Dnes začal poslední školní rok, v němž české děti ještě mohou usednout do lavic, aniž by předtím odložily mobily. V dalších měsících, kdy bude parlament jednat o vládním návrhu omezení smartphonů ve školách, si nejen děti, ale i my dospělí zasloužíme věcnou veřejnou debatu, nikoli hysterii. Její úroveň nám řekne mnohé o digitální gramotnosti českého národa.

Zatím to nevypadá nejlépe: opozice torpéduje vládní návrh regulace smartphonů horem dolem, často argumenty zcela absurdními. Debata by měla nasvítit i dosud opomíjený aspekt věci: ekonomické zájmy, jimž se hodí mobil v dětských ručkách pokud možno už od kočárku.

Přijetí regulace smartphonů ve školách je totiž ve své podstatě i zkouškou fungování demokracie. Ostatní vyspělé ekonomiky už jí úspěšně prošly. Doufejme, že se k nim přidá i Česká republika.

Stát versus technologický průmysl

Střetávání zájmů a jejich neustálé vyvažování je podstatou státu. Vyspělé ekonomiky se v posledních letech rozhodly bránit veřejný zájem proti nekontrolované expanzi technologického průmyslu, kterou urychlila pandemie, především tam, kde má stát jasnou právní odpovědnost za zdraví a bezpečnost: ve školách, u dětí.

Nejpřísněji přitom postupují země, k nimž dlouhodobě vzhlížíme jako ke vzorům úspěšné digitalizace: Nizozemí, Skandinávie, Jižní Korea, Singapur, ale i Čína — a desítky dalších. Různorodost palety států, které přijaly omezení, ukazuje, že nejde o ideologii: problém je zdravotního rázu, má fyziologický podklad.

Po pandemii, která přinesla dramatický nárůst času online, přistoupila k regulaci smartphonů ve školách naprostá většina vyspělých ekonomik jako k záchranné brzdě svého druhu. Je to podstatně jednodušší než umravnění nemravného Big Techu.

V USA je to podle serveru Politico dokonce poslední téma, na němž se shodnou demokraté s republikány. Plošnou regulaci smartphonů ve školách přijalo již čtyřicet z padesáti amerických států a další se chystají. Prakticky všechny země Evropské unie, kterým to umožňovala ústava, už mobily ve školách nějak omezily.

Naposledy Polsko, kde vláda návrh předložila na konci června. Během pár týdnů prošel parlamentem a podepsal ho prezident, takže vstoupil v platnost v těchto dnech. Zbývá Česká republika — a Dánsko, kde je to ale spíše formalita. Zákon zde měl vstoupit v platnost již 1. srpna, ale schvalování pozdržely volby. Dánská levice i pravice se však na regulaci dlouhodobě shodnou. Výroky dánských politiků na levici i pravici — a jejich konsensus — představují fascinující čtení.

Co ukazují data

Státy při přijetí regulace odkazují na návykovost sociálních sítí a rizika z ní plynoucí, na princip předběžné opatrnosti ve věci ochrany veřejného zdraví i na data Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj z mezinárodního šetření PISA, největšího světového měření výsledků školství, které probíhá ve 81 zemích každé čtyři roky. Například Holanďané se při přijetí regulace odkázali na data PISA takto:

„Nedávné studie PISA z Nizozemska a dalších zemí ukazují negativní korelaci mezi využíváním informačních a komunikačních technologií (ICT) a výsledky ve čtení, matematice a přírodních vědách. Čím více se ICT ve škole využívají, tím horší jsou výsledky. (…) Zdá se, že většina škol v současné době nedokáže efektivně využívat ICT aplikace ke zlepšení výsledků učení: negativní dopad ztráty pozornosti a soustředění žáků proto převažuje nad potenciálními pozitivními účinky strukturovaného využívání.“

