O čem, proč a jak se vyjednává na klimakonferenci v Cancúnu

Ve známém mexickém letovisku začala 29. listopadu dvanáctidenní konference o ochraně klimatu, která navazuje na loňský, velmi sledovaný summit v Kodani. Kdo na konferenci přijel, jaká jsou očekávání a co může změnit?

V reprezentačních sálech Meese convention Center a hotelu Moon Palace v mexickém Cancúnu začala minulé pondělí dvanáctidenní konference o ochraně klimatu, jež určí další politiku mezinárodního společenství minimálně na příští rok. Podstatu konference i její cíle, smysl a mechanismy lze pro přehlednost vyjasnit v odpovědích na šest stěžejních otázek:

1) O čem se vlastně jedná?
2) Kdo se konference účastní a jak jednání probíhají?
3) Co na konferenci dělají ekologické organizace a další aktéři mimo oficiální delegace?
4) Čím se liší konference v Cancúnu od kodaňské?
5) Jaké výsledky se od Cancúnu očekávají?
6) Zpochybňuje dnes některá z delegací změnu klimatu jako takovou, případně fakt, že k ní zásadním způsobem přispívá člověk?

O čem se vlastně jedná?
Mezinárodní summit o ochraně klimatu v Cancúnu sestává ze dvou vyjednávacích platforem: 16. Konference smluvních stran Rámcové úmluvy OSN o změně klimatu (UNFCCC), zkráceně COP16, a 6. Konference stran Kjótského protokolu, MOP6.

UNFCCC byla podepsána v roce 1992 a v platnost vstoupila o dva roky později. Postupně se k ní připojila většina států světa. Úmluva vymezuje změnu klimatu jako zásadní civilizační problém a zavazuje signatářské státy k jeho řešení. Neobsahuje nicméně žádné konkrétní závazky kromě příslibu intenzivní spolupráce, jejíž výsledky se každý rok vyhodnocují a přetvářejí v konkrétní opatření právě na výročních konferencích. Konference v Cancúnu je šestnáctou z nich.

Kjótský protokol byl dohodnut na třetí z konferencí UNFCCC v roce 1997. Na rozdíl od Úmluvy obsahuje konkrétní právně zakotvený závazek, že jeho signatáři sníží do roku 2012 exhalace skleníkových plynů, jež mají na klimatické změny zásadní vliv, o 5,2 procenta oproti úrovni z roku 1990. Kjótský protokol ovšem postihuje převážně rozvinuté země. Velkých rozvojových zemí, mezi něž byly v příslušné době řazeny také Indie nebo Čína, se de facto netýká – i když dokument podepsaly, jejich emise byly v roce 1990 minimální. Protokol navíc neratifikoval jeden z největších producentů skleníkových plynů světa – Spojené státy.

Dlouhodobým cílem výročních klimakonferencí je vytvořit úmluvu, jež obě platformy, tj. kjótskou a UNFCCC, propojí. Nová úmluva by měla zavázat všechny státy k sérii žádoucích opatření, která klimatické změny zpomalí a zabrání jejich nejextrémnějším projevům.

Za nejvýznamnější z těchto opatření je považována závazná dohoda na omezení uhlíkatých emisí. Nejedná se o opatření jediné, i když je s veškerou klimatickou politikou často (a chybně) ztotožňováno.

Obecným cílem všeho snažení UNFCCC je potom zaručit, že se celosvětový teplotní průměr nezvýší o víc než dva stupně Celsia. Pokud by vývoj pokračoval současným tempem, došlo by podle vědeckého konsenzu k celkovému oteplení o 2,6 až 5 stupňů do roku 2100. Příslušnou změnu klimatu by přitom doprovodil enormní nárůst četnosti extrémních jevů v počasí – záplav, bleskových povodní, dlouhodobého sucha a ničivých bouří. Zvýšila by se kyselost vody, stouply hladiny oceánů a došlo k narušení potravních řetězců.

V arktických oblastech by přitom roztály nejen ledovce, ale i permafrost. Tím by se uvolnilo ohromné množství metanu, který má na skleníkový efekt přibližně pětadvacetkrát větší účinek než oxid uhličitý.

Kdo se konference účastní a jak jednání probíhají?
Konference v Cancúnu se účastní vyjednávací týmy z bezmála dvou set zemí, stovky expertních skupin, lobbistické delegace různých průmyslových odvětví, zástupci občanských iniciativ a ekologické i zájmové organizace všeho druhu. Větší část rozhovorů zastřešuje sekretariát UNFCC, který je součástí organizační struktury OSN.

Na konferenci se začíná pracovat druhý den, ihned po slavnostním zahájení. Jednání probíhají v tematických skupinách. V prvních přibližně sedmi dnech se diskutují pozice jednotlivých zemí a koalic, připravují návrhy a probíhá připomínkování. Tento proces obstarávají vládní zmocněnci a úředníci. Obvykle na poslední čtyři dny summitu přicestují do místa lidé s politickým mandátem uzavřít, případně zablokovat konkrétní znění dohod. S blížícím se koncem konference se jednání zintenzivňují a nezřídka se vedou i přes noc. Lidé s politickým mandátem – obvykle hlavy států či ministři životního prostředí – chtějí z principu dospět alespoň k nějaké viditelné shodě, a tak se konference často prodlužuje.

