Debata mezi Matějem Moravanským, Jakubem Patočkou a Ondřejem Slačálkem je zajímavá tím, že se v ní nestřetávají jednoduše dobré a špatné postoje k minulosti a takzvanému smíření mezi Němci a Čechy. Oba texty se snaží vyhnout českému nacionalistickému sebeuspokojení. Jejich autoři odmítají představu, že česká společnost může o vyhnání Němců mluvit jen z bezpečné pozice oběti (nacismu). Přesto je text Moravanského a Patočky v jednom podstatném ohledu silnější. Staví dialog na pevnějším, protože na hlubších příčinách konfliktu založeném základě.

To, co připomíná Slačálek, tedy, že násilné projevy českého nacionalismu nebyly dostatečně reflektovány právě proto, že se mohly neustále porovnávat s „horším“ nacionalismem německým, je celkem neoddiskutovatelné. V českém prostředí skutečně dlouho fungoval pohodlný argument: vedle nacismu, Mnichova, okupace, protektorátního teroru a genocidy se vlastní poválečné násilí, etnická homogenizace i šovinistické prvky českého národního programu mohly jevit jako druhotné, omluvitelné nebo historicky pochopitelné. Proti Hitlerovi má přece pravdu každý, a právě tato samozřejmá pravda někdy brání klást méně pohodlné otázky po tom, co se ve jménu českého národa dělo před rokem 1938, v období etnické čistky Němců i později.

Tato teze je důležitá. Ale sama o sobě nestačí. Nacionalismus nebyl a není jen otázka historických narativů ani morální „porucha“ společnosti. Je to politická a sociální síla, která se za určitých okolností dokáže stát jazykem těch, kdo se cítí být „na periferii“: přehlížení, ponížení nebo vyloučení.

Etnický nacionalismus je vylučující, násilný a často rasizující. Definuje „nenárodní živly“, cizince, menšiny, vnitřní nepřátele. Ale zároveň v sobě nese i rovnostářský příslib, že všichni příslušníci národa budou zahrnuti, že nikdo „z nás“ nebude zapomenut, že sociální a prostorová periferie patří do národního celku a že ponížení národa bude odčiněno. To vysvětluje jeho přitažlivost, a proto je nutné sledovat dynamiku nacionalistických hnutí, vztah centra a periferie, mluvit o sociální nerovnosti, o ztrátě statusu a o tom, jak se v nacionalismu spojuje exkluze s příslibem rovnosti.

Civilizační selhání

Nezdá se mi užitečné opakovat staré teze o civilizačním selhání Němců (Slačálek). Radikální nacionalismus a později nacismus nebyly výbuchem iracionality ani odbočkou z jinak prosluněné cesty civilizace. Český nacionalismus nebyl jen menší a opožděnější verzí téhož. Oba vyrůstaly z konkrétních společenských konfliktů, imperiálních dědictví, z projektů národních států a rozdílného postavení center a periferií.

Kolonialismus, který ve svém textu zmiňuje Slačálek, hrál skutečně podstatnou roli, ale nikoli jen jako odkaz k vyvražďování neevropských národů, jehož se dopouštěly „selhávající civilizace“ Němců, Britů, Francouzů, Belgičanů i jiných. Evropské mocnosti dlouho vyvážely techniky správy, násilí, rasového třídění a ekonomického podřízení směrem „ven“. Koloniální prostor byl místem experimentu s nucenou prací, koncentračními tábory, administrativním rozdělováním populací, s představou, že určité skupiny lidí lze organizovat, přesouvat, likvidovat nebo civilizovat podle představ a potřeb mocenského centra.

Kolonialismus ovšem měnil samotné evropské společnosti, jejich instituce, fantazie, jazyk moci i představy elit o tom, co je možné udělat s populací „svých“ států. Jak dosáhnout její loajality, homogenity a zdraví, s níž byla úzce spojena myšlenka — rasové, eugenické — čistoty a posléze násilná asimilace, etnické čistky, vyhánění, sterilizace a koncentrační a vyhlazovací tábory.

