"Jsem jen rád, že nejsou padesátá léta, já nejsem v té době profesor a Jan Májíček studentem. To bych z toho asi tak hladce nevyvázl."

Pokud sledujete internetove luhy a haje pak jiste vite , ze panove Brestan, Patocka ci Uhl by za prilezitost dostat sve nazorove oponenty za katr prodali svou hrisnou dusi.

Oni samozrejme nejsou jedini, abych jim nekrivdil.

Lze se bavit o tom, že pokud byla snaha věc “vysvětlit”, nemusel Vostál případ rozmazávat (jakkoli neznáme všechny potřebné okolnosti). Ale nesvědčí právě snaha “situaci vysvětlit” o tom, že Vostal měl co rozmazávat? To mu Kellerovi lidi volali jen tak, případně poté, co se dozvěděli, že se chystá pustit do světa nějakou zcela svévolnou a vylhanou konstrukci? (Podle textu J.Kellera to dokonce vypadá, jako by reagovali na už publikovaný text, ale to by bylo podivné.) Ale jak sám Májíček píše, jedná se mu prioritně o něco jiného. Tolik k Kellerovu odkazu na "neinformovanost": Májíček vcelku přirozeně vycházel z veřejně dostupných zdrojů (Jan Keller asi taky nekontaktuje každého, koho kritizuje, aby dostal možnost "se obhájit"), a i kdyby zohlednil, co Keller nyní (nejasně) rozvedl, to zásadní by se nezměnilo.

Je docela nepatřičné dělat ze sebe otloukánka. Na rozdíl od Kellerovy odpovědi byla Májíčkova kritika (vcelku suše) věcná: Májíček jednoduše tvrdí, že politik na Kellerově místě by měl být schopen se vyjadřovat k tématům, jež se obecně považují za aktuální a závažná, nikoli pouze k těm, která se jako aktuální a závažná dotázanému jeví či jimž odborně rozumí.



„ “V době, kdy Evropou stále zmítá téma uprchlíků, do krize se dostávají strategické vztahy s Tureckem a vzrůstá nebezpečí vážné vojenské konfrontace na Východě, hodlala mi ČT položit otázky týkající se obchodních praktik potravinových řetězců, polského předsednictví V4 a mých očekávání ohledně dalšího z dlouhé série zasedání ministrů vnitra v Lucembursku. Korunou rozhovoru měla být otázka, zda se EU má nějak chystat na Brexit,“ stěžuje si. Možná to Jana Kellera šokuje, ale v Evropě neodehrávají jen věci, které pan poslanec uznává za hodné komentáře.

Jako jednička ČSSD na evropské kandidátce musí být Jan Keller schopný mluvit o relevantních, tedy aktuálně probíhajících událostech či diskutovaných politikách. Nikdo nemůže být odborníkem na všechno. Dokonce lze mít i určitou sympatii k akademické poctivosti, ve které se člověk k tématům vyjadřuje, až si opravdu nastuduje dostatek relevantních materiálů.

Jenže právě to je zásadní rozdíl mezi akademikem a politikem. Ten prvotřídní musí být schopen říci základní politickou pozici ke všem hlavním tématům, aniž by blábolil. Samozřejmě, že politikou obchodních řetězců se z evropských sociálně demokratických poslanců zabývá Olga Sehnalová a bylo by jistě dobrou volbou ji do studia poslat.”



Mohli bychom od Jana Kellera jako někdejšího lídra kandidátky očekávat, že bude (svým způsobem) “prvotřídním politikem”? Zřejmě ano. To je podstatou Májíčkova tvrzení, ke kterému dospívá – všimněme si výše – i poctivým zvažováním protiargumentů (na rozdíl od typického Kellerova způsobu psaní) : Keller se nechová způsobem odpovídajícím jeho pozici. A co na to Keller?

“Stalo se v jistých kruzích módou kopnout si do Kellera. (…) nechci dopadnout jako Míla Ransdorf. Májíčkův hanopis". A korunku nasazuje na konci: "od člověka tohoto formátu a charakteru už sebemenší reflexi nečekám. Jsem jen rád, že nejsou padesátá léta, já nejsem v té době profesor a Jan Májíček studentem. To bych z toho asi tak hladce nevyvázl.”

No jistě, padesátá léta, oblíbená figura všech, kteří se stylizují do role “otloukánků”. A samozřejmě problematizace charakteru kritika: co že Keller Májíčkovi nepěkného provedl, že o něm tak nepěkně píše? - Kritizuje snad Jan Keller jen ty, kdo mu osobně něco provedli? Považoval by to za rozumné? A navíc: Májíček napsal “často reaguje podrážděně a povýšeně” evidentně v kontextu veřejných vystoupení, a Keller překrucuje jeho text, když tvrdí, že “se [podle Májíčka] v kontaktu s ním tvářil podrážděně a povýšeně”.

