Zpráva z Limy: nadchází čas konfrontace s korporacemi
Josef PatočkaRychle nastupující klimatický rozvrat a trvající neschopnost prakticky všech vlád včetně české jakkoli kloudně problém řešit vede k jasnému závěru: je třeba sáhnout k občanské neposlušnosti.
Stalo se to začátkem prosince, už třetí rok v řadě. Zatímco diplomatické delegace v peruánské Limě bez výsledku jednaly o tom, jak řešit postupný rozvrat planetárního klimatického systému, přes Filipíny se přehnal ničivý tajfun. Jako by příroda sama chtěla ukázat, že ona o ničem vyjednávat nebude.
Letos si bouře vyžádala evakuaci více než milionu lidí — jednu z největších mírových evakuací všech dob. Po loňském krajně ničivém tajfunu Haiyan Filipínci sotva chtěli riskovat. Vyžádal si životy víc než šesti tisíc lidí.
Poslední zkušeností takového druhu, kterou jsme si museli vytrpět my, jsou snad hrůzy druhé světové války. Válku ostatně klimatická krize ve svých důsledcích stále více připomíná.
Čím dál četnější a intenzivnější sucha, bouře a povodně, postihují stále více lidí. Mnohé zabíjejí a ještě více vyhánějí z jejich domovů. S tím spojený nedostatek vody i potravin pak přispívá ke vzniku válek skutečných jako v Sýrii.
V debatě o syrských běžencích nezaznělo, že podle údajů OSN lze již dnes změně klimatu přičíst až čtvrtinu všech uprchlíků, jejichž počet letos poprvé od druhé světové války překročil padesát milionů. A očekává se, že do roku 2050 měnící se klima přinutí k útěku z domovské země 150 milionů lidí.
Globální civilizace tak stojí na prahu klimatického chaosu a z něj vzešlé celosvětové humanitární katastrofy. Jak psal před nedávnem Milan Smrž, jde o nejhorší bezpečností hrozbu, s jakou se dnes potýkáme. A troufalé přirovnání k druhé světové válce je bohužel přesné ještě v jednom ohledu: v naprosté neschopnosti účinné akce, kterou tváří v tvář krizi projevuje mezinárodní společenství.
Už není na co čekat. Společenský systém, v němž žijeme, nedokáže řešit nejzásadnější problém dneška, tím pádem neobstál a je třeba jej změnit. Foto System Change, Not Climate Change
Selhání oficiálních struktur
Konsenzus vědců o tom, že lidé mění emisemi skleníkových plynů klima, je nesporný. Řešení v podobě co nejrychlejšího skoncování s fosilními palivy a přechodu na obnovitelné zdroje jasné. Z desítek studií víme, že je to úkol realistický a může být splněn do konce příští dekády. Vyjednávání OSN pod záštitou rámcové úmluvy o změně klimatu však již přes dvacet let přešlapují na místě.
Po krachu jednání v Kodani před pěti lety bylo schválení dohody o tom, jak krizi řešit, odloženo na prosinec 2015, kdy se diplomaté sejdou v Paříži. Letošní jednání v Limě měla připravit její základy, místo toho ale potvrdila, že od OSN nelze vlastně nic očekávat.
Dohoda, jakou bychom potřebovali, by měla být ambiciózní v souladu s vědou, spravedlivá vůči chudším státům, které krizi nejméně zavinily a nejhůře ji nesou, a především závazná.
Jak by měla vypadat, nastínil vyčerpávající způsobem článek Marušky Miletové, a to hlavní říká už jeho titulek: Klimatické katastrofě může zabránit jen spravedlivá společnost.
Bohužel, ujednání, které se rýsuje, to nejspíše nenaplní. Severní státy odmítly jednat o čemkoliv jiném, než o snížení emisí, jež má být řešeno prostřednictvím dobrovolných „zamýšlených cílů“ (čti: nikoli závazků), které si jednotlivé státy určí samy. Ohrožené země jako tichomořské ostrovy, které se doslova potápějí do moře před očima svých obyvatel, byly znovu nevybíravě tlačeny k podepsání dokumentu, který nikoho nezavazuje ke konkrétním činům.
Je jasné, že takové uspořádání nám těžko může zajistit, že se vyhneme hranici, za kterou již není úniku. Dál směřujeme k oteplení o čtyři až šst stupňů do konce století, což většina vědců uznává za obtížně slučitelné s přežitím civilizace.
Pokud tedy z Limy vzešel nějaký důležitý výsledek, pak jen opětovné potvrzení skutečnosti, že na oficiální instituce nelze spoléhat. Jako občané musíme vzít odpovědnost do vlastních rukou a začít třeba tím, že jasně ukážeme na ty, kdo za situaci — včetně selhání politické reprezentace — nesou největší odpovědnost.
