Národ, kam se podíváš

Václav Velčovský

Pojém státu devalvoval a v lecčems byl nahrazen problematickým pojmem národa. Česká republika přitom nestojí na principu národním či národnostním, ale občanském. Jsme stát občanů České republiky, nikoli stát osob české národnosti.

V posledních letech jsme svědky rapidního nárůstu výskytu pojmu „národ“ v oficiálních projevech, koncepčních dokumentech i v názvech nově zřízených orgánů na nejvyšší úrovni. Proč se tak děje?

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

Na úvod je nutno zmínit, že Česká republika nestojí na principu národním či národnostním, ale občanském. Jsme stát občanů České republiky, nikoli stát osob české (či jiné) národnosti. Díky této formulaci v preambuli Ústavy můžeme poměrně pružně realizovat opatření směřující k integraci menšin (ať už s jakýmkoliv právním statutem).

Národ je sociální konstrukt. Podle Maxe Webera se jedná o „společenství citů“, podle Benedicta Andersona „myšlené společenství“, podle Miroslava Hrocha „velká sociální skupina propojená kombinací objektivních vztahů a jejich subjektivních reflexí ve skupinovém vědomí“. Národní příslušnost je formována na základě působení různých faktorů: geografických, jazykových, politických, ekonomických, náboženských a jiných. Zdá se však, že pojem národ začíná devalvovat, respektive měnit svůj (klasicky) definovaný obsah a rozsah…

Česká republika nestojí na principu národním, ale občanském. Jsme státem občanů České republiky, nikoli státem osob české (či jiné) národnosti. Foto i60.cz

Lze vysledovat, že obecně existuje nechuť k označení státní (ve vazbě na slavnou libertariánskou rovnici „stát = zlo“), podobně jako k označení lidový (devalvované minulým režimem, obsahující hodnocení vulgárnosti a „přežívající“ pouze v názvu Lidových novin). Namísto toho se používá adjektivum „národní“: existují národní zájmy (nikoliv státní), Národní program reforem, Národní konvent o EU, národní dožínky či národní oslavy Karla IV. (Pomíjím stavby, díla či dokumenty vzniklé v době etablování novodobých národů a sloužící jako jejich symboly, kdy toto označení mělo zásadní politický význam.)

Vyvstává otázka: jsou tyto akce či dokumenty určeny pouze pro osoby české národnosti? Pravděpodobně takto zamýšleny nebyly, svou interpretací k tomu nicméně mohou svádět. Bylo by skutečně manipulativní se domnívat, že národní zájmy jsou pouze zájmy Čechů (a nikoliv například občanů slovenské či polské národnosti s českým občanstvím), že na dožínkových slavnostech křepčí pouze obyvatelé české národnosti a podobně. Přesto toto spojení budí rozpaky. Obzvláště pikantní je to u příkladu Karla IV. Národnostní koncept 19. století u něj aplikujeme na středověkou realitu, a posilujeme tím mýtotvornou činnost, respektive navazujeme na tu z předminulého století.

Devalvace adjektiva „národní“ spočívá v tom, že se začíná používat a prosazovat jako synonymum ke slovu „státní“, jež se vztahuje na všechny občany České republiky. Paralelně má také příznak důležitosti, zásadnosti, klíčovosti. Dožínky jsou dožínky, ale pokud se jedná o národní dožínky, pak už to je něco. Podobně „Národní konvent o EU“ díky tomuto adjektivu dostane patřičný punc.

Nedomnívám se, že zvýšené užívání adjektiva národní je symptomem hnědnutí společnosti, ale spíše nepochopení či desinterpretace pojmu „národ“. Rovnice národ = stát je, jak se zdá, v nás stále živá. Označení národní už nevnímáme jako příslušnost k národu (lépe k jednou konkrétnímu národu), ale daleko spíše jako deklarovanou hodnotu, kterou posilujeme validitu svého konání, byť nemá s konstruktem národa nic společného.

    Diskuse
    AV
    September 4, 2015 v 9.8
    Skoro bych řekl: Opak je pravdou.
    "Rovnice národ = stát je, jak se zdá, v nás stále živá."

