Uspěje ten, kdo dokáže vyprávět příběhy lidí práce
Radovan BartošekPolitika se stala marketingem moci. Chce-li být levice politicky relevantní silou, a co víc, chce-li extrémní pravici porážet, musí se vrátit k příběhu lidí práce. Musí se začít na svět dívat znova jejich očima a proti pravicovému populismu postavit populismus radikální demokracie.
Stojíš na zasněžené pláni. Jsi uprostřed blizardu. Jsi tu sám. Samota se snoubí se smrtí, pomalu kolem tebe krouží a číhá. Vše by změnil oheň: znamená život. Zahřál by tě a z poslední konzervy, kterou máš, by sis připravil teplé jídlo. Stejně jako když jsi jako kluk vyrážel s kamarády pod širák a na ohníčku jste si pekli brambory. Vzpomeň si na vůni pečených brambor a horkého spáleného dřeva za letní noci. Oheň je jako dávný kamarád z dětství. Pomůže ti, když to opravdu potřebuješ a ochrání toho kluka, který se skrývá někde hluboko v tobě. Sáhneš do kapsy a udiveně z ní vytáhneš krabičku zápalek. Zápalky Solus. Tvůj opravdový přítel.
Koupili byste si zápalky? Náš svět je světem příběhů. Když se můžete zasnít a stát se postavou vzrušujícího příběhu o muži peroucím se s nepřízní osudu a drsnou přírodou, pocítit vzrušení z nebezpečí a zároveň vědět, že jste v bezpečí, že váš příběh bude mít šťastný konec, koupíte si zápalky. Spojíte si s nimi sen o drsném a krásném dobrodružství. To, že se sami v opuštění v tundře nikdy neocitnete a pokud ano, krabička zápalek vás opravdu nezachrání, je vedlejší. Marketing není postaven na faktech, ale na vyprávění krásných příběhů. A s politikou se to má zrovna tak. Politika je marketingem moci.
Donald Trump může pronést libovolnou kravinu. Může sáhnout do rozkroku třeba papeži. Může udělat cokoliv. Jeho voliči ho budou přesto podporovat. Důležité je jen jedno: v příběhu, který jim Trump vypráví, musí nalézat svoje místo. A musí to být kladné místo, místo hrdiny, který má nárok na odměnu, které se mu po řadě útrap také dostane. Dokud budou mít voliči v příběhu Trumplandu své místo, budou zlé dvojče Borise Johnsona dál volit.
Volit budou samozřejmě i Borise samotného, přinejmenším do té doby, dokud bude schopen zmateným Britům prodávat myšlenku návratu krásného, velkého a úspěšného impéria, jehož odlesk padne i na ně. Britové chtějí být součástí úspěšného imperiálního příběhu. Příběhu, který je sice z říše pohádek, ale je mnohem krásnější než příslovečná směrnice EU o maximálním zakřivení banánů. Konec Borisovy politické kariéry nemusí nastat ani tehdy, kdy se Británie rozpadne. K získání moci bude potřeba jen vymyslet nový příběh. Třeba oprášit krále Artuše nebo Robina Hooda. Třeba se Boris stane historicky první premiérem Anglie.
Nové příběhy vyprávěné různými politickými dobrodruhy mají úspěch, protože dosavadní příběh naší drahé západní civilizace se dostává do čím dál tím hlubší krize. Přestává být totiž příběhem stále většího počtu lidí a nikdo mu už nerozumí. Legenda kapitalismu už není o svobodném a pracovitém člověku, jehož píle a důvtip dojdou spravedlivé odměny, ale lidech, kteří žijí z úroků. Práci jsme vytěsnili do Asie. Postavy evropského a amerického dělníka se najednou staly bezprizornými. V dnešní politice uspěje ten, kdo jim dá význam, smysl a perspektivu. Ten, kdo dokáže vyprávět příběhy lidí práce.
Chce-li být levice politicky relevantní silou, a co víc, chce-li extrémní pravici porážet, musí se vrátit k příběhu lidí práce. Musí se začít na svět dívat znova jejich očima. A proti pravicovému populismu postavit populismus radikální demokracie. Znamená to postavit žebříček hodnot a priorit z hlavy na nohy:
Levicová politika tak bude začínat uklizeným chodníkem, který je v zimě posypaný už o půl páté ráno, protože tehdy jdou na ranní směnu první pracující, bude pokračovat přes školní oběd, na který budou mít nárok všechny děti, bude zhmotněna ve fungující a spolehlivé hromadné dopravě a zdravotnictví s minimální spoluúčastní pacientů. Jejím programem budou důstojné penze a mzdy a silný zákoník práce, který bude chránit i sezónní dělníky a agenturní zaměstnance. A až v tomto bodě přejde tam, kde začíná příběh končícího liberalismu — tedy k diskusi o politických právech.
