Kdo chce klimatickou spravedlnost?

Jan Blažek, Mikuláš Černík

Letošní dosti neúspěšný klimasummit probíhající od 11. do 23. listopadu ve Varšavě doprovázely četné protesty. Dva čeští aktivisté shrnují postřehy z jednoho z nich.

Jeden náš kamarád říká, že člověk by měl být alespoň jednou za rok na pořádné demonstraci. Sehnat skupinku lidí z České republiky, která by chtěla jet vyjádřit svůj nesouhlas s podobou jednání o řešení klimatické změny v sobotu 16. listopadu do Varšavy však nebylo jednoduché. Hovořit o malé velikosti českého aktivistického rybníku a termínovém krytí s tuzemskou velkou demonstrací (o stejném víkendu proběhla v Praze důležitá blokáda neonacistického pochodu) by nemělo být na místě. 

Jakoby o Summitu OSN COP19 ani nikdo nevěděl, zprávy v nejen českých médiích se spokojily s informativní tezí, že summit je. O zhruba dvou tisících ekologických aktivistech, kteří přijeli s nekonečnými zlobbovanými jednáními vysoké diplomacie vyjádřit svůj nesouhlas, jste se mohli dozvědět až po události a snad pouze z fotorelace v polském levicovém deníku Krytyka Polityczna.

K málokomu se dostaly i mobilizující zprávy o filipínském delegátu Naderevu Saño držícímu po dobu konference třináct dní protestní hladovku za prosazení dostatečně ambiciózní klimatické rezoluce. Reálné dopady klimatické změny v tajfunu Haian nedaly zřejmě Sañovi možnost držet se konvenčních prostředků diplomacie.

Nakonec i z poněkud roztříštěných informací od organizátorů pochodu se dalo očekávat, že Kodaň 2009 se opakovat nebude. Na Pochod za klimatickou a sociální spravedlnost jsme tak vyrazili v počtu tří lidí!

Průvod organizovaný klimatickou koalicí, belgickým Hnutím za sociální a klimatickou spravedlnost a polskou Fundacja Strefa Zeleni, začínal ve dvě hodiny odpoledne před impozantní stavbou Paláce kultury. Významnou část protestu tvořili účastníci organizované jízdy vlakem z Bruselu, kterých bylo zhruba sedm set.

Speciální vlak lze chápat nejen jako symbol klimaticky přijatelné dopravy, důležitějším motivem pro jeho vypravení, a nutno dodat i aspektem jeho oblíbenosti v belgických aktivistických kruzích (do Varšavy společně vyrazilo třicet pět iniciativ, organizací a institucí, jmenovitě např. Belgická strana práce, Mladí zelení, Mladí antikapitalisti, aj), je revolučně-síťovací potenciál, který skýtá několikahodinová cesta naplněná workshopy, odbornými diskuzemi či přípravou transparentů.

Před Palácem Kultury se Belgičané připojili k demonstrantům z polských lokálních sdružení, ale také například k členům Panafrické aliance pro klimatickou spravedlnost. Kromě odstínů zelené a červené barvy byla viditelná i loga organizací, jako například Oxfam, Přátelé Země, Federace Mladých zelených, Greenpeace a dalších. Těm pak takřka o týden později nezbylo po neodpovědných jednáních nic než opustit kongresové sály fotbalového stadionu Legie Varšava, kde se konference konala.

Oproti propracovaným maskám a transparentům jednotlivých skupin, byla naše trojčlenná skupina o dvou na místě nasprejovaných transparentech marginální, nicméně průbojné sdělení nám umožňovalo prostupovat mezi různými vlnami průvodu a lépe si utvořit obraz o davu, jehož jsme byli součástí.

Pochod vedl z centra města přes Vislu okolo stadionu do blízkého parku, kde událost gradovala alternativním klimatickým Hyde parkem. Poklidný průvod lemovaný policejním doprovodem nevyvolával mnoho reakcí, nanejvýše pozitivní úsměvy a mávání z oken. Lze však říci, že chladnou Varšavu nijak zvlášť klimatická demonstrace, ba dokonce summit samotný neprobudily.

Vyšší participaci místních obyvatel zřejmě ovlivnil strach z revolty podobné například jednání MMF v Praze, a také atmosféra po pondělních patnácti minutách slávy polských neonacistů při „oslavě“ Dne nezávislosti (11. listopadu), kdy zapálili Duhu - instalaci na podporu LGBT hnutí. Neonacisté se však v klimatickém odpoledni neukázali.

Řečnění v Hyde parku probíhalo tempem dvou minut na příspěvek. Na začátku mluvili účastníci summitu, kteří oceňovali snahu demonstrantů tlačit delegáty k odpovědnému rozhodování. Rozdíl mezi debatou pod otevřeným nebem a neodpovědným jednáním uvnitř sálů byl očividně markantní. Nedostatek odvahy delegátů se projevil i jejich neúčastí na pódiu. Nedostatek odvahy je ale i ignorancí skutečného dění, projevů přímé demokracie, i dopadů klimatických změn na lidská společenství.

Publikum projevovalo solidaritu s dotčenými a podporovalo své řečníky, jakkoli se nám mohlo zdát, že některé příspěvky působily odevzdaně a příliš adresně do budoucna - na pařížský COP21 v roce 2015. Bučení si však vykoledovali sponzoři Summitu (mj. Arcelor Mittal. Emirates či Alstom), kteří jsou činiteli klimatické změny v první linii, a tedy i viníky neutěšené situace na Filipínách či třeba v polském Zuralowě.

Pamatujete si ještě hanlivé označení „melouni“, kterým popisovala internetová stránka Antimeloun zelené hnutí? Zelení navenek, rudí uvnitř. Barevná souhra vlajek v pochodu zbořila hanlivost tohoto označení. Dav není jednotlivec a stejně tak mísení červených a zelených vlajek neznamená jednolitou melounovitou hmotu. Nedá se říci, která barva je na povrchu a která uvnitř. 

Krásné plakáty a bannery jakoby lidi rozdělovaly, stejně tak i slogany, jakoby protestovaly dvě skupiny proti různým věcem. Změnit systém, nebo nechat uhlí v zemi je přeci jen trochu rozdílný požadavek. I přesto tito lidé našli společnou cestu, spolupracovali a dožadovali se změny. Jejich spolupráce rozhodně nebyla znouzectnost. Rozdílnost totiž tmelil dohromady respekt. Červená i zelená k sobě patří, i když nesplývají dohromady.

Globální změny klimatu nejsou záležitostí pouze zelené politiky, jejich řešení je záležitostí spravedlnosti. Naše spontánnost nám dovolila procházet skrz celý průvod a cítit se všude jeho součástí. To je pro nás skutečná podoba demokracie, zhmotnění sloganů, které zněly cestou. Co chceme? Klimatickou spravedlnost! A kdy jí chceme? Teď! Ptáte-li se jak vypadá demokracie, odpovídáme, že vypadá takto. Čas vyprchává, tak začínáme křičet. Změnit systém a ne klima!

Čas ovšem vyprchává již nějakou chvíli, o čemž zúčastnění demonstranti moc dobře vědí. Poselství některých mluvčích, že důvodem varšavské demonstrace bylo především setkání a síťování pro důležitou (a konečnou) akci v Paříži 2015, můžeme chápat značně odevzdaně. S tímto výsledkem se nemůžeme spokojit! Podobná slova jsme slyšeli i před čtyřmi roky v Kodani. Z Belgie dali jasně najevo, že spolupráce červených, zelených i černých je možná. Do Paříže tím spíše nemůžeme jet pouze tři!