Bída české lidsko-právní agendy

Tomáš Tožička

Lze se jen těžko divit, když česká neokonzervativní pravice popírá lidská práva. Tragické ovšem je, když je veřejně a se vším důrazem popírá i profesor práva, jak to činí Jiří Přibáň.

Jiří Přibáň se nedávno ve svém textu pustil do současného vedení ministerstva zahraničních věcí, především pak do náměstka Petra Druláka. S jeho polemikou se pak Drulák vypořádal v úterním Právu.

Na tom by nebylo nic divného, ministerstvo mění koncepci, odpůrci ji kritizují. Je věcí obou stran sporu, do jaké míry se s tím vypořádají. Problém nastává tam, kde jedna strana využívá nesmyslných, nepravdivých či zavádějících argumentů. Toho se bohužel Jiří Přibáň dopustil. Buď z neznalosti, nebo záměrně.

Ve svém textu sice argumentuje na jedné straně Všeobecnou deklarací lidských práv, na druhé straně však vytváří jakési dvě, ne-li více, kategorie lidských práv, když píše: „To však neznamená, že by sociální práva měla mít stejnou ochranu jako základní práva, a že by před nimi dokonce mohla mít přednost.“

Jeho pojetí „základních práv“ je přinejmenším podivné. V souladu s neokonzervativním výkladem řadí mezi tato práva svobodu projevu, právo na řádný soudní proces a garantování majetkových práv. Naproti tomu česká Listina základních práv a svobod takové rozdělení nezná, stejně jako je nezná ani Všeobecná deklarace lidských práv OSN.

V Listině jsou „Přibáňova základní práva“ dokonce obsažena v různých kapitolách.

Zjednodušení, kterého se Přibáň dopouští, je nebezpečné i argumentací, tedy tím, že vychází jen a pouze ze zkušenosti Západu nebo jinak globálního Severu. A i tam jen z pohledu velmi omezených společenských skupin. Zcela opomíjí tvorbu idejí lidských práv v kontextu marginalizovaných skupin, společností s jinou strukturou vzájemných vazeb atd.

Selektivní pojetí lidských práv je nahrává především ekonomickým a některým politickým elitám, jak jsme viděli v minulosti. Dnes je takovým příkladem nová rozvojová agenda, kterou na půdě OSN tvoří zatím přípravná skupina složená především ze zástupců nadnárodních firem.

Není tedy divu, že se v prvním návrhu tzv. Udržitelných rozvojových cílů objevují jen některá práva, a ta co se nehodí, jsou označována pouze jako potřeby. Ovšem i první výstupy návrhové komise SDGs jsou konzistentnější, byť stejně protilidskoprávní, jako Přibáňovy myšlenky.

„Kdyby některá země mohla říci, mí chudí jsou šťastní, není mezi nimi nevědomosti ani úzkosti, naše věznice jsou prázdné, ulice bez žebráků, staří lidé nemají nouzi, daně nejsou represivní, rozum a štěstí jsou přátelé. Kdyby toto mohla některá země říci, pak může být hrdá na svou ústavu i vládu.“ Thomas Paine, Práva člověka, 1791

Podíváme-li se na ochranu majetkových práv, sám Příbáň její dnešní extrémní pojetí zpochybňuje, když uvádí jako pozitivní příklad vítězství Jihoafrických aktivistů nad nadnárodními firmami v otázce vlastnictví patentů. Tady došlo k omezení vlastnických práv farmaceutických firem ve prospěch zdraví velké části planetární populace — dlužno dodat, že v případě JAR a dalších rozvíjejících se ekonomik jen dočasnému.

I toto rozhodnutí bylo ovšem podloženo pravidly Světové obchodní organizace (WTO), která podobná omezení umožňuje, ačkoli jsou realizovaná jen velmi zřídka a přes veliký odpor nejbohatších zemí. Zástupce Vatikánu ve WTO v této souvislosti uvedl, že podle sociálního učení katolické církve jsou majetková práva akceptovatelná pouze tehdy, jsou-li ku prospěchu společnosti.

