Občanská společnost se vzedmula proti kvótám, co s tím?

Jaroslav Bican

Ve Sněmovně se konalo veřejné projednávání petice proti kvótám pro uprchlíky. Podepsalo ji více než 145 tisíc lidí. Podle Martina Konvičky se jedná o neuvěřitelné vzedmutí občanské společnosti. Jeho hlavní motivací je ale frustrace a strach.

V úterý se konalo v Poslanecké sněmovně na půdě Petičního výboru veřejné projednávání „Petice proti povinným kvótám EU pro uprchlíky“. Představil ji Martin Konvička, který hned na úvod uvedl, že má tu čest zastupovat petenty a iniciativu Islám v České republice nechceme, respektive občanské sdružení Blok proti islámu.

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

Petice je oficiálně proti kvótám, ve skutečnosti však míří proti muslimům a islámu. V textu, který petici doprovází, je souvislost kvót a muslimů vysvětlena jednou větou: „V hromadném přijímání kulturně velmi odlišných, zejména muslimských imigrantů, ale spatřujeme obrovské bezpečnostní a ekonomické riziko pro naši zemi i její demokratické zřízení.“

Přesto způsob, jakým je petice prezentována především na sociálních sítích, ale také jak o ní hovoří Martin Konvička, vyvolává dojem, že co uprchlík to muslim. Rovněž na veřejném projednávání petice ve Sněmovně Konvička jako hlavní riziko plynoucí z migrace jmenoval islám. Ten podle něj není jen náboženstvím, ale válečnickou ideologií, která má autorytmickou tendenci se radikalizovat.

Konvičkovi je třeba přiznat, že snaha prezentovat migraci — která je dnes už tak velmi exponovaným tématem — jako výhradně muslimskou, přidává jeho apelům a výzvám na naléhavosti. Migrace jako ohrožení naší kultury kulturou islámskou vyvolává mezi lidmi mnohem větší paniku a tato hrozba je přeci jen konkrétnější než neurčitá vlna migrantů.

Způsob, jakým o petici hovoří Martin Konvička, vyvolává dojem, že co uprchlík to muslim. Foto Ondřej Mazura. 

Petici do úterka podepsalo už více než 145 tisíc občanů. Před čtrnácti dny to bylo jen 42 000. Je ale trochu zvláštní, že lidé podepisují petici proti něčemu, co naše vláda stejně odmítá. Konvička zdůraznil, že organizátoři petice postoj vlády proti kvótám vítají, přesto je podle něho na místě se ptát, jak se vláda a vládní strany zachovají, pokud tlak Evropské unie na přijetí kvót zesílí.

Konvička zde vidí velikánský tlak zespodu, který by vláda měla chápat jako podporu svého postoje a zároveň jako varovný prst. V souvislosti s peticí hovoří o neuvěřitelném vzedmutí občanské společnosti: „Podepisovali staří, podepisovali mladí. Podepisovali vysokoškolští profesoři, podepisovali Romové a bezdomovci, podepisovali ženy, mladí muži… Jelo to spontánně a jelo to rychlostí smrště.“

V celé záležitosti ale hraje důležitou roli strach. Konvička to přiznává, když popisuje, jak jim mnoho lidí na petičních stáncích říkalo, že by podepsali, ale co když si je tady za deset let někdo najde a oni nebo jejich rodina si to odskáčou. „Z toho je vidět, že už dnes mají lidé strach,“ zdůraznil Konvička.

To je ale pouze část příběhu. Iniciativa Islám v ČR nechceme postupuje tak, že u lidí nejprve vyvolá strach, potom ho využívá k tomu, aby občany aktivizovala a následně poukazuje na to, že islám je skutečnou hrozbou, protože se ho lidé přece bojí. Vyvolaný strach tak zpětně potvrzuje existenci toho, čeho je třeba se obávat.

