Možná stejně jako výše uvedený titulek by mohla znít první věta při úvahách o letošní „zimě“. Ta tenhle rok jakoby opravdu zapomněla přijít. Místo sněhu či štiplavých mrazů jsme si v průběhu téměř celé zimy užívali teploty, za které by se nemusel stydět březen či dokonce duben. Jedinou výjimkou bylo krátké „zimní“ období na konci ledna.

Letošní meteorologická zima (1. prosinec až 28. únor) se už stihla zapsat do historie jako jedna z nejteplejších za posledních nejméně sto let. A to nejenom ve střední Evropě. Vysoké teploty však nebyly jediným pozoruhodným extrémem. Tím dalším byl nedostatek sněhu.

Chyběl nejenom v nížinách, ale dokonce i v horských oblastech. Je takto atypické zimní počasí, vyznačující se navíc svojí stálostí, důsledkem klimatické změny? A pokud ano, stane se novou definicí „zimy“ v ne tak vzdálené budoucnosti?

Abychom dokázali odpovědět na tuto otázku, nevystačíme si s pohledem pouze na Českou republiku či dokonce střední Evropu. Je nutné podívat se na období posledních tří měsíců z pohledu širší, globální perspektivy.

Přívlastek, kterým lze nejlépe vystihnout toto období, je — extrémní. To nakonec uvádí i Světová meteorologická organizace (WMO). Podle ní se první dva měsíce tohoto roku nesly ve znamení výskytu pozoruhodného počtu extrémních povětrnostních situací a ten se neomezoval pouze na oblast Evropy.

Podobně teplou, případně ještě teplejší zimu zažili i obyvatelé západní Kanady, Aljašky a západu Spojených států. Zejména oblast Kalifornie sužuje kromě vysokých teplot i nejhorší sucho v známé historii a podle paleoklimatických analýz bylo podobné sucho naposledy před pěti sty lety. To však není ani zdaleka všechno. Krajně extrémní zimu mají za sebou Britské ostrovy. Ta jim přinesla rekordní dešťové srážky nejméně od počátku minulého století. Důvod?

V průběhu ledna až února zasáhlo Velkou Británii několik velmi výrazných cyklón, které kromě vichřic přinesly i mimořádné množství srážek. To znamenalo pro Brity rozsáhlé povodně a v případě větru i značnou devastaci pobřežních oblastí. Britové to tento rok rozhodně neměli jednoduché — sotva se stihli vzpamatovat z jednoho orkánu, už se na ně valil další, a ještě silnější.

Na severní polokouli se však vyskytly oblasti, kam zima přece jen přišla. Opravdový arktický vzduch měli možnost pocítit obyvatelé Sibiře a vnitrozemí Spojených států a Kanady. Právě do těchto regionů se doslova „vylil“ arktický vzduch z Arktidy, který podobně jako posledních několik uplynulých let byl výrazně teplejší, než bývá obvyklé.

Co je na těchto extrémech tolik zajímavé a nevšední? I když mnohé z nich nebyly nakonec rekordní, pozoruhodný je jejich stálý výskyt v těch samých oblastech severní polokoule. Názorný příklad je právě Velká Británie, kterou silné deště sužují prakticky už od Vánoc, a podobně to platí i pro abnormálně chladné a na sníh bohaté počasí na severu až severovýchodě USA. Zdá se, že klíčem pro pochopení tohoto zdánlivého chaosu je neobvykle teplá Arktida.

Nedávný výzkum vnesl trochu více světla do propojení mezi změnou klimatu a růstem extrémnosti počasí na severní polokouli. Tato spojitost bylo až doposud chápána spíše intuitivně a zejména na základě dostupných statistik a základních fyzikálních zákonů. Jednou z hlavních indicií je v tomto případě rychlý úbytek mořského ledu severně od Evropy.

Dnes umíme pomocí objektivních metod prokázat, že oblast Arktidy se v současnosti otepluje minimálně dvou až trojnásobným tempem rychleji než zbytek severní polokoule. Zde totiž panují zesilující zpětné vazby ve větší míře než jinde. Rozhodující je pokles odrazivosti povrchu (tj. jeho tmavnutí) způsobený rychlým poklesem plovoucího ledu v Severním ledovém oceánu a sněhu na přilehlých kontinentech.

Úbytek ledové a sněhové pokrývky tak působí jako silný „zesilovač“ oteplení, primárně způsobeného nárůstem skleníkových plynů. Odborně vědci tento efekt nazývají „arktická amplifikace“. Tím dochází ke snížení teplotního gradientu (rozdílu) mezi polární oblastí a oblastmi mírných zeměpisných šířek severní polokoule.

Vědecké studie naznačují, že zmírňovaní tohoto teplotního gradientu vede přímo k zeslabení západního (zonálního) proudění vzduchu — tedy toho proudění, které v našich zeměpisných šířkách zmírňuje teplotní rozdíly mezi zimou a létem, a zmírňuje tak extremitu počasí.