Tři věci, které nová vláda nesmí dopustit
Petr PospíchalZveřejňujeme první ze série článků Petra Pospíchala, ve kterých popisuje tři věci, které by nová vláda neměla připustit. První je dostavba Temelína.
Nová vláda začíná pracovat a s ní přichází i nová politická realita. Toho, co bychom od nové vlády měli očekávat, je hodně. Po období neoliberálního rozkládání společnosti konečně přichází příležitost uvažovat o veřejných záležitostech méně ideologicky a více lidsky, přibližovat naši zemi civilizovaným poměrům a docílit změn, které budou mít šanci přetrvat déle, než jedno či dvě volební období. Podařit se to ale nemusí, hodně bude záležet na tom, jak předvídavě a důsledně bude vláda uvažovat a konat.
Politické prostředí přirozeně tíhne k oportunnímu chování, s nímž často nic nesvede ani silný tlak zvenčí. Máme právo od Sobotkovy vlády očekávat hodně. Pro začátek ale bude úplně stačit, když vyslovíme několik málo věcí, které nová vláda dopustit nesmí, a to nejen v zájmu budoucnosti našeho státu a nás všech, kteří v něm žijeme, ale také ve svém vlastním zájmu.
Ve všech třech případech jde o záležitosti tak jasné a jednoznačné, že nemá smysl pokoušet se formulovat všechny argumenty, stačit budou ty řidčeji zmiňované nebo opomíjené.
Téma první: Nedopustit dostavbu Temelína
Tlak na dostavbu Temelína bude velmi silný, i když v posledních týdnech podpora zdánlivě oslabuje. Soustředěné zájmy, prorostlá bratrstva a očekávání velké příležitosti se nebudou jen tak chtít vzdávat. Jednak je tu ČEZ, který se tváří, jako by byl většinovým akcionářem České republiky a manipulativní sílu odpovídající takovému nonsensu nezřídka také projevuje.
Jednak jsou tu politické síly zakotvené v zastaralých perspektivách energetiky i celé společnosti, a tyto síly jsou zatím hodně vlivné. Je tu i celá řada dílčích zájmů, které jsou ale u investice tak velkého rozsahu dostatečně mohutné, aby si nenechaly příležitost uniknout.
A také je tu setrvačnost — tak dlouho se o dostavbě mluví, tak únavné je neustálé opakování téhož a tak silně si média zvykla na to, že dostavba Temelína představuje jednu ze základních položek vnitropolitického informačního mixu.
Vynecháme-li notoricky známou tradiční ekologickou argumentaci, k níž nic nového není snad už třeba přidávat, soustřeďme se zejména na dva jiné okruhy argumentů — bezpečnostní a investičně-finanční.
Koncentrace kapitálu a rizika
Každá jaderná elektrárna znamená obrovskou koncentraci kapitálu i rizika. Soustřeďovat na méně než jednom kilometru čtverečním investici o rozsahu téměř (ale nakonec jistě větším) jednoročního státního rozpočtu státu je samo o sobě absurdním a neudržitelným velikášstvím, investice takového rozsahu vysaje stovky potřebných investic rozprostřených po celém území státu a zahustí riziko obrovského rozsahu do jednoho jediného komplexu budov.
Pak už vždy stačí jen málo — chybná rozvaha, neočekávaný vývoj energetiky, diverzifikační trendy v energetice, výraznější cenové posuny přicházející zvenčí nebo změna investičních priorit státu, aby taková investice byla zastavena před dokončením a navždy tak byla zmarněna. V jaderné energetice by to nebyl zdaleka první případ. Pokud by rozhodnutí o dostavbě opravdu padlo, tak nás s vysokou mírou pravděpodobnosti právě takový vývoj čeká.
Možné důsledky soustředěného bezpečnostního rizika ukazují, jak se v moderním světě fakticky proměňuje tradiční pojetí obrany státu a jak těsně souvisí s energetikou. Obranu už dávno nepředstavují jen tanky nebo letecké síly, protože v moderním konfliktu by nebyly schopné vzdorovat nečekanému napadení slabých míst infrastruktury státu.
Dotace do obnovitelných zdrojů jsou vůbec bod hodný bližší pozornosti. Svou celkovou výší jsou u nás srovnatelné s investicí do dostavby Temelína. Není potom důvod se s autorem domnívat, že investice do dostavby bude extrémně zatěžující a riziková - když podobně vysoký výdaj už dávno běží a běžet bude, zato s nesrovnatelně nižším energetickým efektem.
Pane Klusáčku, jaký zisk má ČEZ ze solárního podvodu? Zde se zabíjejí dvě mouchy jednou ranou. Diskreditují se obnovitelné zdroje a ČEZu to také sype.
Potíž je v tom, že ta současná průměrná výkupní cena, nacházející se pod hranicí rentability nově plánovaných bloků, je tak nízká jen díky přebytku nuceně vykupované elektřiny z obnovitelných zdrojů - za garantované násobky této ceny.
Máme-li se bavit o rentabilitě, je potřeba buďto odstranit současnou dotační politiku všem zdrojům, vč. obnovitelným, jinak je tržní cena natolik deformována, že ztrácí smysl. Potom ovšem obnovitelné zdroje v současném rozsahu jednoduše skončí, přebytek elektřiny z nich na trhu rovněž a jaderné bloky se stanou rentabilní i ty plánované.
Nebo dotace neodstraňovat. Pak nelze rentabilitu počítat z deformované tržní výkupní ceny, potom je třeba porovnávat výši dotací potřebnou k udržení provozu 2 GW obnovitelných zdrojů a 2 GW plánovaných jaderných bloků. V případě obnovitelných zdrojů je dotační náročnost podstatně vyšší.
Přijde mi - na rozdíl od politických ekologů - daleko méně nebezpečné, mít tisíce tun odpadu, shromážděné na jedno místo a oddělené od okolí, než desítky milionů tun oxidu uhličitého rozptýleného po celé atmosféře, odkud je už nikdy nikdo zpátky nedostane a kde škodí pořád. Česky furt.
Aspoň tak nějak do polohy, jak to bylo než tam Špidlova vláda dosadila Martina Romana...
Každopádně teda očekávám, co bude druhou věcí, kterou nesmí vláda dopustit... Pokud to bude znovuzvolení Miloše Zemana, tak opravdu neprodloužím předplatné...
K CO2 v atmosféře - opět věc, které nerozumím, ale pokud se fosilní ložiska (hlavní zdroj nárůstu koncentrace) tvořila miliony let, tak se obávám, že i pokud jsme jich spálili jednotky procent, tak vychytávat se to bude tisíce let. Za tu dobu vyhasne asi i ten jaderný odpad... Možná se na přirozenou úroveň sníží i radiace po jaderné válce. Otázka navíc je, nakolik se uvolnil "jen" uhlík z fosílií a kolik z degradovaných půd...