Petici proti kvótám ani lidové vzepětí, o kterém Konvička mluvil, nelze brát na lehkou váhu. Nikam nevede vysmívat se těm, kdo mají strach, případně se bojí o to málo, co jim zbývá. Ještě horší je dívat se na ně z vrchu a kroutit hlavou nad tím, jak jednoduše sebou nechávají Martinem Konvičkou, Janou Volfovou a dalšími manipulovat. Zkrátka, pokud se někdo cítí pod tlakem, není spokojený se svým životem a zažívá různé frustrace, je zranitelnější vůči všemožným strachům a vůči tomu, aby si ulevil tím, že si svůj vztek na někom vylije.

Zdá se, že v posledních letech se občanská společnost probouzí z dřívější letargie, hlavní motivací je ale frustrace a strach. Pro všechny, kdo v minulosti poukazovali na důležitost občanské společnosti a angažovanosti, z toho plyne jediný úkol: vstupovat, jakkoli to je přetěžké, do dialogu s názory, které se stávají součástí veřejného prostoru. Martin Konvička nemůže zůstat jediným, kdo se s těmito lidmi baví, kdo je chápe a přijímá je bez ohledu na to, že nejsou ztělesněním občanských aktivistů, jak jsme si je vysnili.

    Diskuse
    Souhlasím s tím, že je třeba vstupovat do dialogu s názory, které se stávají součástí veřejného prostoru. To tedy znamená, že je třeba diskutovat o pravých příčinách toho strachu a frustrace a touto poctivou diskusí odejímat těmto emocím tu nepatřičnou moc, kterou nad námi mají.
    Nesouhlasím s tím, že by to byla hlavně a jedině IVČRN, kdo zde vyvolává strach z islámu.
    Myslím, že v tom je role IVČRN značně přeceňována. Strach z islámu zde vyvolávají téměř všechny sdělovací prostředky svým zpravodajstvím už velmi dlouhou dobu, řekl bych, že vlastně od 11.9. 2001, od začátku takzvané války proti terorismu, která je v myslích lidí ztotožněna s válkou proti islamistickému terorismu. Ta Iniciativa pana Konvičky je trochu mladší.
    June 25, 2015 v 16.34
    Období vzdoru – období (společenského) sebeuvědomění?
    Jak to tak vypadá, tak co se týče občanské angažovanosti, zatím jsme bohužel nepřekonali fázi NIMBY, čili: "ne na mém dvorečku" (not in my backyard). Už delší čas to sleduji při projednávání územních plánů a různých (často, pravda, pochybných) developerských záměrů.

    Když bych to měl k něčemu přirovnat, tak to vypadá, že výsledkem 25 let "výchovy k demokracii" je to, že česká společnost se dostala do fáze vzdoru - naučila se říkat NE.
    http://www.babyweb.cz/obdobi-vzdoru-obdobi-sebeuvedomeni