Proč mám dojem, že Jan Keller – který jinak s oblibou “absurdizuje” názory oponentů, tj. jejich názory vždy patřičně “zveličí”, aby se mu s nimi dobře polemizovalo – má nyní problém, když někdo kritizuje jeho – jakkoli podstatně věcněji, než jak se svými oponenty polemizuje on (což dokázal podle mě i teď)? Můžeme nechat otevřené, zda také Májíček nezveličuje (!), ale není trochu moc na základě jeho článku zpochybňovat jeho “charakter”? Kdyby se Jan Keller divil, proč Májíček píše o jeho “povýšených” reakcích, možná by stálo za to zamyslet se (vedle svého typického způsobu argumentace) i nad tónem odpovědi, kterou předložil.

Činit "otloukánka" nejen ze sebe, ale i ze své strany, s níž text nemá nic společného ("odmítl svůj útok na mne, na Lidový dům a ČSSD stáhnout"), a zaštiťovat se tedy tím, že Vostál chtěl uškodit bůhví komu ještě, se mi jeví (pokud p.poslanec nemá pocit, že proti ČSSD Vostal dělá soustavnou kampaň - což nemůžu posoudit, jelikož Vostala nesleduji, ale dost bych se divil) jako docela hloupé. Pan europoslanec není ČSSD.

(Koukám, že pan Kuchejda, se kterým jsme jinde řešili argumenty ad hominem, má pro podobně bezobsažné způsoby “argumentace” zjevou slabost.)

Pochybuji, že M. Ransdorfa uštvalo jeho mimořádné nasazení jako europoslance či jako politika KSČM. Když pominu čistě osobní sféru, ostatní si mohl ušetřit.

Jan Keller mě smutne pobavil větou o těch „kteří si kopnou do Kellera“ -- třetí osoba místo první a formulace, která netvrdí, jen důrazně naznačuje, že ti, kdož s ním nesouhlasí, to dělají ze snobismu, ba ani ze zlé vůle ne, k té by bylo třeba přemýšlet. Jak demagogicky primitivní a jak účinné, řekl by klasik.
A Vy jste mě naštval, protože té formulaci dáváte za pravdu.

Pokud měl Vostál, co rozmazávat -- pak to mohlo v češtině být jediné. A to slušný člověk uklidí a splachne, protože ví, že čím víc se tím maže, tím víc páchne. Rozhodně při tom rochnění nešlo o žádný veřejný zájem ani o potřebu informovat veřejnost. Keller přeci ani v tom nejhorším podání neudělal nic jiného než banální komunikační chybu. Nijak neohrožoval svobodu projevu či nezávislost ČT (to ostatně dokáže ČT dokonale i bez cizí pomoci).

Tahle to vypadá, jak by toho nebylo dost, co Kellerovi vyčítat -- to je od Májička a od Vás opravdu nehezké, nehezké zkreslování skutečnosti.

vlastně mám dojem, když se pokusím o co největší “nepředpojatost”, že ani Vostal ve svém článku, ani Keller ve své "odpovědi" Vostalovi, ani Májíček v reakci na Kellerovu "odpověď" Vostalovi nepsali nic, co by tak vybočovalo z v zásadě rozumné diskuse (což neznamená, že s tím musíme všichni souhlasit) jako Kellerův článek, pod kterým diskutujeme. Vostal mohl tisíckrát “rozmazávat” něco, co “rozmazávat” nebylo potřeba, jak píšete (možná, že i jednal neeticky – tady by mě ale zajímaly i další okolnosti, např. způsob, jakým s redaktorem Kellerovi lidi komunikovali; nevím, jestli šlo o “banální komunikační chybu” místo o ignoranci témat, která by Keller osobně “netlačil” do popředí – a o té by se slušilo veřejnost vyrozumět); Keller se mohl tisíckrát bránit nepřiměřeně a nezohlednit, jaká je jeho role coby neformálního lídra poslanců ČSSD, jak poukázal Májíček. Ale Májíček napsal něco, o čem lze diskutovat, zatímco Kellerův článek je jen jeden velký osobní výpad.

Je prostě trapné, když se v takovýchhle situacích poukazuje na padesátá léta, zkažený charakter oponenta, a nevkusné, když se Keller odvolává na smrt kolegy europoslance. Tady navíc nešlo (!) jen o to, že by Keller “prošpikoval” jinak věcný článek osobními útoky, protože ten článek vlastně vůbec není věcnou reakcí Májíčkovi: to by Keller musel namítat a zdůvodňovat, že není v situaci, kdy by se měl být schopen a ochoten vyjadřovat k tématům, která mu ČT nabídla. Prostě mám z jeho odpovědi pocit, že neunesl kritiku (unést kritiku není totéž jako souhlasit s její “přiléhavostí”).

