Minulý víkend narušil standardní nudu v Brně sudetoněmecký sjezd. Na první pohled nevinná akce pořádaná v rámci festivalu Meeting Brno se proměnila v celonárodní kauzu a vyvolala obří vlnu hysterie, hecované hnutím Stačilo! a krajně pravicovými populisty z SPD.

Poslanecká sněmovna vedená svým neomylným instinktem zasáhnout v tu nejnevhodnější chvíli tím nejhorším možným způsobem se pokusila situaci stabilizovat usnesením, v němž poslanci a poslankyně vyzývají „organizátory této akce, zejména spolek Meeting Brno a vedení Sudetoněmeckého krajanského sdružení, aby od jejího konání na území České republiky upustili“.

Lokální brněnský neklid se tak probojoval do celostátních médií, která neváhala a svezla se na vlně kontroverze. Začalo se mluvit o rušení Benešových dekretů, o tom, že nám Němci chtějí vzít naše majetky. Nic takového přitom vůbec není na pořadu dne a jsem si v podstatě jistá, že podobnou obavu donedávna nepociťoval vůbec nikdo. Stačilo!, SPD a jiní extremisté se ale pokusili uměle vytvořenou kauzu použít k mobilizaci svých příznivců. To se jim naštěstí podařilo jen omezeně.

V sobotu jsem se spolu s celou rodinou připojila na poslední kilometr Pouti smíření. Při příchodu na místo srazu u gymnázia na Vídeňské jsme narazili na několik desítek lidí v černém, kteří ze všeho nejvíc připomínali ochranku v obchodním centru. Ukázalo se ale, že jde o partu motorkářů, kteří přišli protestovat proti babičkám a dědečkům z Bavorska.

Celá situace začala působit ještě bizarněji, když jsme po cestě průvodem na Mendlovo potkali hlavní skupinu protestujících. Sestávala převážně z lidí s českými vlajkami a naštvanými obličeji, ale z nějakého důvodu s nimi protestoval také Fantomas a tělnatí chlapíci v kostýmech připomínajících vězeňské mundúry z nacistických koncentračních táborů.

Sestava na mě působila ze všeho nejvíc zmateně, ale nelze jim upřít ani naštvanost a odhodlanost. Když už tam byli, rovnou zakřičeli své „Hanba, hanba!“ i na náctileté děti mířící v kostýmech na blízký Animefest. Na část brněnských občanů toho bylo ten den zkrátka moc.

Zatímco veřejný prostor i webové stránky médií zaplnily debaty o Benešových dekretech a údajných majetkových nárocích, v podstatě se vytratila diskuse o tom, co měla připomínat samotná Pouť smíření. Ta totiž odkazuje k jedné z nejtemnějších kapitol brněnských dějin. Na konci května 1945 bylo z Brna vyhnáno přibližně dvacet tisíc obyvatel německé národnosti. Následný „pochod smrti“ do Pohořelic si vyžádal stovky až tisíce mrtvých.

Upřímně nevím, co si o všem tom dramatu okolo sudetoněmeckého sjezdu myslet. Kdyby se ta nejzoufalejší část českých politiků nerozhodla z něj udělat aféru, nemyslel by si o něm prostě nikdo nic. Nejspíš by si většina lidí sjezdu ani nevšimla.

Jisté však je, že sama pouť smíření byla skvělé místo k potkání spousty milých lidí, kteří se sešli, aby uctili památku obětí a připomněli sobě i okolí, že smíření je správná cesta vždycky, že je obecným demokratickým předpokladem normálních vztahů mezi lidmi i národy.

Obdivovala jsem také odhodlání a vytrvalost německých babiček i dědečků, kteří v sobotním vedru ušli třicet kilometrů z Pohořelic do Brna. Pozitivní pocit z takového setkání je podle mě důležitější než všechny pseudokauzy, které kolem sudetoněmeckého sjezdu dokázali vyrobit čeští politici.