Zdá se, že země, které začaly prosazovat digitální prostředky do výuky nejdříve a mají nejvíce zkušeností a dat, se od nich začínají odklánět prostě proto, že se ve výuce neosvědčily. Dokážou přijmout, že se spletly, pracovat s chybou, kriticky vyhodnotit situaci a přijmout opatření. A to i přesto, že je to pro firmy dodávající informační a komunikační technologie do škol a další hráče nevýhodné. První zkušenosti z Nizozemí přitom ukazují pozitivní dopady. Tři čtvrtiny z 317 dotazovaných středních škol hlásí lepší soustředění žáků, dvě třetiny zaznamenaly zlepšení sociálního klimatu a jedna třetina hlásí i lepší studijní výsledky žáků.

Na další hodnocení dopadů v praxi si ale budeme muset počkat, neboť regulace platí pouze velmi krátkou dobu v naprosté většině zemí. Navíc její efekt se neprojeví hned -podle některých výzkumů až v druhém roce - a vyžaduje respektování pravidel v praxi, kvalitní data a jejich nezaujaté vyhodnocení.

Kdo platí za návykovost

Náklady spojené s neefektivitou informačních technologií ve výuce a další negativní dopady online světa na zdraví dnes nenesou firmy, ale státní rozpočty. Jde o klasickou negativní tržní externalitu. Zisky z připojení dětí k internetu, které v době temných vzorců a adiktivního designu tak snadno sklouzne k závislostnímu chování, si naopak firmy nechávají pro sebe.

Rozsudky, které letos padly v USA a ukládají některým technologickým platformám pokuty mimo jiné za návykovost jejich služeb, ukazují, že se časy snad mění. EU půjde nejspíš trochu jinou právní cestou, ale možná ještě přísnější. Efekt změny systému však nenastane hned — a je otázka, nakolik firmy budou skutečně ochotny spolupracovat. Každý rok bez fundamentální změny systému znamená další miliony závislých dětí, z nichž mnohé se ze závislosti už nikdy nedostanou. Naprostá většina jakýchkoli závislostí vzniká před 25. rokem věku a smartphone je pro mnoho dětí — ale i dospělých — díky své všudypřítomnosti hlavním portálem právě k závislosti digitální.

Firmy proto mají zájem co nejvíc regulaci oddálit — a k tomu jim dobře slouží posouvání Overtonova okna, tedy hranic toho, co je ve veřejné debatě přijatelné. Níže uvedené příklady Irska a Dánska dobře ukazují, jak výrazně je toto okno oproti České republice posunuté.

Státy si samozřejmě dobře uvědomují, že regulací ve školách neošetří prostředí mimo školu. Nabízejí proto rodičům státem zaštítěné informace například formou brožurek s praktickými radami, které někdy, jako třeba ve Francii, dostávají rodiče už v porodnici. Zpravidla se doporučuje nekupovat smartphony do dvanácti až třinácti let věku dítěte — to říkají například Dánsko, Švédsko, Finsko, Norsko, Nizozemí nebo Lucembursko, tedy země, které se dlouhodobě drží v desítce nejméně zkorumpovaných zemí světa. Severské země se od roku 2024 v boji proti nadměrné digitalizaci dětství dokonce vzájemně koordinují.

Irsko: dohoda o dětství bez mobilu na ledničce

Irský stát od roku 2023 podporuje komunitní iniciativu Dětství bez smartphonu, k níž se — pod hrozbou zákonné regulace — připojilo i šest největších mobilních operátorů, kteří podpořily omezení prodeje smartphonů dětem do třinácti let.

Funguje na principu „Agree to agree“: rodiče se na úrovni celé školy nebo města, jako například v Greystones v hrabství Wicklow, zavážou, že dětem nekoupí smartphone ani je nepustí na sociální sítě alespoň do druhého stupně, a stvrdí to „Gen Free“ chartou, kterou mohou rodiny umístit například doma na ledničku.

