Děti (nejen) v ústavní výchově se často upínají ke dni, kdy dosáhnou formální dospělosti. „Až mi padne osmnáctka, tak…“ Padne osmnáctka, to je mantra, zaklínadlo, které jsem slyšela snad tisíckrát. Je to vlastně ustálená fráze, stejně jako říkají „dala jsem mu konec“, když chtějí říct „rozešli jsme se“, „šli jsme na byt“, když chtějí říct „byli jsme na mejdanu“.

Nikdy jsem ale neslyšela: Až budu dospělá, až jednou ponesu celou tíhu zodpovědnosti na svých vlastních bedrech, až se budu muset starat sama o sebe… Není divu, že bývají realitou zaskočeny natolik, že jejich zrání směrem k dospělosti, kdy je očekávána určitá míra zodpovědnosti, pokulhává za touhou po naplňování potřeb a tužeb, které jsou aktuální právě tady a právě teď.

Pro děti v ústavní výchově je typické, že svoje potřeby neumějí odložit na později. Neznají oddalování, které pocit uspokojení vlastně zpříjemňuje. Neumějí nebo nechtějí plánovat. Zároveň také nezvažují důsledky svých kroků: když udělám tohle, bude pravděpodobně následovat tohle.

Často se i velmi dobře intelektově vybavené děti dopouštějí neuvěřitelných kousků pro okamžité zisky. Později vyprávějí, že se jim hlavou nemihla ani jediná myšlenka na průšvih, který bude s velkou pravděpodobností následovat. Nemyslely v tu chvíli na ztráty, které jim takové jednání přinese, a jejichž dopad bude pravděpodobně dlouhodobý, zatímco uspokojení bylo naopak jen krátkodobé.

Tímto způsobem na prahu dospělosti nemůžou neselhávat. Otázkou však je, kdo z nás, z těch šťastnějších, kteří jsme vyrůstali v rodinách, dospěl dnem zletilosti? Třeba já konkrétně určitě ne. Ale měla jsem štěstí. Když jsem se rozhodla odejít z domova, mohla jsem.

Když jsem se později potřebovala vrátit, rodiče mě přijali bez výčitek. Když jsem si neplatila pojištění, dostala jsem za uši, ale i peníze na doplacení. Když jsem se opila, měla jsem se kde vyspat a nikdo to nebral jako porušení kontraktu dobrovolného pobytu po zletilosti. Ať jsem prožívala nebo vyváděla cokoliv, vždycky bylo kam se vrátit. Když jsem něco zvorala, dostala jsem vynadáno. Někdy hodně. 

V ústavní výchově je jedním z pilířů práce bodovací systém: když zlobíš, poznáš to podle toho, že máš málo, nebo hodně bodů a od počtu bodů se pak odvíjejí sankce a odměny. Jsem ta poslední, kdo by kritizoval režimový systém práce založený právě na bodování, jasné struktuře atd. Pro děti s poruchami chování (tedy pro ty, s nimiž pracuji) jsou jasně definované hranice téměř životní nutností. Poskytují jim bezpečí, jasný rámec, jednoznačné informace. Problém nastává, když jde jen o body.

Na vztah musí být aspoň dva

Děti, které jsou produktem systému, kde jsou body a režim náhradou za vztah, poznáte úplně spolehlivě. Vůči světu vystupují pouze ve dvou krajních polohách: účelová spolupráce, když jim o něco jde, a totální fuck off, když už jim o nic nejde. Vztah je tedy klíčový pro jakoukoli spolupráci a také pro vstup do dospělosti. Tak jako je celek víc, než jen součet částí, je i vztah víc, než subjekty, mezi nimiž se odehrává.

Pokud máte s někým vztah, nezáleží na tom, že jste něco zvorali, nebo se vám něco povedlo kvůli počtu bodů. Záleží na tom kvůli tomu druhému a kvůli tomu, jak to změní vás v jeho očích. Ale je-li vztah nahrazen na jedné straně pouze pravidly a na straně druhé materiálním nadstandardem, nelze se divit tomu, že klienti dětských domovů a výchovných zařízení po dosažení zletilosti nezvládají nároky, které na ně svět klade.

Často dosahují plnoletosti v době, kdy jsou zároveň ještě studenty středních škol. V období adolescence málokdo studuje z čiré lásky ke vzdělání (alespoň pokud můžu soudit podle sebe) a tím méně děti v ústavní výchově. Vzdělání pro ně nepředstavuje významnou hodnotu, z mnoha celkem pochopitelných důvodů. Ale pokud máte na světě někoho, komu není jedno, co z vás jednou vyroste, je tu prostě větší pravděpodobnost, že do školy chodit budete a dokončíte ji, i když už vám bylo osmnáct a nikdo vám do toho nemá co mluvit.

K vytvoření vztahu jsou potřeba alespoň dva. A tady vzniká další problém. Děti v ústavní výchově si často přinášejí s sebou raná traumata, poruchy připoutání, nedůvěru v to, že by v jejich životě mohl vztah fungovat, že by mohl mít vůbec nějaký význam. Často tedy, i přes veškerou snahu odcházejí do života stejně opuštěné, jako se dostaly k nám. Ukazuje se, že nabízenou vztahovou síť, která je připravená suplovat rodinu, neumějí přijmout, i když se někdy může zdát, že na chvilku vzniklo pouto.

Hlavou mi probíhají příběhy našich klientek, holek, vlastně holčiček, které potřebovaly jen být přijaty bezvýhradně. Potřebovaly prostě jenom to, aby je měl někdo rád i přes všechny jejich průsery, krádeže, šméčka, agresivitu, piercingy a kérky vyrýpané hřebíkem. A čím víc zlobily, tím intenzivnější ta potřeba byla.

Vzpomínám si na jednu slečnu, kterou jsem jeden čas z terapeutických důvodů doprovázela do školy. Jednou nás vezl pan ředitel. Jen tak z legrace jsem prohodila něco v tom smyslu, že prostě odteď bude nějakou dobu do školy chodit s mámou a tátou. Čekala jsem odpor, holka téměř dospělá a má doprovod do školy, ale když jsem viděla její výraz nelíčeného blaha, pochopila jsem, že paradoxně právě dostala alespoň na chvíli to, co potřebovala ze všeho nejvíc.

Domnívat se, že nadstandardní materiální úroveň dětí z dětských domovů je příčinou jejich selhávání v reálném životě po zletilosti, je zkratkovitá kauzální chyba. Tento pohled je pouze instrumentální a nezohledňuje věci, které jsou opravdu důležité.

Děti, které k nám přicházejí, potřebují často dosytit, jak alimentárně, tak citově, potřebují být zejména zpočátku zahrnuty službami. Co je ale skutečně důležité — potřebují najít bezpečný prostor, z něhož lze bezpečně odcházet a kam se lze bezpečně vracet. A to vám nejnovější model iPhonu, ale ani to, že ho nemáte, nezajistí.