Tuto logiku literatura popisuje jako imperiální či koloniální „bumerang“. Aimé Césaire už v Rozpravě o kolonialismu (1950) popisoval kolonialismus jako proces, který neničí jen kolonizované, ale „decivilizuje“ kolonizátora. Násilí, rasové třídění, nucená práce a správa populací se podle něj neuzavírají v koloniálním prostoru.

Vrací se do Evropy jako „zpětný náraz“ praktik, které byly dlouho tolerovány mimo její hranice. Techniky násilí, výjimečného práva a administrativního zacházení s populací, vyzkoušené v koloniích, nezůstaly oddělené od evropské modernity. Proto je nebezpečné utěšovat se představou, že šlo o selhání, o období temna a barbarství, zatímco „nevinná“ civilizace stála celou dobu stranou.

Pro dějiny národních států Evropy bylo stěžejní, jak se tyto formy moderní organizace společnosti spojily s etnickým nacionalismem a starými mýty a vytvořily hnutí, která nebyla jen elitním projektem, nýbrž masovou a organizovanou silou. Nacismus byl v této perspektivě okamžikem, kdy se metody kolonialismu se vší brutalitou obrátily proti Evropanům samým. Ani holoKaust nebyl ojedinělým úkazem, ale „jen“ precizně a do všech důsledků dovedeným rasovým tříděním lidí — průmyslový vyvražďováním „nepřizpůsobivých živlů“ a „parazitů“, tj. špíny ulpívající na čistotě národa, které mělo své předchůdce, ale také následovníky.

Stejnou optikou lze číst i český nacionalismus a poválečné události v pohraničí Československa. Vyhnání německých obyvatel po roce 1945 nebylo jen morálně a právně problematickým aktem kolektivní msty, ale také etnickou homogenizací prostoru národního státu a dobově celkem běžnou součástí moderní správy.

Masaryk jako univerzální řešení?

Vyhnání Němců bylo hlubokým a nevratným zásahem do celé eko-sociální struktury krajiny, do hospodářství, institucí, paměti i každodenního zacházení s prostorem. Zmizely vrstvy zkušenosti, vztahů a lokálních znalostí. Zmizela sociální kontinuita, kterou žádný stát nemohl rychle nahradit administrativním dosídlením. Zároveň ale nelze idealizovat předválečné Sudety jako organický svět, který zničil až poválečný odsun.

Německé pohraničí ČSR se stalo periferií již v roce 1918. Nový československý stát vznikal jako stát („vítězného“) československého národa. Německá společnost v českých zemích byla sice početná, kulturně, hospodářsky významná, ale do nového státu byla integrována problematicky a často nedůstojně. Velkou roli v tom sehrály české politické elity, které nebyly schopny a často ani ochotny myslet republiku jako skutečně mnohonárodní celek.

Sudetoněmecký nacionalismus tedy nevznikal ve vzduchoprázdnu. Navazoval na starší velkoněmecký nacionalismus sílící od konce 19. století. Jeho masová přitažlivost se nedá vysvětlit jen propagandou, nebo dokonce německou mentalitou. Vyrůstala z pocitu zneuznání, perifernosti, ohrožení statusu a ze zkušenosti, že centrum mluví jazykem státního občanství, ale jedná jazykem české národní dominance. V takové situaci se radikální nacionalismus stal lákavou nabídkou. Příslibem, že ponížená skupina bude znovu vyslyšena, že získá hlas, že nebude jen trpěnou menšinou v cizím státě.

Tady se zároveň ukazuje problematičnost masarykovského mýtu, k němuž se Moravanský a Patočka v závěru svého textu obracejí. Ondřej Slačálek má pravdu, když říká, že Masaryk se v české politické kultuře stal postavou, kterou si může „brát do úst“ téměř kdokoli. Demokrat, humanista, Evropan, kritik nacionalismu, zakladatel republiky, garant západní orientace, symbol slušnosti — všechny tyto obrazy jsou v něčem pravdivé, ale právě proto snadno zakrývají konfliktní a méně pohodlné vrstvy jeho politické kariéry.

