Až mi padne osmnáctka
Tereza KonrádováDěti přicházející z výchovných ústavů často po dosažení plnoletosti v životě selhávají. Psycholožka z diagnostického ústavu vysvětluje, že selhání nelze přičítat dobrému materiálnímu zabezpečení ústavů.
Děti (nejen) v ústavní výchově se často upínají ke dni, kdy dosáhnou formální dospělosti. „Až mi padne osmnáctka, tak…“ Padne osmnáctka, to je mantra, zaklínadlo, které jsem slyšela snad tisíckrát. Je to vlastně ustálená fráze, stejně jako říkají „dala jsem mu konec“, když chtějí říct „rozešli jsme se“, „šli jsme na byt“, když chtějí říct „byli jsme na mejdanu“.
Nikdy jsem ale neslyšela: Až budu dospělá, až jednou ponesu celou tíhu zodpovědnosti na svých vlastních bedrech, až se budu muset starat sama o sebe… Není divu, že bývají realitou zaskočeny natolik, že jejich zrání směrem k dospělosti, kdy je očekávána určitá míra zodpovědnosti, pokulhává za touhou po naplňování potřeb a tužeb, které jsou aktuální právě tady a právě teď.
Pro děti v ústavní výchově je typické, že svoje potřeby neumějí odložit na později. Neznají oddalování, které pocit uspokojení vlastně zpříjemňuje. Neumějí nebo nechtějí plánovat. Zároveň také nezvažují důsledky svých kroků: když udělám tohle, bude pravděpodobně následovat tohle.
Často se i velmi dobře intelektově vybavené děti dopouštějí neuvěřitelných kousků pro okamžité zisky. Později vyprávějí, že se jim hlavou nemihla ani jediná myšlenka na průšvih, který bude s velkou pravděpodobností následovat. Nemyslely v tu chvíli na ztráty, které jim takové jednání přinese, a jejichž dopad bude pravděpodobně dlouhodobý, zatímco uspokojení bylo naopak jen krátkodobé.
×
Diskuse
takových článků potřebujeme víc. Nemohu se ovšem tvářit, že autorku neznám, nepřekvapilo mě, že to napsala tak dobře
Jen podotknu, že děti vyrůstající v rodinách také o osmnáctých narozeninách často mluví, ale většinou v praxi dosažení formální plnoletosti zásadní předěl v životě neznamená. Neusínáme, abychom se druhý den probudili jako dospělí, v naší společnosti nemáme nějaký jasný přechodový rituál, dospívání je většinou postupné, ne skokové jako v tribálních a jiných tradičních společenstvích.
Výjimkou jsou děti, u kterých je právní rámec, v podstatě tedy vztah ke státu, opravdu existenčně určující. Nemusí to být jen děti z dětských domovů, pamatuji se na dívku, která se dnem svých narozenin přestěhovala od babičky zpět k rodičům a vzala si půjčku od nebankovní instituce, aby svým po krk zadluženým rodičům koupila pračku a počítač.
Jen podotknu, že děti vyrůstající v rodinách také o osmnáctých narozeninách často mluví, ale většinou v praxi dosažení formální plnoletosti zásadní předěl v životě neznamená. Neusínáme, abychom se druhý den probudili jako dospělí, v naší společnosti nemáme nějaký jasný přechodový rituál, dospívání je většinou postupné, ne skokové jako v tribálních a jiných tradičních společenstvích.
Výjimkou jsou děti, u kterých je právní rámec, v podstatě tedy vztah ke státu, opravdu existenčně určující. Nemusí to být jen děti z dětských domovů, pamatuji se na dívku, která se dnem svých narozenin přestěhovala od babičky zpět k rodičům a vzala si půjčku od nebankovní instituce, aby svým po krk zadluženým rodičům koupila pračku a počítač.
VK
January 3, 2015 v 0.44
Georgios Karadzos - Doktor na druhé straně zdi.
Jeden z té početné skupiny osiřelých dětí ve skupinách Řeků, kterým lidovědemokratické a posléze socialistické Československo poskytovalo azyl, před občanskou válkou, před pravicovou juntou - vyrůstal v dětském domově, vystudoval medicínu, postupně se stal primářem chirurgie. Stojí za přečtení samo o sobě.