Na to jsem chtěl poukázat především. (Na okraj: možná byste u Kellera kladl důraz na problematičnost jeho názorů k tématům, které se zde momentálně nediskutují, zatímco já na problematičnost jeho argumentace – ale proč bych měl být právě proto veden “snobismem”?)

potíž s žánrem rozumné rozpravy je, že v něm můžete diskutovat cokoliv, aniž by toto cokoliv bylo nutně rozumné anebo aniž by bylo rozumné o tom cokoli diskutovat.

Osobně bych například nad kauzou Vostál/Keller považoval za rozumné diskutovat, zda je slušné a přijatelné, aby si jednotliví žurnalisté či redakce vynucovali vyjádření veřejných osob ke konkrétnímu tématu tím, že skandalizují odmítnutí a zda lze takovému odmítnutí podsouvat snahu o ovlivňování medií. Právě tak jako interpretovat prosté "nechci, mám důležitější práci" jako selhání: "... není v situaci, kdy by se měl být schopen a ochoten vyjadřovat k tématům, která mu ČT nabídla."

S člověkem, který by zveřejnil můj mail ke zveřejnění neurčený bych se přestal stýkat (anebo bych mu alespoň vynadal do kleštěných příslušníků druhu Bos primigenius). Novinář má v tomto případě ze slušnosti výjimku "veřejného zájmu" -- a jak tu výjimku používá, určuje, zda je to opravdu novinář nebo bulvární šmok. Ať dělám, co dělám, ani u Vostála, ani u Májička jsem nenašel sebemenší důvod, proč jejich texty nezahrnout do té šmokovské produkce. Byť třeba formálně dodržují rozumný diskurs.

Pokud se z podobné kauzy uplete bič, který se po někom švihá čtrnáct dní, ryze osobní reakce není nijak udivující. Možná Kellerovi křivdím a opravdu jen měl Vostálů a Májíčků dost a já čtu jeho článek příliš nevstřícnýma očima (protože mě naštvala řada jeho článků v Pravu), když sleduji, jak obratně zvolil k odpovědi kauzu, ve které tahá za delší konec a jak dokázal pro Kuchejdy a své další věrné obratně vybudovat figuru snoba, který si musí kopnout do Kellera, neb je to právě in.

Omlouvám se Vám za nepřesnost formulace "dáváte za pravdu". Netýkala se Vaší subjektivní motivace ani toho, čím jste veden, když píšete (Maje na paměti Nietzscheho aforismus nedovažoval bych se do takové hlubiny ani nahlédnout :-) Upozorňoval jsem jen na fakt, že i pro čtenáře, který rozhodně není zaujatý v Kellerův prospěch, působí Vaše příspěvky jako ilustrace té Kellerovy zlomyslné podoby jeho oponentů.

S přáním všeho dobrého

Martin Profant

Pokud smím také něco podotknout k probíhajícímu sporu: na jedné straně mám plné pochopení například pro pana Kadlece, že je mu proti mysli styl Kellerovy reakce na Májíčkovu kritiku; ale na straně druhé i já jsem toho názoru, že Májíček zde udělal z komára velblouda.

A to naprosto zbytečně. Keller sám svými postoji v posledních dobách poskytuje nepřeberně materiálu pro zásadní kritiku ohledně zcela substanciálních záležitostí, nežli aby bylo zapotřebí uchylovat se k nějakým - dejme tomu komunikačním - podružnostem. Takovýto způsob kritiky nakonec vede jenom do slepé uličky.

debaty asi nemohou být neustále racionální, to bychom asi chtěli moc. Ale nemusí být tak zpruzené jako mnozí v poslední době předvádějí.
Důvody proč se trhlina mezi liberální a konzervativní levicí rozevírá jsou asi taky objektivní. Subjektivní zpruzenost tomu ale určitě nepřidá.
Chápu že na cejch jakéhosi "parvenu" máme u nás lepší odolnost, ale z trocha kritiky hned dělat štvanici ? Bič z lejna nezapráská a jsou i skutečná témata...

Byl byste tak hodný a vysvětlil mně, co je to "konzervativní levice"? To sousloví mi připadá jak kulatý čtverec.

