Ministr Brabec nastoupil na post, kde se po předchozím ministrovi Chalupovi už snad víc pokazit ani nedalo.

Jedním z prvních kroků, které by se daly hodnotit kladně, bylo odvolání ředitele Národního parku Šumava Mánka. Jeho neoddiskutovatelná manažerská pochybení totiž stála park desítky milionů korun na pokutách od ČIŽP za porušování zákonů. Do nebe volající byla například černá stavba hospody bez kanalizace a čističky odpadních vod, jejímž investorem byl sám národní park. A za to dostal pokutu třicet milionů korun.

Pak je potřeba se ptát ministra: Je možné, že se spokojil jenom s odvoláním a nepožaduje po Mánkovi ani náhradu škody podle zákoníku práce? Nebo to bere tak, že když pokutu platil stát sám sobě, žádná škoda nevznikla?

Pozitivně lze naopak hodnotit to, že díky šikovné argumentaci ministra neprošel Poslaneckou sněmovnou skandální senátní návrh zákona o Národním parku Šumava, který by prakticky vedl k zániku národního parku a ztrátě jeho mezinárodní prestiže.

Argumentoval tím, že je potřeba věc řešit systémově v zákoně o ochraně přírody a krajiny a ne samostatným zákonem o Šumavě, a to je pravda. Nový plán péče pak například nepočítá se sjezdovkou a lanovkou na Hraničník. Co je potřeba ještě dotáhnout, je dohoda na velikosti území, které bude v národním parku skutečně ponecháno přírodě, tak, jak po tom odborníci dlouhodobě volají a navrhují.

Rozpačitě lze hodnotit výsledek plánu odpadového hospodářství České republiky. Ten sice správně zakazuje od roku 2023 skládkování směsného odpadu a ukládá obcím povinnost třídit bioodpad, ale zcela zbytečně snižuje cíle pro materiálové využití (recyklaci) obalů a dalších surovin z padesáti na třicet pět procent. Proč? K tomu nebyl jediný rozumný důvod. Ekonomicky nereálným plánům na stavbu čtrnácti nebo více spaloven komunálního odpadu totiž už nevěří ani jejich zastánci.

Vyšší míra třídění, podpora zpracování surovin a výrobků z nich přímo v České republice by pomohla spoustě menších podniků a živnostníků a vlastně celé ekonomice. Ministr by měl vládu přesvědčit, že je to krok správným směrem.

Další oblastí, kde by ministerstvo životního prostředí mělo hrát mnohem aktivnější roli, je energetika, zejména státní energetická a surovinová politika. MŽP totiž díky programům na úspory energií v bytových domech a veřejných budovách disponuje daty, která usvědčují připravovanou státní energetickou koncepci z toho, že potenciál budoucích úspor je (možná záměrně) výrazně podceněn.

Z chybných východisek se pak dělají chybné závěry. To bohužel otevírá dveře diskusi o prolamování limitů a budování dalších (v budoucnu zbytečných) zdrojů a podporuje to plýtvání. Možná by pan mistr životního prostředí měl panu ministrovi průmyslu a obchodu vysvětlit, že lpění na fosilní ekonomice, ignorování moderních trendů a nižší energetické náročnosti poškozuje naši ekonomiku a snižuje její konkurenceschopnost.

Jako politička vím, co to znamená pohybovat se v dimenzi čtyřletého volebního cyklu a jak se některé věci nedají otočit ze dne na den. A tak přeji panu ministrovi, aby jako jeden z mála v posledních letech v tomto resortu, mohl hodnotit celé své funkční období. A jako zastánkyně principu předběžné opatrnosti radím: „Nevylévejme s vaničkou i dítě, ale nechvalme dne před večerem.

K hodnocení roku ministra Brabce dnes také komentář programového ředitele Hnutí DUHA Jiřího Koželouha zde.