České děti si školu i nadále spojují veskrze s negativními emocemi, jak na to znovu poukázalo šetření PISA za loňský rok, zveřejněné v minulém týdnu. Pravidelné mezinárodní testy PISA krom běžně propíraných výsledků ve čtenářské gramotnosti, matematice a přírodních vědách zkoumají kupříkladu také míru sounáležitosti se školou, tedy jinak řečeno pozitivní vztah ke školní instituci, již dotazovaní žáci navštěvují.

Ze zemí Evropské unie a Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (tedy sdružení ekonomicky nejvyspělejších zemí světa) cítí dle PISA nižší sounáležitost se školou než v České republice už jenom žáci v USA a na Novém Zélandu. Na podobné úrovni jako my je potom ještě sousední Polsko. „Vzdělávací výsledky nelze oddělit od toho, jak se žáci učí a jaké podmínky jim školy vytvářejí. Čeští žáci vykazují nižší zvídavost a vytrvalost (…) a v hodinách přírodovědných předmětů vnímají v mezinárodních srovnáních velmi nízkou podporu učitelů,“ poukázali v národní zprávě k šetření PISA analytici České školní inspekce.

„Přestože se jejich sounáležitost se školou mírně zlepšila, zůstává nadále nízká. Tato zjištění zdůrazňují význam bezpečného školního klimatu, kvalitních vztahů a výuky, která žáky aktivně zapojuje, poskytuje jim odpovídající podporu a vede je k postupném přebírání odpovědnosti za vlastní učení,“ uvádí čeští inspektoři dále.

Nejedná se o nijak nové a překvapivé zjištění. To, že se české děti do školy netěší a že je situace tristní obzvlášť v mezinárodním srovnání, je známo dlouhodobě. Kupříkladu dle zjištění studie z roku 2024 se do školy jednoznačně těšilo jen devět procent náctiletých žáků základních škol.

Již před časem jsme v Deníku Referendum podrobně doložili, že otázku duševní pohody dětí nelze redukovat na téma digitální rovnováhy, škodlivého vlivu sociálních sítí a závislostí na chytrých mobilních telefonech. Právě k zákazu mobilních telefonů na základních školách, inspirovanému příkladem dalších zemí západního světa, se přitom jakoby v očekávání spásného řešení nyní upíná i Česká republika, ačkoliv reakce odborníků na tento záměr, pompézně před několika měsíci ohlášený samotným premiérem Andrejem Babišem (ANO), jsou přinejmenším zdrženlivé. A jako řešení situace nestačí ani jinak chvályhodné zavádění přítomnosti psychologů na školách.

Jakkoliv má současná všudypřítomnost technologií poháněná ziskuchtivostí technologických gigantů z dlouhodobého hlediska destruktivní vliv jak na duševní zdraví dětí, tak na některé jejich kompetence — zejména na schopnost porozumění psanému textu, jak ostatně loňské šetření PISA také ukázalo —, nejedná se rozhodně z hlediska duševní pohody dětí ve školách o jediný faktor.

Jako nejpodstatnější se nakonec ukazuje cosi hůře postižitelného, co nelze tak snadno převést na jednu objektivní, jednoduše pojmenovatelnou příčinu. Totiž ono předivo vztahů mezi jednotlivými aktéry vzdělávacího procesu v každodenním kontaktu: mezi samotným žákem, rodiči, učiteli, vedením školy i dalšími zaměstnanci, vztah dětí a rodičů k vlastní škole a to, nakolik si berou vzdělávání za své.

České děti se ve školách stále běžně setkávají s nevyřčeným či explicitním despektem ze strany pedagogů a obecně s atmosférou, která zvídavost a iniciativnost v dětech spíše utlumuje, než aby ji povzbuzovala. Respektující a otevřená komunikace mezi dětmi a rodiči a celkově zdravé, vstřícné prostředí v celé instituci — tedy i v pedagogickém sboru a ve vztahu k vedení školy — jsou z hlediska duševní pohody všech zúčastněných i kvality vzdělání naprosto zásadní. Na tom panuje shoda mezi odborníky na vzdělávání i mezi samotnými pedagogy.

