Vražda v Polné
Alena ZemančíkováTelevizní film Zločin v Polné režiséra Viktora Polesného pracuje s příliš snadnými schématy. Scénář Václava Šaška zůstává morytátem o vědomém justičním omylu, jímž byl zmařen život nevinného židovského mladíka.
Česká televize vysílala 31. ledna a 7. února dvoudílný film Vražda v Polné. Vrátila tím do veřejného povědomí víc než sto let starý případ soudního procesu s údajným vrahem venkovské dívky Anežky Hrůzové, zavražděné na Bílou sobotu roku 1899 v lese při cestě z obce Věžnička do Polné. Tento proces, který měl nakonec politické důsledky, vešel do dějin národa českého jako Hilsneriáda, zejména díky angažmá T. G. Masaryka.
Na základě nepřímých svědectví byl z vraždy obviněn dvaadvacetiletý, nepříliš inteligentní příslušník polenského židovského ghetta Leopold Hilsner. Vzhledem k tomu, že s křesťanskými Velikonocemi se toho roku datově shodoval i konec židovského svátku Pesach, zachvátila veřejnost (doslova jako infekce) pověra o rituální vraždě, čemuž napomohl i pitevní nález, který tvrdil: „Smrt nastala úplným vykrvácením, ale množství sražené krve, které se našlo na místě, neodpovídalo tomu, kolik jí musela ztratit.“
Hrdinou televizního filmu je Hilsnerův advokát ex offo Zdenko Auředníček, který jako poctivý právník měl pochybnosti o Hilsnerově vině, protože důkazy byly nedostatečné, vyšetřování odbyté, stopy na místě činu poničeny, lékařská zpráva nedůsledná. Auředníček odmítal teorii o rituální vraždě a necítil předsudky vůči Leopoldu Hilsnerovi. Sám byl podle scénáře ženat s židovskou manželkou.
(Ve skutečnosti byla Anna Auředníčková dcerou žurnalisty a veřejného činitele Ignáta Schika, redaktora staročeských novin Politik, a, ano, pokřtěného žida. Anna se stala později mimořádně zasloužilou kulturní a sociální pracovnicí mezi vídeňskými Čechy a překladatelkou české literatury do němčiny. Za své zásluhy o propagaci české literatury a umění v Rakousku a podporu poskytovanou českým umělcům byla vyznamenána roku 1928 Řádem bílého lva. Za druhé světové války byla tři léta vězněna v Terezíně a v roce 1945 o tom napsala knihu. Přežila svého muže o mnoho let, a když roku 1957 zemřela, byla pochována po bok svého manžela a otce na Olšanských hřbitovech.)
Gabriela Míčová měla málo příležitostí zahrát tuto mimořádnou ženu jinak, než jako utrápenou a stále smutnější manželku.
Zdenko Auředníček obhajobou Leopolda Hilsnera nic nezískal, společnost se obrátila vesměs proti němu. Po druhém, píseckém procesu, v němž byl Hilsner znovu odsouzen k smrti, se Auředníček odstěhoval do Vídně, kde se mu dost obtížně znovu začínalo a kde rodině v začátcích velice pomáhala právě Anna. Auředníček za největší zisk z procesu, v němž de facto prohrál, považoval uznání T. G. Masaryka, od něhož však později za Československé republiky dvakrát nepřijal nabízenou vysokou pozici. Zdenko Auředníček byl bezpochyby mimořádně charakterní muž. Jako takového ho hrál Jaroslav Plesl (pokud mu to scénář umožnil).
Prosím, opravte: ... střetli (y) dvě odlišné osobnosti:
Na té scéně bylo zajímavé i to, že ten jediný student, s nímž začal Masaryk dialog, se představil jako básník Otakar Theer - což byl později jeden z dramatiků Kvapilovy éry v Národním divadle, v roce 1916 tam byla uvedena jeho hra Faethón. Jako student právnické a posléze filozofické fakulty UK skutečně nesouhlasil s názory T. G. Masaryka v otázce hilsneriády. Později, v letech 1902–1903, studoval v Paříži na Sorbonně. Pak pracoval v univerzitní knihovně v Praze.
Spolupracoval s časopisem Lumír a Literárními listy. Jeho dílo je ovlivněno symbolismem a má často erotické motivy ( přeložil taky Wildeovu Salome). Patřil také k okruhu spisovatelů kolem S. K. Neumanna a jeho olšanské vily. Po řadu let pravidelně navštěvoval literární salon Anny Lauermannové-Mikschové. Krom své tvorby se věnoval též překládání z francouzštiny a angličtiny.
I na něm, nejen na Karlu Baxovi, je videt složitost české národní kulturní a politické scény, Hilsneriáda může posloužit jako klíč, jímž se odemyká mnohá kapitola.
Ale ta Vaše charakteristika soudobé televizní (respektive filmové) tvorby je zcela přesná, já jsem tyto aspekty zaznamenal už v mém hodnocení poslední verze "Jana Husa". Celkově na mě tyto manýry současných režisérů působí tak, že oni celý svět vidí jenom svým vlastním (post)pubertálním prizmatem, a opravdu si nejsou ani v nejmenším schopni uvědomit, že bývaly časy kdy svět byl přece jenom trochu jiný, kdy existovala ještě nějaká - společenská, dvorní či církevní - etiketa, určité normy a určitý odstup. Zkrátka, že byly doby, kdy spolu lidé komunikovali přece jenom trochu jiným způsobem, nežli jenom "hele vole, nazdar brácho vole!"
Ten televizní film je myslím dost historicky věrný a umělecky velmi slabý.
Prospělo by mu ale, jak píše paní Zemančíková, kdyby bylo u Hilsnera zachyceno to, že to očividně nebyl člověk, který by snadno vzbuzoval sympatie, ani v Masarykovi ne.
Nic nepochopili, z ničeho se nepoučili.
Ale kdyby si divák z filmu - třeba umělecky povedenějšího - odnesl dojem, že Hilsner možná opravdu zabil Hrůzovou, nevadilo by to?
Myslím, že je cenná kritika paní Zemančíkové, ale neruší přínos filmu do současné společenské situace. Hořícím keřem nebylo 99 % jiných historických filmů České televize také, o První republice ani nemluvě.