Čtyřdenní sociální předsummit na venezuelském ostrově Margarita svedl dohromady rozmanitou skupinu lidí z celého světa. Byli mezi nimi zástupci přírodních národů, feministických skupin, mládeže, zemědělců, občanských organizací a iniciativ.

Co bylo cílem? Posílit jejich vliv na COP 20: blížící se mezinárodní jednání o změně klimatu, svolané OSN na začátek prosince do Limy.

Desítky změnou klimatu ohrožených komunit dostaly možnost hovořit o svých potížích, spojit své hlasy a dát reprezentantům zemí světa jasně najevo, co žádají: poctivé a rychlé řešení problému klimatických změn.

Někteří mohou být podezřívaví vůči setkání občanské společnosti, které se koná z popudu vlády — jakkoli tak progresivní, jako je ta venezuelská. Řekněme si ale otevřeně: která jiná světová vláda kdy vytvořila takový prostor pro dialog s občanskou společností? Prostor, v němž se konečně uznává, že lidé musí být postaveni nad zištné zájmy korporací?

Můžeme zůstat kritičtí a obezřetní, a přitom uznat, že Venezuela je jedna z velmi mála zemí, které se k takové vstřícnosti odhodlaly.

Občané žádají spravedlivé a bezodkladné řešení změny klimatu

Vše začalo letos v červenci přípravným setkáním, na němž shromážděné organizace a hnutí připravily tak zvanou občanskou deklaraci. Ta formuluje vizi sociálně spravedlivého řešení klimatických změn a představu světa ve kterém chceme žít.

Nyní v listopadu pak organizace společně vytvářely dokument, který deklarovanou vizi přetavil do jazyka, jemuž mohou zákonodárci a diplomaté rozumět, a který obsahuje řadu užitečných doporučení. Dokument byl pak 6. listopadu přímo předložen ministrům životního prostředí či delegacím více než třiceti zemí. Mimo Latinskou Ameriku šlo o zástupce USA, Číny, Francie, Německa, Evropské unie, Japonska nebo Saúdské Arábie.

Občanské organizace ministrům jasně vysvětlily, proč musí bohaté země okamžitě zahájit smysluplný program ochrany klimatu. Asad Rehman z Přátel Země jim řekl: „Jak vám mohou z osobní zkušenosti dosvědčit mí přátelé z rozličných organizací či hnutí světa, změna klimatu má již dnes zničující dopady na naše životy a ekosystémy. A budou vám říkat totéž jako varování klimatologů. Stávající dopady se horší a čím dál tím víc se blížíme katastrofickému zhroucení celého klimatického systému.“

Panuje obecná shoda v tom, že nutně potřebujeme dostatečně financovaný a férový přechod k obnovitelné energii. Transformace musí zohledňovat historickou zodpovědnost zemí a korporací za emise skleníkových plynů a musí respektovat právo lidí na důstojný život bez chudoby.

Je třeba odmítnout falešná řešení i nadvládu korporací

Nebylo pochyb, za jak nebezpečná považují shromážděné organizace falešná řešení. Mezi ta řadíme geoinženýrství (svévolné technologické zásahy do klimatického systému Země, pozn. překl.), tržní kompenzace, obchod s emisními povolenkami, průmyslové zemědělství, velké přehrady, těžbu břidlicového plynu, jadernou energii či technologii zachycování a ukládání emisí (CCS).

Falešná řešení nedokážou zastavit nárůst globálních teplot pod 1,5 stupněm celsia. Potřebujeme naopak dobře strukturovaný světový uhlíkový rozpočet, který ponechá většinu dnes známých zásob fosilních paliv nevyužitých. Proto je klíčové zajistit účast občanských organizací v rozhodování. Je čas přestat s vylučováním veřejnosti z jednání a rozkrýt, jak je ve svém zájmu ovlivňují velké korporace.

Účastníci čím dál nesnesitelnější vliv soukromých nadnárodních korporací na politické procesy a životy lidí jasně odmítli. Podobného odsouzení se dostalo stále častější kriminalizaci občanských protestů, která ohrožuje právo lidí postavit se nespravedlnostem.

Už není čas otálet. Foto suburbanbloke, flickr.com

Dohoda v roce 2015 musí být férová a ambiciózní

Nemá-li se globální teplota zvýšit o víc než 1,5 stupně, je nezbytné zavést globální uhlíkový rozpočet a celosvětový program výkupních tarifů, který rozproudí energetickou revoluci. Bohatým zemím by to umožnilo splatit jejich klimatický dluh a dvěma miliardám nejchudších lidí získat přístup k elektřině, bez níž museli žít dosud. Vysoké závazky bohatých zemí pro období po roce 2020 musí být přijaty hned a musí být právně vymahatelné, měřitelné a ověřitelné.

Globální Sever se musí přestat vyhýbat zodpovědnosti za klimatickou krizi, uzavřít konečně dvacet let vyjednávání a přijmout v Paříži roku 2015 právně závaznou úmluvu. Tato úmluva a následný program zvládnutí změny klimatu, jež je patrně největší současnou hrozbou pro lidstvo, musí být ambiciózní a navíc spravedlivé.

Odpovědnost zemí světa je společná, ale diferencovaná. Vzhledem k tomu, že si již nemůžeme dovolit vypustit mnoho CO2, průmyslové země musí snížit emise zdaleka nejvíce a nejrychleji. Je to jejich historická odpovědnost, ale je to také dáno mírou emisí na hlavu.

Jak poznamenává profesor Kevin Anderson, pouhý přechod od fosilních paliv k nízkouhlíkovým zdrojům již k adekvátnímu snížení emisí nestačí. Protože nás tlačí čas, musíme rovněž snížit svou spotřebu, především energie.

Změna klimatu je nakonec problémem „globální občiny“. Jako taková vyžaduje globální řešení, do nějž se zapojí každá země rovným dílem. Proto se nelze obejít bez přerozdělení bohatství od bohatých směrem k chudým. Spravedlivější uspořádání společnosti není jen předpokladem udržitelného rozvoje. Máme-li zabránit klimatické katastrofě, pak je nezbytností.

Hlas občanské společnosti hovoří jasně. Nastal čas, aby mu politická reprezentace zemí světa naslouchala. A je na nás, abychom stupňovali volání po změně, před hlavním klimatickým jednáním OSN v Paříži příští rok, i po něm.

Přeložil Josef Patočka