Vždycky mi běžela hlavou otázka - jak se mu to povedlo. Jak se jim to povedlo, osiřelým řeckým dětem, že vesměs nenásledovaly osud tolik typický pro chovance dětských domovů.
Jeden z té početné skupiny osiřelých dětí ve skupinách Řeků, kterým lidovědemokratické a posléze socialistické Československo poskytovalo azyl, před občanskou válkou, před pravicovou juntou - vyrůstal v dětském domově, vystudoval medicínu, postupně se stal primářem chirurgie. Stojí za přečtení samo o sobě.
Vždycky mi běžela hlavou otázka - jak se mu to povedlo. Jak se jim to povedlo, osiřelým řeckým dětem, že vesměs nenásledovaly osud tolik typický pro chovance dětských domovů.
Řecké děti v Československu měly za sebou část života ve svých řeckých rodinách. Většinou nebyly sirotci a měly naději, že se k rodičům vrátí. Některé z těchto dětí do Československa jejich rodiče poslali proto, aby je uchránili před občanskou válkou, jiné přišly s rodiči a zdejší úřady je umístily do dětských domovů. Gergios Karadzos sirotek nebyl: do Československa jeho rodiče nepřišli přímo z Řecka, ale z Albánie, kam se uchýlili poté, co jim partyzáni zabavili majetek. V dětském domově byl od svých osmi do patnácti let, pak se směl vrátit k rodičům. V roce 1969 mu hrozilo z ideologických důvodů vyhoštění do Řecka, kde už junta nevládla.
Tereza Konrádová píše „Pro děti v ústavní výchově je typické, že svoje potřeby neumějí odložit na později.“ Nedostatek schopnosti odložené gratifikace se někdy projevuje i u adoptovaných dětí. Je to důsledek časné emoční deprivace. U svých adoptovaných dětí to dobře popsala Tereza Boučková v Roce Kohouta, bohužel ale pak došlo k tomu, že citová nenasycenost deprivovaných dětí byla interpretována jako důsledek romského původu, jak vysvětlila Saša Uhlová v Romea: http://www.romea.cz/cz/romano-vodi/o-pestounske-peci-a-adopcich-romskych-deti-meli-jsme-volne-misto-u-stolu
Řecké děti u nás většinou předchozí časnou deprivací neprošly, to základní připoutání (attachment), o kterém píše Tereza Konrádová, již měly vytvořené. V tom se hodně lišily od dětí, které jsou v dětských domovech dnes.
Tereza Konrádová píše „Pro děti v ústavní výchově je typické, že svoje potřeby neumějí odložit na později.“ Nedostatek schopnosti odložené gratifikace se někdy projevuje i u adoptovaných dětí. Je to důsledek časné emoční deprivace. U svých adoptovaných dětí to dobře popsala Tereza Boučková v Roce Kohouta, bohužel ale pak došlo k tomu, že citová nenasycenost deprivovaných dětí byla interpretována jako důsledek romského původu, jak vysvětlila Saša Uhlová v Romea: http://www.romea.cz/cz/romano-vodi/o-pestounske-peci-a-adopcich-romskych-deti-meli-jsme-volne-misto-u-stolu
Řecké děti u nás většinou předchozí časnou deprivací neprošly, to základní připoutání (attachment), o kterém píše Tereza Konrádová, již měly vytvořené. V tom se hodně lišily od dětí, které jsou v dětských domovech dnes.
JP
Tato analýza autorky, vylíčení stavu na základě její vlastní praxe se plně kryje se svědectvím spisovatelky Evy Kantůrkové, která ve svém románu "Přítelkyně z domu smutku", kde popisuje čas strávený ve vězení (respektive ve vyšetřovací vazbě); také zmiňuje ty vězeňkyně, které jsou "absolventkami" dětských domovů.
A popisuje naprosto shodně jejich základní charakterový rys: myslí zásadně jenom za svůj vlastní osobní prospěch; a pokud už jsou ochotny udělat či vzdát se něčeho ve prospěch ostatních, tak jenom za okolností, že jinak by jim hrozil postih či jiná újma.