Za vším hledej peníze
Není až tak těžké uhodnout, kdo si nepřeje ponechat osmdesát procent fosilních paliv pod zemí. Představte si, že jste firma jako Exxon nebo aspoň Severní energetická. Jedete v nejvýnosnějším byznysu, jaký se kdy v lidských dějinách objevil. Skutečné řešení klimatické krize by pro vás znamenalo katastrofu a musíte se mu proto snažit zabránit jakýmikoli prostředky.
A přesně to se děje. Letos si dal byznys záležet, aby nebyl jeho vliv na jednání OSN tak vidět. Vloni ve Varšavě byly ale loga špinavých společností všude — včetně igelitových tašek rozdávaných delegátům. Kdekoli může, lije fosilní průmysl horentní sumy do politického boje o svou existenci — od agresivního lobbingu v parlamentech, přes „konzervativní“ think-tanky až po „nezávislá“ vědecká pracoviště, vytvářející zdání, že se ještě vede nějaký vědecký spor o vliv lidí na klima.
Chceme-li se budoucnosti klimatického chaosu vyhnout, budeme se muset s fosilním průmyslem muset konfrontovat — a protože naši zástupci to za nás sami neudělají, nezbývá nám, než abychom vzali věci do vlastních rukou. To je změna přístupu, kterou lze po selhání Kodaně vidět v celém světě i v Evropě.
Nemůžeme čekat, až se politici proberou a schválí zázračnou dohodu. Je třeba dát jasně najevo, že o ni stojíme, ale nedostaneme-li ji, budeme se o udržitelnou budoucnost zasazovat o to více. I summit v Paříži je po lekci z Limy potřeba brát hlavně jako vhodnou příležitost prokázat odhodlání věk fosilních paliv ukončit vlastními silami.
U nás to není jinak
Pro nás pak platí, že o klima se bojuje doma — v České republice. Je na nás, abychom otevřeli dveře energetické změně, modelované po německém vzoru, která vytlačí fosílie z trhu. Je na nás, abychom vybojovali dostatečnou domácí podporu obnovitelným zdrojům.
Je na nás, abychom zatnuli tipec jakýmkoli plánům na další těžbu uhlí, zabránili prolomení ekologických limitů těžby, dotlačili politiky k závazkům odstavit staré a špinavé elektrárny, z nichž beztak elektřinu zbytečně vyvážíme.
Máme-li získat pro žádoucí obrat ve společnosti dostatečnou podporu, musíme založit hnutí. To se neobejde bez identifikace protivníka, který se snaží zabránit pokroku. I u nás je máme a nechovají se o moc jinak, než kdekoli jinde: ČEZ, Tykač, Koláček, Bakala.
Prospělo by nám rovněž ukončit pokusy o appeasement vůči popíračům skutečnosti, kteří se vznosně vydávají za skeptiky a přestat se bát říkat, jak se to s klimatem skutečně má. Nevyplácí se, pokoušet se o vědě debatovat s těmi, kteří ji neuznávají.
V britské BBC by se nemohlo stát, aby byl k seriózní diskusi s klimatologem pozván nějaký agresivní „konzervativní“ vševěd typu Alexandra Tomského. To je mimo jiné důsledkem dlouholetého tlaku klimatologů a klimatických aktivistů ve veřejné debatě, v níž jsme v České republice do velké míry vyklidili pole.
Času není mnoho. Jeden tajfun, dvacet let nikam nevedoucích vyjednávání a pět tisíc odmítnutých uprchlíků z nejhorší války současnosti ve vyprahlé Sýrii —- na událostech z konce letošního roku se vyjevuje dobře obraz světa, jaký nám má být brzy odkázán.
Je to svět na samém pokraji katastrofy. Máme-li ji zastavit, musíme se konfrontovat s těmi, kteří pro ni v zájmů svého zisku bezděčně pracují. Svět, který z ní vzejde, snad ani nemůže vypadat hůř.
Jaderná energetika - nehledě na ostatní její nesmírné škody a rizika, devastující těžbou uranu počínaje a neřešitelným problémem s odpadem konče - k řešení ZK nijak nepřispívá. Je to dáno tím, že je oproti obnovitelným zdrojům ṕříliš nákladná a navíc je pro svou centralizaci a těžkopádnost téměř neslučitelná s větším podílem obnovitelných zdrojů v síti.
Vyčerpávajícími a fakticky skvěle podloženými texty to na DR ostatně dokládal Jan Beránek. Jeho sérii "Energetika po Fukušimě doporučuji: http://denikreferendum.cz/clanek/15001-energetika-po-fukusime-ii-obnovitelne-zdroje-versus-jadro
Francie, Švédsko,Švýcarsko naživo, v přímém přenosu ukazují, že elektroenergetika založená na kombinaci JE a obnovitelných zdrojů - arciť povýtce vodních elektráren - je funkční a umožňuje zásobování elektřinou na úrovni středně- a velkého státu s minimem produkce CO2.