Masarykův program byl na dobové poměry bezpochyby pokrokový. V dobovém srovnání relativně sociální a pluralitní a v jistém smyslu i „multikulturní“, pokud jde o představu první republiky jako moderního demokratického státu. Jenže Masaryk také vždy zůstal etnickým nacionalistou a nový stát, který spoluzakládal, byl přes všechen demokratický étos státem s výrazně českým, respektive československým národním jádrem. Masarykův humanismus měl hranice dané národním rámcem. Jeho „demokratismus“ byl spjatý s představou, že Češi jsou bytostně, esenciálně demokratickým národem, a Němci naopak národem odvěkých agresorů.

První republika sice nabízela menšinám parlamentní zastoupení, právní rámec a určitou míru kulturní autonomie, ale její základní státní konstrukce byla postavena na fikci československého národa a na představě, že české či československé centrum je oprávněným nositelem státní ideje. Německé obyvatelstvo bylo početné, ekonomicky silné, kulturně i institucionálně zakotvené, ale nikdy nebylo přizváno jako skutečný partner. A Masaryk, přes váhu své autority, bohužel neučinil dost pro to, aby tomu bylo jinak.

A nešlo jen o Masaryka, jehož možnosti byly samozřejmě omezené. Úřední, politické i kulturní elity první republiky byly ve významné míře etnocentrické. Platí to pro takzvané systémové strany na pravici politického spektra i na její levici. Pro národní socialisty, byť jejich nejvyhraněnější šovinistické a antisemitské křídlo bylo po roce 1918 potlačeno. Platí to ale také pro sociální demokraty, kteří sice nesli silnější internacionalistickou a třídní tradici, přesto se v českém prostředí často nedokázali vymanit z úzkého nacionalistického vidění světa a podporovali politiku hegemonního centra.

Česká politika obecně nebyla schopna vytvořit stabilní představu republiky jako sdíleného politického prostoru více národních společností. V tomto smyslu článek Moravanského a Patočky, pokud se dovolává Masaryka jako možného zdroje demokraticko-socialistické obnovy, reprodukuje mýtus, který sám potřebuje kritickou práci. Navíc je otázka, zda i notně shovívavý obraz masarykovského programu může dnes spojit a mobilizovat někoho jiného než početně velmi omezenou liberální veřejnost.

Zvláště pro lidi z periferie, o nichž článek mluví, může být masarykovská symbolika příliš vzdálená, školní, státní a kulturně elitní. Může dodat legitimitu určitému typu intelektuální argumentace, ale sotva sama vytvoří politický jazyk pro lidi žijící v regionech zasažených úpadkem průmyslu, exekucemi, nedostupností služeb a dlouhodobou zkušeností zneuznání.

Jestli je něco kýčem na textu Patočky a Moravanského, pak právě Masaryk jako univerzální řešení české politické krize. Ne proto, že by osobnost Masaryka nebyla důležitá, ale protože jeho mytický obraz často zakrývá rozpory, které se snažíme uchopit. Chceme-li mluvit o českém nacionalismu, nelze Masaryka jednoduše postavit mimo něj. A chceme-li mluvit o demokratické obnově, nestačí se vracet k posvátnému mýtu první republiky, která sama nedokázala politicky integrovat miliony svých obyvatel.

To, co rozhodně kýčem není, je pokus Moravanského a Patočky vnést do debaty sociálně-ekonomická témata. Snaha diskutovat o periferii, práci, kapitálu, regionálních nerovnostech a sociální devastaci pohraničí nás může dovést hloub než Slačálkovy úvahy o pádu civilizace. Mimo jiné k tomu, že nacionalismus je v prvé řadě odpovědí na reálné zkušenosti nerovnosti, ponížení a vyloučení.

Pravda a láska na periferii nevítězí

Po roce 1945 bylo periferní postavení pohraničí částečně narušeno a částečně zakonzervováno. Na jedné straně stát do pohraničí investoval. Dosidloval, budoval průmysl, vojenské prostory, infrastrukturu, nové formy správy a kontroly. Pohraničí nebylo zkrátka jen zapomenuté území.

