Většina občanů o jádro nestojí
Jiří ParoubekZ průzkumů vyplývá, že je většina české veřejnosti nakloněna obnovitelným zdrojům energie. Navzdory „betonové lobby“. Jiří Paroubek se vypořádává s „jadernými“ argumenty.
„Betonová lobby“ českou veřejnost ráda a často zásobuje tvrzeními o tom, že jaderná cesta je tou jedinou správnou, kterou se ČR musí vydat, chce-li v budoucnu prosperovat a nechce-li zažít blackout. Stavba dvou jaderných bloků (nyní už se dokonce místy hovoří i o třech) prý vyřeší takřka vše.
Podle nedávného průzkumu veřejného mínění provedeného agenturou Focus ale energetiku založenou hlavně na jádru či hlavně na uhlí podporuje pouhá pětina českých občanů. Jen třináct procent občanů podporuje státem nejvíce preferovanou variantu, tedy koncepci založenou na jaderné energetice. Sedm procent lidí si přeje, aby byla státní energetika založená hlavně na uhlí.
Celé dvě třetiny občanů si naproti tomu přejí, aby stát svou energetiku založil na zvyšování energetické účinnosti budov, obnovitelných zdrojích energie (OZE) a na dalších úsporách. Tedy aby se ČR vydala tím směrem, kterým se ubírá západní Evropa, například Německo a Rakousko. Právě úsporná varianta je v souladu s cíli Klimaticko-energetického balíčku pro rok 2030: se snížením CO2 ve vzduchu o 40 %, s úsporami energie o 27 % a se zvýšením podílu OZE na celkové výrobě energie na 27 %. ČR s těmito cíli souhlasila a zavázala se k jejich plnění.
Je velmi dobrou zprávou, že čeští občané snahám „betonové lobby“ nepodléhají. Přiznám se, že výsledky tohoto průzkumu jsou pro mě příjemným překvapením. Teď je ještě třeba, aby snahám „betonové lobby“ nepodlehla ani česká vláda. Aby se skutečně vydala cestou podpory OZE, nikoli cestou, kdy zde, v zemi, jež je pátým největším světovým vývozcem elektrické energie do zahraničí, budou stát dva či tři nové jaderné bloky, aniž abychom věděli, kam a za jakých podmínek budeme vyvážet elektřinu v nich vyrobenou, nebo kde a jakým způsobem budeme skladovat jaderný odpad. V místech, kam dnes elektřinu vyvážíme, se budou rovněž snažit dosáhnout cílů Klimaticko-energetického balíčku, což znamená zejména obrovské úspory elektrické energie.
Německý soused
Sousední Německo, jak už je uvedeno výše, volí zcela jinou strategii, než jakou podle Aktualizované státní energetické koncepce plánuje Česká republika. V souladu s dlouhodobou strategií Německa (tzv. Energiewende) budou v Německu do roku 2022 odstaveny všechny tamní jaderné elektrárny. Německo se dlouhodobě snaží snižovat emise skleníkových plynů i svou závislost na dovozu fosilních paliv. K tomu má posloužit přechod na obnovitelné zdroje energie, s malou zálohou v podobě uhlí a plynu.
Český energetický sektor je tím německým pochopitelně silně ovlivňován, a to nejen vzájemným obchodem s elektřinou, ale i prostřednictvím Evropské energetické politiky. Je třeba říci, že Německo má vzhledem ke své velikosti velmi významné slovo při vytváření společné evropské energetické politiky (rozhodně významnější než Česká republika).
Můžeme si být jisti, že Němci se Energiewende nevzdají už proto, že se mezi německým obyvatelstvem těší 89% podpoře (!). Jak navíc vyplývá z průzkumu společnosti Focus, valná většina Čechů by podobnou koncepci uvítala i pro ČR.
Hrozba blackoutu a pracovní místa
Velmi častým argumentem proti zvyšování podílu elektrické energie z obnovitelných zdrojů na celkové výrobě energie je, že by zvyšování podílu OZE mohlo vést ve svém důsledku k blackoutu. Je třeba říct, že tento argument se nezakládá na pravdě. Ve studii Energiewende — Europeizace, budoucí vývoj a důsledky pro ČR se dočítáme: „Hodnoty spotřebované regulační energie navzdory rychle rostoucímu podílu obnovitelných zdrojů energie klesají: mezi lety 2009—2012 klesla celková spotřebovaná regulační energie v Německu z 285 MWh/měsíc na 180 MWh/měsíc, tedy o 37 %. Pro srovnání, ve stejném období došlo k nárůstu instalované kapacity nestabilních OZE (fotovoltaické a větrné elektrárny) z 36 GW na 65 GW, tedy o 55 %, a nárůstu výroby z těchto zdrojů ze 45 TWh na 77 TWh (nárůst o 59 %).“
Dalším argumentem, který česká „betonová lobby“ ráda používá, když hovoří o nutnosti stavět jaderné bloky, je fakt, že vznikne mnoho nových pracovních míst. Nová pracovní místa samozřejmě vzniknou, a to jak při stavbě elektrárny, tak v elektrárně samotné. Stavba je však časově omezená a pracovní místa vzniknou pouze na jednom místě.
