Z textů Pravý hlas od Vepora, Hlas od Vepora zní pravdivě a tohoto Kousavého psa mi náhodou vzniká „cikánský triptych“, jejž dále hnáti nebudu, slibuju. Nejde mi z mysli výjev, který jsem tu zaznamenal minule, a nevěděl, co s ním: Obydlený dům už bez střechy, spíše ruina a rumiště, kam by měl být přísný zákaz vstupu — město Zvolen. Život na havárii jako havárie života. Zdá se až nepochopitelné, v jak zvířecích podmínkách může žít Homo sapiens, člověk rozumný, když týž druh žije jen o dvě stě metrů dál ve vilách s bazénem na zahradě. Vztah jedněch k druhým musí být jurodivý. A psychoanalýza či arteterapie nikomu nepomůže, ba ani psychiatrická léčebna. Natož komise pro začleňování vyčleněných.

Pod tíhou tohoto poznání jeví se Čunkův případ s vystěhovanými Romy z vybydleného vsetínského činžáku do unimobuněk několik verst za město, který nás před několika lety tak pobouřil, jako příkladný čin humanismem prodchnutý.

Tím se mi značně vyspravil i pohled na poměry v našem městečku, kde několik romských rodin, spíše jedna rozvětvenější rodina, žije v takzvaných holobytech, které jsou však vzhledem k symbolickému nájemnému v péči nájemníků. Dokonce vytvořili svou samosprávu, kterou vede Rom Baron Vandas, na Romy docela ras. Vždycky chodí za ředitelem našeho byťáku Countrym a žádá po něm barvy, aby si mohli sami vymalovat. Ta scéna je tak častá, až našince nemůže nenapadnout, že Romové velice rádi malují, aspoň každý rok. Malují hlavně ženy a děti, chlapi vydávajíce pokyny, které nikdo nerespektuje, tak rozčileně kouří před barákem.

Když malování nemá konce a Country přijde na kontrolu, obyvatelstvo baráku okamžitě začne sekat latinu a rychle a šikovně domaluje, a ženy začnou všude smýčit, kbelíky vody, až se bytečky zase lesknou. Obyvatelstvo baráku má Countryho rádo, i když na ně někdy i křičí, pokládají ho za svého velkého šéfa, kterého jako možná jediného z nás uznávají, protože v jeho očích vidí, že jemu by se také líbilo, kdyby i u něj doma malovala žena a děti, a on by mohl kouřit před barákem a občas na ně něco zahulákat.

Zato když přijdu do holobytů já na vyloženě přátelskou návštěvu, a svůj bezelstný úsměv nesu jim doslova na talíři, oni mně začnou okamžitě nadávat, abych si nemyslel, v tomhle strašným baráku nemalují pro své potěšení, ale že musí, protože jim stěny pořád plesniví, a všichni jsou z toho vážně nemocní. Musíte někdy větrat, bezmocně hlesnu, a oni „cožpak nevidíte, že větráme neustále“ a máchnou rukama k pečlivě zavřeným oknům, aby netáhlo.

Pod tíhou mé lásky k Romům, ne, pod tíhou jejich strašného spílání, velice nespravedlivého, jsem prosadil, abychom vyměnili v holobytech okna, a protože mi někdy nadávají opravdu hrozně, zvláště někteří asi dvacetiletí spratci, co nikdy nepracovali a pracovat nebudou, neboť „na zkurvené rasistické gádže žádnej rozumnej Rom dělat nebude“.

↗

Romové velice rádi malují, aspoň každý rok. Malují hlavně ženy a děti, chlapi vydávajíce pokyny, které nikdo nerespektuje, tak rozčileně kouří před barákem. Repro DR

Začal jsem na ně řvát taky, „ať se na nás klidně vyserou, postačí, když uživí sebe“, a oni mě pak žádali, abych se jim omluvil. Což jsem učinil. A vysvětlili mi, že na mě řvou proto, jelikož se doslechli, že se mi v městečku říká „ten, který miluje Romy“, takže ten jejich křik je jen výzva, abych se do nich lépe začlenil. Že oni jsou nejen samospráva té své ubohé bytovky, ale jsou také členy Romské začleňovací komise gádžů do jejich etnika. A když by mi bylo nejhůř, nabídli mi, můžu s nimi bydlet v holobytech, mě by snesli. Cítil jsem hřejivě, jak je potěšení na mé straně, i když Countryho by tu snesli nepochybně mnohem raději.

Nicméně budu muset v radě prosadit, abychom příští rok holobyty zateplili kvůli té jejich plísni, z níž jsou všichni tak nemocní. Nemysleme si, malovat ale budou stejně, protože Romy prostě malovat baví, a to mi nikdo nevymluví.

Nepomůže vám, když se já stanu Romem, leda bychom udělali takovej disent, škoda že už nežije opat Opasek nebo pater Zvěřina. Rozhodně by bylo lepší, kdyby někdo z vás, třeba Baron Vandas a třebas i Královna Krásy, kandidoval v příštích komunálních volbách za naše nezávislé uskupení zvané Politbyro. No ty by mě v Politbyru hnali — hned jsem se zděsil svých slov. Aspoň to gesto, no co nám zbývá… uklidnil jsem se.

Nepomůžete nám, když nás dáte na svou kandidátku, a už na radnici nebudete, pomůže nám, když nebudeme na vaší kandidátce, a vy tam budete, bystře opáčil Baron Vandas, čímž prokázal, že vskutku by na té kandidátce měl být. Zároveň řekl dost krutou pravdu: osud Romů je v rukou našich, nikoli v jejich, jak po nich chceme.

Podobně jako kdysi například můj osud byl v rukou komunistického establishmentu. A změnil to až převrat…

Vůbec jsem se nedostal k případu kousavému psa. Někdy příště. Že nebudu už psát o Romech, nevěřte mi. A až příště na mě ti někteří dvacetiletí spratci budou zase řvát, že v takové barabizně, co jsou z ní všichni jenom nemocní, bydlet nebudou, klidně jim řeknu, ať se zajedou podívat do Zvolena.