Deník Referendum Domov

V úterý šestadvacátého března v Praze byl jeden stupeň pod nulou a sněžilo. Prezident představil čtyři kandidáty na ústavní soudce, odvolací soud osvobodil Víta Bártu a poslanci se po víkendové pauze v pošmourném počasí sešli, aby se uradili, jestli proškrtají jeden z nejdůležitějších českých ekologických zákonů.

Senát totiž během zimy přichystal razantní snížení poplatků, které stavební firmy hradí za zabírání orné půdy. Každý týden česká krajina přijde o více než dva hektary zemědělských pozemků. Zákon proto měl motivovat developery, aby budovali raději v opuštěných průmyslových areálech než na polích.

Senátoři však navrhli pravý opak. Chtěli, aby stavět haly, sklady nebo překladiště na polích bylo ještě levnější než doposud. Poslanci se nyní museli rozhodnout, jak s návrhem horní komory naloží.

Návrh, aby Sněmovna senátorské chucpe rovnou vetovala, dostal pouhých 56 hlasů, vesměs komunistů a delegátů TOP 09. Pro pokračování aspoň v dosavadní ochraně orné půdy byli pouze dva poslanci ODS. A sedm sociálních demokratů.

Sněmovna v solidní shodě pravice s levicí rozhodla, že pokud musí volit mezi developerskými firmami a péčí o českou půdu i krajinu, s velkou převahou dává přednost prvnímu. Nějak takhle často vypadala ekologická hlasování v posledních několika letech.

V bleděmodrém
Před sedmi lety si ode mne jeden pražský kulturní týdeník vyžádal komentář, jaké ekologické výsledky měly sociálně demokratické vlády během předešlé osmiletky.

Vyjmenoval jsem tehdy pár nových progresivních zákonů – ČSSD dala každému právo vědět, co vypouští do vzduchu továrna za jeho domem, schválila důležitý zákon o zelené energetice a vznikl náš čtvrtý národní park v Českém Švýcarsku – a připodotkl, že za prvé velkou část z toho si nicméně vynutila Evropská unie nebo koaliční lidovci, za druhé ministři ČSSD mezitím budovali těžkopádnou ekonomiku založenou na vysoké spotřebě energie a surovin.

Deník Referendum teď chce hodnocení sedmi pravicových let. Koukám, že bych mohl svůj starý text skoro opsat a jenom vyměnit příklady. Opět se pár důležitých věcí posunulo dopředu: například se stát naučil pomáhat rodinám, které chtějí snížit svojí závislost na fosilních palivech, a rozjel k tomu excelentní Zelenou úsporám.

První fází začala ekologická daňová reforma a vznikl nový zákon o ovzduší, který pomůže pročistit smog. Jenomže nemalá část z toho vznikla pouze díky zeleným, kteří tři roky spravovali ministerstvo životního prostředí, nebo kvůli unijní legislativě.

Jedna věc se však opravdu změnila. K pokusům atakovat ekologické zákony v parlamentu přibyl také přímý rozklad ministerstva, jež se má starat o čistý vzduch, zdravou krajinu a recyklaci odpadků. Měli jsme ministra životního prostředí, co musel rezignovat, když byl obviněn přinejmenším z pokusu krýt pokus o krádež půl miliardy korun.

Měli jsme ministra, jehož vlajkovou lodí se stal návrh zákona, který by otevřel největší český národní park developerským projektům. A máme ministra, jenž považuje za potřebné snahu ostravského primátora přimět státní exekutivu, aby krucipísek aspoň zařídila, že se bude dodržovat platný zákon o ovzduší, popisovat slovy „prázdné tlachání“, „žalování“, „zhrzenost“, „plivání“ a „marginální tragikomická politická figurka“.

ODS na ministerstvu životního prostředí skutečně dotáhla pár důležitých věcí, například o něco lepší regulaci smogu na Ostravsku nebo pokračování Zelené úsporám. Tomáš Chalupa se naučil, že některé ekologické programy jsou hodně populární a můžou nést politické body. Ale často šlo o věci, které přichystali nebo nastartovali zelení a jež shodou okolností příliš nevadily krajským bossům ODS.

Více než vyvažovaly je neustálé čistky, výměny úředníků a hlavně často evidentní bezradnost v řízení resortu. Kvůli nim řada úkolů v lepším případě stála. Například dodnes nevznikl nový zákon o odpadech, kterého je třeba, aby se třídění a recyklace dostala na úroveň Německa či Rakouska, ačkoli ministerstvo životního prostředí jeho návrh připravilo už v roce 2008.

Po sedmi letech tedy patrně přichází nová výměna stráží. Budou sociální demokraté následovat ODS – nebo spíše ministry Strany zelených, KDU–ČSL, ČSSD či ODA, kteří ekologickou politiku řídili před ní?

Úloha osobnosti
Patrně rozhodující bude, koho ČSSD vybere za ministra životního prostředí. Papírově by to nemělo hrát roli. Ústava v článku 76 říká, že vláda rozhoduje ve sboru, a řadu rozhodujících kompetencí mají ministři zemědělství, dopravy či průmyslu a obchodu. To je sice pěkné.

Ale přesto kabinet, kde ekologický resort dostali na starost Pavel Drobil s Tomášem Chalupou, jaksi viditelně směřoval úplně opačným směrem než vláda, kde ministrem životního prostředí byl Martin Bursík, ačkoli mezi náhledem Petra Nečase a Mirka Topolánka na klimatické změny, recyklaci odpadu nebo národní parky patrně není fundamentální rozdíl.

