Azylová řízení trpí podle Ústavního soudu systémovými nedostatky. Týkají se přístupu cizinců k právní pomoci a praxe ministerstva vnitra při vydávání stanoviska k možnosti vycestování cizince. Přesto Ústavní soud zamítl ústavní stížnosti iráckého žadatele o azyl.

Sunnitský obyvatel Bagdádu, projížděl Českou republikou v září loňského roku na cestě do Švédska, kde chtěl požádat o azyl, neboť tvrdil, že v Iráku jej pronásledují šíitské milice, protože spolupracoval s americkou armádou. Policie ČR jej však zajistila a zahájila s ním řízení o vyhoštění zpět do Iráku.

„I když stěžovatel od počátku policii sděloval důvody svého útěku z Iráku, žádný český orgán věcně tyto důvody nepřezkoumal. Následná žádost stěžovatele o udělení azylu v České republice byla odmítnuta jako podaná opožděně, aniž by se jí ministerstvo vnitra věcně zabývalo. Stěžovatel byl nakonec vyhoštěn do Iráku v únoru 2016, v ten den, kdy byla jeho stížnost doručena Ústavnímu soudu a den před tím, než byla přidělena příslušnému senátu,“ uvedla tisková mluvčí Ústavního soudu Miroslava Sedláčková.

Ústavní soud v odůvodnění svého nálezu zdůraznil, že z Listiny základních práv i Evropské úmluvy o ochraně lidských práv zřetelně vyplývá, že stát nemůže vyhostit žádnou osobu do země, kde ji reálně hrozí porušení práva na život či zákazu mučení nebo jiného špatného zacházení. V případě, že cizinec takovou námitku vznese, je povinností příslušných orgánů státu takové tvrzení podrobně a důkladně zkoumat.

„Zároveň v případě rozhodnutí o vyhoštění,“ pokračuje Sedláčková, „musí mít cizinec k dispozici opravný prostředek s automatickým odkladným účinkem.“ Stěžovatel by přitom pečlivého přezkumu svých námitek mohl docílit dvěma způsoby — podání žádosti o azyl a odvoláním proti rozhodnutí policie o jeho správním vyhoštění. Ani jednu z možností však včas nevyužil, neboť podle něj pro oba úkony jsou příliš krátké lhůty a neměl přístup ke kvalifikované právní pomoci.

Ústavní soud konstatoval, že jak lhůta pro podání žádosti o azyl pro zajištěné cizince (sedm dní), tak lhůta pro odvolání proti správnímu vyhoštění (pět dní), jsou skutečně neobvykle krátké. Bez ohledu na to, zda tyto lhůty jsou samy o sobě v souladu s ústavním pořádkem, je však podle Ústavního soudu zcela nezbytné, aby zajištění cizinci měli v průběhu těchto lhůt přístup ke kvalifikované právní pomoci.

Ústavní soud zdůraznil zvláštní postavení cizinců, kteří se nacházejí v zařízení pro zajištění cizinců, a tudíž jsou zbaveni osobní svobody: „Tyto osoby, které jsou v neznámém prostředí, neznají jazyk, neorientují se v právním systému daného státu a hrozí jim závažná újma při návratu, mají zvláštní potřebu účinné právní pomoci. Je povinností státu v případě vedení řízení o správním vyhoštění cizince, který je zajištěn v zařízení pro zajištění cizinců, zajistit cizinci účinný přístup k právní pomoci.“

Stát, zdůrazňuje nález, musí zajistit, že cizinec, který dosud není právně zastoupen, se v průběhu odvolací lhůty proti rozhodnutí o svém správním vyhoštění osobně setká s osobou schopnou podat kvalifikovanou právní pomoc v otázkách mezinárodní ochrany a cizineckého práva.

„Pokud si zajištěný cizinec sám právní pomoc neobstaral, ani stát mu právní pomoc nezajistil, tak není možno rozhodnutí o správním vyhoštění vykonat, neboť by tak došlo k porušení čl. 13 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv,“ zdůrazňuje Ústavní soud.

Ve svém odůvodnění rozhodnutí také shledal, že praxe ministerstva vnitra při vydávání závazných stanovisek k možnosti vycestování cizince vyvolává vážné otázky, zda ministerstvo plní svou povinnost nevyhostit osobu, které v cílové zemi hrozí nebezpečí smrti nebo špatného zacházení.

„Ústavní soud skutečně shledal, že závazné stanovisko ministerstva v případě stěžovatele zcela ignoruje informaci, kterou stěžovatel policii sdělil, že mu v Iráku hrozí pronásledování z důvodu předchozí služby pro armádu USA,“ upozorňuje Sedláčková s tím, že odůvodnění závazného stanoviska, které se omezuje na jeden stručný odstavec, je paušální a nijak se nezabývá konkrétní situací stěžovatele.

Ústavní soud tedy upozornil, že je zcela nezbytné, aby ministerstvo vnitra při vydávání závazných stanovisek k možnosti vycestování cizince pro účely řízení o správním vyhoštění pečlivě hodnotilo individuální okolnosti každého cizince a teprve na tomto individualizovaném základě důkladně posoudilo a odůvodnilo, zda skutečně neexistují vážné důvody se domnívat, že cizinci v případě vyhoštění v cílové zemi hrozí vážné porušení jeho základních práv.