    To, že je národ ztotožňován se státem, není důsledek nějakého zastydlého národovectví, ale naopak vlivu západních kulturních a politických norem a nové situace po vzniku ČR. Středoevropané vždy národ a stát rozlišovali, zatímco Britům a Francouzům to splývalo v jedno. Ztotožnění národa a státu je tedy podstatou občanského národa oproti východnímu tzv. etnickému národu (pojmy jsou zjednodušující).
    Ve skutečnosti pojem národa v klasickém smyslu nehrál nikdy od dob národního obrození tak malou úlohu v naší společnosti jako v posledních cca 23 letech, takže vyznění článku ("Národ, kam se podíváš") je v příkrém rozporu s historickou zkušeností a pamětí lidí, kteří zde prožili 20. století. Stačí si přečíst texty, které vznikaly ve 40.-60. letech.
    Něco podobného platí i o Karlu IV. Myslím, že v 19. století by z něj největší Čech nebyl, mj. i proto, že to nebyl "čistý" Čech.
    Ještě na okraj: Adjektivum "národní" má v češtině někdy i význam "lidový" (národní píseň, národní kroj), takže ona je otázka, zda národní dožínky číst jako "dožínky jen pro čisté Čechy", jak to činí autor, anebo jestli jsou to prostě jen tradiční dožínky, tj. akce, která si hraje na to, že vychází z lidových tradic a může být při tom i celostátní.
    Myslím si tedy, že spíše než o dezinterpretaci jde o významový posun, který byl některými politiky a intelektuály záměrně podporován (např. Petr Pithart). Je tedy paradoxní, že autor vlastně hájí původní použití slova národ, což by mu možná někteří nacionalisté rádi schválili, ale jeho motiv je přesně opačný než u nich.
    JN
    September 4, 2015 v 11.56
    "Národ" je dnes sprosté slovo, adjektivum "národní" se používá z důvodu negativního významového posunu slov "státní" či "lidový".
    V posledních letech jsme svědky rapidního nárůstu výskytu pojmu "sociální konstrukt".
    Dokonce i strach je prý společenský fenomén a xenofobie je tedy generována v diskurzu.

    Narozdíl od autora se domnívám, že "národ" je dnes téměř sprosté slovo a "slušný" člověk ho nepoužívá. Když už není vyhnutí, tak se raději použije slovo "etnikum". Logicky tedy vyvstává otázka, zda etnikum je sociální konstrukt :-).
    Označení "státní zájem" evokuje zcela jiný význam než "národní zájem". V prvním případě si lidé představí spíše zájem nějaké státní výzvědné tajné služby, ve druhém případě zájem všech občanů státu. Slovo "národní" se zde tedy používá spíše z důvodu "jazykové nouze", protože, jak sám autor píše, existuje obecná nechuť k označení "státní" ("stát = zlo").
    I v ostatních uvedených příkladech slovo "národní" nahrazuje adjektiva "státní", či "lidový" z důvodu negativního chápání významu těchto slov. Označení "Státní program reforem" by patrně budilo odpor, neboť by vznikal dojem, že se jedná o reformy nadirigované shora, naproti tomu "Národní program reforem" vzbuzuje dojem, že na těch reformách vznikl obecný konsenz.
    September 4, 2015 v 15.51
    Slovo národ nemá a nejspíš ani nemůže mít jednotný význam.
    Slovo národ nemá jednotný význam, zatímco slovo stát alespoň teoreticky dnes ano. Vidíme to už na tom, že tam, kde my mámé v pase státní přislušnost, Francouzi či Američaní mají nationalité, nationality.

    Francie vznikla dříve než francouzský národ, zatímco pojem německého národa předcházel vzniku jednotného německého státu o staletí. Dodnes je něco paradoxního v představě Němce, který je úplně černý, černý Francouz byl běžnou představou už za druhé světové války.

    Dnes je Česká repubiika (nebo Monako) státem ve stejném slova smyslu jako Čína nebo USA, protože jsou na to mezinárodní normy. V roce 1000 asi nebylo České knížectví státem ve stejném slova smyslu jako Čína nebo Byzanc, dnes je otázka, zda jsou Češi národem v stejném slova smyslu jako Číňané, Kurdové, Američani, nebo Romové.

    Národ v německém a českém slova smyslu je něco, co je určováno především zevnitř, kdežto stát je státem, když je uznáván zvenčí.

    (Americký národ (USA) zase vnikl současně se státem.)