Je tedy vidět, že i toto „Přibáňovo základní právo“ není ničím univerzálně prospěšným a akceptovaným. Pro ilustraci můžeme uvést ještě příklad osobního či korporátního vlastnictví půdy, které je i v současnosti v mnoha kulturách světa považováno za problematické a jeho zavádění vede k velkým sociálním otřesům.

Přibáň, který často argumentuje historickými právními postupy v USA, by v této souvislosti mohl uvést třeba znárodňování půdy a její přerozdělování od Andrewa Jacksona či Abrahama Lincolna, které vedlo ke století indiánských válek, genocidě i vyhánění mnoha tisíc usazených indiánských farmářů a nakonec i k dalšímu znárodňováním indiánské země za vlády Theodora Roosevelta přes uzavřené dohody a s podporou justice i „svobodných médií“.

Vážím si toho, že Přibáň mluví o potřebě lidských práv a pohledu na ně skrze rozvíjení lidské důstojnosti — to mi vyplývá z jeho textu, on sám to nazývá pragmatismem, což je ovšem v našem kontextu slovo o příliš mnoha významech. Podle Přibáně je totiž důležitější „…sledovat, co se díky nim může pragmaticky získat a čemu se naopak podaří zabránit v naší zemi či kdekoli na světě“.

Jenže právě proto je třeba základní lidská práva pojímat v celé šíři definované u nás Listinou a v mezinárodním kontextu na ideové úrovni Všeobecnou deklarací. Na rovině diplomacie a mezinárodního práva je třeba si pak především soustředit na mezinárodní úmluvy. Redukce lidských práv podle Přibáně ničemu nepomůže, protože zbídačeným a utlačovaným lidem bez vzdělání, zdravotní péče a pracujících v otrockých podmínkách jsou jeho práva k ničemu.

K široké definici fundamentálních práv nás dovedla tato zkušenost, která spojuje globální Sever s globálním Jihem.

Sdílím s Přibáněm jeho obdiv k radikálnímu demokratovi Thomasu Painovi, kterého rád cituje a domnívám, se, že jeho dílo by se mělo více objevovat v učebnicích. Nicméně je třeba si uvědomit, že nás dělí několik set let společenského i právního vývoje. Přibáň, minimálně jako učitel vyššího vzdělání, by si měl uvědomit, že od dob jeho milovaných autorů již uplynulo v Delaware mnoho vody a v mrakodrapu nad East River leží v trezorech OSN mnoho dokumentů o právech lidí na této planetě, pod nimiž je podepsána i naše země.

Čeští publicisté běžně fabulují fakta a přetvářejí realitu, ať již vymýšleli reálný socialismus v Rudém právu nebo dnes oslavují kapitalismus v mainstramových redakcích. Smutné ale je, když se takového mlžení dopouští profesor prestižní vzdělávací instituce. I bezpochyby potřebná snaha o nápravu lidských poměrů, kterou nelze profesoru Přibáňovi upřít, musí být totiž vedena s jistou erudicí a základními znalostmi.

    Diskuse (13 příspěvků)
    JV
    Jiří Vyleťal
    September 10, 2014 v 17.43
    Moc děkuji panu Tožičkovi
    Moc děkuji panu Tožičkovi, že v článku zmínil sociální učení katolické církve.

    To je totiž poklad, který, ač je všem po ruce (Kompendium sociální nauky církve vyšlo u nás asi před šesti lety), zůstává dosud veřejností včetně levicově smýšlejících intelektuálů a bohužel i samotných katolíků (klérus nevyjímaje), je prakticky neobjeven.

    Není těžké uhádnout, kdo má zájem na tom, aby se pro myšlenky sociální spravedlnosti vycházející z Boží vůle, lidé nezajímali.

    Na tomto významném díle se pracovalo ve Vatikánu po desítky let. Je to bez přehánění návod jak učinit svět dobrým pro všechny. Argumenty, jimiž jsou tvrzení sociálního učení podloženy, jdou do nejhlubší podstaty stvoření. V tom je právě výjimečnost a nedocenitelná hodnota sociální nauky církve.

    Kompendium sociální nauky katolické církve bych doporučil k prostudování naprosto každému. Podotýkám, že se čte velice dobře.

