Rozhovor s Olgou Richterovou: Bohatá žena má víc možností než chudý muž ze Sudet

Petra Dvořáková

Do nejužšího vedení Pirátů se o víkendu dostala poslankyně Olga Richterová jako jediná kandidující žena. Ženy podle ní musí samy objevit, že by je bavila i jiná role, říká k nízkému podílu žen ve straně a ve veřejných funkcích obecně.

Žena poslední dva roky v pětičlenném předsednictvu Pirátské strany chyběla. A i letos do něj kandidovala stejně jako posledně jediná — tentokrát však získala největší počet hlasů. Poslankyně, zastupitelka na Praze 10 a matka dvou malých dětí Olga Richterová se tak stala první místopředsedkyní strany. Už na pirátskému sněmu, kterému říkají Celostátní fórum, ohlásila, že chce akcentovat témata sociální a rodinné politiky a slaďování profesního a pracovního života.

Mluvily jsme o pozici pirátek ve straně, žen ve společnosti i o nerovnostech obecně. Nízký počet žen ve veřejných funkcích podle ní neodráží mentalitu české společnosti. Ženy podle ní musí samy chtít. A změnu v hlavách nás všech, mužů i žen, je prý sice třeba povzbudit, ale nikoliv kvótami.

Ivan Bartoš dnes uznal, že myšlení společnosti je šovinistické a že je potřeba to změnit. Zároveň mají Piráti dlouhodobě drtivou menšinu členek a ty jsi jediná žena kandidující na post místopředsedkyně strany. Nepřemýšlí trochu šovinisticky i Pirátská strana?

Jediný člověk, kterého můžu skutečně ovlivnit, jsem já sama a právě proto jsem kandidovala. Práce v republikovém předsednictvu je časově náročná veřejná služba. Člověk je pod neustálým drobnohledem členů. A kromě toho, že si do patičky emailu napíše „místopředseda“, nemá moc motivaci tu práci vykonávat.

Vůbec se nedivím, že mnoho lidí, žen i mužů, se raději zaměří na konkrétnější výseč, které se chtějí věnovat. Potřebujeme garanty programových bodů, odborníky, kteří budou připomínkovat zákony, lidi, kteří se aktivně věnují komunální politice. Tam všude je žen hodně.

Podíl žen u Pirátů stoupá, u mě v místním sdružení na Praze 10 tvoří podíl členek téměř polovinu, ale nepočítala jsem to. Nepovažuji za důležité to počítat. Za důležité naopak považuji, že na Celostátním fóru je hlídací koutek a program pro děti. Myslíme na to, jak rodičům malých dětí usnadnit politickou participaci, ať už to jsou ženy či muži.

Máš dvě malé děti, jsi poslankyně a zastupitelka. Jak zvládáš slaďování profesního a soukromého života ty? Pomáhá ti v tom i strana?

Ano. Když jsme si rozdělovali kanceláře v Poslanecké sněmovně, přála jsem si nejenom místnost pro sebe, ale i místnůstku pro dítě. Dostala jsem dveřmi oddělenou dvojmístnost, takže když mám jednání v kanceláři, chůva s dítětem může být vedle. Přes vytížení tak můžu dítě nejenom kojit, ale dost často s ním ve Sněmovně i být.

Během vystoupení kandidátů na post místopředsedy tě Zdeněk Hřib poplácal po rameni a prohlásil: „Pojďte k nám, máme tu i holky“. Nevadí ti to?

Díky Pirátům jsem se naučila, že spoustu lidí, kteří řeknou něco nevhodného, to tak vůbec nemyslí. Zrovna autor výroku Zdeněk Hřib mi neskutečně pomáhá. Jsem spokojená s tím, jak jako strana prožíváme své mužsko-ženské vztahy.

Že zaznějí věci, které se mi třeba nelíbí, mě nerozhodí. Ale když je vhodná příležitost, snažím se to dotyčnému naznačit způsobem, který pro něj bude pochopitelný.

Dva roky zpátky se na Celostátním fóru řešila pozice žen ve straně, sílil dojem, že jsou upozaďovány. Lepší se tedy situace?

Nemyslím si, že by ve straně byl jiný problém než ten, že ženy samy musejí chtít. Musí jim stát za to naučit se třeba pracovat s nevstřícným fórem. Poctivá snaha o věc musí převážit nad provozními problémy.

Máme teď facebookovou skupinu, kde se jako ženy Pirátky podporujeme. Počet žen v republikovém výboru stoupl. Ale ta čísla neznám, nesleduji. Sleduji to, že když se objeví někdo zajímavý, má se podpořit, ať je muž nebo žena.

Takže se domníváš, že nižší podíl žen je způsoben ženami samými?

