálně a pokud jde o životní prostředí i maximálně uspokojivě vyřešilo energetickou krizi na této planetě.
Křesťané věří, že se člověk má stát pastýřem země. Antropocén nemá být krach, po kterém zbyde pouze zdevastovaná planeta a tenká radioaktivní vrstvička ve svrchní atmosféře, ale (moudré) panství člověka.
Proto ten projekt přitahuje nejlepší křesťanské mozky planety...

Křesťanem je i bodrý nekomplikovaný sedlák, nebo teoložka Šipka, nebo Hájková, Vyleťal.......................... křesťanství je velmi mocný proud pane Poláčku.
---------------------------------

Jinak samotný text opravdu vynikající, souhlasím, dokonale vygradovaný v posledním odstavci.

Pane Morbicere, nejprominentnější český astrofyzik Grygar rád dává k dobrému historku, že za dob - ovšemže ateistického - komunismu právě tehdejší fyzikové a astrofyzikové museli absolvovat dvojnásobně vysoké dávky povinného marxisticko-materialistického školení. Důvod? - Že prý právě mezi nimi byl daleko nadprůměrný podíl věřících.

Grygar tuto záležitost pokládá za důkaz toho, že astrofyzikové, kteří toho o vesmíru ze samotné své profese vědí nejvíce, právě díky tomu daleko více poznávají, že za celým tímto vesmírem musí stát ještě něco dalšího. Něco, co to všechno vytvořilo, co to všechno udržuje v tak dokonalé harmonii, co tomu všemu propůjčuje řád. Nějaké vyšší vědomí - tedy Bůh.

Takže, potud Jiří Grygar. Ve skutečnosti toto jeho vyznání neznamená nic jiného, než že současná pozitivistická věda nemá vůbec prostředky k tomu vesmír vysvětlit. Ona ho může popsat, analyzovat - ale nedokáže v žádném případě vysvětlit, proč vznikl právě takhle, a ne třeba úplně jinak. A proč vůbec vznikl.

Ovšem, z tohoto vlastního nepoznání, z tohoto vlastního deficitu vyvozovat důkaz o existenci Boží - tak to je skutečně hodně velký kotrmelec.

A nikoli bez zajímavosti na tom je ještě jeden moment: J. Grygar je zároveň členem (snad dokonce předsedou) české společnosti "Sisyfos" - tedy společnosti extrémních skeptiků popírajících veškeré esoterické jevy, včetně léčitelství.

Přitom: existenci a působnost těchto jevů je kdykoli možno si ověřit - pokud k nim budeme přistupovat jenom trochu nezaujatě. Takže: Grygar existenci těchto jevů a těchto energií s až fundamentalistickým zaujetím popírá - zatímco nevidí sebemenší problém v tom, tvrdit existenci Boha, o němž nemá a nemůže mít naprosto žádné důkazy!

Tady zase jednou prokazuje svou platnost biblické úsloví o břevnu ve vlastním oku.

To celé nakonec ukazuje jedno: za vírou v Boha stojí v prvé řadě hluboká lidská touha - která nakonec vždycky odsune do pozadí jakoukoli střízlivou úvahu.

Jednou jsem slyšela mluvit Grygara o tom, že vědci umějí vysvětlit o vesmíru mnoho věcí, včetně hypotéz o tom, jak vznikl. Ale neumějí vysvětlit, proč. Proč - to už je totiž otázka náboženská.
Vědci ze Sisyfa opravdu nejsou proti náboženství. Chtějí ovšem, aby bylo odděleno od vědy, aby do ní tak říkajíc "nefušovalo", nesnažilo se ji nahrazovat, což standardní náboženství už dnes nedělá (i když dřív ano).
Ale dělají to alternativní disciplíny jako je léčitelství, proutkaření, čínská a indická medicína nebo psychotronika, astrologie, atd.

Já si taky myslím, že věda a víra si neodporují. Věda pracuje s naprosto přesnými pojmy, které mají jednoznačný výklad, aby nedošlo k omylu. Kdežto víra pracuje s texty, které je možno vykládat různým způsobem. A taky byly nebo jsou různě vykládány. Takže nakonec to, čemu věřím, je čistě jen a jen moje věc. Nikdo mi do toho nemá co mluvit. Ale samozřejmě, pokud jde o ten výklad, mohu na někoho více či méně dát.

bych mj hledal na základě poznatku pana Poláčka ........ současná pozitivistická věda nemá vůbec žádné prostředky k tomu vysvětlit vesmír .....
S touto přirozenou skutečností nakládá jinak bezbožný kritický racionalista a jinak věřící teolog. Při tom jsou oba, ruku v ruce stejně plně srozuměni s mrzutým a znervózňujícím faktem omezenosti každého lidského poznání.
Jejich rozkol je ale způsobován jen nepatrnou nuancí.
Jeden z nich má nutkání vize vše přesahující autority, a druhý si vystačí s pouhou potřebou pozemské filozofie......bych coby pokus o otupení vzájemné animozity dodal.