    Váš Jiří Vyleťal
    Martin Šimsa, filosof
    September 10, 2014 v 18.25
    Činská, dříve sovětská a západní koncepce lidských práv
    Jiří Přibáň polemizuje s Petrem Drulákem na první úrovni, s čínskou a sovětskou koncepcí na úrovni druhé.

    První úroveň přeskakuji, na druhé úrovni Čína, dříve Sovětský svaz tvrdí, že sociální práva, zvláště právo na práci jsou důležitější než lidská a občanská práva. Naopak v té západní koncepci v tradici začínající Painem a Americkou revolucí a Chartou 77 či Dworkinem konče jsou lidská a občanská práva základní a nezcizitelná a od nich se odvíjejí i ona práva sociální.

    Petr Drulák a Tomáš Tožička se pokoušejí o jakousi hybridní koncepci, kde všechna práva staví na stejnou úroveň.

    V textu Jiřího Přibáně jsem nenašel žádné popírání lidských práv, naopak jeho koncepce je jasnější a lépe argumentovaná než Drulákův a Tožičkův text.
    OB
    Otakar Bureš, student
    September 11, 2014 v 0.10
    Kolaříku, máte za 5, sednout!
    PL
    Petr Litschmann
    September 11, 2014 v 1.2
    Ony ty patenty farmaceutických firem v souvislosti s použitím generických vs. patentovaných léčiv asi nebudou nejlepší příklad majetkových práv zaručených deklarací.

    Ostatně nebude náhoda, v jakém pořadí jsou lidská práva Všeobecnou deklarací nebo Listinou uváděny. Právo na život je na prvním místě a asi i proto dostaly přednost práva na život nemocných HIV před právy na spravedlivou a uspokojivou odměnou pro důstojné živobytí zaměstnanců farmaceutických firem a jejich rodin.

    Akorát teď nějak nevím, jak by v oné výše zmíněné věci rozhodl soud, kdyby v roli farmaceutické firmy byla firma s chudými čínskými zaměstnaci a v roli soudce například pan Drulák.. http://www.medop.cz/medop/ostatni/cinske-farmaceuticke-firmy-se-pres-cesko-mohou-dostat-na-trh-eu
    JP
    Josef Poláček, Invalidní důchodce a student
    September 11, 2014 v 13.28
    Čínská koncepce lidských práv
    Pane Kolaříku, nedá se nic dělat, ale je tomu opravdu tak: v dané polemice P. Drulák skutečně výslovně argumentuje tím, jak obrovsky se v posledních desetiletích v Číně pozvedla životní úroveň (čili: byla naplněna sociální práva); kteroužto skutečnost - jak si Drulák stěžuje - Západ víceméně naprosto ignoruje.

    A ono se dokonce ani nedá zcela jednoznačně prohlásit, že Drulák by neměl vůbec pravdu: když se současná komunisticko-kapitalistická Čína porovná s dobou "kulturní revoluce" za vlády Mao Ce-tunga, kdy hladem umíraly statisíce, ne-li přímo milióny lidí, pak v tomto srovnání dnešní podmínky sociální existence čínského lidu představují skutečně obrovský pokrok. A dost možná i to je jedna z příčin, proč současná čínská společnost ještě stále relativně trpně snáší stávající režim - protože ještě má v paměti ty strašlivé podmínky dob dřívějších.

    Takže, jak řečeno, nedá se zcela jednoznačně prohlásit, že Drulák by neměl pravdu; zásadní problém je ale v tom, jaké se z toho vyvodí důsledky pro konkrétní politiku.

    Na tomto základě je totiž možný dvojí - a to sice zcela diametrálně odlišný - postoj.

    Buďto můžeme uznat: ano, ve srovnání s minulostí čínský stát udělal obrovský pokrok v sociální oblasti - nicméně, při všem respektu k tomuto pokroku nejsme ochotni zavírat oči před tím, že stávající (pseudo)komunistický režim nadále utlačuje lidskou svobodu, že je to režim v podstatě stejně diktátorský a stejně totalitní, jaký jsme museli zakoušet my sami, a který jsme právem svrhli.