V realitě nesmyslně decentralizovaného českého vzdělávacího systému mnohé z toho do značné míry závisí na osobnosti ředitele školy. Ten přímo ovlivňuje nejen atmosféru ve škole, ale také to, v jakých kompetencích se žáci rozvíjejí nebo jak jsou nastaveny procesy kolektivního učení a rozvoje v učitelském sboru. V praxi rozhodují ředitelé třeba i o tom, zda bude škola inkluzivní pro cizince, osoby se zdravotním postižením nebo s poruchami učení, zda přijme děti ze sociálně slabších rodin nebo jak se bude na dané škole pracovat s třídními kolektivy.

Nekompetentní ředitel může mít na celou školu doslova destruktivní vliv, jak ukazují množící se případy, kdy na protest proti praktikám a chování nově nastoupivších ředitelů odcházeli pedagogové a bouřili se děti i rodiče. Jen letos se se něco podobného událo na základních školách v Bohuslavicích nedaleko Prostějova a v Hnojníku blízko Třince. Má-li však takový ředitel přes veškerou kritiku veřejnosti podporu od vedení obce, která je zřizovatelem školy, je v decentralizovaném českém školství takřka nemožné jej odvolat.

Na druhé straně se schopným ředitelům nedostává odpovídající podpory, protože pro veškeré „technokratické“ řízení jim zpravidla nezbývá čas na řádné pedagogické vedení školy — s čímž samozřejmě velmi úzce souvisí i vytváření dobrého prostředí, vztahů a funkčních kolektivů. „Řídím školu se 105 zaměstnanci a téměř 900 žáky. V tak velkém neškolském podniku bychom měli například personální nebo právní oddělení a další pomocné odbory. Ve školství to ale musíme zvládat pouze my, ředitelé,“ shrnula dříve pro Deník Referendum svou zkušenost ředitelka pražského Gymnázia Nad Štolou Renata Schejbalová.

Ředitelům zahlceným administrativou tak dnes chybí podpůrná instituce po vzoru kdysi zrušených okresních úřadů, která by zároveň poskytovala pedagogům podporu v zavádění nových učebních metod a obsahu „v Praze schválených“ rámcových vzdělávacích programů do praxe.

Toto selhání státu v systémové podpoře ředitelů a škol v regionech i propojování škol s místními komunitami dnes svépomocí nahrazují neziskové projekty a občanské organizace. Jistou náplastí je potom samosprávami pozvolna objevovaná alternativa v podobě zřizování svazkových škol, kde ředitel funguje jako manažer pro několik školních zařízení sdružených ve „svazku“ a současně s tím působí na jednotlivých základních školách faktičtí pedagogičtí lídři.

Všechny tyto hluboké základní problémy, které se dnes projevují mizerným vztahem dětí ke škole i k vlastnímu vzdělávání, jsou podrobně popsány odbornou veřejností a dlouho známy. Přesto se nepřibližujeme jejich systémovému řešení: jak kvůli ideologickým bariérám, tak kvůli dlouhodobému nedostatku finančních prostředků v českém školství.

Loni v prosinci se do čela resortu školství vrátil Robert Plaga (za ANO), který je jistě schopným ministrem, zvlášť ve srovnání se značně mdlými výkony svého předchůdce Mikuláše Beka (STAN). Plaga bude podporovat rozjeté slibné dílčí změny v českém školství, na větší reformy ve výše popsaném duchu však nebude mít prostředky ani politickou podporu.

Z jedné strany totiž musí odrážet kulturními válkami motivované tlaky menších koaličních partnerů z SPD a Motoristů sobě na omezení inkluze i služeb občanských organizací ve školách, z druhé strany se zase potýká s nedostatkem financí, kdy současná vláda — soudě dle podoby návrhu rozpočtu na příští rok — považuje za důležitější stavbu dálnic než investice do školství. A tak nyní není ani jasné, zda se najdou v rozpočtu peníze na ony nové svazkové školy.