Pro děti je to ideální, neboť do věku okolo dvanáctého a třináctého roku u nich převažuje takzvané názorné myšlení: vše, co je konkrétní, co vidí a na co si mohou sáhnout, lépe pochopí.

Princip dohody tkví v tom, že jakmile se shodne kritická masa rodičů, zmizí tlak „všichni ve třídě už mají mobil“. Pro srovnání: v České republice pracuje reklama na dětské smartphony s přesně opačným motivem — přesvědčuje rodiče, aby dítě nebylo poslední ve třídě bez mobilu.

Od roku 2025 přidali Irové i plošnou regulaci ve školách, která je podstatně přísnější než ta česká. Na všech základních a středních školách platí zákaz osobních telefonů po celý den; děti je musejí odkládat do skříněk, na něž stát vyčlenil devět milionů eur. Na prvním stupni některé školy zakazují smartphony nosit do školy úplně.

Pro úplnost dodejme, že česká variace na iniciativu Dětství bez mobilu existuje i v Česku, je však na státu zcela nezávislá.

Dánsko: demokracie v akci

Rasmus Meyer, předseda dánské komise pro wellbeing, která regulaci smartphonů doporučila vládě jako jeden z 35 kroků pro zlepšení kondice dánských dětí, řekl vloni pro The Guardian, že všechny evropské země by měly zakázat mobilní telefony ve školách, a vyzval k regulaci této problematiky na úrovni EU.

„Pokud za pět let zjistíme, že to s telefony bylo lepší, můžeme je znovu zavést. Ale nemyslím si, že se tak stane. (…) Je to způsob, jak ochránit školy a respektovat je jako důležité instituce, které by neměly být kolonizovány digitálními platformami. (…) Tohle je náš pokus předběhnout vývoj a postavit se proti komercializované digitalizaci života dětí.“

Dánsko dlouho platilo za průkopníka digitalizace ve školství, ale plánovaný zákon bude jedním z nejpřísnějších na světě. Žáci do šestnáct až sedmnáct let nebudou smět používat vlastní zařízení ve škole ani v družině nebo během oběda. Na zákonu panuje shoda napříč politickým spektrem, což ostře kontrastuje se situací v České republice.

Dánsko jde ještě dál než Irsko: smartphone se nemá používat ani jako výukový nástroj, školy musí mít firewally blokující sociální sítě, pornografii, hazard i online obchody. Podle odůvodnění zákona je při výuce rozptylován víc než každý druhý žák a každý třetí žák tráví na jiných věcech než škole víc než hodinu denně. Dánská vláda v roce 2024 vyčlenila 2,6 miliardy dánských korun (8,5 mld. Kč) na fyzické zázemí škol pro praktičtější a pestřejší výuku a 540 milionů dánských korun (1,77 mld. Kč) na tištěné knihy.

Česká republika: umírněný návrh, velká bitva

Návrh českého zákona je podstatně méně radikální než irský či skandinávský — nezakazuje mobily úplně, umožňuje jejich použití pro výuku a dává školám právní jistotu, kterou dnes nemají. Opozice ho přesto ihned začala torpédovat, ačkoli — jak již bylo řečeno - v zahraničí je regulace vnímána jako konsensuální téma ochrany zdraví a pozornosti.

Média by měla být obezřetná vůči kritikům regulace — v terénu operují aktéři, kteří mají byznysové zájmy na udržení statusu quo a finančně podporují některé projekty, jež vystupují jako nezávislé a proti plošné regulaci se vymezují.

Na Západě je momentálně pod drobnohledem odvětví vzdělávacích technologií (EdTech), tedy firmy vyvíjející a dodávající technologie pro vzdělávání. Omezovat ve výuce používání tabletů a dalších obrazovek začínají i americké státy. Jako první vyrazilo do boje proti screentimu Los Angeles, které je druhým největším americkým školním distriktem. Nick Melvoin, člen správní rady, který návrh předložil, uvedl, že ICT zařízení pro studenty byla během pandemie „záchranným lanem“, ale že „o několik let později je na čase na reset“.

