Jak se pozná extremista?
Jaroslav BicanTaké letos policie zveřejnila svoji zprávu o extremismu. Při jejím podrobnějším zkoumání se ukazuje, jak problematický je samotný koncept extremismu, do kterého policie řadí například celé squatterské hnutí.
Vláda na konci května schválila každoroční zprávu o extremismu. Vydává ji Odbor bezpečnostní politiky Ministerstva vnitra. Jedná se o zajímavou sondu do policejního uvažování o tom, kdo je součástí české extremistické scény a kdo ne. Například o ProAltu se v dřívějších zprávách psalo jako o neextremistické občanské iniciativě, ve které ovšem někteří extremisté působí.
Podobně opatrně letošní zpráva zachází s autonomním sociálním centrem Klinika: „Na konci roku 2014 anarchoautonomové podpořili snahy iniciativy Klinika o založení autonomního centra v budově bývalé polikliniky v Jeseniově ulici v Praze.“ O to jednoznačněji však policisté do extremismu řadí Socialistickou solidaritu, o které se vyjadřují jako o levicově extremistické, squatterské hnutí jako celek či kampaně Food not Bombs.
Klíčem k pochopení toho, koho lze podle Ministerstva vnitra označit přívlastkem „extremistický“, je definice extremismu obsažená ve zprávě za rok 2002. K té se odkazuje i ta nejnovější: „Pojmem extremismus jsou označovány vyhraněné ideologické postoje, které vybočují z ústavních, zákonných norem, vyznačují se prvky netolerance, a útočí proti základním demokratickým ústavním principům, jak jsou definovány v českém ústavním pořádku.“
Vysvětluje se zde i to, proč je extremismus z pohledu policie nebezpečný: „Extremistické postoje jsou způsobilé přejít v aktivity, které působí, ať již přímo nebo v dlouhodobém důsledku, destruktivně na stávající demokratický politicko — ekonomický systém, tj. snaží se nahradit demokratický systém systémem nedemokratickým (totalitním nebo autoritářským režimem, diktaturou, anarchií).“
Každoroční zprávy tedy vychází z pojetí extremismu jako podhoubí aktivit zaměřených proti ústavnímu zřízení a jím chráněným hodnotám. Ministerstvo vnitra se zaměřuje především na extremismus pravicový a levicový, protože jiné jeho formy jsou prý v České republice ojedinělé. Pravicoví extremisté se inspirují a používají v prvé řadě nacionální, rasovou, etnickou zášť a sympatizují s historickým fašismem nebo nacismem. Ti levicoví jsou podle autorů zprávy motivovaní především záští sociální, třídní, antikulturní nebo sympatizují s historickým komunismem nebo anarchismem.
Čím přesně ale například anarchisté či konkrétně squatteři destruují ústavní zřízení a jím chráněné hodnoty? Z policejních zpráv o extremismu se zdá, že nebezpečí anarchistů spočívá v tom, že chtějí blíže nespecifikovanou anarchii. U squatterů se asi předpokládá, že se jedná rovněž o anarchisty, kterým jde o rozvrat státu a nastolení anarchie. Nebo vadí to, že vnikají do objektů, které nevlastní? Ze zpráv o extremismu se to nedozvíme.
Místo, aby argumentovaly a na jednotlivých případech vysvětlovaly, proč ta či ona organizace je zahrnutá pod označení extremismus, vystačí si s tím, že předpokládají jakýsi vágní vztah k jedné z uvedených ideologií či záští. Jsou ale všichni squatteři zároveň anarchisté? Stane se člověk extremistou, když souhlasí s obsazováním domů, o které se jejich majitel nestará? Nebo je musí sám obsazovat?
Je Socialistická solidarita extremistická, protože spolupořádá antikapitalistický kemp? Nebo je antikapitalistický kemp extremistický, protože je spoluorganizován Socialistickou solidaritou? Anebo je tato organizace extremistická už jen tím, že má v názvu slovo socialistická? A proč jsou extremistické kampaně Food not Bombs? Na podobné otázky nám zprávy o extremismu odpověď nedávají.
Místo extremismu trestné činy z nenávisti
Stejně tak se můžeme ptát, proč ve zprávě nefigurují zastánci různých oligarchických systémů, lidé, kteří prosazují nadvládu mužů nad ženami nebo ti, kteří ve jménu ideologie neomezeného vlastnictví nechávají chátrat památkově chráněné objekty a tím porušují ústavní princip, že vlastnictví zavazuje?
A to ani nezmiňujeme, nakolik destruktivní vliv na demokratický systém u nás měla ideologie nedostatečně právně regulovaného trhu. Jedná se o jistou nadsázku, která ale ukazuje, jak problematický celý koncept extremismu je.
Ve skutečnosti se jedná o pouhý výsek, a to ještě nedostatečně zdůvodněný, toho, co by pro náš demokratický systém mohlo být nebezpečné. Zajímavé bude také sledovat, jak zpráva o extremismu za rok 2015 naloží s iniciativou Islám v ČR nechceme. Bude si jí všímat, zařadí ji pod pravicový extremismus, a nebo vytvoří samostatnou kapitolu po vzoru zprávy za rok 2014, která v kapitole Zvýšené mezináboženské napětí zmínila například „známého mystifikátora“ Lukáše Kohouta. I na tomto případě se ukazuje, jak je koncept extremismu nahodilý a zastaralý a to zvlášť, když se zúží na ten levicový a pravicový.
