Ozvalo se mi několik zájemců o CD s rázovitou muzikou Bartošovců s Čierneho Balogu ve Slovenském rudohoří. Natrefili jsme na ně ve Zbojském sedle, tam nám hráli „na salaši“, kde jsme jedli strapačky a pili pivo, nikoli Corgoň či Gemer, na které jsme se těšili, ale prostě plzeňské, které také není špatné. Hra Bartošovců vychází z divoké lidovosti od Dětvy či Očové, ale má v sobě něco hromského, hronského — romského, aniž by byla romská. Svědčí o trvalém (historickém) soužití tohoto etnika s krajem, krajinou i jejími obyvateli, jejichž zvyky i hudebnost přijali za svou a jaksi cigánsky ji o cosi ještě povýšili. Kéž by se tento jev dal nějak přenést jinam, do jiných oblastí a zobecnit! Kdybych byl student sociologie či muzikologie, okamžitě bych to začal studovat, a posléze se na tom i krásně habilitoval.

Habilitovali jsme už třetí pivo a Bartošovci hráli bez ustání, valili jednu píseň za druhou. Vzpomínali jsme (s bratrem Janem), jak jsme v roce 1975 oběhali málem všechny vrchy Slovenského rudohoří, túry to byly dnešním pohledem neuvěřitelně namáhavé, se stanem junior na zádech, strašně do kopce, a často i zbytečně, protože například z Klenovského Veporu není žádného rozhledu, na jeho majestát je lépe se dívat odspodu a píti pivo, ani ve snu by nás tehdy nenapadlo, jak dopadneme, asi bychom se ani nepoznali.

Ačkoli v sedle, přesto jsme blaženě tkvěli na vrcholu své dekadence, úplně přiblblé, čile obsluhováni servírkami s moderním tetováním ale v původních krojích. No kdo by se neradoval! A Bartošovci z Balogu v bílých košilích a černých kalhotách pořád hráli jako čerti. Kolem nás podobná smetánka jako my, hodně německá, luxusní automobily romanticky zaparkovány opodál. Trošku trapně z nás nám sice bylo, ale vzhledem k té blaženosti dalo se to přetrpět.