V televizním zpracování je tato jejich charakteristika doprovázena scénou, kdy jedna taková dřívější chovankyně dětského domova se v zimě opře zády o topení, aby j í bylo teplo - a je jí naprosto lhostejné, že tím to teplo těm ostatním ubírá. A od toho topení se - se zcela zjevnou neochotou - odlepí až tehdy, když je jí pohrozeno, že příště nedostane od ostatních žádné cigarety...
-----------------------------------------------------
Takže, takový je - tristní - stav věcí. Ale nějak mi od té pracovnice z praxe chybí nějaký podnět, co s tím vším vlastně udělat? Jak dosáhnout toho, aby dětské domovy nebyly jenom jakousi "úschovnou" pro děti bez (funkční) rodiny?
A popisuje naprosto shodně jejich základní charakterový rys: myslí zásadně jenom za svůj vlastní osobní prospěch; a pokud už jsou ochotny udělat či vzdát se něčeho ve prospěch ostatních, tak jenom za okolností, že jinak by jim hrozil postih či jiná újma.
V televizním zpracování je tato jejich charakteristika doprovázena scénou, kdy jedna taková dřívější chovankyně dětského domova se v zimě opře zády o topení, aby j í bylo teplo - a je jí naprosto lhostejné, že tím to teplo těm ostatním ubírá. A od toho topení se - se zcela zjevnou neochotou - odlepí až tehdy, když je jí pohrozeno, že příště nedostane od ostatních žádné cigarety...
-----------------------------------------------------
Takže, takový je - tristní - stav věcí. Ale nějak mi od té pracovnice z praxe chybí nějaký podnět, co s tím vším vlastně udělat? Jak dosáhnout toho, aby dětské domovy nebyly jenom jakousi "úschovnou" pro děti bez (funkční) rodiny?
January 3, 2015 v 13.35
Na světě je evidentně nedostatek lásky. Zejména té mateřské, případně rodičovské. Patrně se nedá ničím nahradit. Nebo dá?
v roce 1969 naopak v Řecku pravicová junta vládla, nechtěl jsem to opravovat, aby se neztratila návaznost, nevím, jakou vládu pravicovou juntou myslí pan Klusáček.
January 3, 2015 v 19.45
Junta vládla, zdá se, jenom v letech 1967-1974. To předtím byla vláda pravice a kolísání mezi diktaturou a demokracií. Řečtí komunisté byli postaveni mimo zákon už v roce 1949, kdy prohráli občanskou válku s monarchisty.
MP
Pokud jsem dobře pochopil text Terezy Konrádové, tak nejde ani tak o sirotky jako o děti v stanovené ústavní péči, tedy oním zlým a politicky nekorektním slovem, o děti z pasťáků. Srovnání s řeckou emigrací by pak kulhalo o to víc -- vedle toho, že by se jednalo děti, které už do ústavní výchovy přivedlo nějaké selhání (rodiny, jejich, blízkého okolí), zde hrají roli neodstínitelná společenská očekávání; pro až příliš mnoho lidí, se kterými se setkávají, jsou prostě parchanti z pasťáku, bez ohledu na to, jak se chovají. Bohužel, včetně řady vychovatelů (lidé prostě většinou nejsou světci).
Spíš mě zaujala určitý pocit zásadního rozdílu -- autorkou myslím nezamýšlený -- mezi dětmi z ústavní péče a ostatními; ta už Vámi citovaná věta: „Pro děti v ústavní výchově je typické, že svoje potřeby neumějí odložit na později.“ Opravdu je to typické pro tuto skupinu, není to stále obecnější jev?
Například ony spontánní odchody ze středních škol, které Konradová v této souvislosti zmiňuje, dosahovali někdy kolem roku 2005 (novější údaje neznám) někam k osmi procentům (tudíž se na nich nemohly rozhodující mírou podílet děti z ústavní výchovy), ale až děsivě je to vidět u vysokoškolských studentů.
Spíš mě zaujala určitý pocit zásadního rozdílu -- autorkou myslím nezamýšlený -- mezi dětmi z ústavní péče a ostatními; ta už Vámi citovaná věta: „Pro děti v ústavní výchově je typické, že svoje potřeby neumějí odložit na později.“ Opravdu je to typické pro tuto skupinu, není to stále obecnější jev?