Když jsem pod článek p. Májíčka napsal svůj komentář, začal jsem připuštěním, že zrovna to, co p. Májíček řeší, není kategorické závažnosti, i když jsem našel paralelu mezi monotematičností zájmů Kellera jako politika (o Brexitu nic, o polském předsednictví nic atd.) a jako novináře – možná to byl ale ode mě opravdu příliš vykonstruovaný „oslí můstek“. Pan Poláček to podle mě celkově dobře vystihuje („na jedné straně mám plné pochopení například pro pana Kadlece, že je mu proti mysli styl Kellerovy reakce na Májíčkovu kritiku; ale na straně druhé i já jsem toho názoru, že Májíček zde udělal z komára velblouda“) – s doplněním, že bych považoval za „objektivně“ méně závažné, když se udělá z komára velbloud, než když se reaguje způsobem, který úplně opomíjí podstatu předchozí kritiky (k té se Keller přeci mohl vyjádřit – a měl, pokud usoudil, že stálo za to vůbec reagovat).

Samozřejmě bychom mohli vést nekonečné debaty, který článek je „zbytečný“ a „nehodnotný“ - podle mě ale hned v prvním kole můžeme vyloučit článek jako Kellerův, ne ten Májíčkův: Májíčkovi totiž můžeme namítnout „je to jinak“, zatímco Kellerovi je třeba říct „zcela zjevně nejdeš k podstatě“. Májíček vyjádřil názor, a názoru nelze klást limity na způsob „mluv radši o...“; Keller ale, když na Májíčka reagoval, měl z jeho názoru důsledně vycházet a kritizovat, jakkoli tvrdě, právě ten; což právě, jak jsem se snažil ukázat, vůbec neudělal, proto jeho článek podle mě jen dští síru, a k takovému článku jsem nemohl nepoznamenat, že je v zásadě zcela k ničemu; protože reakce musí z povahy věci buď respektovat "linku" nastolenou tím, na koho se reaguje, nebo ukázat, proč by to nikam nevedlo: a Keller neudělal ani jedno.

(Ještě panu Profantovi: snahu o ovlivňování médií tu přeci nikdo nevidí, byl by samozřejmě nesmysl jí vidět. Jenom pro úplnost, ne že by to bylo klíčové.)

Už jsem nechtěl nijak reagovat, protože snaha o nezaujatý názor je zde mnohými přijímána velice emocionálně a jsou mu přikládány významy, které nemá. Ale osobně se mne dotýká příspěvek pana Kolaříka z Mnichova. K panu Kostlánovi - to byl nadnesený poukaz na to, že o nikom nemůžete nic tvrdit stoprocentně - o Kuchejdovi, ani Kostlánovi. Willy Brandt si taky myslel, že Günter Guillaume je jeho nejbližší a nejspolehlivější spolupracovník až do doby, než se ukázalo, že je to agent Stasi. Chci jenom říct, že dnes se lze postavit za kohokoliv, nebo proti komukoliv s jakýmkoliv argumentem, ale tvrdit něco s jistotou opravdu mohou jen ti přímo zainteresovaní (a to bychom mohli zase sklouznout k tomu, že i vnímání objektivních věcí člověkem je ryze subjektivní a jejich výklad ještě víc a tak dále...). Prostě jenom nemám rád kategorická stanoviska, protože nic nelze vědět s určitostí a nic není jen bílé, nebo černé.
Co mne ale uráží, pane Kolaříku, že se snad snažíte naznačit, že se potuluji po internetových diskusích pod různými pseudonymy a kalím vodu - viz.( styl pana Gürtela ("Rád bych pochválil studenta Kadlece" atd.) je mi povědomý. Člověk může změnit jméno, ale nezmění osobnost.) Možná jste informatik, ale nejste, zdá se dostatečně informován. Zjistěte si v redakci, kdy jsem se sem zaregistroval jako předplatitel, klidně si mne přijeďte osobně pozdravit, ale nesnažte se naznačit něco, co se míjí se skutečností - opět si pletete pojmy s dojmy a naznačujete něco jen na základě dojmů, či dohadů. Měl jsem ještě kdysi vlastní blog - cca 8 příspěvků v době po Charlie Hebdo a jeden čas jsem byl zaregistrován na iDnes (pod povoleným a řádně zdůvodněným pseudonymem O.Pasíř) kde jsem přispěl asi tak do dvaceti diskusí. Zbývající internetové diskuse jsem navštívil cca padesátkrát a nejhůře jsem zabředl v blogu pana Rosse Hedviceka u článku, kde vyzýval Čechy, jestli si dobře vzpomínám, aby nejezdili do USA, protože se pak za nás on jako emigrant stydí. Netušil jsem vůbec kdo pan Ross Hedvicek je a jaký styl názorů prezentuje. Taky tam jsem začal s naprostou věcnou, klidnou připomínkou a skončil jsem jako největší vyvrhel a nepřítel všech svatých bojovníků proti komunismu a zednářům a současným vládám a bůhvíčemu ještě. Toť vše.Takže moje aktivity v diskusích jsou pravděpodobně jen zlomkem aktivit Vašich. A tak, pane Kolaříku, netvrďte znovu něco jen na základě osobních dojmů a pocitů. Asi nejste tak citlivý a vnímavý, jak si myslíte, a pak vyvozujete nesprávné závěry. A mne se opravdu dotýká, když se mě někdo snaží neopodstatněně urážet. Myslím, že ani relativně anonymní prostředí diskuse k tomu nikomu nedává právo.
Jo, Rudé právo! Čítával jsem ho opravdu nepravidelně. Mými favority od dětství byly Mladá fronta, Mateřídouška, Ohníček, Čtyřlístek, Český zápas, Rovnost, ABC mladých techniků a přírodovědců, Motor a Mladý svět.
A nevážím si jenom pana Kadlece, ale všech, kteří dnes píší bez elementárních pravopisných chyb. U mladých lidí si toho ale vážím víc. Není to tak časté! A na tom trvám.

