Diskuse kolem posledních dílů Českého století Pavla Kosatíka a Roberta Sedláčka, především ohledně způsobu ztvárnění Václava Havla, poukázaly na trochu zvláštní přístup k zacházení s významnými postavami našich moderních dějin. Některým kritikům jakoby vadilo to, že Havlova postava byla podána nejen v zásadě pozitivně až obdivně, ale také lidsky.

Objevily se výtky, že „filmový Havel“ v podání Marka Daniela neměl charisma, kterým skutečný Havel překypoval. Jiní pamětníci tehdejšího dění naopak oponují s tím, že vylíčení událostí i dojem, jakým Václav Havel působil, odpovídají skutečnosti.

Celá diskuse, jejímž vrcholem zřejmě byla slova Moniky Pajerové pronesená na debatě Respektu o Listopadu 1989, ÚSTR a výkladu našich dějin, že České století „je zlo“, by si zasloužila samostatné zamyšlení. Může ale posloužit také jako vhodné uvedení do jiné, obecnější úvahy. Úvahy o tom, jaký vztah máme k hrdinům či příkladným postavám našich dějin, k čemu takové vzory vůbec potřebujeme a co si s nimi počít.

Hrdinové malých a velkých dějin

Na samotný úvod sestupme z roviny „velkých dějin“ do té bližší, malé, každodenní. Přirozenými vzory, hrdiny našich životů jsou ti nejbližší, ti, kdo náš život chránili a pomáhali rozvíjet a obohacovat. Rodiče, kteří bez ohledu na panující režim věnovali svým dětem lásku, čas a pozornost; učitelé, kteří bez ohledu na vládnoucí ideologii uměli vzbudit radost z poznání a schopnost údivu před velkými tajemstvími skrytými v maličkostech.

Vždy takoví byli, a vždy také bylo dost těch, kteří takové štěstí neměli a jejichž osobní malé dějiny jsou obydleny spíš postavami negativními, hrozivými či prázdně lhostejnými. Ale i ti kladní hrdinové, opěrné a orientační body našich životů, nejsou pouze bělostní a zářiví, mají své slabé stránky. A možná, čím je vztah s nimi silnější a jejich otisk v našich životech trvalejší, je i jejich podoba bohatší, vybarvená mnoha odstíny a vykreslená mnoha křížícími se liniemi.

↗

Objevily se výtky, že „filmový Havel“ v podání Marka Daniela neměl charisma, kterým skutečný Havel překypoval. Foto repro ČT

Když zjistíme, že si vzorů našeho života můžeme vážit i přesto, že známe jejich slabé stránky, právě tehdy se náš vztah k nim stává živým a životaschopným. A stává se dospělým, poté, co překonal období nekritického obdivu i stejně nekritického odmítajícího vzdoru. Jak obdiv, tak vzdor přitom byly nutnými fázemi, bez nichž by zralý vztah nemohl vůbec vzniknout.

Se vzory a hrdiny „velkých“ dějin je tomu podobně, a přece trochu jinak. Oč méně jsou pro nás skutečnými lidmi, známými z mnoha reálných setkání, poznávanými ze všech stran, o to větší důležitost má to, jak nám jejich podobu přinášejí a zprostředkovávají jiní. Zdravý a zralý vztah, vztah kritický, tak neznamená jen vyrovnat se s historickou osobností jako takovou, ale i s jejími životopisci, legendisty, vykladači, obhájci a protivníky, zkrátka se všemi, kteří její obraz dotvářejí a někdy překreslují a zkreslují.

Proč potřebujeme hrdiny

Skutečné vzory, skuteční hrdinové mají jednu společnou vlastnost. Nelze je nikomu přidělit zvenčí, musí si své místo v životě člověka, v jeho srdci a mysli sami vydobýt. Uměle, zvenčí lze vnutit vnější projevy úcty, ale ne živý, inspirující vztah. U režimem posvěcených hrdinů, jako byl Julius Fučík, bylo tou nejlepší službou skutečné osobě a možnosti najít k ní živý vztah zhroucení oficiálního kultu, jehož životnost byla vymezena režimem, který si jím vypomáhal.

Podobně je tomu i dnes. Dění po smrti Václava Havla před třemi lety ukázalo velice jasně, že mohutná vlna obdivu a veřejně vzdávané úcty vyvolala podobně mohutný odpor, odpor tím silnější, čím exaltovanější byla veřejná oslava zesnulého. Václav Havel není a nebude vzorem, hrdinou pro všechny.

Pro mnohé, snad i pro většinu obyvatel České republiky však může být inspirující, zajímavou a pozitivně, byť kriticky přijímanou postavou. Takový vztah k němu si však musí najít každý sám, často navzdory oficiální, mediální adoraci.

Někteří by byli rádi, kdybychom měli víc hrdinů v tradičním slova smyslu, bojovníků se zbraní v ruce. Spory o třetí, protikomunistický odboj jsou vedeny často právě snahou dát českému národu, který tak často a tak ochotně ohýbal v kritických okamžicích svých dějin páteř, takové hrdiny.

Jenže příklad bratří Mašínů, symbolických postav protikomunistického odboje, ukazuje na obtížnost takového počínání. Pro část veřejnosti jsou a zůstanou pouhými vrahy; pro jinou část pak lidmi, kteří svou touhu po svobodě realizovali krajně problematickým způsobem; jen pro zbývající část hrdiny hodnými následování. 

Tuto různost pohledů nelze překonat, bude tu vždy, a je to dobře. Namísto hrdinů s všeobecně vyznávaným a praktikovaným kultem zůstanou Mašínové „jen“ výraznými a známými postavami, které v lidech něco vzbuzují, byť to „něco“ je často silně negativní. Taková role je v každém případě lepší než jakýkoli uměle budovaný a přiživovaný kult. Tím, co by bylo skutečně zlé, by bylo zapomnění, lhostejnost, situace, kdy památka na tu či onu postavu nevzbuzuje již vůbec nic, ani pozitivní, ani negativní emoce.

Milan Kundera, bratři Mašínové, František Kriegel, Pavel Wonka, Václav Havel. Letmý výčet postav, které se v posledních letech staly předmětem mnohdy vzrušených diskusí. Už samotný fakt, že debaty dokážou vyvolat, nejlépe svědčí o tom, že jejich odkaz, ať již hodnocen jakkoli, je stále přítomný. Všichni tito tak různí hrdinové mají jedno společné: provokují, inspirují, iritují, vybízejí k přemýšlení o širších souvislostech dějin a našeho místa v nich.

V tomto rozporném a nejednoznačném, někdy bolavém a nepříjemném, vždy však živém vztahu je jejich role vzoru, který má své důležité místo v našich životech. Dopřejme jim tuto rozpornost a nejednoznačnost, nepokoušejme se ji uhlazovat, otesávat, přemalovávat na bílo či na černo. Postavám naší minulosti tím nepomůžeme a sami sebe ochudíme.