Klimatická krize jasně ukazuje, že globální ekosystém nelze dlouhodobě udržet v rámci současného postpolitického, technokratického pozdního kapitalismu. Ten dosud čerpal svou legitimitu především z tvrzení o destruktivních dopadech všech významných politických alternativ a z víry v samoregulační schopnost tržních procesů.

S prohlubující se klimatickou krizí a probíhající mainstreamizací krajní pravice se však to, co bylo v průmyslové éře šedivou buržoazní realitou kapitalismu, stává sebedestruktivním nihilismem. Má-li být možný dobrý život pro všechny v rámci planetárních limitů, je nutné zapojit imaginaci a nabídnout přesvědčivou vizi budoucnosti, která překoná destruktivní zaměření na neustálý ekonomický růst.

Objevit fantazii, otevřít se cyklickému času

Jedním z rezervoárů imaginace, která nám umožňuje překročit paradigma růstu a imperiálního způsobu života, který vykořisťuje Zemi i chudší polovinu lidstva, je náboženství a spiritualita. Jak píše americký baptistický teolog Harvey Cox, „náboženství znamená pro civilizaci tolik, co znamená fantazie pro jednotlivce. V náboženství je plno symbolů, jež podněcují fantazii, jeho mytické obrazy udržují naživu dítě v člověku a zachraňují ho tím před smrtí v mechanickém systému racionalizovaných výkonů.“

Podle německé teoložky Dorothee Sölleová je právě fantazie křesťanskou ctností, která nám umožňuje měnit status quo. Vedle křesťanské tradice zaměřené na poslušnost jako jednu z hlavních ctností existuje ještě jiný, spodní proud ježíšovského křesťanství, pro který je hlavní ctností fantazie. „Ježíšovi nestačí poslušnost, které jde jen o udržení stávajících pořádků. Očekává od nás, že budeme měnit svět — a právě k tomu osvobodil naši fantazii,“ píše Sölleová.

Inspiraci pro „spiritualitu nerůstu“ můžeme hledat ve starých náboženských tradicích, konkrétně v cyklickém času liturgie, ve společenství majetku prvních křesťanů, v židovských sabatických zákonech a v (eko)feministické teologii.

Idea pokroku, rozvoje, růstu je spojena s lineárním pojetím času. Fosilní modernita pak tomuto lineárnímu času dodala neustálou akceleraci: zrychlila se výroba, pohyb osob a tak podobně. V křesťanství je vnímání času také velmi lineární a vede od stvoření přes vtělení až ke konci světa.

Na druhou stranu však, jak zdůrazňuje Petr Kratochvíl v knize o geopolitice globálního katolicismu, i v křesťanství, zejména v lidovém katolicismu, najdeme prvky cyklického pojetí času: opakované připomínky klíčových události, jako jsou každoroční Velikonoční svátky.

Význam cyklického vnímání času vychází především z přirozeného rytmu střídání ročních období, ale také z abstraktnějších, strukturálně podobných rituálních či liturgických cyklů. Důraz na cyklické pojetí času je zásadní, pokud chceme znovu propojit lidský čas s časem přírody — a zároveň umožnit pracujícím, kteří jsou vystaveni neustálému tlaku na výkon, skutečný odpočinek a regeneraci.

Česká honorace proti sociálnímu učení katolické církve

Nerůst však neznamená pouze omezení ekonomického růstu, ale také snižování globálních nerovností. Jak upozorňuje mezinárodní organizace Oxfam ve zprávě o globálních nerovnostech, dvanáct nejbohatších miliardářů „vlastní více majetku než nejchudší polovina lidstva“, tedy přibližně čtyři miliardy lidí. Hromadění bohatství zároveň umožňuje superbohatým získávat vliv nad institucemi i médii, čímž „podkopává politickou svobodu a omezuje práva stále většího počtu lidí“.

Důslednou kritiku nespravedlivých majetkových nerovností nalezneme v celé křesťanské tradici, od prvních křesťanských společenství a principu společenství majetku po univerzální určení statků v sociálním učení církve. Praxe prvních křesťanů, kteří se o vše dělili, aby nikdo neměl nedostatek, je velice aktuální výzvou současnému ekonomickému systému.