Policie si to už ale pravděpodobně začíná pomalu uvědomovat, proto i v samotné zprávě můžeme najít jistou naději na změnu: „Zpráva se stále drží pojmu extremismus, nicméně Ministerstvo vnitra do budoucna nevylučuje komplementaritu s koncepty hate (bias) crimes (tj. trestných činů z nenávisti, trestných činy z předpojatosti nebo trestných činů s kolektivní předsudečnou motivací) a zastává názor, že existuje prostor pro posilování prvků hate (bias) crimes u policejních a justičních složek.“
Trestné činy z nenávisti jsou přeci jen o něco uchopitelnější než velmi vágní extremismus. Ve výsledku by tak mohlo být o něco jasnější, kdo a proč našemu demokratickému systému podle policie škodí.
Celé to má počátky v začátku 90. let,. kdy ministr vnitra (už ČR) Jan Ruml a jeho mluvčí a později i náměstek Martin Fendrych používání termínu "extremismus" prosadili a námitek, zaměřených na jeho neurčitost, nedbali. Působil jsem tehdy v Hnutí občanské solidarity (HOS), jehož duší byl statečný a spravedlivý, právem však nedotčený Stanislav Penc, a ředitel Bezpečnostní informační služby Stanislav Devátý zahrnul mezi "extremisty" také HOS, což se vůbec nelíbilo Fedoru Gálovi, Janu Jařabovi, Andrei Baršová a dalším jeho aktivistů. Devátý tam zařadil ekologické skupiny a také Pražské matky s Jarmilou Johnovou v čele, která v době státněsocialistické diktatury byla jednou z osob, nejvíce spolupracujících v odporu proti ní s pilným Janem Rumlem. A to už bylo moc i na Jana Rumla, byť také právem nedotčeného, a zprávu Stanislava Devátého do parlamentu nepustil. Pojmu extremismus bez jeho zákonného vymezení se ovšem nevzdal. Definice vnitra se mění, ale všechny její podoby mají spolčené to, že jsou arbirární, tedy vycházející s libovůle, ne-li svévole, jejich autorů, kteří tvoří malou ideologickou skupinu. Tento nový "třídní" pohled se pak uplatnil při prosazování zákonů o ÚSTR a o takzvaném třetím odboji.
Text Jaroslava Bicana je možno vztáhnout i na akci Fénix, která je - zatím výjimečným - trestněprávním postihem údajných krajně levicových lidí. Dobrý název - po postupném oslabení bojového antikomunistického dělení lidí na správné antikomunisty a nepřátelskou levici tu opět, jako pták Fénix z popela, vyvstal po dvaceti letech tehdejší přístup Jana Rumla, Martina Fendrycha a Stanislava Devátého.
"Stejně tak se můžeme ptát, proč ve zprávě nefigurují ... lidé, kteří prosazují nadvládu mužů nad ženami ...?"
Můžete uvést nějaké příklady tohoto, Vámi naznačeného, extremismu? Máte tím na mysli západní společnost, nebo spíše nějaké náboženství?
Rád bych se jednou dožil té doby, kdy muž-bezdomovec bude mít nadvládu nad ministryní práce a sociálních věcí ;-).
Jinými slovy, jsme na tom mnohem hůř než v polovině devadesátých let. Tehdy patřila ČSSD k politickým silám, které proti zneužívání pojmu extrémismus bojovaly, a veřejnost byla poměrně ochotná přijmout, že jsou ty první zprávy samy projevem politického extrémismu. Dnes prošla ta zpráva de facto bez odezvy, pár mladých na marginálních serverech jak jste Vy a pár dědků pamětníků jako Uhl nebo já -- to se může odečíst jako statistická chyba.
Na otázku, čím to bylo, že tehdy ČSSD proti zneužívání pojmu bojovala vám odpovědět dost dobře neumím. Jsme stále ještě příliš přesvědčením sociální demokrat, abych se dokázal připustit --i v tváří tvář dnešku--, že to mohlo či mělo být jinak.
Ale jistě tu svoji roli sehrála dlouholetá opoziční zkušenost, spolupráce či přátelská komunikace řady tehdejších sociálně demokratických politiků s organizacemi, které byly buď v původních návrzích anebo i v zveřejněných verzích těch zpráv.
A proč se v tomto ohledu chová ČSSD jinak než tehdy? To by mohla být dlouhá odpověď o změně mocenské a sociální pozice ČSSD, o proměněné struktuře členské základny, o parcelaci strany ve prospěch krajů atd.
Anebo krátká: Protože je v defenzivě -- není zatlačena do defenzivy, rozhodla se pro tento postoj.
