Možná stejně jako výše uvedený titulek by mohla znít první věta při úvahách o letošní „zimě“. Ta tenhle rok jakoby opravdu zapomněla přijít. Místo sněhu či štiplavých mrazů jsme si v průběhu téměř celé zimy užívali teploty, za které by se nemusel stydět březen či dokonce duben. Jedinou výjimkou bylo krátké „zimní“ období na konci ledna.

Letošní meteorologická zima (1. prosinec až 28. únor) se už stihla zapsat do historie jako jedna z nejteplejších za posledních nejméně sto let. A to nejenom ve střední Evropě. Vysoké teploty však nebyly jediným pozoruhodným extrémem. Tím dalším byl nedostatek sněhu.

Chyběl nejenom v nížinách, ale dokonce i v horských oblastech. Je takto atypické zimní počasí, vyznačující se navíc svojí stálostí, důsledkem klimatické změny? A pokud ano, stane se novou definicí „zimy“ v ne tak vzdálené budoucnosti?

Abychom dokázali odpovědět na tuto otázku, nevystačíme si s pohledem pouze na Českou republiku či dokonce střední Evropu. Je nutné podívat se na období posledních tří měsíců z pohledu širší, globální perspektivy.

Přívlastek, kterým lze nejlépe vystihnout toto období, je — extrémní. To nakonec uvádí i Světová meteorologická organizace (WMO). Podle ní se první dva měsíce tohoto roku nesly ve znamení výskytu pozoruhodného počtu extrémních povětrnostních situací a ten se neomezoval pouze na oblast Evropy.

Podobně teplou, případně ještě teplejší zimu zažili i obyvatelé západní Kanady, Aljašky a západu Spojených států. Zejména oblast Kalifornie sužuje kromě vysokých teplot i nejhorší sucho v známé historii a podle paleoklimatických analýz bylo podobné sucho naposledy před pěti sty lety. To však není ani zdaleka všechno. Krajně extrémní zimu mají za sebou Britské ostrovy. Ta jim přinesla rekordní dešťové srážky nejméně od počátku minulého století. Důvod?

V průběhu ledna až února zasáhlo Velkou Británii několik velmi výrazných cyklón, které kromě vichřic přinesly i mimořádné množství srážek. To znamenalo pro Brity rozsáhlé povodně a v případě větru i značnou devastaci pobřežních oblastí. Britové to tento rok rozhodně neměli jednoduché — sotva se stihli vzpamatovat z jednoho orkánu, už se na ně valil další, a ještě silnější.

Na severní polokouli se však vyskytly oblasti, kam zima přece jen přišla. Opravdový arktický vzduch měli možnost pocítit obyvatelé Sibiře a vnitrozemí Spojených států a Kanady. Právě do těchto regionů se doslova „vylil“ arktický vzduch z Arktidy, který podobně jako posledních několik uplynulých let byl výrazně teplejší, než bývá obvyklé.

Co je na těchto extrémech tolik zajímavé a nevšední? I když mnohé z nich nebyly nakonec rekordní, pozoruhodný je jejich stálý výskyt v těch samých oblastech severní polokoule. Názorný příklad je právě Velká Británie, kterou silné deště sužují prakticky už od Vánoc, a podobně to platí i pro abnormálně chladné a na sníh bohaté počasí na severu až severovýchodě USA. Zdá se, že klíčem pro pochopení tohoto zdánlivého chaosu je neobvykle teplá Arktida.

Nedávný výzkum vnesl trochu více světla do propojení mezi změnou klimatu a růstem extrémnosti počasí na severní polokouli. Tato spojitost bylo až doposud chápána spíše intuitivně a zejména na základě dostupných statistik a základních fyzikálních zákonů. Jednou z hlavních indicií je v tomto případě rychlý úbytek mořského ledu severně od Evropy.

Dnes umíme pomocí objektivních metod prokázat, že oblast Arktidy se v současnosti otepluje minimálně dvou až trojnásobným tempem rychleji než zbytek severní polokoule. Zde totiž panují zesilující zpětné vazby ve větší míře než jinde. Rozhodující je pokles odrazivosti povrchu (tj. jeho tmavnutí) způsobený rychlým poklesem plovoucího ledu v Severním ledovém oceánu a sněhu na přilehlých kontinentech.

