Ačkoliv již několik let panuje ve vědecké obci klimatologů více než 95% konsenzus o tom, že změna klimatu je zapříčiněna lidskou činností, je tento názor přijímán veřejností (i českou) laxně a částečně odmítavě. Proč tomu tak je? Jak je možné, že některé informace si společnost osvojuje nekriticky rychle a jiným se brání? Faktorů je nesporně mnoho: zájem vládnoucích, nechuť měnit svůj život, mediální manipulace, reklama, tradice... Téma ekologie netáhlo za starého režimu a netáhne ani teď.

V prostředí, kde se veliké procento slušných lidí nechalo zaslepit jednoduchými hesly o spravedlnosti neoliberálního pohledu a tržního dogmatismu, nelze ani čekat nic jiného. Přece nedělají nic špatného, vždyť přispívají blahobytu. Ekologický pohled stojí na opačném pólu. Vnímá širší souvislostí, cítí a chápe sounáležitost s ostatním životem. Je komplikovanější a prost jednoduchých řešení.

Mysl své základní vzorce nemění ráda, obdobně jako člověk mění své postoje a zvyky jen pomalu a neochotně. Je přece pohodlné žít v myšlenkové tvrzi, která nás chrání před složitým světem venku. Možná to je jedním z důležitých důvodů, proč je ekologie v české kotlince stále ještě kontroverzním tématem — jak můžeme dnes a denně sledovat z oficiálních politických stanovisek a rozhodnutí, stejně jako v protiekologických výlevech v internetových diskuzích.

Společnost, která se osvobodila z totality je náchylná přijmout relativně rychle a nekriticky totalitu náhradní. Především tu, která konzervuje současný stav a neklade žádné otázky.

Řešení klimatické změny je přitom nasnadě: nejrychlejší možný odstup od soudobého fosilního energetického systému, včetně greenwashing témat fosilní energetiky, jako ukládání oxidu uhličitého do podzemí (CCS), absolutní podpora obnovitelným zdrojům, elektromobilita. Výsadba stromů, ochrana lesů, zvyšování obsahu uhlíku v půdě. Není to nereálné. Je to financovatelné a je-li to správně provedeno, již dnes jsou takové postupy schopny přinést profit.

Existují studie (Jacobson & Delucchi), které tvrdí, že přestavba energetiky na úplné zásobování obnovitelnými zdroji do roku 2030 by nás stála polovinu, než setrvání na současném fosilně jaderném systému. Již v tuto chvíli jsou domy, obce (Kněžice), okresy i části zemí (Burgenland), jejichž spotřeba elektřiny, někde i tepla je kryta výlučně z lokálních obnovitelných zdrojů.

↗

Lidstvo v celé své historii nebylo ohroženo takovou měrou, aby během několika desetiletí — a možno i méně stálo na hraně propasti. Foto Mark Garten, UN Photo

Technologicky je to uchopitelné, ale společnost se zdráhá. Pouhá znalost problému ani jeho vědecké potvrzení, ani dostupnost nástrojů řešení však nestačí. Tato nedostatečnost sice zdaleka není doménou klimatu, v jeho případě jsou však následky globální a fatální. Je možné tento nesoulad překonat?

Lidstvo v celé své historii nebylo ohroženo takovou měrou, aby během několika desetiletí — a možno i méně, jak ukazují dosavadní klimatické předpovědi ve srovnání s přicházející realitou — stálo na hraně propasti. Problém je tak veliký, že je přetěžké přijmout osobní odpovědnost. Je složité dokázat se přesvědčit, že do toho půjdu, a nenechám se odradit tím, že ostatní se ihned nepřipojí.

Bylo by logické se pustit všemi prostředky do díla. Ale naše chování není vždy logické, zejména pokud se týče velikých věcí, které převyšují uchopitelné osobní, rodinné nebo „kmenové“ dimenze. Nikdy a nikde jsme se s obdobnou situací za své historie nesetkali. O klimatické změně existuje expertní souhlas, ví se, co bychom měli dělat, ale nemáme vzorce chování, které by byly na stávající situaci aplikovatelné. Tak se nechováme jenom jako jednotlivci, ale i jako důvěryhodné mezinárodní organizace.

Klimatický publicista a aktivista George Marshal uvádí, že se ptal Amnesty International, největší lidsko-právní organizace, proč se nevěnuje klimatické změně, a ona odpověděla, že ví, že se jedná o veliký problém, ale že se ekologickými problémy nezabývá. Jak chce Amnesty International hájit partikulární lidská práva, když se nehodlá věnovat ústřednímu problému?

Možná, že jistá část problému leží ve struktuře odpovědnosti. Je klimatický problém, který zřetelně převyšuje všechny ostatní, v kompetenci správných institucí, je ve správných rukou? Klimatická ochrana je ve většině zemí v rukou rezortu životního prostředí. Ministerstva životního prostředí ale nejsou „silovými ministerstvy“, za krátkou dobu svého působení si v mnoha zemích nevydobyla postavení výjimečné důležitosti, jaká by jim v tomto kontextu přináležela.