Bylo pro stát důležité — bezpečnostně, průmyslově i ideologicky. Bylo spektáklem projektu budování nového státu. Jako území, které je třeba nejprve „očistit“, pak opět osídlit, industrializovat, kontrolovat a chránit.

Stát přivedl nové obyvatele, postavil továrny a školy, vytvořil politické struktury, ale nemohl během několika let či desetiletí nahradit historicky utvářené sociální vazby. V pohraničí dlouho vedle sebe existovaly nové začátky, sociální vzestup, průmyslová modernizace, ale také vykořenění, devastace krajiny a slabá vazba k místu.

Po roce 1989 se křehká konstrukce pohraničí znovu otřásla. Úpadek průmyslu, privatizace, odliv kapitálu, rozpad pracovních jistot, odchod mladších a vzdělanějších lidí, exekuce, chudoba proměnily mnohé části území ve vyloučené lokality. Lidé opět zažívali pocit úpadku a toho, že se o nich rozhoduje jinde, že jejich práce nemá hodnotu, že jejich hlas je slyšet jen tehdy, když volí „špatně“, a že jejich problémy jsou pro centrum spíš důkazem jejich kulturní zaostalosti než selháním politiky.

V takové situaci je ideologie nacionalismu mimořádně silným a mobilizujícím pojivem. Nabízí citově silný způsob, jak přeložit sociální ponížení do politického jazyka. Říká: nejste chudí proto, že selhala transformace, centrální i regionální politika, pracovní trh, stát a kapitál.

Nejste chudí, protože byste v novém systému ztráceli hodnotu a orientaci. Jste ohroženi kvůli tomu, že vám berou zemi, důstojnost, bezpečí, práci nebo identitu. Jako členové národa máte nárok být zahrnuti. Národ je tu představen jako společenství rovnosti, ovšem rovnosti vymezené etnicky, rasově nebo — esenciálně — kulturně. Právě proto je tak účinný, a tak nebezpečný.

Liberální prostředí i část prostředí levicového s tím často neumí pracovat. Liberální smíření má sklon proměnit pohraničí v kulisu morálního gesta. Usmíříme se s Němci, odsoudíme „odsun“, připomeneme si vyhnané, pozveme hosty z „druhé strany“. Pokud se ale obchází otázka zcela současné sociální krize, stává se z dialogu prázdný rituál.

Česká společnost si skutečně dlouho vyprávěla pohádky o tom, že proti německému zlu stála na správné straně dějin, a tím omlouvala násilí, které sama páchala. Ale dnešní návraty nacionalistických protiněmeckých resentimentů nelze vysvětlit tím, že máme špatné svědomí.

Nacionalismus sílí ve chvíli, kdy lidé přestávají zažívat stát jako nástroj spravedlnosti a začínají ho vnímat jako vzdálenou moc, která rozhoduje o nás bez nás. Demokracie se jim nejeví jako prostor rovnoprávných občanů, ale jako pozlátko neprůchodné společenské hierarchie. V tomto smyslu je nacionalismus odpovědí na selhání politické integrace. Odpovědí špatnou, ale nikoli odpovědí na vymyšlený problém.

Demokratická politika, která nedokáže nabídnout rovnost, důstojnost, zastoupení a reálný vliv na životní podmínky, uvolňuje prostor pro náhradní příslib národní sounáležitosti. Ústup sociálního státu se v nacionalistickém jazyce mění ve slib ochrany národa. Rozpad jazyka třídní zkušenosti nahrazuje identita. A periferii, kterou centrum dlouho nevidí, nacionalismus oslovuje jednoduchým, ale silným sdělením: právě vy jste skutečný lid.

Periferie vrací úder

Takzvaná sudetoněmecká otázka nikdy nebyla jen otázkou paměti, viny a odpuštění. Byla také otázkou nerovnoměrného vývoje, politické a ekonomické integrace. To, že Němci v ČSR ve třicátých letech ve velkém volili Henleina, nelze vysvětlit jen propagandou, nacistickým svodem, natož selháním civilizace.