že lze poltickou scénu dělit nejen na ose pravo levé, ale i na té od liberálních ke konzervativním postojům je řekl bych politologická samozřejmost (2D- model).
Jako je liberální a konzervativní pravice, tak nepochybně i levice. Myslet si že kdo není lberál nemlže být v levo je naivní. Jistě sám přijdete na příklady, včetně zařazení J. Kellera samotného.
Sanmozřejmě že jde o schema, které nemá absolutní platnost - různě se to prolíná. Např. já se jako reprezentant KSČM vnímám jako relativní liberál v relativně konzervativním prostředí

Ano, že lze plochu rozdělit na sektory je samozřejmost nejen politologická. Malér je, že už ani v politologii není shoda o tom, jak pojmenovat dělící osy a jak je škálovat. Ta jedna sice bývá poměrně shodně -- z moci zvyku -- označována jako pravolevá, u té druhé se název mění, nejčastěji se označuje jako autoritativní. Dává to smysl, autoritativní postoje lze nějak konvenčně vymezit, u konzervativních je to horší.

Nenapadlo mě, že by toto schéma použil někdo, kdo se považuje za levičáka -- jsem na to příliš konzervativní a
zaostale si Marxem, Luxemburgovou a Leninem myslím, že ýt levicový znamená usilovat o skutečnou emancipaci -- a tudíž se levicové postoje nemohou vyskytovat v autoritativním sektoru či v sektoru, který upřednostňuje zachování tradice včetně útlaku ve prospěch společenské stability (konzervativním).

A už vůbec mě nenapadlo, že by někdo mohl zařazení do chlívečku podle empirckého výzkumu změnil v sebeidentifikaci.

Dík za odpověď, byla pro mě -- bez ironie -- velmi poučná.

Takže, ta záležitost s konzervativní levicí už byla v meritu věci osvětlena; takže připojím už jenom svou čistě osobní vzpomínku.

Bylo to ještě za minulého režimu; byl jsem tehdy - ne zcela dobrovolně - na návštěvě v jedné instituci, v jejímž popisu práce bylo onen režim ochraňovat před destruktivními elementy.

Spatřil mě tam na chodbě oné instituce jeden její zaměstnanec; a při pohledu na mě prohodil poznámku k mému průvodci (taktéž příslušníku oné instituce): "Á - zase nějaký revolucionář?!"

Je opravdu zajímavé, jak hluboké věci je možno někdy vyjádřit několika málo slovy. Bylo skutečně naprosto nezapomenutelným zážitkem sledovat příslušníka a ochránce toho režimu, který veškeré zdůvodnění své vlastní existence postavil na glorifikaci revoluce a revolučního hnutí, s jak nekonečným pohrdáním v hlase pronáší ono slovo: "Zase n ě j a k ý revolucionář!"...

Ano, onen režim glorifikoval revolucionáře, jakožto neohrožené nositele pokroku. Ale - jenom ty s t a r é revolucionáře; ty dřívější, kteří mohli už jenom nepohnutě hledět mrtvýma očima svých mramorových bust v zatuchlých prostorách státních muzeí. Jedině tito revolucionáři minulosti byli ti "správní" revolucionáři; ale všichni ostatní jsou automaticky jenom podvratné živly.

Tehdy a právě tehdy jsem definitivně poznal: tento "revoluční" režim nemá s autentickou levicí definitivně naprosto nic společného. Oni stále ještě do světa halasně vykřikují svá revoluční hesla; ale ve skutečnosti se jim jedná už jenom o holé udržení vlastní moci. A vlastních zkostnatělých dogmat.

