Minulou neděli někteří zapalovali třetí svíčku na adventním věnci. I ti zaměstnanější z nás patrně zahlédli jesličky. Vánoce jsou všude kolem nás, ale jaký význam má se ještě dnes ptát po Bohu nebo místu jeho narození? Jak může v naší společnosti stále hrát takovou roli příběh dvou migrantů z arabského poloostrova?

Ani o Vánocích se mi text „o Bohu“ nepíše lehko. To slovo je zanesené mnoha nepřijatelnými významy. Zkusme si je ale odmyslet a na chvíli připustit, že my všichni máme někde v mysli obraz boha. Někdy mu tak přímo neříkáme, někdy se ho snažíme z naší mysli za každou cestu dostat, někdy skutečně odešel a zbyly po něm snad hodnoty, vědomí síly ve vlastní křehkosti, naše vlastní požadavky na nás samotné. Po jeho odchodu mohla zbýt nevyřčená otázka, rána nebo hluboký, božský soucit se sebou samým a okolním světem.

Troufnu si říct, že z mysli většiny z nás postkomunistických Čechů a Češek zmizel jasný obraz boha. Přestali jsme o něm přemýšlet jako o neměnné konstantě, která má jasné „názory“ a snadno rozpoznatelné proroky. Tímto svým postojem, kterému můžeme říkat také ateismus, jsme možná naplnili jeden ze záměrů autorů Bible. Konečně jsme si většinově přisvojili, že Bůh není předvídatelný a jednoduše ovladatelný.

Bůh, kterého už nelze vzkřísit

Dorothee Sölleová, teoložka osvobození pro první svět, píše o tom, že Bůh býval dříve vnímán jako scénárista a režisér „divadla světa“. Byl tím, kdo dopředu člověku napsal jeho roli. Byl zárukou pro naše bezpečí v případě, že zahrajeme svoji roli dobře.

Takový Bůh může sloužit jako ospravedlnění kastovního i třídního systému, v podstatě jakékoli společenské nespravedlnosti. A právě tento obraz Boha podle Sölleové a dalších teologů její generace nemůže být po Osvětimi znovu vzkříšen.

Co však nahradí tohoto Boha, který nám zaručoval naše bezpečné místo ve světě? Nepotřebujeme i bez něj sebepotvrzení? Kompas nebo názor, za kterým můžeme jít? Nenahradil povrchního boha často stejně povrchní kolotoč spěchu, bitev o vnější potvrzení našeho místa na slunci? Ospravedlní nám naši pozici úspěch v podobě peněz nebo dobré postavení v rámci naší bubliny? Nebo někde v zákoutích naší mysli zůstává Bůh jako nespravedlivý soudce, jako větrné mlýny, jako vášnivé i klidné moře, jako přísný profesor?

Možná pána tohoto světa zažíváme jako pana Greye z Padesáti odstínů šedi. Jako téměř všemocného majitele obrovského obchodního impéria, který může mrknutím oka vyřešit všechny naše běžné problémy. Doufáme, že nás často zmatené tento magnát tajně a bezmezně miluje, ale kdoví proč se kvůli lásce tohoto nadčlověka ocitáme v mučící místnosti a společně s ním počítáme údery řemene, které přestávají být příjemné. Nevíme, proč nás tento všemocný všudypřítomný vládce vždy nakonec „ojebe“. Nevíme, proč má vlastně v takovou zálibu v působení bolesti — možná je to jeho zranění z dětství, možná jen příliš silný zvyk.

Temné tajemství tohoto Boha jako by nás k němu čím dál více přitahovalo… Vidíme jeho přepych a sadistické sklony, ale stále lžeme sami sobě, že díky jeho firmě přece mají děti v Africe co jíst. Nakonec jsme kouzlem jeho ran tak omámení, že potřebujeme tuto denní dávku emocí, drsnost osudu, nutně ke svému přežití. Navzájem se chlubíme jizvami, o kterých si už nejsme jisti, jestli nám je způsobil šedivý, všemocný Bůh, nebo my sami. Jasné je jen, že rány dopadaly spolehlivě v přesně vyměřených intervalech.

