Nová vláda začíná pracovat a s ní přichází i nová politická realita. Toho, co bychom od nové vlády měli očekávat, je hodně. Po období neoliberálního rozkládání společnosti konečně přichází příležitost uvažovat o veřejných záležitostech méně ideologicky a více lidsky, přibližovat naši zemi civilizovaným poměrům a docílit změn, které budou mít šanci přetrvat déle, než jedno či dvě volební období. Podařit se to ale nemusí, hodně bude záležet na tom, jak předvídavě a důsledně bude vláda uvažovat a konat.

Politické prostředí přirozeně tíhne k oportunnímu chování, s nímž často nic nesvede ani silný tlak zvenčí. Máme právo od Sobotkovy vlády očekávat hodně. Pro začátek ale bude úplně stačit, když vyslovíme několik málo věcí, které nová vláda dopustit nesmí, a to nejen v zájmu budoucnosti našeho státu a nás všech, kteří v něm žijeme, ale také ve svém vlastním zájmu.

Ve všech třech případech jde o záležitosti tak jasné a jednoznačné, že nemá smysl pokoušet se formulovat všechny argumenty, stačit budou ty řidčeji zmiňované nebo opomíjené.

↗

Jaderná elektrárna Temelín. Foto Dobrin Stojčev, Mediafax.

Téma první: Nedopustit dostavbu Temelína

Tlak na dostavbu Temelína bude velmi silný, i když v posledních týdnech podpora zdánlivě oslabuje. Soustředěné zájmy, prorostlá bratrstva a očekávání velké příležitosti se nebudou jen tak chtít vzdávat. Jednak je tu ČEZ, který se tváří, jako by byl většinovým akcionářem České republiky a manipulativní sílu odpovídající takovému nonsensu nezřídka také projevuje.

Jednak jsou tu politické síly zakotvené v zastaralých perspektivách energetiky i celé společnosti, a tyto síly jsou zatím hodně vlivné. Je tu i celá řada dílčích zájmů, které jsou ale u investice tak velkého rozsahu dostatečně mohutné, aby si nenechaly příležitost uniknout.

A také je tu setrvačnost — tak dlouho se o dostavbě mluví, tak únavné je neustálé opakování téhož a tak silně si média zvykla na to, že dostavba Temelína představuje jednu ze základních položek vnitropolitického informačního mixu.

Vynecháme-li notoricky známou tradiční ekologickou argumentaci, k níž nic nového není snad už třeba přidávat, soustřeďme se zejména na dva jiné okruhy argumentů — bezpečnostní a investičně-finanční.

Koncentrace kapitálu a rizika

Každá jaderná elektrárna znamená obrovskou koncentraci kapitálu i rizika. Soustřeďovat na méně než jednom kilometru čtverečním investici o rozsahu téměř (ale nakonec jistě větším) jednoročního státního rozpočtu státu je samo o sobě absurdním a neudržitelným velikášstvím, investice takového rozsahu vysaje stovky potřebných investic rozprostřených po celém území státu a zahustí riziko obrovského rozsahu do jednoho jediného komplexu budov.

Pak už vždy stačí jen málo — chybná rozvaha, neočekávaný vývoj energetiky, diverzifikační trendy v energetice, výraznější cenové posuny přicházející zvenčí nebo změna investičních priorit státu, aby taková investice byla zastavena před dokončením a navždy tak byla zmarněna. V jaderné energetice by to nebyl zdaleka první případ. Pokud by rozhodnutí o dostavbě opravdu padlo, tak nás s vysokou mírou pravděpodobnosti právě takový vývoj čeká.

Možné důsledky soustředěného bezpečnostního rizika ukazují, jak se v moderním světě fakticky proměňuje tradiční pojetí obrany státu a jak těsně souvisí s energetikou. Obranu už dávno nepředstavují jen tanky nebo letecké síly, protože v moderním konfliktu by nebyly schopné vzdorovat nečekanému napadení slabých míst infrastruktury státu.

Tu kromě páteřních dopravních linií představuje především energetika. Její soustava by měla být diverzifikovaná, odolná, obtížně zranitelná a síťově operativně nahraditelná, protože na ní závisí základní funkce státu i společnosti.

Ani málo pravděpodobné události nelze zcela vyloučit, nemáme-li mentalitu kaskadérů. Riziko zlovolného útoku, ať už konvenčními silami nebo pravděpodobněji jako solitérní akce nelze v současném světě opominout. V úplném bezpečí není žádné místo v žádné zemi.