Byla zde dlouhodobá zkušenost pocitu zneuznání v novém státě, hospodářská krize, nezaměstnanost, oslabení tradičních stran i radikalizující vliv nacistického Německa. Právě tato kombinace udělala z radikálního nacionalismu, respektive nacismu masovou a lákavou politickou nabídku proti nechtěnému — pražskému centru.

I Alternativu pro Německo — AfD lze v jednom podstatném smyslu číst jako vzpouru periferie proti centru, jako situaci, kdy „periferie vrací úder“. AfD sice není autentickým hlasem sociálně utlačených a nenabízí skutečné řešení nerovností, ale dokáže zachytit hněv regionů a skupin, které se cítí odpojené od liberálně-demokratického centra, od velkých měst, od jazyků expertní politiky a od starých slibů sjednoceného Německa.

Její síla spočívá v tom, že dokáže oslovit část pracujících, nižších vrstev i ohrožené střední třídy. Vytváří mezitřídní koalici, kterou nedrží pohromadě ani tak společný materiální zájem, ale nejistota, obava ze ztráty statusu a pocit, že pravidla hry určují jiní. Rychle se zabydluje všude tam, kde lidé vnímají, že jejich práce, kvalifikace, způsob života nebo místo, odkud pocházejí, ztrácejí v novém řádu hodnotu. Nemusí jít o objektivní chudobu. Často rozhoduje kombinace nižšího kulturního kapitálu, slabé důvěry v instituce a strachu ze ztráty sociálního postavení.

V tomto smyslu AfD umožňuje periferii „vrátit úder“. Ne tím, že by lidem dávala skutečnou moc nad životními podmínkami, ale tím, že jejich nejistotu převádí do politicky účinného jazyka. Místo třídního konfliktu nabízí národ. Místo otázek mezd, vlastnictví, bydlení a veřejných služeb nabízí migraci, hranice, kulturní ohrožení a zradu elit. Sociální úzkost tak nepřekládá do programu rovnosti, ale do boje o národní přežití.

Dokáže spojovat skupiny, které se sice sociálně liší, ale sdílejí pocit vytlačení z centra rozhodování. Pracující, drobní podnikatelé, nižší střední třída i část regionálních elit v ní mohou nacházet různé důvody podpory, ale společný jazyk resentimentu. Z periferní nejistoty se stává síla schopná měnit německou politiku, vztah k sousedům a potenciálně i směřování celé Evropské unie.

Právě proto je zajímavé, jak AfD pracuje s Benešovými dekrety. V naléhavém návrhu své frakce v Bavorském zemském sněmu AfD vítala sudetoněmecký sjezd v Brně jako znamení smíření, zároveň ale vyzývala Českou republiku ke zrušení Benešových dekretů, které označila za rozporné s mezinárodním právem. Generace Německo, nová mládežnická organizace okruhu AfD navazující na rozpuštěnou Junge Alternative, ostře kritizovala českou SPD a další „vlastenecké síly“ za to, že podle ní zneužívají historické rány k domácí mobilizaci proti sudetoněmeckému sjezdu v Brně.

Tady se ukazuje zvláštní paradox. Německá radikální pravice může v českém kontextu vystupovat jako obhájce smíření a práv vyhnaných, ale zároveň tím otevírá staré majetkové a symbolické konflikty, které česká nacionalistická pravice používá k vlastní mobilizaci. V Evropském parlamentu si obě partaje rozumí, když jde o boj proti „Bruselu“ za „suverenitu národů“, ale jakmile dojde na vzájemné vztahy států, vyvstanou staré, (mírově) neřešitelné konflikty.

Pro AfD jsou Benešovy dekrety pomůckou, jak mluvit jménem „zapomenutých“ vyhnanců a jejich potomků proti poválečnému i současnému evropskému řádu. Pro české nacionalisty důkazem, že Německo se stále vrací se starými nároky.