Posun, který se v posledních třech letech pravicových vlád nastal a ve kterém se Nečasův kabinet radikálně lišil nejen od svého předchůdce, ale rovněž od vlád ČSSD, očividně zapříčinila právě obměna na křesle ministra životního prostředí.

Sociální demokraté mají dobrého kandidáta. Vladimír Špidla byl možná pro někoho překvapivá, ale hodně zajímavá volba na stínového ministra životního prostředí. Spojuje tři velké přednosti: myslí dopředu, má sociální cítění a dobrý rozhled po světě. Není expertem formátu Martina Bursíka, Ladislava Mika nebo Libora Ambrozka – člověkem, který v resortu léta žije, zná každý zákon a tyká si s polovinou českých odborníků. Bude však politikem, který dokáže uvažovat o tom, jak by ekologická politika mohla vylepšit každodenní život a přitom postavit silnou ekonomiku.

Z Evropské komise si přivezl mezinárodní zkušenosti a kontakty, jež tu málokdo má. Premiér, který Špidlu pošle, aby řídil úřad ve Vršovicích, si může být jist, že se nebude muset potýkat se skandály na Státním fondu životního prostředí, že se proti ministrovi nebudou bouřit jeho vlastní experti a že se zájmovými skupinami v resortu se spíš domluví, než aby vyvolával zbytečné přestřelky.

Parlamentní realita
Jenomže to nestačí – a tím se obloukem vracíme k dění posledních sedmi let. Snadno se může stát, že ČSSD bude rychle následovat pověst ODS.

Nad ekologickými ministry ODS ledaskdo obracel oči v sloup. Ale pokud se podíváme na konkrétní rozhodnutí ve sněmovně v letech 2010–2013, naskýtá se úplně jiný obrázek. Naprosto nejčastěji proti ekologickým zákonům ve skutečnosti hlasovali poslanci ČSSD. Podpořili je pouze v necelých 33 % hlasování.

Sociální demokraté byli proti takzvané malé novele zákona o ovzduší, jež měla rychle pomoci postiženému Ostravsku. Podporovali otevření Šumavy pro nové hotely, penziony, apartmánové domy, lanovky, sjezdovky a golfová hřiště. Byli pro pokračování dotací pro uhelné elektrárny a spalovny odpadků. Byli pro uchování nacistického paragrafu v horním zákoně, který umožňuje vyvlastňování domů ve prospěch Pavla Tykače a Zdeňka Bakaly.

Hlasování patrně povětšinou nijak nesouvisí s obsahem. Českým politickým stranám, ČSSD nevyjímaje, chybí promyšlená, konzistentní ekologická politika, jež by se opírala o jejich filozofický přístup ke světu.

Obvykle se v nich najdou jeden nebo dva experti, kteří mají elementární přehled, technicky dovedou říci, co by stát především měl řešit, a vědí, s kým konzultovat podrobnosti. Ale stranám se nedostává sdílená představa. Proto, když přijde na konkrétní hlasování, rozhodování často namísto hodnot informuje taktika. Nad obsahem zákonů a jejich užitkem pro lidi vítězí politický kalkul.

Loni Parlament dostal na stůl nová pravidla, která přimějí stavební firmy, aby stavěly domy, kde vytápění nového bytu přijde pouze na několik stokorun měsíčně, a také mají chránit spotřebitele před nesolidními developery či realitkami. Pokud někomu prodávají dům nebo byt, musí na vyžádání ukázat přesný výkaz, kolik energie je potřeba k jeho vytápění.

Václav Klaus však zákon vetoval s tím, že banální povinnost sdělit spotřebiteli, co mu prodávám, „řadí vůbec k těm nejhorším a svobodné společnosti nejškodlivějším“, jaké kdy dostal k podpisu. Sněmovna posléze veto přehlasovala – poslanci ČSSD však bezmála jednohlasně podpořili prezidenta.

Někteří sociální demokraté se příliš neskrývali s tím, že motivací byla banální, cynická politická úvaha: návrh zákona sice pomůže lidem, ale předložila jej pravicová vláda, a proto ČSSD bude proti.

Příští vláda
Ve vládě to samozřejmě může být ještě horší, protože na ministry je více vidět. Snadno se může stát, že nový kabinet bude mít dobrého ministra životního prostředí – leč jiné resorty budou provázet ekologické skandály.

Průšvihy ODS dobře ilustrují, že ve hře není jen podpora nějakých patnácti procent potenciálně zelených voličů. Jde o pověst. Podpora velkých viníků smogu proti dusícím se lidem na Ostravsku, otevírání národních parků a volné krajiny developerům, favorizování Teplárenského sdružení s jeho spalovnami odpadků před snadnějším tříděním a recyklací: to všechno účinně vykresluje příběh o politice, jež dává přednost vlivným lobbistům před každodenním životem a každodenní zkušeností českých rodin.

Pokud se ČSSD prozatím nestačila shodnout na silném a společném ekologickém programu, patrně to už nedokáže během příštích několika týdnů. Proto, pokud nechce opakovat renomé ODS, potřebuje patrně tři důležité věci. Dobrého ministra životního prostředí. Několik viditelných, progresivních ekologických zákonů či programů, jež uchystá a které posunou zemi dopředu (tip: ve volebním programu ČSSD jsou asi čtyři opravdu dobré konkrétní plány).

A premiérovo rozhodnutí se za ně silou své autority postavit tak, aby šlo o projekty vlády, nikoli jednoho ministra. Pokud je dá dohromady, za čtyři roky může dobrý dojem solidně převažovat.