Zdá se to být snad přímo přírodním zákonem: jakmile se nějaké progresivní hnutí dostane k pákám moci, v tom okamžiku se z jeho nositelů stane konzervativní element. Bez ohledu na to, jak ušlechtilé a progresivní byly jejich výchozí ideje - nadále se jedná už jenom o udržení vlastních pozic.

Mimochodem: velmi podobný zážitek jsem měl svého času i s jednou prominentní příslušnicí "demokratické" revoluce z roku devětaosmdesátého. I taky - jakmile jsem se odvážil zpochybnit jisté "vymoženosti" této revoluce, se mi dostalo velice podrážděné odpovědi: "My jsme bojovali za demokracii - a my si výsledky tohoto našeho boje vzít nedáme!"

Už tam opravdu chybělo jenom to známé: "My si republiku rozvracet nedáme!..."

Takže, pane Profante: nejenže je opravdu naprosto možný onen o sobě ovšem nemálo záhadný geometrický proces, kdy se kruh náhle promění v čtverec - nýbrž se dokonce zdá, že se tak stává velice pravidelně a s velikou snadností. Alespoň ve sféře politické a ideologické v každém případě.

ono takové zařazení či dokonce sebezařazení na škále nemusí být až tak špatné vodítko. A doplním vám obzory ještě jedním odkazem - zkuste ho
http://www.valencik.cz/marathon/06/mar0603.htm#_Toc134664237
Je z valenčíkovského Marathonu - doc. Sirůček (VŠE) tam pravda už před 10 lety vymezuje moderní konzervativní levici
Někteří to prostě dělají přímo programově - i když akcentují hlavně tradice. A nikoliv přímo stalinské, ale i fundament typu rodina, národ, vlast.
A velmi často to mimnochdem koreluje se sympatiemi k M. Zemanovi (u sympatií k V. Klausovi je to na pováženou - ten tak viditelně není levice, že by to bylo bizarní)

Děkuji. opravdu si nemusím doplňovat obzory četbou deset let starého Sirůčka.
Degenerace komunistické ideologie ve východním bloku vůbec a v českých zemích zvláště byla myslím popsána mockrát, často už v době, kdy to bylo ještě aktuální. Autoritářství, přebírání národovectví, antisemitismus a panslovanství v té nejhorší podobě (nechť Pludek odpočívá v pokoji). Asi vám nezbývá nic jiného, než tohle svinstov nazývat nějakým eufemismem. A zneužívat přitom slova levice a socialismus -- kdo chce s vlky být ...

zbytečně se ošklíbat nad něčím co tu objektivně existuje ? to, že levice není jen liberální je možné buď přijmout jako fakt a nebo před tím zavírat oči (což nic neřeší).
A zdaleka to nemá kořeny v minulém režimu - jinak by to neexistovalo i tam kde přímá vazba na minulost neexistuje. S lidmi tohoto názoru je třeba umět nějak koexistovat.
Krajní projevy samozřejmě odmítat (totalitarismus, xenofobie), ale jistou míru konzervativního či tradicionalistického pohledu na život u řady nevykořeníte, tak proč je od levice odhánět.
Být názorovou menšinou vypranou ideologicky do čista může sklouzávat do sektářství...platí jistě pro obě strany tohoto zmíněného rozdělení

Vidíte, já si vždycky myslel, že pomáhá pojmenovat věci pravými jmény. Proto říkám fašismu fašismus a nikoliv konzervativní levice, byť byho provozovala strana, která si říká komunistická.

"Ošklíbat se nad něčím, co tu objektivně existuje ..." -- inu, on IS také objektivně existuje.

"Jistá míra konzervativního či tradicionalistického pohledu na život..." -- nevím, proč bych ji měl vykořeňovat, jde o problém míry autoritativního pohledu na politiku, ne na život. Zkuste ty dvě věci někdy rozlišovat, je to velmi přijemné.

A prosím, nechte si ty řeči o menšinách ideologicky vypraných dočista na sjezd vlastní strany -- tam snad podobná fráze má ještě smysl.

bohužel, pletete si jasné vyjadřování s černobílým viděním, ba co dím - s hysterickým přístupem. Svět má více barev - a optika kdo nejde s námi jde proti nám je právě vlastností toho, co pozérsky jakoby kritizujete.
Jsou lidé konzervativnější než vy (i než já) - a přesto je nelze házet do jednoho pytle s totalitáři či fašisty. To je prostě základ -a bez toho bude levice i nadále slábnout v absurdních šarvátkách, pro většinu lidí nezajímavých.
Sektářská touha po čistotě názorů a víry je prostě viditelně problém obecný.

Pokud neumíte nic jiného než označovat jiné než s Vámi souhlasející názory za hysterické, je asi diskuse zbytečná.