Některé typy ohrožení ani nebylo možné ještě před dvaceti lety domýšlet. Jaderná elektrárna je jistě dobře chráněna ze stran, ale efektivně, tedy stoprocentně ji chránit proti útoku shora je naprosto nemožné. Jaderné elektrárny se takovým cílem mohou stát snáze, než si myslíme.

Ujišťování o odolnosti pláště vůči takovému útoku je konstruktem, který v reálné situaci nemusí obstát. Dvě věže Světového obchodního centra v Novém Yorku byly vůči nárazu letadla také odolné, alespoň pokud jde o možnost zřícení. Ovšem jen do okamžiku, než náraz opravdu nastal.

Také je tu riziko útočného dočasného odstavení Temelína jako energetického zdroje přerušením jeho spojení s přenosovou sítí. To by bylo mnohem snazší, než destruktivní útok na samotnou elektrárnu. Efekt by byl sice jen krátkodobý, ale operativně dost závažný.

A riziko samovolné rozsáhlejší poruchy? Víme ze života, že tyto nepravděpodobné události se stávají i u jaderných elektráren. I kdyby šlo jen o zřetězení nekompetentních rozhodnutí v panice jako v japonské Fukušimě. Ostatně vsadit na to, že všechny systémy nakoupené a provozované holdingem prosáklým neprůhledností, střety zájmů a neprůhlednými i iracionálními rozhodnutími, budou fungovat zcela spolehlivě, by bylo samo o sobě hazardem morálním, finančním i politickým.

Koncentrace rizika je u jaderných elektráren prostě příliš velká a případné bezpečnostní či provozní selhání může mít devastační následky. Ty by dalece přesahovaly elektrárnu samotnou. Rukojmími všech rizik jaderných elektráren jsme tak my všichni. Proto jsou jaderné elektrárny komerčně nepojistitelné.

Tento argument je zásadní především proto, že na rozdíl od zmíněných rizik, u nichž můžeme uvažovat o pravděpodobnosti, je nepojistitelnost tvrdým a nezpochybnitelným faktem, který sám o sobě postačuje. Pokud by totiž havárie elektrárnu postihla, nepojistitelnost znamená, že případné škody nebude mít kdo hradit.

Tudíž to znamená, že všichni, kteří by byli zasaženi, ať už žijí v České republice či v sousedním Rakousku, anebo snad ještě dále, vkládají do tohoto riskantního podniku své životy, zdraví a celý svůj majetek, aniž by z toho měli jakýkoliv prospěch nebo alespoň pojistnou ochranu v případě takové události.

Investiční náročnost stojí proti změnám v energetice

Pokud by o dostavbě bylo opravdu rozhodnuto, musela by být cena elektrické energie po dlouhá desetiletí uměle zvýšena (stát by musel výrobci garantovat minimální cenu elektrické energie), aby se dostavba zaplatila. Obrovská investice do dnes již zastaralé technologie by znamenala velkou zátěž pro celou českou ekonomiku, trvale by brzdila její možný růst.

Po splacení dostavby bychom za několik desetiletí měli technologicky přestárlou, nepoužitelnou ruinu, po níž by zbyl na dlouhá tisíciletí nebezpečný radioaktivní odpad. Po několik desetiletí bychom nesli ekonomické důsledky takového rozhodnutí.

Argument investiční náročnosti by mohl přesvědčit většinu těch, kteří nejsou schopni jiné argumenty vnímat. V poměru k takové investici by totiž jakékoliv rozpočtové úspory, jakákoliv ekonomická opatření, jakékoliv strukturální změny, to všechno by ztrácelo smysl, protože potenciál všech možných úspor či změn je v součtu stále výrazně menší, než reálně hrozící temelínská investiční ztráta.

Taková obrovská suma by se vložila do projektu, který by řídila neprůhledná polostátní firemní struktura, kterou nesmí kontrolovat Nejvyšší kontrolní úřad a nikdo jiný to — vzhledem k rozsahu holdingu a složitým netransparentním finančním tokům — ani nedokáže.

A to se raději nezmiňujeme o několikanásobném průběžném navyšování původního rozpočtu, což je v současných českých zemích jev tak samozřejmý jako ranní východ slunce.

Zdůrazňován by ale měl být ještě další argument, který v hlavním proudu českého mediálního prostředí bývá opomíjen: silně se prosazující masivní strukturální změny v energetice, a to zdaleka ne pouze směrem k solární nebo větrné energii. Lokálně soběstačná energetika, která při dobré legislativě může fungovat na úrovni domu, bloku, obce, sdružení obcí nebo města, je schopná využívat místních zdrojů, jako je bioodpad v kombinaci s malými instalacemi solárních systémů.