Prací teoložek se stává dokola vyvracet mylné představy o Bohu. Probouzet k životu mnohdy ztuhlou náboženskou imaginaci, usmiřovat přísná superega, sčítat mocné tohoto světa, ukazovat na všechny mocipány a paní a dokola opakovat: „Tohle není bůh. Tohle není žádné božstvo. Ani toto nemá nakonec žádnou moc, jen tu, kterou mu sami přisuzujeme.“

↗

Náboženství nachází svůj pravý smysl jako píseň na rtech těch, kteří se nevzdali. Ilustrace forward.com

To ale není vše. Zvlášť v období Vánoc dostává každá teoložka případně každý věřící nový úkol. Usednout do trávy nebo do sněhu a začít ukazovat nanovo - na ohroženou přírodu okolo nás, na chudé a bezmocné, na izolované, depresivní, dezorientované, zranitelné. A opět opakovat, ale tentokrát zcela opačné tvrzení: „I zde můžete najít Boha. I toto je Bůh. I na těchto věcech záleží víc, než si dokážeme představit.“

Vánočním zábavou nás všech může být ukrást korunu z hlavy krále Heroda a proměnit ji třeba na prskavku nebo hvězdu nad Betlémem. Vánočním zážitkem je objevení hodnoty ve zdánlivě slabých a nepodstatných bytostech. Je to rozpoznání toho, že i ta největší světla na obloze odkazují k něčemu tak obyčejnému a zranitelnému, jako je právě se rodící lidský život. Nemusí nám záležet na Bohu. Ale záleží na obrazech, které se spojujeme se slávou, mocí, důstojností.

Člověk nemusí být věřící, aby se modlil nebo alespoň hádal s osudem. Nejen tváří v tvář událostem 20. století, ale i tváří tvář krizím století dalšího. Při zprávách o ekologických haváriích, o přicházejících hladomorech, o válkách, které nejsme schopni ukončit — všude tady je nemožné věřit na staříka na obláčku. Ani tváří v tvář vlastním problémům se zdravím nebo s našimi nejbližšími nepůsobí věrohodně nesmrtelný hodinář, který vše přesně odměřil a vyžívá se v pravidlech, kterými nás zahrnul.

Malý Ježíš v kolébce je také božím způsobem, jak říct: „Omlouvám se. Ani v mojí moci není vše. Jsem stejně zranitelní jako vy sami. I já jsem jen uprchlické dítě ve vašich rukou. I já se musím spolehnout na to, že se i v této nehostinné krajině znenadání objeví dobrovolnice a dobrovolníci v oranžových vestách, aby mé porodem vyčerpané matce donesli petláhev s vodou. I já jsem přese všechno světlo hvězd nahý. Ani já nevyjdu, ze svého boje za lepší svět, bez hlubokých ran a těžko pochopitelných obětí.“

Pokud si při kladení otázek po smyslu představíme, že je naším partnerem v dialogu malé křehké dítě, možná nám to dovolí i více něžnosti vůči sobě samým. Bůh v jeslích plných slámy připomíná, že žijeme křehký zázrak, že ani my sami nejsme neomezenými pány svého života.

Naděje právě narozeného dítěte je něčím jiným než zajištěným pohodlím. Není zabezpečenou jistotou, není konformismem přezbrojených, zajištěných konzumentů. Poselství Vánoc je zcela opačné. Odhaluje požehnání, které přináší putující, chudí, ti, kteří zažehnou i naše srdce k pouti. Možná k válce s černým hadem ropovodu, možná k protestu proti těm, kteří druhým upírají jejich místo pod střechou.

Bůh, který se vzdává světu, nás vybízí, abychom se sami nevzdávali. Není a nesmí být únikem. Náboženství nachází svůj pravý smysl jako píseň na rtech těch, kteří se nevzdali. Objevuje se jako Boží doznání, že jeho ruce jsou stejné jako ty naše. Bůh nemá jiné ruce než ty naše.