Například ony spontánní odchody ze středních škol, které Konradová v této souvislosti zmiňuje, dosahovali někdy kolem roku 2005 (novější údaje neznám) někam k osmi procentům (tudíž se na nich nemohly rozhodující mírou podílet děti z ústavní výchovy), ale až děsivě je to vidět u vysokoškolských studentů.
Ta věta: "„Pro děti v ústavní výchově je typické, že svoje potřeby neumějí odložit na později.“ je vytržená z kontextu. Autorka níže píše:
"Tímto způsobem na prahu dospělosti nemůžou neselhávat. Otázkou však je, kdo z nás, z těch šťastnějších, kteří jsme vyrůstali v rodinách, dospěl dnem zletilosti? Třeba já konkrétně určitě ne..." A na vlastním příkladu uvádí, že se potýkala s problémy, se kterými se potýká velká část mladých lidí. A ještě dále vysvětluje, v čem je ten základní rozdíl, a to, že jedni mají víceméně funkční vztahy a vazby na rodiče, které je nakonec donutí dospět, kdežto děti v ústavní péči je mají narušené. Tento rozdíl je totiž ten zásadní.
"Tímto způsobem na prahu dospělosti nemůžou neselhávat. Otázkou však je, kdo z nás, z těch šťastnějších, kteří jsme vyrůstali v rodinách, dospěl dnem zletilosti? Třeba já konkrétně určitě ne..." A na vlastním příkladu uvádí, že se potýkala s problémy, se kterými se potýká velká část mladých lidí. A ještě dále vysvětluje, v čem je ten základní rozdíl, a to, že jedni mají víceméně funkční vztahy a vazby na rodiče, které je nakonec donutí dospět, kdežto děti v ústavní péči je mají narušené. Tento rozdíl je totiž ten zásadní.
January 5, 2015 v 13.41
Rozlišil bych emoční deprivaci v ranném dětství - řekněme v prvních třech letech života - a vztahovou situaci v době dospívání. Nemít spolehlivé rodiče v době dospívání je těžké, ale nemít v prvních letech života vytvořenu schopnost udržovat trvalé vztahy je horší. U dětí z diagnostických ústavů se to většinou kombinuje, pozdější traumata navazují na dřívější.
Moderní civilzace klade na schopnost odložené gratifikace velké nároky a všichni v nich někdy selhávají. Není to buď anebo. U citově nenasycených dětí to bývá velkým problěmem.
U středoškoláků ji na nějakou dobu může kompenzovat vliv rodičů či jiných dospělých, ale v menší míře než u školních dětí. Adoptivní děti se často dostávají do problémů právě v době dospívání a pro adoptivní rodiče a či pěstouny bývá těžké jim s tím pomoci i když dělají totéž a třeba i více než jiní rodiče.
Dětem v ústavní výchově často chybí nejen funkční vztahy v 18 letech, ale především dostatečná zkušenost s funkčními vztahy z ranného dětství. Tu ty řecké děti zaváté k nám v důsledku občanské války měly. Odloučení od rodičů či jejich ztráta ve školním věku je těžká zkušenost, ale projevuje se jinak než ranná deprivace.
Moderní civilzace klade na schopnost odložené gratifikace velké nároky a všichni v nich někdy selhávají. Není to buď anebo. U citově nenasycených dětí to bývá velkým problěmem.
U středoškoláků ji na nějakou dobu může kompenzovat vliv rodičů či jiných dospělých, ale v menší míře než u školních dětí. Adoptivní děti se často dostávají do problémů právě v době dospívání a pro adoptivní rodiče a či pěstouny bývá těžké jim s tím pomoci i když dělají totéž a třeba i více než jiní rodiče.
Dětem v ústavní výchově často chybí nejen funkční vztahy v 18 letech, ale především dostatečná zkušenost s funkčními vztahy z ranného dětství. Tu ty řecké děti zaváté k nám v důsledku občanské války měly. Odloučení od rodičů či jejich ztráta ve školním věku je těžká zkušenost, ale projevuje se jinak než ranná deprivace.