ČSSD se tehdy teprve dávala dohromady, takže její vztah k extremismu (jazykově jasněji: k pravicovému, levicovému, náboženskému, ekologickému, feministickému či jinému radikalismu) a k nálepce extremismu byl patrnější až za menšinové vlády Miloše Zemana od roku 1998. Nebyl jsem členem ČSSD, ale byl jsem jejím zmocněncem pro lidská práva, takže jsem to pozoroval hodně zblízka (a mám za to, přiznávám, i odpovědnost).
V této zemi se stále bojuje, ale ne ani tak za něco, jako spíše proti něčemu a ještě častěji proti nějaké skupině lidí, kterou označíme jedním výrazem – Židi, Němci, buržousti, pravicoví oportunisti, komunisti, extremisti,Romové, nepřizpůsobiví, kvótovaní cizinci atd. Po rasistické vraždě súdánského studenta v Praze na Jarově v listopadu 1997 vyhlásil Miloš Zeman, ještě jako předseda Poslanecké sněmovny, boj proti skinheadům. Skinheady je nutno postavit mimo zákon, řekl. Většina lidí, zdálo se mi, se hrozila rasistických útoků, nově také na Romy. Mně se přitom o rok později nepodařilo přesvědčit Zemana, aby se vzdal siláckého slovníku divokého západu, který nevede společnost k demokratickému právnímu řádu, nýbrž ji zavádí k anarchii, tedy k bezzákonnosti.
Používání slova extremismus bylo v 90. letech i později běžné. Bylo výrazem stavu, kdy policejní a zpravodajskou činnost a také přestupková a trestní řízení nahrazoval ideologický balast, jímž se ohlupovali voliči. Přesto se však i tehdy, a také za vlády Miloše Zemana, dařilo aspoň trochu měnit zákony, aby jich bylo možno použít při potlačování rasistických a nenávistných projevů, a při prevenci těchto jevů.
Názor Martina Profanta, že nyní je česká společnost „na tom mnohem hůř než v polovině devadesátých let“, kdy podle něho „patřila ČSSD k politickým silám, které proti zneužívání pojmu extremismus bojovaly“ musím rozhodně odmítnout, a to jak kvůli jeho srovnání, tak kvůli jeho tvrzení o „boji“ proti zneužívání pojmu extremismus. A tu polovinu 90. let bych rozšířil i na období 1998 – 2006, kdy ČSSD vytvářela menšinovou nebo koaliční vládu. Dnešní zneužívání slova extremismus jako nálepky je slabým odvarem tehdejšího štvaní proti všem nepohodlným skupinám lidí, ale z druhé strany tu jsou už docela slušné právní nástroje – také díky EU a Radě Evropy – pro potlačování rasistických projevů, fyzických či verbálních, pro potírání trestných činů a přestupků páchaných z nenávisti. Po Miloši Zemanovi se naštěstí nikdo nepokoušel postavit nějakou skupinu lidí mimo zákon.
1) První zprávy o extrémismu vycházely striktně z představy, že extrémistický je každý postoj, který nepovažuje stávající ústavní uspořádání za jediné správné a za neměnné. A tu doplňovalo víceméně veřejně deklarované pojetí vyváženosti -- extrémismus musí být ve zprávě vždy levicový i pravicový, a ten levicový se musí najít, i kdyby Wohlmuth a Polák každé ráno přísahali před vlajkou věrnost ústavě.
Za vlád sociálnědemokratických premiérů se ze zpráv o takto pojatém extrémismu staly postupně zprávy o organizované intoleranci, omezené téměř výhradně na skupiny, které aktivně podněcovaly násilí vůči subprivilegovaným skupinám obyvatel.
2) Větší potíž než v nešťastné pojmu extrémismu vidím ve vydavateli zprávy. Pokud už ji chceme, neměla by ji sestavovat exekutiva, jednotlivá odpovědná ministerstva by měla poskytovat jen podklady.
3) Váhal jsem, než jsem napsal od roku 1998, a ne až od 2002. Jenomže Miloš Zeman nebyl ani tehdy totéž, co ČSSD. A to se v tomto konkrétním případě týkalo i jeho vlastní vlády. Na jedné straně byl Zemanův bytostný populismus -- pojmenovat skinheady jako společenského nepřítele a ukázat tvrdou ruku, na druhé byla práce Špidly, Rychetského, Bašty a z hlediska definitivního vyřazení zelených z předpřipraveného seznamu organizací v prvé řadě nedoceněná práce Kužvartova. Byly to poslední roky, kdy člověk potkal sociálně demokratické ministry a poslance na různých demonstracích ohrožených případným nepřiměřeným zásahem policie.
4) "Jsem na tom hůř než v devadesátých letech" se týkalo jedné konkrétní roviny -- a myslím, že je to z kontextu zjevné. Dnešní zpráva o extrémismu prošla bez vážnějšího odporu, deníky nejvýše zaznamenaly, televize snad ani to ne. A politická alternativa, která by byla ochotna udělat alespoň tu malou korekturu, která Vám připadá tak nedostatečná, v nedohlednu. Ano, zneužíti nebylo tak hrubé jako v devadesátých letech, ale bez odporu je to podle mého přesvědčení otázka času.