Může být klimatická změna, která má podle vědeckého dobrozdání charakter blížící se, stále akcelerované katastrofy srovnatelná s ochrannou ptačích kolonií nebo mokřadů? Kde zůstanou, když koncem, ale možná již v průběhu století sežehne klimatická katastrofa zbytky lesů?

Klima není v tuto chvíli pouze jednou ze součástí životního prostředí, je celému životnímu prostředí nadřazeno. Klimatická změna má příliš mnoho projevů, než bychom ji mohli postavit na roveň jednotlivým složkám životního prostředí, jako třeba lesům, půdě, arktickým oblastem či mořím.

Klimatická změna je problémem přesahujícím životní prostředí. Je problémem politickým, mezinárodním, ekologickým, energetickým, průmyslovým, bezpečnostním, vojenským a je třeba ji řešit na úrovni mezinárodního práva, psychologie, marketingu, práce s veřejností, spotřeby a mnoha dalších aspektů.

Tak už to zhusta bývá, že příliš veliké problémy vytěsňujeme. Zejména ty, o nichž si myslíme, že je neumíme řešit. V těchto případech se jednotliví lidé alibisticky odvolávají na ostatní země, na veliké a bohaté průmyslové země, nebo na země rozvojové, které v rámci neznalosti stále ještě chtějí kopírovat náš civilizační model, odvolávají se na to, že oni nejsou příčinou klimatické změny, že to vůbec nikdo nezavinil, že se jedná ryze o přírodní proces…

Jde o bezpečnostní problém

Vidím jediné řešení, které by, jak myslím, mohlo zvrátit postoj veřejnosti ke klimatické změně - redefinici ekologického problému na problém bezpečnostní a přeřazení klimatické problematiky z ministerstev životního prostředí do kompetence ministerstev národní obrany.

V rámci zažitého slovníku nelze zásadní bezpečnostní ohrožení této civilizace klimatickou změnou nazývat ekologií a postavit ji, promiňte mi, na úroveň ochrany obojživelníků. Pakliže se klima nezachová, bude zbytečná ochrana cenných biotopů, stejně jako čehokoliv jiného.

Mnohonásobně bylo řečeno, co můžeme v případě nečinnosti očekávat: sucho, lesní požáry, přívalové deště, vichřice, ztrátu půdy, snížení zemědělských výnosů, klimatické uprchlíky, politickou a sociální destabilizace celých regionů, občanské i intervenční války o potraviny, docházející zdroje, vodu… toto přece ve své celosti není jen ekologický problém. Neexistuje žádná oblast, které by se klima vyhnulo.

Je zde ještě jeden aspekt, o němž se nemluví. Během každé války nebo veliké katastrofy se upírá naděje ke konci. Bude líp. Zkoušený lid čeká na konec běd, na to že povodeň poklesne, oheň dohoří, na spojence, kteří začínají vítězit. Kam se budou upírat naše naděje v období rozvinuté klimatické proměny? Máme vzývat někoho, aby nám přišel na pomoc, a aby nás ochránil před naší někdejší stupiditou? A koho?

Klima je proto především bezpečnostní a ne ekologický problém a patří pod správu národní bezpečnosti či obrany, ale ne do správy životního prostředí. Ohrožení je zřetelně mnohem vyšší než u jakékoliv agrese, právě tím, že se týká všech. Není etnicky, rasově nebo nábožensky determinováno, nejde o zdroje nebo trhy. Neohrožuje jen některé, jenom příslušníky vyčleněným skupin, ale všechny.

Netýká se výlučně jednoho státu nebo jejich skupiny, ale všech. Jde o všechno a o všechny. Na druhé straně to samozřejmě budí falešný pocit jakési jistoty, „jsme na tom všichni stejně, tak to nebude ta strašné…“.

Takovýto postoj mimořádně ztěžuje jednání. Je nám vlastní starost o sebe, o naše blízké, rodinu, přátele, ale tam naše empatie většinou končí. Nemáme příklad, nemáme zkušenost. Jak bojovat proti něčemu, co tady ještě nebylo? Co k tomu potřebujeme? Reklamou, mediální manipulací a existenčními starostmi umrtvené stádo anebo soubor jedinců, kteří budou vědět, že se musí angažovat, protože jde o život?

Jak tuto existenční zkoušku splnit ve společnosti, která se podle C. G. Junga dělí na tři skupiny: pět procent andělů a pět procent ďáblů a zbylých 90 %, kterým je to jedno?

Redefinice problému klimatické změny z ekologického na bezpečnostní problém by přinesla systémovou změnu společenského vnímání. Posílila by celospolečenskou diskuzi a důležitost následujících kroků. Z abstraktního pojmu proměny klimatu by učinila celospolečenské téma. Z „libůstky ekologů“ mobilizační sílu.