Souhlasím s tím, že je třeba vstupovat do dialogu s názory, které se stávají součástí veřejného prostoru. To tedy znamená, že je třeba diskutovat o pravých příčinách toho strachu a frustrace a touto poctivou diskusí odejímat těmto emocím tu nepatřičnou moc, kterou nad námi mají.
Nesouhlasím s tím, že by to byla hlavně a jedině IVČRN, kdo zde vyvolává strach z islámu.
Myslím, že v tom je role IVČRN značně přeceňována. Strach z islámu zde vyvolávají téměř všechny sdělovací prostředky svým zpravodajstvím už velmi dlouhou dobu, řekl bych, že vlastně od 11.9. 2001, od začátku takzvané války proti terorismu, která je v myslích lidí ztotožněna s válkou proti islamistickému terorismu. Ta Iniciativa pana Konvičky je trochu mladší.

Jak to tak vypadá, tak co se týče občanské angažovanosti, zatím jsme bohužel nepřekonali fázi NIMBY, čili: "ne na mém dvorečku" (not in my backyard). Už delší čas to sleduji při projednávání územních plánů a různých (často, pravda, pochybných) developerských záměrů.

Když bych to měl k něčemu přirovnat, tak to vypadá, že výsledkem 25 let "výchovy k demokracii" je to, že česká společnost se dostala do fáze vzdoru - naučila se říkat NE.
http://www.babyweb.cz/obdobi-vzdoru-obdobi-sebeuvedomeni

Skeptik by řekl, že jsme se nějak zasekli v roce 1989, kdy bylo řečeno NE normalizačnímu režimu. Asi má tedy pravdu Roman Kanda, když říká, že postkomunismus se zasekl v jakémsi podivném bezčasí, které se vyznačuje specifickou slepou skvrnou: "Nevidí totiž přítomnost, skutečné aktuální problémy dneška, a není schopen vidět ani budoucnost – formulovat politické projekty."
http://a2larm.cz/2015/06/jak-se-rodi-fasismus/

Podle mého názoru o žádné občanské vzedmutí nejde. 145 tisíc podpisů je sice dost, ale jde jen o podpisy. Demonstrací, natož nějaké rozsáhlejší činnosti, se zúčastňuje daleko méně lidí. Tím, že člověk něco podepíše, se přece ještě nestává občansky angažovaným.
Takže plno lidí zatím ještě nedospělo ani k tomu období vzdoru.

V každém případě se zdá, že s naší levicí je něco v nepořádku.

Strach a obavy z islámu nevyvolávají ani tak iniciativy se slovem islám v názvu nebo tisk, ale spíše skutečnost. Hrozbou ale pochopitelně není islám ale islamismus jako fanatismus používající islámskou terminologii. Fanatismus je ale škodlivý v jakémkoliv rouchu. Strach je sice obecně špatný rádce, ale na druhou stranu se říká, že jenom idiot nemá strach. Nicméně organizace říkající si islámský chalífát tady je, a pokud v nás (tedy v nás jako v euroatlantické civilizaci) neprobudí sebezáchovné pudy formou racionálnějšího jednání, teprve nastane problém. Stále si ještě nejsem jist, zda toto nebezpečí bereme skutečně vážně. Stačí, by se zhroutil režim v Saudské Arábii, Turecko nenašlo dohodu s Kurdy, povede se nám svrhnout Asada, Egypt, Kavkaz, 20 milionů Ujgurů v Číně, potenciál růstu je stále značný. Je to až tak nereálné?

Nebezpečí jistě existuje. Ale vyhneme se mu tím, že se uzavřeme?