Velké pracovní skupiny se postupně rozpadají do kontaktních skupin a ty následně do neformálních, které v posledku tvoří jen několik desítek lidí. Setkání pracovních a kontaktních skupin jsou obvykle otevřená, neformální skupina jedná za zavřenými dveřmi – bez lobbistů i neziskovek. Výše postavená než neformální skupiny je ještě skupina předsedů jednotlivých pracovních skupin, jež za pomoci sekretariátu UNFCCC připravuje konečné návrhy pro ministry. Paralelně se také schází skupina Friends of Chair, ve které předsedům pracovních skupin sdělují svoje stanoviska nejmocnější státy.

Státy se na klimakonferencích sdružují do bloků, které spojuje přístup k jednotlivým tématům. Zásadní diskuse pak probíhají mezi těmito bloky. Svůj blok mají například africké státy, malé ostrovní státy, nejméně rozvinuté země, státy OPEC i členové Evropské unie. Nejvlivnějším, avšak nejméně integrovaným blokem je takzvaná Umbrella Group, v níž se sdružují bohaté státy mimo EU: Austrálie, Kanada, Japonsko, Rusko, USA a další.

Co na konferenci dělají ekologické organizace a další aktéři mimo oficiální delegace?
Role zástupců ekologických organizací je v zásadě trojí. Za prvé se snaží působit, aby dojednané dohody byly co nejdůslednější a aby nebylo možné závazků dosahovat pouze formálně či různými oklikami. Ze součtu dodnes daných slibů rozvinutých zemí například vyplývá, že emise skleníkových plynů poklesnou do roku 2020 o patnáct procent. V dohodách je ale řada děr, zejména v mechanismu mezinárodního obchodování s povolenkami či v možnosti kvótu snižovat započtením přírůstku lesů. Reálné emise proto dle expertních odhadů poklesnou k danému datu jen o pět procent. Odborníci z nevládních organizací nové dohody připomínkují a následně lobbují za jejich opravu.

Za druhé se ekologické organizace snaží mobilizovat veřejný tlak na politiky, aby se zavázali ke skutečně efektivním opatřením, případně snahu pokrokovějších států neblokovali. Činí tak jednak intenzivním angažmá v domovských státech příslušných politiků (mimo jiné i upozorňováním médií na případné zpátečnictví daného ministra) a jednak kampaněmi přímo na místě. Ty se krom viditelných protestů, demonstrací a happeningů sestávají například z vydávání angažovaných bulletinů či vyhlašování Ropáka dne (Fossil of the Day). Tento titul získává osobnost či skupina, která pokroku v daném dni nejúspěšněji bránila.

Třetí role ekologických aktivistů na konferenci je informativní. Ekologové poskytují svůj pohled na příslušná témata jednak médiím a jednak samotným delegátům. Kromě klasických aktivistů, kteří obvykle pocházejí z oblasti, kde se konference koná, se totiž na klimasummity sjíždějí ekologové-experti, kteří se problematikou dlouhodobě a nezřídka profesionálně zabývají. Mohou tak vládním delegátům poskytnout zpětnou vazbu, pomoci s expertízou či navrhovat kompromisy, o nichž vědí, že budou přijatelné pro ten či onen blok.

Kromě ekologických sdružení přijíždějí na konference též lidé z organizací, které se zabývají rozvojovou problematikou, sociálními právy či rozvojem zelených technologií. Svoje delegace mají i v Cancúnu vědecké komunity, zástupci zeleného průmyslu a pochopitelně i lobbisté z průmyslu, který skleníkové plyny produkuje.

Čím se liší konference v Cancúnu od kodaňské?
Loňská klimakonference v Kodani měla daleko větší publicitu, neboť se věřilo, že bude dosaženo zásadního pokroku v dohodě o emisích skleníkových plynů. To se však nepodařilo. Byla dojednána pouze takzvaná Kodaňská dohoda, jež stojí mimo rámec UNFCCC. Jedná se v zásadě o obecnou deklaraci, že průměrná globální teplota nesmí vzrůst více než o dva stupně Celsia, k níž některé delegace z rozvinutých zemí připojily slib, že ve svých státech zastaví nárůst skleníkových emisí do roku 2020.

Jedním z mála konkrétních závazků, které dohoda přinesla, je závazek průmyslových států, že do roku 2012 poskytnou chudým zemím třicet miliard dolarů na adaptační opatření a rozvoj nízkouhlíkového hospodářství. Tato finanční pomoc by měla do roku 2020 vzrůst na sto miliard dolarů.