Takový model je výhodný nejen proto, že znamená jen malé přenosové ztráty, ale také proto, že nevyžaduje posílení přenosových tras. Právě obrovské investice do přenosové sítě jsou další průvodní investicí, kterou by dostavba Temelína vyvolala.

Otočit veřejnou debatu a oslabit ČEZ

Spor o dostavbu Temelína je také sporem zastaralých technologií s novými. Nevidět proměňující se svět, jeho nové možnosti, nevěřit ve schopnost nových technologií prosadit se, nevnímat prosazující se subsidiaritu v energetice, to všechno svědčí o intelektuální zatuhlosti a neschopnosti vnímat dějinný pohyb a jeho rostoucí dynamiku. Je to jedna z podob střetů, k nimž dochází i v jiných oblastech, ale nelze je nevnímat, nelze je obejít a taky je nelze vzdávat.

O celé věci je třeba v širokém kontextu nadále mluvit, psát a tón veřejné debaty postupně obracet, až se stane jakákoliv temelínská příchylnost nemódní a nakonec i okrajová. Výchozí pozice pro takový obrat je mnohem lepší, než by se mohlo zdát.

Kdyby Sobotkova vláda dostavbu Temelína připustila, dostala by se do fatální ekonomické a politické defenzívy. Bude-li ale předvídavá, může se do řady zásadních opatření v oblasti energetiky pustit hned od začátku. Jejich účinek by byl takový, že by temelínské dilema nakonec ani nemusela řešit.

Jaká opatření by to měla být? Je třeba na vládní úrovni podpořit jednotný evropský trh s energií, protože jedině tak získáme na českém trhu reálné, čili o dost nižší koncové ceny. Oslabení skupiny ČEZ by bylo jen vedlejším, ale jistě milým efektem. Ještě důležitější je pokusit se prosadit jednotnou evropskou regulaci energetiky. Národní regulátoři (u nás Energetický regulační úřad se sídlem v Jihlavě), jakož ostatně i celé jednotlivé státy, jsou vůči velkým energetickým společnostem slabí, ba bezmocní.

Předražená a tunelářská podpora solární energetiky by v případě jednotné evropské regulace vůbec nepadala do úvahy — ať už jde o nastavení výše výkupních cen, celý systém odkupu vyrobené elektřiny (o vyzkoušené a mnohem logičtější metodě výkupu známé jako netmetering se u nás zatím téměř nemluví), absurdně definované podmínky preferující velké zdroje před lokálními nebo podvodná existence neexistujících slunečních elektráren ke dni uzávěrky platnosti vysokých výkupních cen.

Nic z toho by regulace na evropské úrovni prostě nepřipustila a nenechala by nás tak platit daň z nekompetentního rozhodování státu a ze spiknutí energetických mafií, která je navíc zlovolně interpretována jako přímý a nezbytný důsledek zavádění obnovitelných zdrojů.

Naléhejme ale také na vznikající vládu, aby hledala efektivní způsob, jak oslabit ČEZ, jistojistě oddělením výroby od distribuce elektřiny a patrně také následnou technologickou parcelací výroby a teritoriální parcelací distribuce. Omezení moci ČEZ je silné téma, k němuž bychom se měli snažit vyvolat silnou a zodpovědnou společenskou diskusi. V ní by se také velmi rychle ukázaly motivace postranní a zištné.

Může se ale také stát, že vlivem evropských trendů a posunů v české veřejné debatě nastane vývoj, na který je nyní odvážné byť jen pomyslet, totiž že celý Temelín nečeká už více než deset let provozu před utlumováním. Takový dynamický zvrat není tak nereálný.

O to důležitější je, aby nová vláda těmto trendům porozuměla a dostavbu Temelína nedopustila. S touto otázkou totiž, ať už chce nebo ne, nakonec spojí svoji pověst a možná i samotnou svoji existenci.

Stát si totiž jen namlouvá, že ovládá ČEZ a že reguluje energetiku. Silové a kolonizační působení ponejvíce skrytých, ale velmi vlivných struktur české energetiky, oboru s nízkou pracností, ale extrémními a snadno kumulovatelnými zisky, totiž postupně rozkládá stát i důvěru v něj. Svým vlivem a svými zájmy brání různým emancipačním pohybům, které se v české společnosti nutně musejí odehrát, nechceme-li se propadat ještě hlouběji. Uchopit a ovládnout tento trend, to je pravý úkol Sobotkovy vlády, bez ohledu na to, jaká část jejích členů je připravena si to uvědomit.