Úbytek ledové a sněhové pokrývky tak působí jako silný „zesilovač“ oteplení, primárně způsobeného nárůstem skleníkových plynů. Odborně vědci tento efekt nazývají „arktická amplifikace“. Tím dochází ke snížení teplotního gradientu (rozdílu) mezi polární oblastí a oblastmi mírných zeměpisných šířek severní polokoule.

Vědecké studie naznačují, že zmírňovaní tohoto teplotního gradientu vede přímo k zeslabení západního (zonálního) proudění vzduchu — tedy toho proudění, které v našich zeměpisných šířkách zmírňuje teplotní rozdíly mezi zimou a létem, a zmírňuje tak extremitu počasí.

Slabší západní proudění má nakonec vliv i na rychlost a dráhu tzv. jet streamu (tj. tryskové proudění směřujícího na západ). Toto tryskové proudění probíhá vysoko v atmosféře a mimo jiné způsobuje, že lety z Evropy do USA jsou delší než z USA do Evropy. Jako důsledek menšího teplotního gradientu mezi Arktidou a mírným pásmem je toto proudění pomalejší a jeho dráha je více „zvlněná“.

Pro názornost si to můžeme představit jako řeku: pokud má větší spád, její tok do moře je přímočařejší; pokud řeka teče po rovině, má tendence vytvářet rozsáhle kličky (meandry). Takto zpomalený jet stream způsobuje i zpomalování západo-východního přenosu vzduchových mas od Atlantiku nad Evropu. Vzduch k nám tak proudí, místo obvyklého směru ze západu, stále častěji z jihu nebo ze severu. Důsledkem je extrémnější počasí. Nastává tu však další problém.

Více zvlněný a pomalejší jet stream přispívá i k tomu, že určitý charakter počasí má tendenci setrvat nad daným územím delší dobu. Podle toho, v jaké fázi se počasí „zablokuje“, takové počasí zažíváme. Pokud se nad námi usadí vysoký tlak vzduchu (anticyklóna), výsledek je velmi suché a abnormálně teplé počasí (vzpomeňme si na sucho a vlnu veder v Rusku v roce 2010, ale i probíhající sucho v Kalifornii).

V opačném případě, tedy přítomnosti nízkého tlaku vzduchu, pozorujeme chladné a srážkově bohaté anomálie způsobující například povodně (jako zažila Velká Británie). Střední Evropa měla tento rok to „štěstí“, že se nad ní usídlila oblast vysokého tlaku vzduchu znamenající nadprůměrné teploty a nedostatek srážek.

Atypické chování jet streamu není záležitostí pouze poslední zimy. Na jeho vrub lze přičíst další události za posledních několik let v různých oblastech světa. Velmi dobrý příklad je abnormálně chladné zimní počasí s bohatou nadílkou sněhu v západní a střední Evropě v průběhu zim 2009/10 a 2011/12 a povodně ve Španělsku, Číně nebo Pákistánu. Nebo naopak extrémní vlnu veder v Rusku v roce 2010. Nakonec i povodně na Dunaji, Vltavě a Labi minulý rok byly způsobeny dlouhodobě deštivým počasím.

Je zřejmé, že změna klimatu ani zdaleka není pouze o růstu globální teploty vzduchu anebo oceánů. To je nakonec ten její příjemnější projev z pohledu člověka. Ten zásadnější projev jsou měnící se vzorce a charakter počasí a nárůst jeho extrémnosti. Letošní zima a ne zrovna typický průběh počasí posledního desetiletí je názornou ukázkou, jak asi můžou zimy v nadcházejících letech vypadat.

Není možné samozřejmě tvrdit, že už nikdy nezažijeme studenou a dlouhou zimu, avšak jejich výskyt bude mnohem méně častý oproti minulosti. Zůstává otázka, jak budou vypadat zimy až roztaje arktický led v létě úplně. Možná to budeme vědět dříve, než si chceme připustit.