V Respektu byl rozhovor s básniřkou, která svým dětem dává jména, která podle jejích dost kapriciozních představ k jejich charakteru patří:

http://www.respekt.cz/tydenik/2015/32/vlk-lev-a-orlik

Já považuji za dost beohledné dávat dětem velmi neobvyklá jména se specfickou významovostí. Děti nejsou majetkem rodičů a rodiče nemůžou rozhodovat o budoucím životě dětí a jaké jméno se k němu bude hodit.

Je pěkné, když jméno poukazuje na rodinnou tradici: Rút nebo Ester asi mají židovské nebo evangelické předky, ale i kdyby neměli, tak jim ta domněnka neuškodí.

Co ale budou o rodičích dítěte říkat jména jako Bruno Fidelius, Vlk, Orlík, Narcis, Kordula? Jen to, že kdysi dávno rodiče chtěli být originální a své dítě brali narcisticky jako svou hračku. To je jako když si někdo v mládí nechá vytetovat nějaký blbý nápis a pak s tím musí žít celý život nebo to obtížně odstraňovat.

Vím, že třeba některým Italům vadí, když se děvčatům dávají jména jako Andrea či Nicola, v zemi původem mužská, jejichž mohou být nositeli. Mně přijde problematické vyhýbání se domácím jménům, pěkným a potenciálně oblíbeným, jen proto, že rodiče již počítají se světoobčanstvím svého potomka. Z toho důvodu volí jméno aspoň euroatlanticky rozšířené. Zvláště to platí u dívek, kde se zřejmě podvědomě očekává provdání za (bohatého) cizince do zahraničí a tedy i ztráta českého příjmení.

Dítě sice není majetek rodičů, ale bohužel žijeme ve společnosti, kde dítě musí získat prakticky ihned po narození jméno. Takže je otázka, kdo by mu ho měl vybrat. Docela mě děsí představa, že by to měla být nějaká odborná komise nebo tak něco.

Jinak je zajímavým příkladem Fronéma Virglerová, programátorka a bývalá členka Strany svobodných občanů, která za ně kandidovala myslím do europarlamentu. Když se narodila, dostala jméno Klára, ale to se jí nelíbilo, pak začala používat přezdívku Fronéma, což se nakonec ujalo mezi jejími kamarády, dokonce i v rodině, začala to jméno užívat i v práci... Tak si z přezdívky udělala křestní jméno. Asi by nikoho nenapadlo tady v ČR dát svému dítěti jméno Fronéma, protože by se právě bál, jak na to bude okolí reagovat, ale paní Virglerová žádné problémy teď nemá.

To s tím jménem ženy je pěkný sexismus. Z právního hlediska si příjmení po svatbě může změnit jak muž, tak žena, stejně tak si ho může kdokoliv po svatbě ponechat. Proto bych s tímhle po narození dítěte nekalkulovala (navíc není jisté, jestli dítě vstoupí do manželského svazku).

Paní Fronéma si to jméno prosadila sama. Nezpochybňoval jsem právo rodičů dát dítěti jméno, jaké chtějí. Neměli by ale příliš agresivně promítat svou identitu do člověka, který si ještě vlastní identitu nedotvořil.

Třeba jméno Jiří je kvůli ř mezinárodně dost nepraktické. Cizinci si někdy myslí, že se jmenuji "Jirko", protože mě tak Češi oslovují a vokativ také mnoho jazyků nemá, stejně jako souhlásku "ř".

Ty dva předchozí odstavce na sebe nenavazují. Nemám nic proti tomu, jaké jméno mi rodiče dali.

Čí sexismus? Těch rodičů, kteří podle docela uvěřitelné domněnky Ivo Horáka takto uvažují nebo autora domněnky?

Těch rodičů, kteří takto uvažují.

Oni ti chlapci narození na západ od našich hranic jsou většinou méně nároční na údržbu. Mnozí si dokonce žehlí vlastní košile.

Také bych sama pro děti volila jméno, které nemá "ř" a které je v západním okruhu rozšířené - Petr, Anna, Marie.

Ta exotická jména nejsou až takovou novotou. Babička udávala, že měli na vesnici Venuši a Athose, a tuším, také Aramise. A to bylo v dobách Rakouska-Uherska.

Do dobrého a rozumného textu, jako je úvaha Ivany Recmanové, je trapné házet vidle. Dvojí použití výrazu „křestní jméno“, dotvrzení třetím použitím v jedné autorčině reakci, mi však nedá, abych se nevzbouřil. Jen rychle doplním, že protestuju ze stejného důvodu, jako když vyjadřuju nesouhlas s obraty, kde se mluví o křtu zvířete nebo věci, tedy třeba knihy, díla či třeba cyklostezky. Pokud mi v tom nebrání něčí podlost či jiná závažná okolnost, mám v úctě každého věřícího, a naopak křesťanství považuju za společensky a kulturně-politicky obohacující, podobně jako islám nebo buddhismus. Proto na otázku po mém křestním jménu odpovídám otázkou, zda tazatel myslí obřezané jméno. Zvlášť pošetilé mi přijde užívání slova „křestní“ u jmen z muslimského či židovského prostředí. Věřící křesťané mají stejné právo na to, aby nebyli uráženi, jako ostatně má toto právo každý člověk.

Čeština a slovenština jsou asi jediné jazyky – aspoň pokud jde o jazyky germánské, románské a slovanské – které výrazy „jméno“ nebo „rodné jméno“ (oboje je v češtině správně) často, a v posledních 25 stále častěji, nahrazují lidovým výrazem „křestní jméno“. Proniká to i do formulářů a úředního styku. Stává se to pomalu jedním ze sloupů „naší“ euroamerické (křesťanské či křesťansko-židovské) civilizace, v níž nemají muslimové a cizinci a výhledově také bezvěrci co pohledávat.

V anglické Wikipedii se používá výraz "given name". Ten je nábožensky neutrální, ale bohužel nemá všeobecně přijímaný český ekvivalent. "Rodné jméno" to není, protože se tím většinou myslí původní příjmení, které člověk měl po narození, než ho změnil například při sňatku.

Ovšem konvence, že jméno se vždy skládá z "daného jména" a příjmení, je také etnocentrická a v Evropě se všeobecně prosadila až v druhé polovině 18. století.

Například většina italských malířů z doby renesance žádné příjmení neměla. Michelangelo a Leonardo byli nejslavnější a říká se jim křestním (daným) jménem stejně jako tehdy. Ale třeba Caravaggio byl také Michalangelo, Caravaggio je přezdívka. Stejně jako Sodoma, Botticelli atd. Sodoma si jistě sám Sodoma neříkal, za homosexuální styk byl trest smrti, který se občas i vykonával.