Velkou debatu nejen v USA vyvolala kniha neurovědce Jareda Cooneyho Horvatha Digitální omyl (Digital Delusion), kritizující plošné nasazení technologií do škol, která se v zásadě shoduje se závěry severských vlád a Nizozemí. V České republice zatím nevyšla.

Digitální kompetence a ICILS 2023: paradox skvělé vybavenosti

Často se hovoří o tom, že děti musejí získávat „digitální kompetence“ a že omezení smartphonů toto ohrozí. Kdyby tomu tak bylo, nešly by cestou regulace země, které digitalizaci prokazatelně hoví.

Digitální kompetence navíc nejsou jediná důležitá věc, kterou si mají žáci ve škole osvojit. V době, která nás čeká, bude naprosto klíčovou schopností porozumět podstatě sdělení a kontextu a umět s nimi kriticky pracovat. Proto se státy obracejí ke čtení jako ke klíčové gramotnosti.

Regulace smartphonů ale neznamená, že by země ustupovaly od podpory výuky technických předmětů nebo opouštěly technologie ve vzdělávání kompletně. Jejich přístup je nuancovaný. Na nižších stupních vzdělávání sice od digitalizace upouštějí, na druhou stranu například švédský ministr školství Johan Pehrson představil vloni v únoru strategii v oblasti vědy, technologií, inženýrství a matematiky (STEM). Jedním z cílů je, aby se více lidí rozhodlo studovat tyto obory.

„Úsilí o profilaci Švédska jako technologického lídra začíná ve školách. Potřebujeme více lidí s rozsáhlými znalostmi v oblastech vědy, technologie, inženýrství a matematiky (…),“ řekl. Přesto — nebo právě proto — Švédsko omezilo smartphony extrémně přísně.

Česká republika je podle prestižního mezinárodního měření počítačové a informační gramotnosti (ICILS) z roku 2023 druhou nejlépe vybavenou zemí v oblasti informačních a komunikačních technologií (ICT) po Jižní Koreji. Stát do vybavení nalil mimo jiné 4,2 miliardy korun z Národního plánu obnovy. K čemu taková investice je, když se místo toho mají používat soukromé smartphony s nefiltrovaným obsahem — pokud se tedy ICT nástroje vůbec mají používat?

Mezinárodní měření ICILS zároveň ukázalo, že čeští žáci si nadprůměrně uvědomují rizika spojená s bezbřehým užíváním internetu a sociálních sítí a jejich negativní dopady na společnost. Osmdesát osm procent českých žáků si myslí, že lidé tráví používáním informačních a komunikačních technologií příliš mnoho času (průměr je 83 procent) a 79 procent, že jejich používání může být nebezpečné pro zdraví (průměr je 77 procent). Paradoxem však je, že čeští žáci zároveň patří mezi ty, kteří používají ICT nejvíce mimo školu k jiným než školním účelům.

S tím mohou souviset i čísla mnohem méně pozitivní. Česká republika se umístila v Evropě na prvním místě v nadužívání sociálních médií a na druhém místě v duševním nepohodě adolescentů.

Rovnice se mi tedy jeví jasná: české děti jsou šikovné a umějí zacházet s internetem i technologiemi, ale daní za to je podlomené duševní zdraví a další negativní dopady. Je na nás dospělých, abychom s tím něco udělali — nastavili mantinely provozovatelům platforem, ale v první řadě ve škole a doma.

Stát nám v tom má být nápomocný, byť třeba jen konkrétní radou: stát má mít kapacity na to zjistit, kde leží vědecký konsensus, neovlivněný komerčními zájmy. Současná situace není dlouhodobě udržitelná. Pokud to nepochopíme a nebudeme včas jednat, bude nás to stát mnoho.

Kompletní přehled regulace smartphonů v zemích EU vypracovaný autorkou tohoto textu najdete zde.