Protože teprve až dokáže levice věrohodně obhájit to prvé, tedy sociální práva, uvěří jí volič, že to vážně myslí i s tím druhým, s právy politickými. Příkladem na levici může být senátor Sanders, který svou kampaň zahajoval doslova na vlastním dvorku a nebýt ohromného úsilí a peněz, které na jeho potlačení vynaložily liberální elity, byl by dnes americkým prezidentem. Přesto dokázal mobilizovat ohromné sociální hnutí, které má dobrou šanci během příští generace a navzdory šílenému blondýnovi změnit americkou společnost tak, jako se to naposledy povedlo snad Rooseveltovi.
Sanders přitom neudělal nic zásadně převratného: prostě a jednoduše naslouchal lidem. A o jejich osud projevil upřímný zájem. Nám všem v tom musí být vzorem.
Dalo by se jistě argumentovat, že zákoník práce a zdravotní systém a posypané chodníky atp. jsou věcí státu, legislativy, exekutivy, nikoli jen vyjednávání pracovníci vs. kapitál. Jenže ve světě vzácné práce a přebytku pracovníků má kapitál vždycky možnost legislativě s exekutivou položit nůž na krk - tak přísnějšího zákoníku práce se vám zachtělo? Ale poslužte si, pak odsuneme výroby jinam. Což koneckonců kapitál činí, dnes a denně jsme svědky. A obrany není, alespoň bez podstatného narušení systému.
Kdo vrátí práci, tomu bude vše další přidáno.
Američtí ekonomové říkají, že není nemožné, aby Trump do Ameriky vrátil průmyslovou výrobu. Od roku 2010 až do začátku průmyslové revoluce průmysl prostě znamená pracovní příležitosti, hlavně dělnické.
Továrny, dělníci.
A dnes?
V tom navrátivším se průmyslu pracovní místa (prý moc) nebudou. Makat budou roboti.
((( Podle logiky co je levnější než americký dělník? Čínský dělník. A co je levnější než čínský dělník? Robot bez reptání pracující 24 hod denně. )))
Takže američané budou mít kvanta zboží a potřebu, aby je někdo nakupoval a spoustu lidí bez práce.
Tohle smrdí nepodmíněným základním příjmem........ bych s pozdviženým obočím dodal.
-----------------------------------------
A zároveň to znamená, že se musíme naučit dokonale recyklovat a najít vůči planetě neutrální energetiku..
Jinaki s námi Gaia zamete...
Příklad, hypotetický, na němž to vynikne. Dejme tomu, automatizace zvýší produktivitu na pracovníka pětkrát, tj. potřeba zaměstnanců se sníží na pětinu. Zároveň ovšem vyhlásí USA (nebo kdokoli jiný) program třeba trvalého osídlení Marsu, který si vyžádá desetinásobnou produkci. Zaměstnanost i při tak hluboké automatizaci stoupne, neklesne.
Nepodmíněný základní příjem je naopak výrazem rezignace levice, neochoty problém jakkoli řešit. Resp. uvažovat jinak než fatalisticky ve stylu automatizace nám dříve či později práci vezme tak jak tak, nedá se nic dělat, smiřme se s tím.
Jsou "lidé práce" dělníci, všichni zaměstnanci, všichni, kdo nějak pracují? Kdo mezi lidi práce nepatří?
V létě jsem měl zajímavou příležitost mluvit několikrát s fanouškem Miloše Zemana a Vladimíra Putina, který nadával na Pražkou kavárnu a intelektuály. Byl to účastník mezinárodní klavírní školy. Když jsem se ho zeptal, jestli vlastně také není intelektuál, odpověděl: "Ne, já pracuji rukama." A předvedl pilně pracující ruce na klávesnici klavíru.
Tedy především v tom smyslu, že NZP je výrazem rezignace levice.
-----------------------------------------------------------
S tím "mizením práce": je nutno si uvědomit, že objektivně vzato je tady práce fakticky nekonečné množství. Už jenom v sociální oblasti, v souvislosti s rostoucím stárnutím populace, se očekává masivní nárůst potřeby pracovních sil v pečovatelských službách ve všech oblastech. Kterážto místa už dnes není možno plně obsadit. Sice samozřejmě i tady je možno si do určité míry vypomoci roboty - ale právě v této sociálně a humánně citlivé sféře lidskou přítomnost není nikdy možno plnohodnotně nahradit bezduchým a cituprázdným robotem.
Takže, problém není v tom že by stroje či roboty braly lidem práci; problém je v tom, jak dosáhnout toho, aby komerční zisky vytvořené ve sféře produkce orientované na konzum byly předistribuovány do těchto nekomerčních oblastí. Aniž by se proti tomu vzbouřila celá to produkčně-konzumní sféra.