Alternativa je možná
S podporou obnovitelných zdrojů energie, tedy zdrojů decentralizovaných, se naproti tomu pojí plošná tvorba kvalitních pracovních míst jak pro vysoce kvalifikované, tak pro pracovníky s nízkou kvalifikací. Decentralizace dodávek energie také umožňuje rozvoj venkova a vyšší míru svobody občanů i celých obcí. V Německu již například existuje obec, která je absolutně energeticky soběstačná. Taková obec pak nemusí za energie platit někomu jinému a takto uspořené peníze může využívat ke svému dalšímu rozvoji, tedy k uspokojování potřeb svých občanů.
Také v ČR vznikají alternativy k Aktualizované státní energetické koncepci. Zajímavá je například Analýza větrné energetiky v ČR, kterou vypracovala Komora obnovitelných zdrojů energie. Tato analýza ukazuje, že pokud by se stát vydal jinou cestou, než na kterou se podle Aktualizované státní energetické koncepce chystá, mohla by se v ČR do roku 2050 vyrábět jedna čtvrtina elektrické energie pomocí větru. Toto množství energie by odpovídalo energii vyrobené ve dvou nových jaderných blocích, ale jeho výroba by byla šestkrát levnější než výroba elektřiny z jádra.
Vláda by v zájmu českých občanů měla vést s Komorou obnovitelných zdrojů energie i s dalšími zájmovými sdruženími v energetice dialog o budoucím energetickém mixu České republiky a zvážit, zda chce — hnána „betonovou lobby“ — běžet hlavou proti zdi (tedy proti německé energetické politice) a slepě podporovat jádro, nebo zda se chce v souladu s vyspělou Evropou vydat rozumnou cestou. Tím spíš, když se ta rozumná cesta zdá schůdnou.
Obnovitelné zdroje představují zajímavou cestu, ale nemohou naši spotřebu pokrýt 100%. Dokonce i nositel Nobelovy ceny míru za práci na obranu klimatu Al Gore ve své knize Nepříjemná pravda poznamenal, že v roce 2050 bude možné obnovitelnými zdroji pokrýt 40 % spotřeby. Což ovšem znamená, že na zbylých 60 % budeme potřebovat jaderné elektrárny, pokud nechceme krajinu zatížit těžbou uhlí. Navíc větrné elektrárny ve velkém množství představují pro životní prostředí obrovský problém z hlediska změny cirkulace vzduchu.
Jsem toho názoru, že spalování fosilních paliv působí globální oteplování. Neuznávám tzv. skeptiky, píšící v té či oné míře na zakázku. Přečtení třeba knihy Malá doba ledová Brianda Fagana, jenž antropogenní oteplování uznává, je ovšem podnětné a odhaluje složitost problematiky. Teplá období zemi jako je naše přinášela a budou asi i v budoucnu přinášet převážně výhody. Stačí ostatně silná sopečná erupce (jako začátkem 90. let Mt. Pinatubo) a nastane efekt, působící proti oteplování v míře neporovnatelné s možnostmi opatření nejen naší ekonomiky. Každopádně nemá ČR (a v podstatě ani EU) šanci ovlivnit budoucí vývoj spotřeby fosilních paliv v Číně, Indii či Brazílii. Uvědomme si také, že spalováním dovážené ropy při provozu motorových vozidel rovněž přispíváme k skleníkovému efektu a přesto jsou řidiči fakticky povzbuzováni ke zvyšování spotřeby. Asi tolik k „prokletému“ uhlí.
Nebýval jsem stoupencem jaderných elektráren. Nyní si ovšem myslím, že přístavba dvou "věží" ke stávajícím čtyřem u Temelína by byla menším zlem než všudypřítomné "plíživé" vztyčování ocelových větrníků a instalace solárních panelů na kdejakém poli a střeše. Výstavba dalších bloků JE Temelín však podle mne není aktuálně potřebná. Její prosazování je motivováno především efektem samé výstavby, jejím ekonomickým potenciálem. Je zde vůle povzbudit spotřebu energie a obnovit autokatalytický proces, jenž je ovšem právě v případě energetické náročnosti nežádoucím plýtváním.
ČR dlouhodoběji vyváží zhruba pětinu vyrobené elektrické energie, aniž by pro ni byl příjem, z tohoto exportu plynoucí, zásadní. Čistý vývoz je na místě snižovat. Také se nabízí mnoho příležitostí k úsporám. Nemyslím jimi ovšem především nákladné a sporné projekty. Často to s nimi dopadá jako po koupi nového auta. Přestože je úspornější, fakticky většinou spotřebuje více benzínu než starší auto s vyšší spotřebou (o výrobních energetických nákladech ani nemluvě). Majitel, který vůz koupil, jej chce více užívat. Tramvaj však kvůli podobným řidičům jezdit nepřestane a aby byla konkurenceschopná, měla by se ovšem koupit nová, že?
Energetické úspory budou možné především, když se obejdeme bez toho, co Václav Bělohradský nazval „růst růstu“. Zdaleka všichni na něm nemáme zájem, i když je nám to předkládáno k věření. Mnohé je účelné vyrábět poblíž místa spotřeby. Není žádoucí tlačit lidi k urychlené obměně skoro všech výrobků. Konzumerismus není záhodno podporovat a stupňovat. Ze skromnosti, zvláště týká-li se spotřeby energie, je třeba zase učinit ctnost.