    Anebo je možno zaujmout postoj: ano, vážené čínské vedení, my plně přistupujeme na vaše stanovisko, že plný hrnec je více nežli svobodný duch, a s respektem k vašim ekonomickým (a tedy i sociálním) výkonům jsme plně ochotni ta "zbytková" lidská práva v podstatě ignorovat stejným způsobem, jako to děláte i vy.

    Takže, tohle jsou dvě možné alternativy; a je skutečně nutno se velice obávat, že současná česká zahraniční politika se velice nebezpečně přibližuje oné pozici druhé. Kterou by bylo - zcela nediplomaticky - možno nazvat čistou bezcharakterností, která se schovává za umné žonglování s do vzájemného protikladu postavenými právy člověka.
    TT
    Tomáš Tožička
    September 11, 2014 v 13.29
    Válka profesorů a zahraniční politika
    Základním problémem je, že Přibáň nebere v úvahu vůbec předpoklady a vývoj lidských práv. Nezadatelná práva jsou pouhopouhou deklarací potřebných nástrojů pro osvobozující se třetí stav, který se emancipoval v Americké a Francouzské revoluci. Pokud to někdo chce brát jako svatý text akceptuji to, jako akceptuji víru jiných náboženství. pokud to ovšem dělá profesor historie práva, je to trapné a nemá to úroveň ani střední středoškolského uvažování.

    Sociální práva byla zařazena už v ve francouzské ústavě z r. 1793. Neodvíjí se od práva na vlastnictví, svobody projevu či rovnosti před právem, ale (stejně jako katolické sociální učení) od snahy zajistit společnost, která bude spravedlivější a umožní co největšímu počtu jejích členů důstojný život.

    To koneckonců naznačuje v člancích i Přibáň, protože prostě nemůže jinak, všichni ti jeho teoretici to tam mají - včetně Paineho, kterého jsem v tomto smyslu citoval.

    Mezinárodní lidskoprávní agenda současnosti, o které se vede spor mezi profesory Drulákem a Přibáněm, neleží na metafyzickém pojetí nějaké shůry dané svobody a práv, ale na zajištění reálné důstojnosti lidí napříč kulturami. Proto je třeba se bavit o těch lidských právech, která si mezinárodní komunita odsouhlasila a která by měla být i vymahatelná - tedy především lidsko-právní konvence OSN. Ty ale Přibáň skandálně zcela opomíjí.

    Když Martin Šimsa správně, na rozdíl od zbytku své poznámky :), připomíná zneužívání jedné části lidskoprávní agendy proti druhé, chybně opomíná, že Západ (první svět) činil totéž. A stejně jako Východ (druhý svět) ani jím prosazovaná práva plně nepodporoval.

    Stačí připomenout na násilné potlačování občanských práv za McCartyho, německý Arbeitsverbot, upírání práv domorodců i afroameričanů v USA atd. A to ani nebudeme mluvit o tom, jak všechny mocnosti popíraly takřka všechna práva v rámci neo-koloniálních tlaků.

    Jak naznačuje pan Kolařík, pro další lidskoprávní diskusi je skutečně důležité, jakkoli pro demokraticky cítící část bolestné, diskutovat o tom, jak je možné, že cíle, které měly vést k zajištění lidské důstojnosti, se nejlépe daří plnit v Číně. Bez úspěchů zemí jako je Čína, Vietnam , Indie a Brazílie bychom nesplnili ani to málo z Rozvojových cílů tisíciletí, jak uvádí OSN, Světová banky i Mezinárodní měnový fond...