Témata, která Slačálek označil jako „levicový kýč“, jsou proto mnohem důležitější, než se na první pohled může zdát. Mohla by se stát společnou česko-německou reflexí toho, jak demokratické státy selhávají v integraci svých periferií a jak rychle toto selhání dokáže využít nacionalismus. Proč se nacionalistická politika v Evropě znovu vrací právě tam, kde se lidé cítí vyloučeni a opuštěni svými — centrálními — elitami a jak neintegrované periferie, sociální frustrace a historické křivdy dokáže obsadit nová radikální pravice.

Společné téma

V německých i českých periferních regionech se hromadí zkušenost sociálního propadu spojená s nízkou důvěrou ve stát a pocitem, že centrum nemluví za zájmy obyčejných lidí. České pohraničí není východní Německo, severní Čechy nejsou Sasko a Karlovarsko není Durynsko.

Německo je bohatší země, mzdy jsou vyšší a veřejné instituce mají jinou kapacitu zvládat sociální problémy. Přesto se v obou případech objevuje podobná sociální dynamika a zjevné paralely politického vývoje, které vyrůstají z pocitu ohrožení, ztráty statusu a z přesvědčení, že o pravidlech hry rozhodují jiní. V takovém prostředí získává nacionalismus a pravicový populismus sílu, protože dokáže ponížení přeložit do jazyka národní zrady, ohrožení a příslibu návratu důstojnosti.

V českém pohraničí se tato zkušenost vrství dlouho. Po roce 1918 šlo o obtížně integrovaný mnohonárodní prostor, v němž se německé obyvatelstvo ocitlo v novém státě jako menšina bez skutečného podílu na moci. Po roce 1945 následoval odsun, dosídlování a přerušení sociální kontinuity. Za socialismu se z pohraničí stalo průmyslové, bezpečnostní a v některých oblastech vojenské pásmo, řízené zájmy centra. Po roce 1989 přišel rozpad části průmyslu, privatizace, odliv kapitálu a lidí, oslabení lokálních institucí, dramatický růst počtu exekucí a sociálního vyloučení.

Pohraničí tak nebylo pouze chudším regionem. Bylo opakovaně přetvářeno zvenčí a pokaždé jiným jazykem: národním, bezpečnostním, budovatelským, transformačním.

Politicky je důležité, že lidé na periferii nemají jen nižší příjmy. Proměňuje se celý svět jejich života. Práce, která dříve dávala jistotu a společenskou váhu, mizí nebo ztrácí prestiž. Mladší a vzdělanější lidé odcházejí, veřejné služby jsou hůře dostupné a do škol se propisují důsledky chudoby: bytová nejistota, exekuce rodičů, nízké aspirace i stres, který si děti přinášejí z domova.

Zkušenost chudnutí se spojuje se zkušeností zneuznání a ta se šíří obrazně vzato z okrajů stále blíže do středu. Periferie vrací úder v podobě volby antisystémových a populistických stran spolu se stále hmatatelnějším propadem sociálních tříd do nejistoty postavení a rozevíráním nůžek třídních nerovností.

Tady se české pohraničí potkává s německou debatou o AfD. Německá radikální nacionalistická a populistická pravice neroste pouze tam, kde je největší bída. A zdaleka již nenabírá elektorát pouze ve spolkových zemích bývalého NDR. Sílí všude, kde lidé vnímají relativní pokles statusu, ztrátu kontroly a ohrožení dosavadního světa práce.

Z českého pohledu se mohou životní podmínky v těchto regionech zdát pořád dobré. Jenže politická frustrace nevzniká mechanicky z výše příjmu. Vzniká i z rozdílu mezi očekáváním a zkušeností, mezi sliby vládnoucích elit a skutečným pocitem uznání, mezi obrazem úspěšné země a vlastním vnímáním úpadku.

AfD tuto nejistotu nepřekládá do sociálního programu. Neorganizuje pracující jako třídu, neslibuje jim větší moc nad prací, bydlením nebo veřejnými službami. Vytváří jiný typ spojenectví. Dokáže oslovit část pracujících, nižší vrstvy, drobné podnikatele i ohroženou střední třídu.