Ale přesto -- když už lžete, nedělejte to příště tak okatě. Nepodsouvejte mi, že házím lidi konzervativnější než já do jednoho pytle s fašisty, když říkám o pár řádků výše něco úplně jiného.

Snad bych se pokusil - nakolik je to v dané fázi diskuse ještě vůbec možné - vrátit danou záležitost k věcnému pohledu.

Otázka zní: je vůbec principiálně možné smysluplné propojení pojmů respektive postojů konzervatismu a levicovosti?

Co je to vlastně konzervatismus? Zcela obecně, prostě nedůvěra ke změnám. Nedůvěra, která velice úzce hraničí až s vyloženou averzí. Ne-li přímo fobií. Konzervativně zaměřený člověk chce mít zachované své důvěrně známé, jisté, nezpochybnitelné. Každá změna zpochybňuje jeho dosavadní jistoty, jeho dosavadní životní stereotypy.

Z tohoto hlediska je tedy konzervatismus něco principiálně jiného nežli politický postoj v užším slova smyslu; a jak známo z historie, skutečně i ve všech levicových hnutích se velice rychle (zvlášť po jejich nástupu k moci) vytvoří velice silné konzervativní křídlo. Zkrátka: konzervatismus je postoj zakořeněný hluboce v samotných základech lidské osobnosti, a jako takový je mnohem silnější nežli (pouze) politické přesvědčení.

Nyní k otázce, co je levicovost. Zcela všeobecně: opak pravicovosti. To jest: opak postoje, že základním elementem lidského světa je individuum, které se má v životě prosadit svou vlastní aktivitou.
Oproti tomu levicovost je tedy spoléhání se na pospolitost; na solidaritu, na sociální zabezpečení. Tedy na životní jistoty.

A tady se nám už vynořuje nemalý zádrhel. Klasicky platí levice za progresivní - tedy nikoli konzervativní. Levice přece vždycky byla tou společenskou silou, která bořila staré pořádky, která slibovala přinést lepší, spravedlivější, pokrokovější svět.

V tomto smyslu je tedy levicovost s konzervatismem naprosto neslučitelná; jenže, jak jsme museli konstatovat, na straně druhé existují mezi levicovostí a mezi konzervatismem velmi úzké styčné body. Či spíše: přímo společné elementy.

A sice v prvé řadě právě ta touha po životních jistotách. Po těchto životních jistotách (tj. konkrétně sociálním zabezpečení respektive obecně zakotvení člověka) touží jak konzervativec, tak i levicově orientovaný člověk.

Takže, nedá se nic dělat, ale opravdu asi bude nutno se s tímto faktem i do budoucna jednou provždy smířit: jedna část levice bude vždycky konzervativní.

Jedna část bude ta pokroková - toužící přinášet ten nový, lepší svět. Ale ta druhá bude konzervativní - ta bude žádat jenom (nebo alespoň především) právě ty sociální jistoty. Jakmile budou tyto sociální jistoty dosaženy, pak tato konzervativní část levice vždy prohlásí: "A teď - hrnečku dost! Svého jsme dosáhli, dalších experimentů už nám netřeba!"

Pokud by se tak stalo za stavu, kdy o p r a v d u bylo dosaženo všeobecně spravedlivé a harmonické společnosti - nebylo by dost dobře možno proti tomuto postoji příliš mnoho namítat.

Jenže, takovéhoto definitivně dokonalého stavu se asi lidstvo nedožije nikdy. A tak se tento levicový konzervatismus - brzdící jakýkoli další progresivní vývoj - může velice snadno a rychle stát silou nejen konzervativní, nýbrž i vysloveně reakční.

Ostatně, když už tato diskuse běží pod článkem J. Kellera: lze nemalým právem soudit, že právě on je ryzím prototypem takovéhoto napohled levicového, ale v jádru krajně konzervativního postoje. A podle toho to pak také vypadá.

ano, říkat o konzervativněších lidech na levici že jsou fašisté je hysterické - v lepším případě.
jinak bych si musel myslet že snad chcete tyhle lidi hnát do náruče druhé strany záměrně.
fakt vám trocha nadhledu dělá takový problém, že když jste o ni žádán, dokonce se utíkáte k nadávání do lhářů?
tahle vzteklá nesnášenlivost je zhouba levice - jedno jestli na straně údajných sluníček či údajných tmářů
a já v ní vidím větší problém než to jestli je někdo na ose liberálně konzervativní jinde než ten druhý

ad 1) Nenapsal jsem nikde, že konzervativnější lidé na levici jsou fašisté.

ad 2) Inu, lhaři se pro pravdu zlobí :-) Někdy to působí hystericky.