Myslím, že ženy si daleko víc váží svého času. Máme biologicky omezený čas na to mít děti, máme omezený čas na to je vychovávat, daleko víc si propočítáváme, jaká časová investice má smysl. Domnívám se, že muži mají větší motivaci chtít ovlivnit něco velkého ve smyslu reprezentování politické strany.

Ivan Bartoš se dnes vymezil proti kvótam, ale uznal, že myšlení společnosti je třeba změnit. Jak tedy?

Třeba tím, že kandiduji. Kdybych si dnes nestoupla na pódium, nebude tam žena žádná. Začíná to u každého z nás. A já ráda podpořím každou ženu, která chce být u Pirátů.

Pro kvóty je většina feministických hnutí složených z žen, které „samy chtějí“ a „se změnou u sebe začaly“.

Piráti jsou vědomě nehierarchická organizace. Navolené předsednictvo jakožto politická strana máme, ale rozhodování je založeno na konsensualitě a participaci. Jsme zvyklí na prostředí, které má potenciál vnitřního sebeučení a sebeorganizování. To umožňuje jiný druh vstupování žen - přes nehierarchickou strukturu, přes chopení se vlastní iniciativy.

Funguje to, jen je potřeba mít na paměti, že všichni pocházíme z nějaké kultury a přejímáme vzorce chování našeho okolí. V naší společnosti je běžnější, že ženy přebírají roli péče. To se odráží i v Pirátech — posty koordinátorů dobrovolníků, podpůrné — a náročné - práce v rámci strany, zastávají hlavně ženy.

I my ženy musíme mnohdy pracně objevovat, že by nás bavila i jiná role. Proces změny v hlavách nás všech je dobré povzbudit, ale ne uspěchávat něčím, jako jsou kvóty. Chci teď nastartovat proces uvědomování si toho, co ženy brzdí a co motivuje, metodou poradních kruhů. Víc ale zatím neprozradím.

Jaké body z vašeho programu jsou z hlediska rovnání podmínek pro muže a ženy důležité?

V otázce nerovností je zásadní, v jaké sociální skupině se narodíš. Když se narodíš jako žena v bohaté nebo vzdělané rodině, máš daleko více možností než chudý kluk ze Sudet. Je důležitější vyrovnat regionální marginalizace a marginalizace společenské třídy.

A v této otázce jsou vaše priority jaké?

První nerovnosti začínají na základě toho, jaká péče a podpora je dané rodině dostupná. Když se narodí dítě s těžkým postižením do rodiny bez finančních rezerv a bez kompetencí k vyřízení byrokratických náležitostí, je velká pravděpodobnost, že skončí v ústavu. Když se stejné dítě narodí do rodiny bohatší a vzdělanější, jinými slovy privilegovanější, je mnohem větší šance, že mu zajistí domácí péči a ve finále ušetří i stát.

Chceme jít proto cestou rozvoje terénních a domácích služeb. Příjem dávek a služeb, které existují už dnes, by neměl být podmíněný kompetencemi potenciálního příjemce. V Nizozemí se matce, která byla drogově závislá nebo duševně nemocná, automaticky dává maximální podpora, aby péči o miminko zvládla a zůstala doma. U nás odejde z porodnice a nikdo se jí nevěnuje.

Neexistuje tu prevence a sociální pracovníci řeší obrovské problémy až ex post. Cesta Pirátů je prevence, deinstitucionalizace péče a podpora v přirozeném prostředí.

Přes internetový formulář projevilo zájem o členství téměř dva tisíce lidí. Jak zabráníte tomu, aby se k vám přidali lidé, kteří se budou chtít pouze dostat k moci díky úspěšné značce?

Odpovědnost přijímání členů je na příslušných místních týmech, obvykle místních, případně krajských sdruženích. Když někdo obětavě pomáhal už v kampani, těžko to bude oportunista.

Ve finále jde o zdravý rozum. Je třeba počkat, seznámit se s člověkem osobně a získat jistotu, že jeho motivace je srozumitelná. Než bude přijat, měl by přijít alespoň na tři krajské schůze. Jediné důležité pravidlo pak je, aby dotyčný souhlasil s programem strany a chtěl prosazovat zájem veřejný, nikoliv svůj.

Nevnímáš tedy nápor zájmu jako potenciální hrozbu?

Největší hrozba je, že se uzavřeme. Pracovitých lidí není nikdy dost. Strana je organismus jako každý jiný, který se musí rozrůstat. Neexistují jediní dobří Piráti, kteří se můžou v jednu chvíli uzavřít. Důležité je vybalancovat lidi, kteří mají mocenské ambice, a lidi, kteří jsou idealisté, ale zase by třeba nedosáhli takových výsledků.

PETRA DVOŘÁKOVÁ