Papežské omluvy za kolonialismus byly cenné. Církev ale nesmí skončit jen u nich
Markéta JakešováVztah původních obyvatel ke katolické církvi zůstává velmi komplikovaný, na papeže Františka však mnozí vzpomínají s úctou. Nebál se totiž odmítnout podíl církve na kolonialismu. Po symbolických gestech je načase přijít i s reálnými kroky.
Návštěvu papeže Františka v Kanadě, která byla věnována nápravě křivd katolické církve na Métisech, Prvních národech a Inuitech, provázelo před necelými třemi lety jak nadšení, tak zklamání nebo dokonce pobouření. V klíčové pasáži své omluvy, kterou vyslovil 25. června v Maskwacis v Albertě, papež František prosí o odpuštění za podíl členů katolické církve na kulturní kolonizaci a nucené asimilaci, jež vyvrcholila v systému rezidenčních škol.
Pro mnoho lidí však přišla omluva příliš pozdě nebo nebyla dostatečná. Někteří vyčkávali, zda za slovy papeže budou následovat i konkrétní činy, a pro jiné je jakékoliv jednání katolické církve nepřijatelné a omluva nic nevyřeší. „Obrali jste mě o vzdělání, obrali jste mě o život, o manželství, o identitu. Vzali jste mi vše, čím jsem chtěl být. Nic nezbylo, a vy teď tvrdíte, že je vám to líto,“ říká například osmdesátiletý absolvent rezidenční školy Henry Boubard.
Nelze se divit, že přeživší rezidenčních škol a jejich potomci mohou vstřícné kroky katolické církve vnímat spíše jako politický kalkul. Tato omluva měla smysl především pro ty původní obyvatele, kteří se sami hlásí ke katolické církvi, nebo pro ostatní katolíky, kterým záleží na dekolonizaci vlastní instituce. Jakoby mimochodem — a dost možná skutečně omylem — pak papež František po cestě letadlem označil kolonizaci původních obyvatel Kanady za genocidu.