Hlídači

Markéta Hrbková

Zveřejňujeme řeč Markéty Hrbkové, proslovenou na anarchistické demonstraci proti policejním represím. Jsou to jen anarchisté, kdo by měl dnes pociťovat znepokojení nad proměňujícím se charakterem českých represivních složek?

Demokracie je křehká nádoba. A jednou z nejdůležitějších tematických oblastí, které je třeba vždy hlídat, je míra nekontrolované moci, které se v tom daném systému těší ozbrojené represivní složky.

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

Je třeba je hlídat jednak proto, že díky svému úkolu třímají v rukou větší dávku síly než zbytek společnosti, ale také proto, že poukazují na způsoby, jakými společnost nakládá s vlastním strachem a agresivitou.

Nejsem v tomto směru anarchista a nechci zpochybňovat úlohu, kterou zastávají represivní složky ve společnosti jako takové. I strach je někdy přínosný, ale je to lék, který je třeba vážit na lékárnických vahách. V tomto ohledu mám moc ráda postavu z klasické dětské literatury, strašidýlko Barbuchu, který prudce narůstal, když se v jeho přítomnosti někdo bál, a stejně rychle se i zmenšoval, když nikdo nevěřil v jeho nebezpečnost. Takový je skutečně strach. Narůstá sám ze sebe, jeho nejdůležitější potravou je víra, prostředkem velké oči a má sílu změnit jedince i společnost zevnitř během rekordně krátkého času. Čím víc jej používáme, tím narůstá a šíří se do okolí.

Žijeme v období, kdy ve spojení s rostoucími obavami o živobytí, zvedající se vlnou migrace a nepříjemným pocitem, že se nám náš vlastní systém rozpadá pod nohama, stoupá ve společnosti strach a agresivita. V těchto obdobích je třeba zvlášť ostražitě hlídat, aby se ve společnosti nezakořenily, nestaly se normou a nezabydlely se právě ve složkách, které drží v rukou jejich otěže.

Spisovatelka, básnířka a překladatelka Markéta Hrbková na demonstraci anarchistů proti policejním represím. Foto FB Markéty Hrbkové

Poslední měsíce se zdá, že policie sahá k prostředkům, které se strachem zacházejí velmi iracionálně — v médiích vyskakují představy o nebezpečných „ sítích“ ve společnosti, jakýchsi „tajuplných hrozbách“, o nichž při bližším ohledání zjistíme, že stojí na důkazech velmi pofidérních, které před soudem mohou uspět jen stěží, zato jejich poselství společnosti je jednolité — šíří se strach a nedůvěra.

Takové jednání je víc než dvojsečné. Šíření strachu s sebou nese i šíření agresivity, nevědomosti, mizí uvážlivost a na scénu přicházejí rychlá a radikální řešení. Jsme toho svědky v otázce imigrantů, narůstajícího násilí i rozporů ohledně vedení společnosti.

Jestli represivní složky podlehnou i jen pohodlí ve svém zacházení se strachem ať už v podobě zvyšování agresivity a násilí anebo „jen“ v podobě toho, že se případy „trochu pošoupnou směrem k úspěšnosti“ za cenu důslednosti důkazního řízení a pro PR se „maličko zveličí“, společenské pocity se velmi rychle obrátí ve svůj vlastní protiklad — pocit bezpečí se změní v strach. A je omylem si myslet, že se to týká jen vrstvy, na níž je policejní represe zaměřena.