Vedení české katolické církve bohužel praktikuje přesný opak myšlenek sociální spravedlnosti a společenství majetku. Z české katolické církve se de facto stala korporace, soukromá společnost, pohybující se v tržním prostředí a vedená logikou zisku. V Praze představuje velkého hráče v komerčním nájemním bydlení, který ze současné krize bydlení těží a ve svém důsledku ji prohlubuje.

Těžko si představit větší kontrast než mezi sociálním učením církve — které v poslední apoštolské exhortaci Dilexi te ústy papeže Františka a Lva XIV. vyzývá k boji za změnu nespravedlivých společenských struktur a k budování měst, jejichž architektura prospívá chudým a respektuje jejich právo na svobodný život a volný pohyb — a podnikatelskou ambicí české katolické církve být velkým poskytovatelem komerčního nájemního bydlení v Praze.

I s nájemním bydlením se přitom dá podnikat sociálně udržitelně: nejen šponovat výši nájemného ve velkých developerských projektech, ale spolupracovat s malými developery, namixovat komerční, dostupné a sociální bydlení.

Sabaticus a dobrovolná skromnost

První inspirativní náboženskou tradicí pro dnešek, kterou zmiňuje americká teoložka Rosemary Radford Ruetherová, jsou sabatické zákony v židovské tradici. Právě v nich vidí model vykupující ekologické spravedlnosti.

Sabatické zákony jsou popsány zejména v biblické knize Leviticus. Jde o soubor pravidel, která nařizují pravidelný odpočinek a obnovu vztahů mezi lidmi, zvířaty a zemí. Podle 25. kapitoly knihy Leviticus má být sabatický rok dodržován jednou za sedm let. Během tohoto období mají být pole ponechána ladem a zemědělské práce pozastaveny. Jubilejní rok pak nastává na konci sedmi takových cyklů.

Sabatické zákony tak představují duchovní praxi, která rozostřuje hranici mezi lidským a nelidským světem a připomíná — zejména nám na Západě —, že zvířata a rostliny jsou nedílnou součástí našeho bytí.

Nově promýšlená křesťanská ekofeministická spiritualita by podle Radford Ruetherové měla zahrnovat i prvek asketismu či oběti. Nejde však o odmítnutí fyzického světa jako takového, ale o vzdání se vykořisťujících vztahů k přírodě. To znamená opustit praxi, která poškozuje ekosystémy a zároveň dopadá na nejzranitelnější — jako je například nadměrné létání, vysoká spotřeba masa nebo nadužívání individuální automobilové dopravy.

Péče a regenerace jako cesta ke štěstí

V neposlední řadě americká teoložka nabízí specificky mužskou spiritualitu. Mužství bylo historicky spojováno s transcendencí, duchem, intelektem a iluzí autonomního individualismu — tedy s odstupem od tělesnosti a péče. Právě tuto tradici je však třeba zpochybnit. Muži by proto měli pravidelně dělat to, co bylo z ideálu mužství téměř vždy vylučováno: pečovat o malé děti, vařit a starat se o domácnost.

Spiritualita nerůstu neznamená nedostatek, ale naopak otevírá možnost štěstí a regenerace — jak lidské práce, tak ekosystémů, na nichž je náš život závislý. Jak píše Dorothee Sölleová, pravé štěstí předpokládá osvobozenou imaginaci a uskutečňuje se jako určitá forma subverze vůči světu konkurence a výkonu:

„Ve společnosti, v níž vládnou ve všech základních vztazích zákony konkurence a boje, musí být nutně každé nahodilé štěstí jednotlivce považováno téměř za příživnictví, cizopasnictví. Štěstí nám připadá jako něco ‚ukořistěného‘. Náš svět, svět práce a výkonů, který sám v sobě sotva obsahuje nějakou možnost štěstí, je zároveň i světem plným hladu a vykořisťování, před jehož pohledy se ti šťastní musí pečlivě ukrývat.“