    Skeptik by řekl, že jsme se nějak zasekli v roce 1989, kdy bylo řečeno NE normalizačnímu režimu. Asi má tedy pravdu Roman Kanda, když říká, že postkomunismus se zasekl v jakémsi podivném bezčasí, které se vyznačuje specifickou slepou skvrnou: "Nevidí totiž přítomnost, skutečné aktuální problémy dneška, a není schopen vidět ani budoucnost – formulovat politické projekty."
    http://a2larm.cz/2015/06/jak-se-rodi-fasismus/
    June 25, 2015 v 17.18
    Podle mého názoru o žádné občanské vzedmutí nejde. 145 tisíc podpisů je sice dost, ale jde jen o podpisy. Demonstrací, natož nějaké rozsáhlejší činnosti, se zúčastňuje daleko méně lidí. Tím, že člověk něco podepíše, se přece ještě nestává občansky angažovaným.
    Takže plno lidí zatím ještě nedospělo ani k tomu období vzdoru.
    June 25, 2015 v 18.37
    V každém případě se zdá, že s naší levicí je něco v nepořádku.
    June 25, 2015 v 23.23
    Co s tím?
    Strach a obavy z islámu nevyvolávají ani tak iniciativy se slovem islám v názvu nebo tisk, ale spíše skutečnost. Hrozbou ale pochopitelně není islám ale islamismus jako fanatismus používající islámskou terminologii. Fanatismus je ale škodlivý v jakémkoliv rouchu. Strach je sice obecně špatný rádce, ale na druhou stranu se říká, že jenom idiot nemá strach. Nicméně organizace říkající si islámský chalífát tady je, a pokud v nás (tedy v nás jako v euroatlantické civilizaci) neprobudí sebezáchovné pudy formou racionálnějšího jednání, teprve nastane problém. Stále si ještě nejsem jist, zda toto nebezpečí bereme skutečně vážně. Stačí, by se zhroutil režim v Saudské Arábii, Turecko nenašlo dohodu s Kurdy, povede se nám svrhnout Asada, Egypt, Kavkaz, 20 milionů Ujgurů v Číně, potenciál růstu je stále značný. Je to až tak nereálné?
    June 26, 2015 v 6.17
    Nebezpečí jistě existuje. Ale vyhneme se mu tím, že se uzavřeme?
    JN
    June 26, 2015 v 7.47
    Pohled na břeh z druhé strany moře
    Články o současné vlně uprchlíků jsou často plné rozhořčení. Mám na mysli oprávněné rozhořčení autorů těchto článků z odmítavého postoje velké části veřejnosti k přijetí zejména muslimských uprchlíků, jejichž život je ohrožen válečnými konflikty a sektářským násilím. Ty články však ve mně vyvolávají intenzivní pocit házení hrachu na stěnu. Čím více se ukazuje, že to vlastně k ničemu nevede ( tedy nevede to ke změně náhledu té velké části lidí na tento problém), tím intenzivněji se hrách hází. Význam to má nejspíš jen pro samotné autory článků, kteří si tak odreagovávají svoji frustraci z neřešitelnosti uprchlického problému.
    Tyto úvahy mě přivedly k myšlence, že vlastně velmi podobný postoj, jaký dnes zaujímají zastánci uprchlíků, zaujímali vždy i bojovníci proti interrupcím, tedy vlastně zastánci nenarozených dětí. Strategie tohoto boje proti interrupcím, jak je bohužel nutno při bližším prozkoumání konstatovat, také nikdy nebyla zaměřena na dosažení deklarovaného výsledku, ale pouze na sebeuspokojení vlastním aktivismem, i když se asi většinou nejedná o plně uvědomovanou skutečnost. Tento agresivní aktivismus jehož součástí je i ocejchování názorového protivníka jako morálně narušeného jedince, který nepochopil podstatu lidskosti, tlačí názorové oponenty automaticky do opozice a vyvolává u nich samozřejmě prudkou obranu úměrnou agresivitě útoku a obviňování z nelidskosti. Tato reakce nastupuje zcela automaticky a okamžitě, aniž by dala člověku čas a možnost o daném problému či o argumentech oponenta nějak přemýšlet. Takové jednání má tedy význam jen pro sebepotvrzení původce tohoto jednání, v protivníkovi však vyvolává jen hněv a blokuje možnost o problému přemýšlet.
    Pokud si na chvíli představíme, že cíle by bylo dosaženo (uprchlíci by byli přijímáni, nenarozené děti by byly přijímány), zmizelo by tím vlastně to téma, na kterém se dá postavit vlastní seberealizace. To je pravděpodobně i důvod, proč se stále resuscitují mnohá jiná témata, u nichž by se přitom mohlo zdát, že zde bylo cíle v rozumných mezích už dosaženo. Jde často o témata vhodná k seberealizaci, k potvrzení si vlastní hodnoty v porovnání s těmi nelidskými "druhými".
    Pokud by tedy nemělo jít jen o vlastní sebeuspokojení, bylo by přece nanejvýš rozumné snažit se zprostředkovat vlastní či nějaký nový pohled na daný problém, snažit se zprostředkovat opravdové porozumění, a to nejen pomocí takzvaně racionálních argumentů, ale prostřednictvím všech smyslů i citů, neboť člověk není převážně jen racionální bytost. Potřebuje vše vidět na vlastní oči, potřebuje to sám prožít, pak to teprve může opravdu pochopit.
    Přisuzování odsouzeníhodných vlastností svým názorovým protivníkům za účelem šíření názorů vlastních, které, jak očekáváme, mají být těmi názorovými protivníky převzaty namísto jejich původních názorů, takovéhoto postupu se tedy může dopustit jen naprostý ignorant (nyní jsem se z didaktických důvodů dopustil přesně toho, co sám kritizuji), přesto však je to jev dosti častý.

