Rozruch se změnami plateb za elektřinu, kdy významná část peněz bude hrazena paušálně bez ohledu na spotřebu, přitáhl na chvíli pozornost k ekonomickým tématům kolem elektřiny. Na první pohled je změna plateb motivována čistě okamžitým výdělkem, ale situace není tak jednoduchá.

Energetici se snaží lidi odradit od změn, které by si vynutily značné investice do distribuční sítě. I proto se regulátor ERU může halasně zaklínat tím, že změny by se stávajících klientů neměly finančně nijak dotknout, ba naopak by měli ušetřit, protože o ně opravdu teď nejde. Jaký smysl tedy dává podnikat složitou změnu, která se nikoho nedotkne?

Změna je zaměřena proti budoucím klientům, provozovatelům malých elektráren, zejména fotovoltaických panelů, protože existuje vážná obava, že by v síti dělali „neplechu”. Její povaha je za prvé technologická, ale především obchodně-politická, protože energetika, to je v prvé řadě koncentrace vlivu a peněz, a připustit revoluční náhlé změny v energetice znamená riskovat je i jinde.

Dnes tu máme velblouda

Nová tarifní struktura souvisí s fotovoltaickými elektrárnami a vyhraňuje se proti problému „kachní křivky“. Jak dnes vypadá typický graf spotřeby elektřiny v průběhu dne? Takto:

Graf asi nepřekvapí: kolem šesté hodiny jde spotřeba nahoru, po osmé se drží s výkyvy až do osmé večerní, pak jde křivka strmě dolů. Na grafu jsou vidět dvě lokální maxima: kolem poledne, když všichni vaří a kolem šesté hodiny odpolední, když všichni dorazí domů a zapínají domácí spotřebiče a zase vaří.

Kvůli těmto dvěma hrbům se křivce říká velbloudí křivka a představovala základní křivku pro energetiku uplynulých sta let. Stejnou křivku, jen mírně posunutou podle lokálních zvyklostí do strany, s výraznějšími hrby (u nás je vyhlazuje i hromadné dálkové ovládání) a podle velikosti trhu v celkové spotřebě, najdete ve všech jiných státech, kde mají elektřinu.

Takový vzorec spotřeby dal vzniknout teorii „base load“ čili základního zatížení, které je třeba pokrýt produkcí elektřiny. Rozdíl mezi mimošpičkovým a špičkovým zatížením je v našem případě kolem 2,5 GW, je potřeba dostat se s výrobou elektřiny z 7,5 na 10 GW. To je jeden celý Temelín a ještě kousek nebo uhelné elektrárny Mělník, Počerady a dvakrát Ledvice. V zásadě by tedy stačilo na noc tyto elektrárny vypnout, abyste vyráběli tolik elektřiny, kolik se jí spotřebuje — což je základní pravidlo elektrické sítě.

Věc má svůj háček. Některé elektrárny se nehodí vypínat, protože je velmi drahé a zdlouhavé uvést je znovu do provozu. To se týká zejména elektráren jaderných nebo uhelných. Ty české nejsou momentálně konstruované tak, aby bylo možné jednoduše, rychle a levně jejich výkon regulovat, což ale ničemu nevadí, protože odběrový diagram se sto let nezměnil a drobná lokální maxima lze regulovat i se stávajícími zdroji. Povšimněte si v grafu červené křivky, což je zatížení generované přečerpávacími elektrárnami — ty samy o sobě pomohou dost.

Přichází kachní křivka

Jenže co když se odběrová křivka změní? Trendem posledních deseti let je nástup decentralizovaných energetických zdrojů, především pak fotovoltaiky. Na následujícím grafu vidíte výrobu z fotovoltaiky ve stejný den, jaký zobrazuje předchozí graf.

Ve špičce mezi dvanáctou a patnáctou hodinou produkovaly fotovoltaické elektrárny 0,3 GW elektřiny, tedy zhruba tři procenta spotřeby. Představte si, že máte krásný letní den. Například během slunečného srpna 2015 se výroba fotovoltaických elektráren ve špičce zvýšila na 1,4 GW, tedy o 1,1 GW oproti špičce z uvedeného příkladu. To už se výroba fotovoltaických elektráren dostává i u nás na deset a více procent okamžité spotřeby.

Problém je v tom, jak se jejich výroba projevuje v síti. Pokud jde o klasickou fotovoltaickou elektrárnu většího rozměru postavenou za benevolentních dotací výkupní ceny do roku 2010, započítává se její produkce jako výroba. Po roce 2011 se ale určitá část výroby ztrácí mimo tabulky, protože už se nevyplatí elektřinu dodávat do sítě, ale vyplatí se ji jen spotřebovat.

To je případ hlavně malých střešních elektráren nebo elektráren v rámci průmyslových podniků — výroba je ihned spotřebovávána a s tím je také elektrárna stavěna. Tím se ale výroba nedostává do tabulky výroby, protože pokud by se tak stalo, vznikla by i povinnost zaplatit za sebou samým vyrobenou elektřinu všechny patřičné poplatky jako distribuční nebo operátorovi sítě.

Ačkoliv taková praxe je striktně vzato u nás nelegální, je velmi obvyklá a v cizině je i legální. To ale také znamená, že výroba fotovoltaických elektráren se ve statistikách projevuje jinak: jako pokles poptávky a spotřeby.

Pojďme se podívat na graf společnosti CAISO, která problematiku kachní křivky popularizovala. CAISO je kalifornský nezávislý operátor distribuční sítě, tedy z regionu, který má s boomem fotovoltaických elektráren značné zkušenosti: dělají mu více než dvacet procent.