    Kvůli tomu, že význam příslušnosti k národu je určován hlavně zevnitř, nemůže ani jednotný význam mít. Může být například Moravan současně Čechem nebo ne? To by bylo možno rozhodnout jedině, kdyby se na odpovědi všichni Moravané shodli.
    September 4, 2015 v 15.55
    Tím zevnitř nemyslím jen zevnitř jednotlivce ale především zevnitř národní komunity.
    September 4, 2015 v 16.31
    Lid, lidé, národ.
    Slovo "lid" se dá přeložit do němčiny, ale do angličtiny ne stejným slovem ve všech kontextech. Už v době, kdy vzniklo anglické slovo "folklore" (v polovině 19. století) bylo slovo "folk" (stejného původu jako německé das Volk) zřídka užívaným archaismem.

    Na tom je vidět, že vycházíme z podobné strukturace světa jako Němci a hodně jiné než Francouzi a Američané. Jak to mají třeba Číňané, netuším.
    September 4, 2015 v 16.47
    nejde o to slovo, jde o to co se skrývá za slovy
    Pokud bychom vítali cizince a zvali je srdečně, aby byli součástí českého národa, pak by s tím slovem národ nebyl problém. Jenže mnoho z nás Čechů (můj dědeček se narodil ve Vídni 1900 a babička mé ženy v obdobném čase byla Němka ze Sudet) se neujasněně vymezuje negativně vůči komukoli, kdo dostane značku "cizího", například fixou na ruku.
    JN
    September 5, 2015 v 1.56
    Prosazování politických cílů skrze korekce jazyka
    Jazyk podstatně určuje naše myšlení, správné myšlení vyžaduje správnou řeč. Snahy o vymazání některých slov ze slovní zásoby a politické tlaky přiřadit slovům jiné významy, aniž by tyto změny byly samovolné nebo na nich vznikl celospolečenský konsenz, nemají za cíl nic menšího, než invalidizovat naše myšlení, mít nad ním kontrolu a dosáhnout jeho změny v něčí prospěch. Jde tedy o velmi morálně problematický a nedemokratický způsob dosahování politických cílů.
    DU
    September 5, 2015 v 19.31
    K Jiřímu Kubičkovi
    Souhlasím, že kvůli tomu, že význam příslušnosti k národu je určován hlavně zevnitř, nemůže ani jednotný význam mít. Ale nechápu proč se musí všichni příslušníci moravského národa shodnout na tom, jestli jsou i příslušníky politického národa českého (tedy "Tschechen")? Je to přeci na každém jednotlivci. Stejně tak je na každém Čechovi, zda se více hlásí k zemskému češství nebo etnickému. Mnoho Čechů to rozlišit nedokáže. Také čteme o příslušnících Rakouska (před rokem celého Předlitavska) jako o Rakušanech. Rakouský národ byl však konstituován až po druhé světové válce, resp. po roce 1955. Já to mám složitější nejen pro to, že otec je z Moravy a matka z pruského Slezska, ale také pro to, že mám dvojí občanství a jako občan SRN jsem podle mezinárodního práva také Němcem, aniž bych si to zvolil. Tedy vlastně podle západoevropského pojetí národnost=občanství. "Der Deutsche ist, wer die deutsche Staatsangehörigkeit besitzt."
    September 5, 2015 v 21.6
    Pane Ungere,
    já přece vůbec netvrdím, že by se všichni příslušníci moravského národa měli na něčem shodnout. Domnívám se, že Vámi nabízené alternativy nejsou vyčerpávající. Moravan se může například cítit současně Čechem aniž by to bral nutně politicky jen ve smyslu státni příslušnosti.

    Myslím si dokonce, že takových lidí je hodně, na Moravu jezdím velmi často už asi dvacet let. Brno, Olomouc, Přerov, Hodonín, Zlín a další moravská znám lépe než Beroun, kam bych při lepší tělesné kondici dojel od svého domu za hodinu na kole.
    DU
    September 5, 2015 v 23.11
    I čtyři národnosti zároveň
    V tom případě jsem neporozuměl vašim větám:
    "Může být například Moravan současně Čechem nebo ne? To by bylo možno rozhodnout jedině, kdyby se na odpovědi všichni Moravané shodli."
    Samozřejmě že ta dvojí identita u mnohých existuje, dokonce víme ze sčítání lidu, že jich je minimálně sto tisíc, tedy těch, kteří si napsali moravskou i českou národnost. Podobně to nějak bylo i s národností československou, kterou pociťovali Češi i Slováci. Mnozí Slováci se rovněž cítili Čechoslováci, později mnozí také ne. U některých osobností v historii např. původem z Moravy bychom mohli rozlišit i 4 národnosti - židovská podle etnického původu a víry, moravská podle země, rakouská podle státu a německá podle jazyka.
    + Další komentáře