    Situace je příliš komplikovaná na to, abychom se uzavřeli do ideologií starých tři sta let, či do našich starých bolístek, a nevnímali vývoj, který mezi tím nastal. A v tom se zdá být prof. Drulák koherentnější a připravenější, než prof. Přibáň.
    IV
    Ivo Vlasatý, budižkničemu - ProAlťák - Pirát
    September 11, 2014 v 20.7
    Ach, to je smutné,
    číst - namísto férové argumentace - překrucování a špinění páně Kolaříka.
    My, jako blahobytná společnost s vybudovanou infrastrukturou si nepotřebujeme brát za vzor Čínu. Ovšem Čína, narozdíl od nás couvajících z lidských práv (a nejen těch sociálních), činí v lidských právech (především, ale nejen sociálních) pokroky a rozšiřuje tu část, kterou je schopná naplňovat (a část, kterou naplňovat schopna není, je pořád obrovská). Gramotná a ekonomicky fungující země, kterou se Čína stává, se tak třeba konečně pokouší uskutečnit právní stát a snad dříve spíše než později dospěje i k pluralitní demokracii.
    Ovšem, že Čína je náš vzor, to jste tu napsal pouze Vy.
    AM
    Aleš Morbicer, invalidní důchodce a audiofil
    September 11, 2014 v 20.20
    "Všechno, co se na Západě děje v posledních letech v oblasti sociální a pracovního práva - ujal se pro to termín "odbourávání sociálního státu", je snaha v rámci globalizace přizpůsobit se Číně, a zachovat si konkurenceschopnost."
    Na druhou stranu je zřejmé, že boj Číňanů za svá sociální práva a stávkami vybojovávané zvýšení příjmů, jde tomuto snižování sociálních standardů Západu v rámci snahy o zachování konkurenceschopnosti naproti - a díky němu de facto není ještě mnohem horší.

    Mně ta Drulákova argumentace nepříjde špatná.
    Pokud máme diktataturu, kde dochází k perzekuci opozice, politicky motivovaným procesům a pod a přitom jde o bohatý stát, je jasné, že právo na svobodu projevu a spravedlivý soudní proces bude na prvním místě žebříčku žádoucích změn.
    Jiné to bude u taktéž bohaté země, která terorizuje nějakou národnostní nebo náboženskou menšinu.
    Jiné u země, jejíž obyvatelstvo je z velké části negramotné a bez jakýchkoliv zdravotních a sociálních jistot...............
    Ačkoliv přímo nechápu, co konkrétně z toho Drulákovi vyplývá.
    V tom je Přibáň jistě přístupnější.

    Otázka na závěr - Jaká konkrétní práva nyní mají či nemají lidé Donbasu?
    PL
    Petr Litschmann
    September 11, 2014 v 21.18
    Je velmi tradiční uctívat déšť proto, že naplňuje právo počestných měšťanů na důstojnou procházku po čistých chodnících
    Být o pár tisíciletí evolučně mladší, jistě bychom dešti za to přinášeli nějaké ty oběti.

    Dnes však vesměs nikoli, protože si většina lidí myslí, že očista chodníku deštěm se děje úplavem s atmosférickou cirkulací - tedy samovolně. Ačkoli se ještě tu a tam objeví jedinci, kteří aspoň rétorikou uctívají např. kapitalismus za naplňování lidských sociálních práv, a někteří obzvláště rádi uctívají kapitalismus čínský, obětní rituály ve své tradiční všem srozumitelné podobě jsou zapomenuty a nanejvýš se mohou za velkých porodních bolestí znovu vynalézat...

    ---

    Vládnoucí česká levice zastoupená prezidentem Zemanem a částí ČSSD, ke které má Zeman takový hezký otcovský vztah, v oblasti zahraniční politiky vsadila velmi hodně na ekonomickou diplomacii. Pan Drulák naznačuje, že předchozí zahraniční politika lidským právům nenapomáhala. Po panovi Drulákovi časem přijdou jiní experti, kteří nám vysvětlí, jestli, jak, kde a kterým lidským právům pomáhala ekonomická diplomacie v podání současného establišmentu. Jisté je jen to, že svět už bude jiný, pro jedny krutější, pro druhé vlídnější, pro další nebude vůbec a pro zrozené bude moc (nebo aspoň právo).
    IV
    Ivo Vlasatý, budižkničemu - ProAlťák - Pirát
    September 12, 2014 v 11.25
    Ano,
    nechme Číňany, ať bojují za svá základní práva. A zastávejme se jich, i když by to zvládli i bez nás. Ale necpěme jim svou státní ideologii.
    + Další komentáře