Prožila jsem mládí v takzvaném disentu, takže mám celkem v živé paměti život, v němž nevíte, jaká vaše intimita bude použita pro ochranu republiky a kdy vás obviní z něčeho, o čem se vám do té doby ani nesnilo. Měla jsem s STB jednu podivnou zkušenost. Po takzvaném „normálním“ výslechu s „normálním“ průběhem najednou přišli do místnosti dva noví, tvrdili, že jsou „kriminálka“ a že mají svědky a důkazy, že „kšeftuji s digitálními hodinkami“ (které tu tehdy byly nedostupné a mělo tedy jít o ilegální dovoz). Nedbaje mých protestů vedli výslech na toto téma. Pak mě propustili. Šla jsem domů s podivným pocitem, že nejen, že mě teda zavřou, ale ještě ke všemu za něco tak absurdního. Několik dní mně v hlavě naskakovala otázka, kdo by mi věřil a kdo by přinejmenším pochyboval…

Díky zkušenosti disentu a pravděpodobně i díky dědictví židovského původu, jsem možná i přecitlivělá na to, jak se s agresivitou zachází a jaké signály přicházejí jednak z médií a jednak z represivních složek. Ale je to právě tam, kde se rozhoduje, jestli tyto složky budou „chránit“ nebo „terorizovat“ a tím také, jaké podoby zacházení se strachem ve společnosti převáží.

Proto jsem dnes tady, abych vyjádřila podporu těm, kteří podobné praktiky odnášejí, a abych se důrazně připojila k žádosti, aby se podobné praktiky v naší společnosti nezakořenily.

    Diskuse
    September 1, 2015 v 20.54
    Strach je zdrojem agrese
    Ti, kdo se bojí, jsou nebezpeční. Sobě i okolí. Ten, kdo rozdmýchává strach, seje vítr, která může přinést bouři. Opakem strachu je víra. Proto se v Bibli mnohokrát říká: "Neboj se, toliko věř!" Je potěšující, že přibývá jedinců, iniciativ i skupin, kteří staví proti strachu, strašení a nenávisti víru, lásku, odvahu. Myslím, že to je sůl naší společnosti.
    JN
    September 1, 2015 v 23.19
    Za starejch dobrejch časů
    nebezpečí vyvolávalo strach.

    Dneska je ten zrelativizovanej svět vzhůru nohama, proto logicky strach vyvolává nebezpečí.
    September 2, 2015 v 7.35
    Život je přece plný nebezpečí. A ještě ke všemu končí smrtí.
    Máme ho proto strávit tím, že se budeme třást strachem?
    JN
    September 2, 2015 v 8.22
    Za starejch dobrech časů
    platívalo: "Neboj se a důvěřuj Bohu, který to s tebou myslí dobře."

    Dneska je svět mnohem dál a my nejsme děti, abysme věřili hloupostem, dnes platí: "Vopovaž se mít strach a důvěřuj Levicovýmu Intelektuálovi, pro kterýho seš jinak třídní nepřítel."
    September 2, 2015 v 8.38
    Ani levicoví intelektuálové nejsou v otázce uprchlíků jednotni. To je jenom váš dojem.
    September 2, 2015 v 9.18
    Mimochodem,
    nedávno jsem napsala do diskuse o uprchlícich na jednom křesťanském webu:
    "Věřící člověk se přece nebojí budoucnosti. "
    Ještě nikdy jsem si nepřipadala tak absurdně.
    JN
    September 2, 2015 v 9.41
    Označení "levicový intelektuál"
    v tomto případě samozřejmě slouží jako zjednodušující a stručné pojmenování, abstrakce, zobecnění.
    JN
    September 2, 2015 v 10.32
    Máte pravdu, paní Hájková,
    věřící člověk vkládá s důvěrou svůj život do Božích rukou a v rámci svých možností, své nedokonalosti, se nebojí budoucnosti.
    Nebát se neznamená zavrhnout rozum a zkušenosti a vložit svůj život do rukou lidí s mesiášským komplexem. Neznamená to vyzývat k prohlašování vůlí neovladatelných pocitů za zlo a obviňovat lidi za to, jaké mají pocity.
    September 2, 2015 v 12.13
    Jenže se zdá, že rozum asi velí každému něco jiného.
    September 2, 2015 v 16.0
    Nemohu pochopit jednu věc. Titíž lidé, kteří dřív křičeli, že je kolem nás ostnatý drát, dnes křičí, abychom se znovu zadrátovali.



    + Další komentáře