Tyto skupiny nemají totožné zájmy, ale mohou sdílet pocit, že ztrácejí půdu pod nohama. Někdo se bojí o práci, jiný o status, další štve úpadek celého regionu nebo způsobu života. AfD z těchto různých nejistot skládá společný příběh o zradě elit, migraci, kulturním ohrožení a ztracené národní suverenitě.

Podobný mechanismus se objevuje i na českých periferiích. Neznamená to, že voliči českých pravicových populistů jsou totéž co voliči AfD. Spojovací linka vede přes způsob, jakým se z periferní zkušenosti stává politická energie.

Pracující, nezaměstnaní, lidé v exekucích, drobní živnostníci, nižší střední třída i část lokálních elit mohou mít velmi rozdílné životní situace. Přesto se mohou potkat v pocitu, že centrum jim nerozumí, že pravidla jsou nastavena proti nim a že jejich hlas má váhu jen jako problém, který je třeba vysvětlit nebo zkrotit.

Nacionalismy z této směsi vytvářejí srozumitelný politický jazyk. Neptají se po vlastnictví, mzdách, veřejných službách, školách nebo dopravě. Nabízejí hranice, národ, pořádek, kulturní jistotu a viníky. Sociální nejistota se tak mění v konflikt s migranty, menšinami, Bruselem, „neziskovkami“, liberálními elitami nebo domněle cizími zájmy. V tom spočívá jejich síla. Reálné problémy neřeší, ale dávají jim podobu, která je pro mnoho lidí politicky čitelná a emočně přesvědčivá.

Parazité čekají

Sociálně-ekonomická rovina tedy k sudetské debatě patří už tím, jak se pohraničí v českých dějinách utvářelo a jako roli zaujímala ve vztahu centra k periferii. Český nacionalismus je třeba reflektovat a rozhodně jej nelze omlouvat německým nacismem.

Vyhnání Němců nebylo jen nešťastným důsledkem války, ale etnickou čistkou s hlubokými následky. České pohraničí ale nelze redukovat na pietní mapu vyhnaných Němců, hřbitovů a zaniklých obcí ani na kulisu českého provinění. Je to živý prostor sociálních dějin, opakovaných zásahů státu, modernizačních projektů, vykořenění, industrializace, militarizace, transformace a úpadku. Pokud o něm chceme mluvit s větším než vyprázdněným morálním patosem, musíme mluvit také o práci, vlastnictví, kapitálu, dostupnosti bydlení, dopravy, škol… a reálné účasti lidí na rozhodování, a to v minulostí i nyní.

Každá účinná ideologie je silná nejen tím, co falšuje, ale i tím, na jakou skutečnou zkušenost odpovídá. Nacionalismus falšuje příčiny sociálního ponížení, ale často dokáže přesně pojmenovat způsob, jakým je lidé prožívají — jako ztrátu důstojnosti, zlobu na centrum a pocit, že se „na nás“ zapomnělo.

Bez reflexe českého „nevinného“ nacionalismu budeme dál žít v pohodlné představě, že naše násilí bylo jen stínem většího německého zla. Bez sociální analýzy periferií ale nepochopíme, proč se nacionalismus stále vrací jako silná politická nabídka těm, kdo se cítí vyloučení a ponížení.

Nepotřebujeme ani nevinný národ, ani démonické Němce, ani spasitelského Masaryka. Potřebujeme historickou poctivost, sociální analýzu a politický jazyk, který dokáže mluvit o nerovnosti a ztracené důstojnosti periferií.

Myšlenka národní čistoty a boje proti parazitům a nepřizpůsobivým se totiž nikdy nevytratila. Vrací se v různých obměnách a politických režimech, ale zůstává v útrobách projektu národního státu a čeká na období sociální krize, aby mohla být znovu použita k politické mobilizaci lidí na okraji. Okraji, který se v krizi rozšiřuje daleko za hranice nejchudších regionů a tříd a zahrnuje všechny, kdo mají pocit, že ztrácejí půdu pod nohama, že jejich práce, způsob života nebo místo ve společnosti přestávají mít hodnotu.