Pokusme se shrnout, čím energetický kolos ČEZ v posledních týdnech zaujal veřejnost: týracím komandem, které dohnalo jednoho muže k sebevraždě a v přítomnosti jeho zoufalé ženy si nebožtíka natáčelo na video. Dále zaujalo obranou tohoto komanda generálním ředitelem podniku. Už to samo o sobě působí jako líčení scén ze staršího Scorseseho filmu  či jako podnět k akci proti organizovanému zločinu. Ale není to všechno.

ČEZ dále zaujal oznámením, že už nebude připojovat čistou elektřinu do distribuční sítě. Nezbylo by mu totiž místo na elektrický proud z prunéřovského šrotu, který, jak se oni domnívají, ozvláštní život i lidem až v Mikronésii, oné „vzdálené zemi, o níž nic nevíme“.

A co teprve elektřina z Temelína, jehož dostavba se přece zdůvodňovala tím, že když nezačne měnit vodu v páru včas, čekají nás „výpadky i na několik týdnů v roce“ (V. Dlouhý)? Elektřina z Temelína, ač se dnes prakticky kompletně vyváží, taky musí mít v distribuční síti místo a žádné slunce ani vítr, byť by si třeba stokrát svítily a vály zadarmo, to inženýrům nesmí hatit. A jelikož ČEZ chce ještě více vydělávat vývozem, máme mu zase dostavbu Temelína zaplatit z rozpočtu, už tak přetíženého.

Česká republika je zřejmě jedinou zemí na světě, v níž dnes elektřina — ta z ekologických zdrojů — přebývá, takže se snaží všemožně zamezit výstavbě dalších alternativních zdrojů, zatímco současně se elektřiny — té z fosilně-jaderných zdrojů — nedostává, takže se mají technologicky zaostalé elektrárny renovovat i stavět. Můžeme to nazvat Romanův paradox.

Ale bohužel ani to není ještě všechno. Kromě energetiky, bezpečnosti a financí chce ČEZ začít řídit i české školství. „ČEZ už nyní spolupracuje s 32 středními a 11 vysokými školami. Školí například kantory, jak zábavně učit fyziku, studentům zase nabízí exkurze do jaderné elektrárny,“ informovaly Novinky.cz o setkání Martina Romana s ministryní školství.  Hle, jak nezištná ušlechtilost! Kdyby byl Martin Roman žena, nepochybně by patřil i mezi členky Lata Brandis klubu.

Stále se samozřejmě ještě lze pokusit tvrdit, že to všechno je jen souhra nešťastných náhod. Ale není to příliš pravděpodobné. Těch souher a náhod je tu zkrátka už moc. Pravdě bude blíže jeden z polozapomenutých géniů světového ekologického hnutí John Papworth, který mimo jiné řekl: „Kdekoli je něco příliš velkého, tam bude asi něco špatně.“

Pokud český stát nechce, aby mu ČEZ od příště vybíral i prezidenta, měl by začít tím, že vyčerpá všechny právní možnosti, jak v kauze mordkomanda dostat kromě tuctů zaměstnanců ČEZ před soud i Martina Romana a další osoby z vedení této státem formálně kontrolované firmy.

Další žádoucí pokračování jsou pak možná dvě: jedno tržní, druhé demokratické. Tržní řešení je takové, že se ČEZ rozdělí na několik podniků spravujících zhruba stejně velké soubory elektráren, zavede se volný trh s elektřinou a ten se bude chránit i regulovat tak, aby všichni měli spravedlivé, přehledné a dlouhodobě garantované podmínky, do nichž se zřetelně promítne i státní zájem upřednostňovat obnovitelné zdroje před neobnovitelnými.

Demokratické řešení je takové, že stát nechá lidi nejprve v referendu rozhodnout, zda chtějí, aby se do distribučních sítí pouštěla levnější elektřina z obnovitelných zdrojů přednostně před dražší elektřinou ze zdrojů fosilních. Dále stát nechá lidi rozhodnout, zda si přejí, aby měli na vybranou z více srovnatelných elektrárenských společností, anebo chtějí, aby si museli kupovat elektřinu pouze od jedné jediné z nich.

A na základě předvídatelných rozhodnutí pak na devadesát procent bude stát nucen ČEZ rozpustit a zavést trh popsaný v předcházejícím odstavci.

Pravda je totiž ta, že poctivý trh neumožňuje okrádání ani vykořisťování. A v demokracii nikdo, může-li se svobodně rozhodnout, nechce být vykořisťován ani okrádán.

Kdo to prosadí? Možnost je jenom jedna: česká politika, až na to bude stačit.