Na takové pojetí levice jsem příliš konzervativní :-) To protože považuji výrazy levice a konzervativismus za označení politických postojů. Pak zůstávají dodnes srozumitelné jako fenomeny moderní doby:

Levice -- požaduje osvobození od útlaku, co nejširší emancipaci lidských bytostí bez ohledu na původ, rasu, třídu pohlaví ... Je ochotna k revolučním krokům a ke změnám základních společenských institucí, pokud to lze rozumově odůvodnit jako cestu k emancipačnímu cíli.
Konzervativismus -- je přesvědčen o nutnosti zachování institucí a tradice, často považuje změny ve prospěch emancipace za žádoucí a nezbytné, mohou však být úspěšné jen když rostou ze stávajícího života lidí (revoluce je možná, ale jen jako stvrzení jž vyrostlých změn). Slušný konzervativec má bytostný odpor ke tmářům a reakcionářům, kompromitují jeho ideu- Burke, Hegel, Palacký.

Rozšířit pojmy levice či konzervativismus mimo politickou sféru (to jest nerozlišovat dva odlišné významy slova "konzervativní") lze jen za cenu paradoxů, i když k tomu slovo svádí:
Karel Marx měl například velmi vybroušený a přitom velmi konzervativní (na klasiku orientovaný) literární vkus, Klára Zetkinová se oblékala velmi konzervativně (usedle) apod.
Pokud je toto rozšíření spácháno uvědoměle politickým hnutím, plodí krvavé příšery: boj proti zvrhlému umění v nacismu a komunistických režimech.
Totéž, co v umění, by se dalo ukázat v oblasti rodiny či sexualního života.

Jan Keller není představitel pokusu o to vytvořit nemožný čtverec (politické) konzervativní levice. To by byl pokus, který by možná nepostrádal ve svém nutném ztroskotání vznešenost tragického. Keller je vzdělaný a inteligentní levicový politik, který až příliš často nezvládá své demagogické nadání a potřebu potlesku. A tuhle malichernost, která promítnuta do politiky historicky už také parkrát zplodila krvavé příšery, mu vyčítám.

Ne snad že by se J. Keller o něco pokoušel vědomě a záměrně, pane Profante.

Kdyby se skutečně vědomě pokoušel o nějakou smysluplnou syntézu onoho "slušného" konzervatismu a levicového progresivismu, bylo by mu to možno jedině přičíst k dobru.

V minulosti jsem se dokonce jeden čas domníval, že právě tomu tak je. To bylo v dobách, kdy ještě zaujímal jednoznačně levicové pozice - ale zároveň se dokázal distancovat od laciného levičáctví, které veškerou svou energii vybíjí v pouličních bojích proti vnějškovým symbolům kapitalismu respektive obecně "systému".
Keller už tehdy zcela správně poukázal na to, že tento programatický destruktivismus k ničemu nevede; a se skutečně obdivuhodnou jasnozřivostí doložil, že tito levičáčtí (vím, podivné slovo, ale snad mi bude shovívavě prominuto) bojovníci proti jakékoli autoritě se nakonec ocitnou ve zcela stejné lodi jakožto (mladiství) zastánci právě tohoto systému, totiž neoliberalismu. Oba tyto o sobě protikladné tábory totiž nakonec spojuje jejich vyhraněný individualismus, neochota akceptovat nějaké jim nadřazené závazné normy.

Takže, pokud tedy dobře. Především v souvislosti s uprchlickou krizí se však začalo ukazovat čím dál tím více, že tento Kellerův konzervatismus mnohem spíše nežli k této racionální zdrženlivosti má blízko k tomu konzervatismu reakčního typu, jak jsem ho zmínil minule.

-------------------------------------------

Co se pak toho týče, že se v mém minulém vstupu promísily rovina politická (levicovost) a rovina dejme tomu psychologická (konzervatismus) - ano, do jisté míry bezpochyby ano.

Jenže: ono je v životě lidském asi opravdu jenom málo věcí, které je možno od sebe oddělit nějakou jasnou dělicí přímkou; všechno nakonec tak nějak souvisí se vším. A opravdu není možno vycházet z toho, že by politické postoje nebyly ovlivňovány základní hodnotovou a životní orientací té či oné konkrétní osoby. Daleko spíše naopak. To je právě to, co si naprostá většina lidí nikdy nedokáže uvědomit. Lidé se domnívají, že si své politické postoje utvářejí na základě vlastních úvah a racionálních argumentů; ve skutečnosti ale jsou rozhodující ty osobní predispozice. Jakékoli argumenty jsou pak už jenom ex post racionalizací těchto prapůvodních osobních předpojatostí.