    Vraťme se však k té provokativní podobnosti mezi situací uprchlíků a situací nenarozených dětí. Dostávají se k nám přes moře. Přes Středozemní moře či přes oceán nebytí. Očekávají od nás přijetí. Utíkají před smrtí z rukou šílenců, uhýbají před smrtícím nástrojem lékaře. Jejich šance na přežití nejsou stejné. Abychom jimi mohli opovrhovat, je třeba je nejprve dehumanizovat. Proto z uprchlíka v ohrožení života, z člověka s lidskými city, který má strach o své blízké, z otce, matky či dítěte uděláme pouze přítěž našeho již beztak vyčerpaného sociálního systému, uděláme z něj bezpečnostní riziko. Z lidského plodu deset centimetrů dlouhého, který již má všechny orgány, má ruce i nohy, na rukou má prsty a nehty, pohybuje se, svírá ruce v pěst, v jeho mozku probíhá elektrická aktivita, z tohoto jedince uděláme "jen shluk buněk", finanční zátěž, bezpečnostní riziko pro náš krásně naplánovaný budoucí život.

    Pokud se někomu podaří nahlédnout problém z nového pohledu, z pohledu názorového oponenta, domnívám se, že by to mohlo být obohacující.
    June 27, 2015 v 12.36
    Bylo to dlouhé, pane Nusharte,
    a zbytečné. Páč se Vám to nepovedlo. Srovnání nesrovnatelného se tomu říká. Chtěl jste dojmout nenarozenými dětmi. Ještě se používají příměry malých, opuštěných pejsků.
    Tohle by zabralo, kdyby do Evropy byli převozní mafií dopravováni jen ti, kterym v jejich zemi hrozí smrt z nějakých politických důvodů.
    Ne ti, kteří si risknou dostat se sem proto, protože zde vidí zemi zaslíbenou. O tom, jaké riziko je při přepravě sem může čekat, je přepravní mafie neinformuje. I když je možné, že by to riskli stejně. Věřili by zřejmě na svou šťastnou planetu, stejně jako my, když denně sedáme do aut a letadel, i když víme, že to může kdykoliv být naše cesta poslední. A to cíle našich cest neslibují naráz takový profit, jaký je cílem migrantů.
    Jsou jistě lidé, kteří vidí v migrantech ohrožující element. Zda právem, těžko soudit. Většina lidí však vidí spíše ohrožující element v politicích a ktivistech, kteří, bez jakékoliv průkazné studie, hned vítají každého, kdo se na našich hranicích objeví a ty obezřetnější vidí jako své největší nepřátele.
    Nejsem xenofob. Ale abych k takovému vítání připojil, nestačí jen to, že mi to někdo radí. Chci přesvědčivé protočty. Chci vidět, jaký je výhled do budoucna. Těch otázek, které si musí rozumný člověk položit, je mnoho. Opomíjet je mohou jen sektáři.
    JN
    June 27, 2015 v 23.6
    Myslím, že jste mě špatně pochopil, pane Ševčíku.
    Chtěl jsem se pokusit přimět nekritické zastánce imigrace k pohledu z opačného konce. Domnívám se totiž (možná mylně), že mezi zastánci imigrace převažují i zastánci interrupcí (alespoň zde na DR). Současné zastávání obojího se mi zdá nelogické, ale mohu se mýlit. Ty dvě věci spolu souvisí i jinak, dojímat jsem ale nikoho nechtěl, jen přimět k zamyšlení.
    June 28, 2015 v 10.18
    Tak to jsem Vás skutečně pochopil špatně.
    Jsem už tak deptaný tou nekonečnou demagogií a tak rozhořčený tím slepým prosazováním ideí, že je vidím v každém náznaku. Omlouvám se tedy.
    + Další komentáře