Do Cancúnu přijedou na závěr konference většinou jenom ministři životního prostředí. Do Kodaně se naproti tomu sjely hlavy států a zvláštní symbolickou hodnotu měla i osobní přítomnost Baracka Obamy. Fakt, že ani tak mocná skupina státníků nedokázala dospět k zásadnějšímu pokroku, viditelně snížil očekávání od konference v Cancúnu a zároveň důvěru v dosavadní vyjednávací mechanismy.

Skutečnost, že byla Kodaňská dohoda uzavřena mimo rámec UNFCCC (a tedy nebyla přijata konsenzem všech účastníků), dále zkomplikovala přípravu na Cancún a komplikuje i jednání samotná, jak ukazují první dny konference. Část států chce totiž rozvíjet právě Kodaňskou dohodu, zatímco jiná trvá na tom, aby se vycházelo z UNFCCC, případně Kjótského protokolu.

Jaké výsledky se od Cancúnu očekávají?
Jestliže v předvečer kodaňské konference napsal tehdejší britský premiér Gordon Brown do deníku Guardian, že „cílem je všeobecná a celosvětová dohoda, která bude nejpozději do šesti měsíců převedena na mezinárodní závaznou úmluvu“, od Cancúnu se nic podobného neočekává. Zásadní průlom v dohodnutí klíčových parametrů nové a závazné klimatické úmluvy o snižování emisí, jež by od roku 2013 nahradila dosluhující Kjótský protokol, je v současné situaci prostě nemožný.

Optimisté mluví však o možnosti dosáhnout pokroku ve čtyřech oblastech:

1) vyjasnění podoby, již bude nová úmluva o redukci emisí skleníkových plynů mít – zda půjde o zcela nový dokument, o přepracování UNFCC, nebo o aktualizaci, rozšíření a prodloužení Kjótského protokolu. V tomto bodě by byl největším realistickým úspěchem jasný mandát pro další klimakonferenci, která se uskuteční v prosinci 2011 v jihoafrickém Johannesburgu, respektive v tamním letovisku Durban;

2) dojednání konkrétní podoby a struktury fungování mechanismu podpory nízkouhlíkového hospodářství v rozvojových zemích a jejich adaptace na důsledky klimatických změn. Obojí se již v současné době děje, z části přes bilaterální dohody, z části přes Světovou banku a z části přes adaptační fond UNFCCC, který byl dohodnut na klimakonferenci v Poznani v roce 2008. V Kodani byly na tento účel vyčleněny další peníze a v Cancúnu by se mohlo podařit financování sjednotit a zprůhlednit. Klíčové bude zaručit skutečné oddělení klimatické pomoci od rozvojové a zpřesnit podmínky, za nichž bude poskytována;

3) dojednání úmluvy o ochraně deštných pralesů. Ta má ošetřit dotace rozvojovým státům, které se rozhodnou pralesy chránit (cca třicet miliard dolarů ročně), a zajistit zpomalení deforestace. I zde by mělo jít o završení dlouhodobého procesu;

4) přijetí důležitých rozhodnutí ohledně usnadnění transferu moderních zelených technologií do třetího světa a vyjasnění přístupu k jejich patentům. Je předjednáno, že pro tento účel bude zřízena zvláštní instituce. Musí se ale dohodnout, jak bude fungovat a jak, resp. kolika penězi bude dotována. Vedoucí ekologické rubriky Guardianu John Vidal považuje tento bod za nejnadějnější z celé cancúnské agendy.

Pozorovatelé připomínají, že bez uzavření dohod v bodech 2), 3) a 4) nebude možné pokročit ani v otázce velké dohody o snižování emisí.

Zpochybňuje dnes některá z delegací změnu klimatu jako takovou, případně fakt, že k ní zásadním způsobem přispívá člověk?
Nikoliv. Stanoviska, jež u nás hojně popularizuje Václav Klaus, sdílejí mezi významnými politiky jen někteří republikánští senátoři v USA. Pro vlády několika zemí – modelově ruskou – nicméně není ochrana klimatu stěžejním tématem. Jsou ochotny k jakýmkoliv ústupkům, pokud jim budou nějak kompenzovány, třeba i ve zcela jiné politické oblasti.

Část států se zase staví skepticky ke schopnosti světových politiků prosadit redukci uhlíkatých emisí v takové míře, jakou považuje za minimální vědecká komunita (o padesát až šedesát procent celosvětově do roku 2050). Jejich vlády se tak snaží prosadit, aby se světové společenství spíše připravilo na důsledky, jež klimatické změny přinesou.

Konečně státy jako Indie a Čína, které jsou nezřídka považovány za největší překážku dohody, požadují, aby se hlavní redukční opatření uskutečnila v USA a v Evropě. Argumentují přitom, že samy doposud neměly adekvátní čas na rozvoj svého průmyslu. Změnu klimatu jako takovou či lidský podíl na ní ale nezpochybňují.


Další informace:
AFP Negotiators get down to details at UN climate talks
AFP Climate: UN report highlights ocean acidification
The Guardian Q&A: Cancún COP16 climate talks
The Guardian Cancún climate change conference: Week one roundup
BBC News UN climate talks low on expectation
BBC News Climate change failure is moral outrage: Faith leaders

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.