Články o současné vlně uprchlíků jsou často plné rozhořčení. Mám na mysli oprávněné rozhořčení autorů těchto článků z odmítavého postoje velké části veřejnosti k přijetí zejména muslimských uprchlíků, jejichž život je ohrožen válečnými konflikty a sektářským násilím. Ty články však ve mně vyvolávají intenzivní pocit házení hrachu na stěnu. Čím více se ukazuje, že to vlastně k ničemu nevede ( tedy nevede to ke změně náhledu té velké části lidí na tento problém), tím intenzivněji se hrách hází. Význam to má nejspíš jen pro samotné autory článků, kteří si tak odreagovávají svoji frustraci z neřešitelnosti uprchlického problému.
Tyto úvahy mě přivedly k myšlence, že vlastně velmi podobný postoj, jaký dnes zaujímají zastánci uprchlíků, zaujímali vždy i bojovníci proti interrupcím, tedy vlastně zastánci nenarozených dětí. Strategie tohoto boje proti interrupcím, jak je bohužel nutno při bližším prozkoumání konstatovat, také nikdy nebyla zaměřena na dosažení deklarovaného výsledku, ale pouze na sebeuspokojení vlastním aktivismem, i když se asi většinou nejedná o plně uvědomovanou skutečnost. Tento agresivní aktivismus jehož součástí je i ocejchování názorového protivníka jako morálně narušeného jedince, který nepochopil podstatu lidskosti, tlačí názorové oponenty automaticky do opozice a vyvolává u nich samozřejmě prudkou obranu úměrnou agresivitě útoku a obviňování z nelidskosti. Tato reakce nastupuje zcela automaticky a okamžitě, aniž by dala člověku čas a možnost o daném problému či o argumentech oponenta nějak přemýšlet. Takové jednání má tedy význam jen pro sebepotvrzení původce tohoto jednání, v protivníkovi však vyvolává jen hněv a blokuje možnost o problému přemýšlet.
Pokud si na chvíli představíme, že cíle by bylo dosaženo (uprchlíci by byli přijímáni, nenarozené děti by byly přijímány), zmizelo by tím vlastně to téma, na kterém se dá postavit vlastní seberealizace. To je pravděpodobně i důvod, proč se stále resuscitují mnohá jiná témata, u nichž by se přitom mohlo zdát, že zde bylo cíle v rozumných mezích už dosaženo. Jde často o témata vhodná k seberealizaci, k potvrzení si vlastní hodnoty v porovnání s těmi nelidskými "druhými".
Pokud by tedy nemělo jít jen o vlastní sebeuspokojení, bylo by přece nanejvýš rozumné snažit se zprostředkovat vlastní či nějaký nový pohled na daný problém, snažit se zprostředkovat opravdové porozumění, a to nejen pomocí takzvaně racionálních argumentů, ale prostřednictvím všech smyslů i citů, neboť člověk není převážně jen racionální bytost. Potřebuje vše vidět na vlastní oči, potřebuje to sám prožít, pak to teprve může opravdu pochopit.
Přisuzování odsouzeníhodných vlastností svým názorovým protivníkům za účelem šíření názorů vlastních, které, jak očekáváme, mají být těmi názorovými protivníky převzaty namísto jejich původních názorů, takovéhoto postupu se tedy může dopustit jen naprostý ignorant (nyní jsem se z didaktických důvodů dopustil přesně toho, co sám kritizuji), přesto však je to jev dosti častý.

Vraťme se však k té provokativní podobnosti mezi situací uprchlíků a situací nenarozených dětí. Dostávají se k nám přes moře. Přes Středozemní moře či přes oceán nebytí. Očekávají od nás přijetí. Utíkají před smrtí z rukou šílenců, uhýbají před smrtícím nástrojem lékaře. Jejich šance na přežití nejsou stejné. Abychom jimi mohli opovrhovat, je třeba je nejprve dehumanizovat. Proto z uprchlíka v ohrožení života, z člověka s lidskými city, který má strach o své blízké, z otce, matky či dítěte uděláme pouze přítěž našeho již beztak vyčerpaného sociálního systému, uděláme z něj bezpečnostní riziko. Z lidského plodu deset centimetrů dlouhého, který již má všechny orgány, má ruce i nohy, na rukou má prsty a nehty, pohybuje se, svírá ruce v pěst, v jeho mozku probíhá elektrická aktivita, z tohoto jedince uděláme "jen shluk buněk", finanční zátěž, bezpečnostní riziko pro náš krásně naplánovaný budoucí život.

Pokud se někomu podaří nahlédnout problém z nového pohledu, z pohledu názorového oponenta, domnívám se, že by to mohlo být obohacující.

a zbytečné. Páč se Vám to nepovedlo. Srovnání nesrovnatelného se tomu říká. Chtěl jste dojmout nenarozenými dětmi. Ještě se používají příměry malých, opuštěných pejsků.
Tohle by zabralo, kdyby do Evropy byli převozní mafií dopravováni jen ti, kterym v jejich zemi hrozí smrt z nějakých politických důvodů.
Ne ti, kteří si risknou dostat se sem proto, protože zde vidí zemi zaslíbenou. O tom, jaké riziko je při přepravě sem může čekat, je přepravní mafie neinformuje. I když je možné, že by to riskli stejně. Věřili by zřejmě na svou šťastnou planetu, stejně jako my, když denně sedáme do aut a letadel, i když víme, že to může kdykoliv být naše cesta poslední. A to cíle našich cest neslibují naráz takový profit, jaký je cílem migrantů.
Jsou jistě lidé, kteří vidí v migrantech ohrožující element. Zda právem, těžko soudit. Většina lidí však vidí spíše ohrožující element v politicích a ktivistech, kteří, bez jakékoliv průkazné studie, hned vítají každého, kdo se na našich hranicích objeví a ty obezřetnější vidí jako své největší nepřátele.
Nejsem xenofob. Ale abych k takovému vítání připojil, nestačí jen to, že mi to někdo radí. Chci přesvědčivé protočty. Chci vidět, jaký je výhled do budoucna. Těch otázek, které si musí rozumný člověk položit, je mnoho. Opomíjet je mohou jen sektáři.

