Ozvalo se mi několik zájemců o CD s rázovitou muzikou Bartošovců s Čierneho Balogu ve Slovenském rudohoří. Natrefili jsme na ně ve Zbojském sedle, tam nám hráli „na salaši“, kde jsme jedli strapačky a pili pivo, nikoli Corgoň či Gemer, na které jsme se těšili, ale prostě plzeňské, které také není špatné. Hra Bartošovců vychází z divoké lidovosti od Dětvy či Očové, ale má v sobě něco hromského, hronského — romského, aniž by byla romská. Svědčí o trvalém (historickém) soužití tohoto etnika s krajem, krajinou i jejími obyvateli, jejichž zvyky i hudebnost přijali za svou a jaksi cigánsky ji o cosi ještě povýšili. Kéž by se tento jev dal nějak přenést jinam, do jiných oblastí a zobecnit! Kdybych byl student sociologie či muzikologie, okamžitě bych to začal studovat, a posléze se na tom i krásně habilitoval.

Habilitovali jsme už třetí pivo a Bartošovci hráli bez ustání, valili jednu píseň za druhou. Vzpomínali jsme (s bratrem Janem), jak jsme v roce 1975 oběhali málem všechny vrchy Slovenského rudohoří, túry to byly dnešním pohledem neuvěřitelně namáhavé, se stanem junior na zádech, strašně do kopce, a často i zbytečně, protože například z Klenovského Veporu není žádného rozhledu, na jeho majestát je lépe se dívat odspodu a píti pivo, ani ve snu by nás tehdy nenapadlo, jak dopadneme, asi bychom se ani nepoznali.

Ačkoli v sedle, přesto jsme blaženě tkvěli na vrcholu své dekadence, úplně přiblblé, čile obsluhováni servírkami s moderním tetováním ale v původních krojích. No kdo by se neradoval! A Bartošovci z Balogu v bílých košilích a černých kalhotách pořád hráli jako čerti. Kolem nás podobná smetánka jako my, hodně německá, luxusní automobily romanticky zaparkovány opodál. Trošku trapně z nás nám sice bylo, ale vzhledem k té blaženosti dalo se to přetrpět.

V dobrém rozmaru koupil jsem si od Bartošovců jejich CD, které ale neměli s sebou, zaplatil jim je a něco ještě přihodil, basista slíbil, že je pošle neprodleně, adresu jsem mu napsal na papírek. To jsem sám zvědav, jestli ti je pošle, skepticky podotkl bratr.

Sbohem Vepore náš milý, kdy tě zase uvidíme, jeli jsme domů kolem Hronu přes Zvolen. Z dřívějška mi utkvěl v paměti jeho hrad s ušatým cimbuřím a v živé paměti mám i obrněný vlak na kusu kolejí jako pomník SNP. Nyní sviště po nové dálnici jsem si ani nestačil všimnout, zda hrad i vlak jsou na svém místě, zato jsme uviděli něco, co tu dříve nebývalo a co nám vyrazilo dech, ačkoli jsme se kolem jenom mihli: Polorozbořený činžák s propadlou střechou a k nebi trčícími krovy, připomínajícími kostru nějaké stvůry, z jehož vylámaných oken různě čněly komínové roury a na špagátech vlálo prádlo, a po částečně již sesutých schodech lezly děti. Jak jsme autem jen tak přefrčeli rychlostí fotografické závěrky, vryl se nám obraz do paměti až třeskutě, a já se ho posud nezbavil.

Ubohé osady chýší bez elektřiny lze ještě v lepším chápat v rámci romantiky kočovného živobytí pod plachtou vozu taženého vychrtlým koněm. Hledáček objektivu může v tom hledat snad i poezii. Ovšem tohle by už byl obraz pro otrlé, obraz života na smetišti v pravém i přeneseném slova smyslu. Je to vůbec možné? A jak je to možné? Máme právo to snášet, a když to tedy snášíme, máme právo se veselit? (A frčet si po nové dálnici?) O čem to svědčí? Co to je a kdo jsme my. Takhle hrůzně nežili ani černoši v Americe v komunistických propagandistických filmech. To už hůř snad ani nejde. Proč s tím nic neděláme? Tady už nemáme žádného ospravedlnění ve smyslu, že „když se budou chovat jako my, nic proti nim nebudeme mít“. Tohle přesahuje všechny hranice. Není lepší to opravdu nevidět, když vidět to stejně neznamená nic? Proč jsme, bratře, nejeli ještě rychleji?

Abych ten obraz alespoň oslabil, pustil jsem si z YouTube ty Bartošovce, záznam, kde ještě hrál jejich otec. A s ním je to teprve nářez! Stejné písně v podání jiných souborů zní jaksi folklorně, lidově ušlechtile. Oni jsou ale řežaví, vrzavost jejich smyčců i zpěvu vrývá se člověku až do útrob.

Nabídl jsem, a několik z vás projevilo zájem, že vám zprostředkuji zakoupení jejich CD. Nezbývá, než abyste se s Bartošovci potěšili stejným způsobem jako já.

Teď jak je ta hrozná aféra s poštou, kterou rozvířil podnikatel Lukáš Čadek (řka: Dávám dohromady třaskavý materiál), v níž klíčovou osobou je členka vedení pošty Barbora Snopková-Haberová a kde významnou roli hraje také středočeský sociální demokrat Kamil Choc, nemluvě o podezřeních, která se začínají vinout kolem ministra vnitra Milana Chovance, tak v té aféře jde kromě nějakých milionů také o ukradené či prostě zmizevší CD Bartošovců, které tito gádžové, jimž není radno věřit ani slova, kamsi odklonili, nebo co s ním udělali, takže já je prostě nedostal…