Naproti tomu příklad Německa a Rakouska ukazuje, že sázka na obnovitelné zdroje a zároveň potlačování jaderné energetiky, vede ke stavu, kdy se stále většina elektřiny produkuje ve fosilních zdrojích a ty mají zůstat významnou (tj. ve zastoupení v řádu desítek procent) složkou i ve optimistických výhledech.
Nicméně jste trefil hřebíček na hlavičku - nejlépe je s energetikou založenou na významném zastoupení obnovitelných zdrojů slučitelná záloha a vyrovnávání plynovými elektrárnami - produkujícími tak jak tak v optimističtější variantě desítky procent, v horším případě většinu energie. Což:
1. není problém jaderné energetiky, nýbrž OZE samotných a to v důsledku stále nevyřešeného skladování vyprodukované elektřiny. Řešení v průmyslovém rozsahu neexistuje, už dvě desítky let stagnuje ve fázi nadějných prototypů a poloprovozů dnes, průmyslová úroveň napřesrok.
2. Taková energetika - mix OZE a plynových elektráren, jakkoli povede ke snížení produkce CO2, nemůže vést k minimalizaci jeho produkce. Spalování plynu je pořád spalování. Produkce oproti energetice čistě na bázi uhlí nižší, leč stále významná.
1) Ne, jaderná energetika skutečně k řešení změny klimatu nepřispívá. Za prvé nelze tvrdit, že by neprodukovala žádný CO2. Komplexní systém jaderného řetězce produkuje CO2 v každé své fázi - od těžby, přes přepravu a zpracování uranu.
Za druhé - a to je podstatnější - přestože současné JE přímo neprodukují žádný CO2, do budoucna výstavba nových reaktorů není klimatickým řešením. JE dnes představují cca. 12% celosvětové výroby energie elektrické a sotva 2% výroby energie veškeré.
Stávající reaktory zastarávají a i kdybychom globálně vybudovali na dvě stovky nových během dvou dekád - což je absurdní představa vzhledem k úpadku odvětví, (které se projevuje například v Evropě tak, že jsou ve výstavbě pouhé dva reaktory a oba čelí likvidačnímu předražení na úrovni násobků a překročení lhůt), stačíme sotva nahradit odstavená zařízení.
V této soutěži - a Jan Beránek to důkladně fakticky dokládá - OZE prostě suverénně vítězí. K ústupu od fosílií nelze JE využít, budou zbytečně pohlcovat čas a peníze, které potřebujeme jinde.
2) Vzestup produkce CO2 v Rakousku a Německu není důsledkem odmítnutí jaderných elektráren, ale prostě důsledkem neochoty tamních vlád nedovolit výstavbu nových uhelných bloků a odstoupit od uhelné energetiky stejně, jako odstoupily od jaderné. Ve skutečnosti jsou v Německu OZE na vzestupu v míře, která ztrátu z odstavených JE překonává a to, že dále roste produkce CO2 z uhlí je prostě důsledkem toho, že je to nadále pro velké firmy jako RWE či Vattenfall výnosné.
Takže jediné, co z toho lze vyvodit je potřeba zbavit se uhelných elektráren stejně jako jaderných a přejít kompletně na obnovitelné zdroje. Žádná pochybnost o tom, že je to uskutečnitelný cíl, se nevede - i když můžeme mít konzervativnější odhady kolik času je na to potřeba, než například studie Stanfordské univerzity z roku 2009, která propočítala, že je možné na OZE kompletně přejít do roku 2030 - z čehož jsem vycházel i v článku.
Zde je: http://web.stanford.edu/group/efmh/jacobson/Articles/I/JDEnPolicyPt1.pdf
3) Tvrzení, že plyn poslouží jako "přechodové palivo" je z velké části mýtus, propagovaný plynárenským průmyslem. Ve skutečnosti se do velké míry rozhodujeme, zda budeme investovat do plynové infrastruktury, kterou pak budou firmy toužit provozovat po desetiletí, nebo do infrastruktury "chytrých sítí", které při dostatečné instalovaném výkonu zvládnou distribuovat elektřinu z OZE tak, aby bylo právě v co nejmenší míře potřeba vámi zmiňované problematické skladování.
Výstavby nákladné infrastruktury na dovoz plynu - často z autoritářských režimů - nás jen ponoří hloub do závislosti na fosilních zdrojích.