Chtěl jsem se pokusit přimět nekritické zastánce imigrace k pohledu z opačného konce. Domnívám se totiž (možná mylně), že mezi zastánci imigrace převažují i zastánci interrupcí (alespoň zde na DR). Současné zastávání obojího se mi zdá nelogické, ale mohu se mýlit. Ty dvě věci spolu souvisí i jinak, dojímat jsem ale nikoho nechtěl, jen přimět k zamyšlení.

Jsem už tak deptaný tou nekonečnou demagogií a tak rozhořčený tím slepým prosazováním ideí, že je vidím v každém náznaku. Omlouvám se tedy.

Pokud bych si položil hypotetickou a ne zcela korektní otázku, kdyby proud uprchlíků z jakéhokoliv důvodu hypoteticky směřoval opačným směrem, tedy z Evropy do Afriky a na Blízký a Střední východ, jak by byli tito uprchlíci přijati? Přijali by obyvatelé islámského světa naše multikulturní ideály, nebo by bránili svoji kulturní identitu?
Na tuto hypotetickou otázku je jistě možno namítnout, že Evropané přece nejsou tak xenofobní, my Evropané jsme přece LEPŠÍ! Jenže tato myšlenka, že "jsme lepší než oni" je právě podstatou kolonialismu, podstatou novokoloniálního nadřazeného pohledu "pomáhajícího" křesťana, křesťana vyvážejícího demokracii.

mezi obranou kulturní identity a xenofobií? Jaký je rozdíl mezi evropskou kulturní identitou a kulturní identitou evropských etnik? Jestliže podstatou té evropské identity je dialog, je podstatou té národní identity xenofobie? Lze ten vnitřní evropský dialog rozšířit i na dialog Evropy s islámským světem, aniž by byla ohrožena evropská kulturní identita? Stane se v tomto dialogu s islámem z evropské identity evropská xenofobie?

Proimigrantští aktivisté (lidé, kteří na masové imigraci vidí zcela nekriticky jen samá pozitiva) zneužívají pojmy jako xenofobie a rasismus, když jimi označují lidi, kteří pociťují (oprávněný či neoprávněný) strach z terorismu, protiimigrantští aktivisté naopak zneužívají samotný tento strach, ať už je oprávněný či nikoliv, a to nejen strach z terorismu, ale i strach z propadu do chudoby, strach z nezaměstnanosti a využívají k tomu i mnohé nepěkné lidské vlastnosti.
Řešení uprchlického problému ale vůbec není tak jednoduché, jak je jedna či druhá strana předkládá.
Myslím, že:
1. Člověku, jehož život je ohrožen, je nutné poskytnout pomoc.
2. Nevím, zda je vhodným řešením přijímat VŠECHNY imigranty.
3. Nevím, jak mezi množstvím imigrantů rozlišit uprchlíky, jejichž život je v ohrožení. Údajně vysoké finanční náklady na imigraci a 70% podíl mužů (podle Eurostatu) svědčí podle mě spíše pro ekonomickou imigraci, přítomnost celých rodin či jen samotných nezletilých dětí bez doprovodu by pak svědčil spíše pro uprchlictví. Pro co vlastně svědčí 86% podíl mužů mezi nezletilými dětmi bez doprovodu (podle Eurostatu), to už je složitější.
4. Kromě nestability, válek, sektářského a kmenového násilí budou stále silnějším důvodem pro migraci i změny klimatu a životního prostředí, které budou působit v součinnosti se všemi uvedenými faktory. Zmenšující se zásoby podzemních vod, ubývání zemědělské půdy, sucha a stoupající počet obyvatel způsobí, že dané území nebude schopno poskytnout obživu všem svým obyvatelům. Jak budou klasifikováni tito migranti? Budou to uprchlíci, nebo ekonomičtí imigranti? Bude řešením přijmout je všechny?
5. Nevím, zda existuje souvislost mezi počtem imigrantů z oblastí zasažených terorismem a zvýšeným rizikem terorismu v jejich cílových zemích. Podle proimigrantských aktivistů žádná taková souvislost neexistuje. Domnívám se, že toto své ZÁKLADNÍ TVRZENÍ by měli lépe doložit, jinak totiž takové ničím nepodložené tvrzení působí jako ÚTOK NA ZDRAVÝ ROZUM. Nelze přece autoritativně nařídit lidem, aby se přestali bát, natož se jejich strachu vysmívat, zlehčovat ho a častovat vystrašené lidi urážkami jako xenofob, rasista, nácek ap. Je totiž také možné, že ten strach je oprávněný a že výsledkem tohoto migračního procesu bude nikoliv spravedlivější rozdělení bohatství, ale "spravedlivější" rozšíření oblastí, kde hrozí propad do násilného chaosu, nebo naopak omezení demokracie a lidských svobod různými "nutnými" takzvanými protiteroristickými zákony.