Jisté je: klasická Marxova "dělnická třída", která svou bezprostřední (fyzickou) prací vytváří nadhodnotu, o kterou ji připravuje a obírá třída vlastníků-kapitalistů, tak tato dělnická třída je jednoznačně pryč ze scény dějinného dění. Ne že by ještě vůbec neexistovala - ale už není dominantním faktorem.
Není ovšem nijak příliš obtížné to Marxovo úzké pojetí dělnické třídy korigovat, v tom smyslu že do té kategorie "vykořisťovaných" patří prostě všichni, kdo svou pracovní sílu prodávají za mzdu zaměstnavateli-kapitalistovi.
Konkrétně: v takovémto širším pojetí do této kategorie patří například i prodavač v obchodě který zboží pro zákazníka zabalí a prodá - což by pro Marxův model bylo nepřijatelné, neboť zde do oné vykořisťované "dělnické třídy" patří jenom ti, kdo vytvářejí (novou) hodnotu, což podle jeho přesvědčení ten prodavač právě zásadně nedělá. (Hodnota je obsažena v samotném zboží, prodavač k ní žádnou novou hodnotu nepřidává.)
Ale jak řečeno: pokud nebudeme tak rigidní jako Marx, můžeme tu kategorii "lidí práce" rozšířit tímto způsobem.
J. Heller například v tomto smyslu pak do této kategorie "vykořisťovaných" zahrnuje například i IT-pracovníky; neboť ti přece také stejně tak svému zaměstnavateli-kapitalistovi dávají k dispozici, prodávají svou vlastní pracovní sílu - čímž mu dávají možnost si část z jimi vytvořené hodnoty vytvořit, jakožto "nadhodnotu".
Na jednu stranu se tento - rozšířený - výklad jeví skutečně legitimním; na straně druhé je ovšem otázkou, do jaké míry je vůbec ještě kompatibilním s celou Marxovou teorií práce a - zbožní - produkce.
Na straně jedné - když už jste, pane Kubičko, zmínil toho klavíristu - sám Marx výslovně uvádí, že i třeba takové k o m p o n o v á n í může být velice vážnou prací.
Na straně druhé, on celou svou kritiku kapitalismu založil na analýze z b o ž n í výroby; tedy právě toho procesu, kdy pracovník svou pracovní silu pronajme na určitou smluvní dobu vlastníku kapitálu. A po tuto dobu vykonává práci v produkčním místě ("fixní kapitál") svého zaměstnavatele. A v této době produkuje zboží v určité hodnotě, za kterou ji kapitalista prodá - ale dělníkovi zaplatí mzdu která je menší nežli tato vytvořená hodnota. Vzniká tedy diference - zisk - kterou/který si přivlastňuje kapitalista.
Jak známo, dnešní "moderní" doba přinesla i takové výdobytky, jako je "zábavní průmysl". Jak vlastně klasifikovat ty hudebníky, kteří jsou smluvně vázáni na určitou produkční firmu, a svá díla prodávají jenom jejím prostřednictvím? Jsou to skutečně ještě autonomně kreativní umělci - anebo opravdu už jenom "dělníci prodávající za mzdu svou pracovní sílu"?...
Nechci teď tuto záležitost protahovat donekonečna. Jisté je: ve své původní, ryzí podobě je ten Marxův model na jedné straně dozajista už přinejmenším zastaralý.
Na straně druhé: v modifikované podobě může v každém případě stále ještě poskytovat takové analytické náhledy do současného pracovního života, které jsou jiným způsobem nededukovatelné, a které se nám při běžném pohledu vůbec nestanou zřetelnými a viditelnými.
Takže "Menschen von Arbeit": je to přesné, protože gamaticky stejně blbé jako v češtině, stejně věcně bezobsažné a stejně ideologické. Samozřejmě, mohlo by se říci "Leute von Arbeit", ale to by neznělo tak nabubřele.
Prostě důležité je, že tu jsou normální lidé, kteří sice veměs pracují a sotva bychom se bez jejich práce chtěli obejít, například špičkoví chirurgové, a pak tu jsou "lidé práce" jako zvláštní ráce.
Nedávno jsem si psala s jedním člověkem o tom, zda člověka polidštila práce. On napsal: Kdepak práce! Člověka člověkem dělá záměr!
A já na to: ve svobodné práci se neodděluje záměr od výkonu. To, když někdo jiný má záměr a někdo jiný ho realizuje, to je v podstatě práce otrocká (tedy pokud je k té práci člověk nucen). Jinak též práce závislá, čili neemancipovaná. Záměr od výkonu by neměl být oddělen. I když spolupracuje víc lidí, tedy při pokročilé dělbě práce, měli by se pořád držet společného záměru.