A to vůbec nemluvím o "nekonvečním" plynu z břidlic, který je kvůli enormním únikům metanu - skleníkového plynu násobně mocnějšího než CO2 - ještě ničivější palivo než uhlí samotné.
Ve skutečnosti jsou reálné scénáře rychlého přechodu na OZE, v nichž je poptávka po "přechodovém palivu" radikálně nižší, než by byly plynárenské společnosti rády, abychom věřili.
Podtrženo a sečteno, "oslí můstky" a "menší zla", jako jádro či plyn, do úvahy vůbec nemusíme brát - uznáme-li už konečně skutečnost, že můžeme realisticky dostatečně rychle přejít na obnovitelné zdroje (s jejich mnoha dalšími nespornými výhodami jako zaměstnanost, demokratizace kontroly etc.).
Je potřeba po pravdě doplnit, že lví podíl - ač nikoli jediný - na zpožďování a předražování výstavby JE mají právě kampaně politických ekologů a ekologických nátlakových organizací.
Ad 2)To, že dále roste produkce CO2 z uhlí v Rakousku a Německu je prostě důsledkem toho, že je to nadále pro velké firmy jako RWE či Vattenfall výnosné (a vlády neochotné odstoupit od uhlí) - píšete sám...
...a zároveň...
....ve Francii, Švédsku, Švýcarsku většinu uhelných elektráren odstavili - nahradivše je mixem JE a OZE - už dávno.
Z toho logicky plynou dvě možnosti:
Buďto jsou JE přinejmenším stejně výnosné, jako uhelné elektrárny (jinak by ty uhelné nebyly ve Francii, Švédsku, Švýcarsku odstaveny). Vzhledem k tomu, že ty uhelné jsou výnosnější než OZE (když se jejich odstavování zu tohoto důvodu v Rakousk ua Německu brání), logicky je jaderná energetika konkurenceschopnou bezemisní variantou uhlí a méně nákladný způsob, než OZE.
Nebo nedochází k odstavování uhelných zdrojů proto, že to technicky není možné, že se bez významného podílu zdrojů s fixním výkonem elektroenergetika v rozsahu státu neobejde.
Obojí přímo odporuje tvrzení, že je jaderná energetika pro snižování emisí CO2 bezcenná.
Ad 3) Uváděná studie je obsahuje řadu předpokladů, které nejsou v současnosti nijak automaticky splněny a je založena na technologiích a infrastruktuře, které v průmyslovém rozsahu neexistují, přičemž není nijak zajištěno, že existovat budou a že současné prototypy své převedení do průmyslového a plošného rozsahu vůbec umožňují. Obecně je uvažování politicých ekologů vesměs založeno na wishfull thinking. Záměně toho, co by mohlo být, co bychom chtěli, za to, co reálně k dispozici je.
Zákon Ohmův a Kirchhofovy platí pro sebeinteligentnější sítě. Ani inteligentní síť se nedokáže vyhnout požadavku rovnosti aktuálního příkonu s aktuálním odběrem. Potřebu skladování sníží, neodstraní.
1) Jádro, na rozdíl od OZE, nemá jak fosilní zdroje nahradit. Bylo by krásné, kdyby na tom měla "lví podíl" lidová hnutí - ačkoli skutečně mnohé elektrárny zastavila - v případě Olkiluota a Flamanville to je ale prostě jen šlendrián těch společností a rostoucí nekonkurenceschopnost té technologie jako celku. Viz Beránek.
2) Když mluvím já o OZE, myslím vítr a slunce. Vy, když mluvíte o Švýcarsku a Švédsku, mluvíte o velkých přehradách, jejichž stavba je rovněž převážně zbytečná a nesmyslně ničivá. Velké přehrady s JE slučitelné jsou, větší výkonu slunce a větru obtížně.
U vaší "logiky" se musím pozastavit. Ta úvaha je právě tak nesmyslná jako zdánlivě elegantní. Já mluvím o tom, že je nesmysl stavět nové reaktory. Vy na to říkáte, že reaktory postavené v 80. letech jsou prima. To je ale úplně jiný spor. To, zda je výhodné provozovat už postavený reaktor, vypovídá starou belu o tom, jestli se vyplatí stavět nový. Nevyplatí.
3) Není to masivní nástup OZE, který se prokázal jako wishfull thinking. Reálný vývoj v Německu naopak všechny odhady překonává. Můžeme tedy mít pochybnosti, ale jen o tom, kdy, nikoli zda lze přejít na OZE. Jako wishfull thinking se naopak prokázaly všechny řeči o jaderné renesanci - místo toho je jádro rapidně na ústupu.
Jestli chcete dál zavírat oči a držet se své atomové víry, bez níž by vám svět připadal tak nějak smutný, nebudu vám bránit, ač tomu nerozumím.